Kapela Zrní 1.11. pokřtila svou desku Široko Daleko v Lucerna Music baru…
Kapela Zrní 1.11. pokřtila svou desku Široko Daleko v Lucerna Music baru…
Záznam koncertu z festivalu Metronome Prague na ČT.
Rozhovor + 3 skladby naživo v Dobrém ránu na ČT
Zrní, kapela z Kladna, se hlásí ke Cohenovi…
Videoklipem k patrně nejrozpustilejší skladbě z aktuálního alba Široko daleko Zrní ohlásili své podzimní turné, jehož součástí je také slavnostní křest desky 1. listopadu v pražském Lucerna Music Baru…
Fléda, Brno
Radost a svoboda. To jsou dvě hlavní hodnoty, které vyzařuje nové album kapely Zrní s názvem Široko daleko…
Magickou jízdu s často až hypnotickými rytmy a bizarně členitými hudebními krajinami, na které v našem městě tak často nenarazíte, nabídla kladenská kapela Zrní…
Zrní letos vydali desku “Široko daleko”, plnou radosti ze života. Je na ní i píseň “Mí zlatí roboti”, v níž se odráží tatáž myšlenka…
Nový klip ke skladbě Mí zlatí roboti na festivalu v rumunském Banátu natočila kapela Zrní. Na jeho vzniku se pod režijním vedením Jakuba Čermáka přišli doslova na skok spontánně podílet účastníci festivalu…
Na 11. ročníku stihli vystúpiť kapely ako Chiki liki tu-a, Zrní, Neha! alebo Jana Kirschner, Tamara Kramar či Andrej Šeban…
Zdálky vypadají jako tanečníci z davu, kteří se vyšvihli přes bariéru na pódium a tančí po boku své oblíbené kapely…
Nadšení i zklamání v jednom. Tak by se dal popsat první den hudebního festivalu Colours of Ostrava…
Koncem uplynulého týdne se ve Valdštejnské lodžii v Jičíně konal koncert kapely Zrní…
Nesnaží se nikoho napodobovat. Baví je dělat hudbu, která není konvenční. A nebojí se experimentovat…
…albem „Široko daleko“ a malého českého člověka nejspíš zamrzí, že se jim to zase povedlo…
Je až s podivem, v jaké tichosti kladenské Zrní na jaře vydalo své sedmé studiové album Široko, daleko. I při tom, jak je nenápadné, a už předem je tak pravděpodobné, že se v nominacích na album roku objeví jen sotva, působí vyrovnaně i vyzrále a také dobře odráží situaci, kdy je v kapele už leccos jinak než v jejích ambiciózních začátcích…
Kladno a, pendant plus d’un siècle, été le haut lieu symbole de la sidérurgie conquérante tchécoslovaque. Mais, depuis vingt-cinq ans, cette ville voisine de Prague porte les stigmates d’une désindustrialisation qui a coïncidé avec la chute du communisme en République tchèque…
Myslím, že nesmrtelnosti už kapela dávno dosáhla, proto je úplně v pohodě zkusit to znovu a třeba i jinak…
Ke svým kořenům se na sedmém řadovém albu Široko daleko vrací skupina Zrní. Novinka je zvukově jednoduchá a stručná, s minimálním množstvím samplů a elektroniky. Rozhovor se zpěvákem Honzou Ungerem připravil Martin Kyšperský…
Kapele Zrní s frontmanem Honzou Ungerem se povedlo to, co se podaří jen málokteré skupině mimo hlavní proud. Vstoupila do širšího povědomí, aniž by jakkoli slevila z vysokých nároků na osobitost hudebního vyjádření a hloubku sdělení písniček, které sice až na výjimky neslýcháme z rádií, ale publikum na koncertech je zná zpaměti…
Nebylo to vyloženě cílem. Spíš se postupně vyjevovalo, že to vlastně celý může bejt lehká a radostná deska….
Zrní vydávají po více než dvaceti letech svého působení sedmé album Široko daleko…
It’s been a while since we discovered Zrní here on beehype, and we’ve kept our ears open for their releases ever since…
Kapela Zrní patří už dlouhé roky k respektovaným zástupcům české alternativní scény. A právě album Soundtrack ke konci světa k tomu respektu přispělo měrou vrchovatou…
Opustilo koketování s elektronikou a samply a vrátilo se k hudbě, kterou dokáže zahrát naživo. Ale stejně jako v předchozí tvorbě ani tentokrát na…
Ve studiu naživo zahrála ukázky z desky Široko daleko…
Čas od času je prospěšné přestat se na chvíli tolik snažit, zastavit se, vydechnout, nechat věci plynout…
Nové album s názvem Široko daleko vydala kladenská kapela Zrní v únoru. Nyní se k němu napříč regiony chystá také tour, jehož premiéru si mohli fanoušci užít v Budějovicích…
Těšte se na pestrý výběr tuzemských kapel, hudebnic či hudebníků…
Zrní vydává svou sedmou studiovou desku Široko daleko. Jak nám v rozhovoru prozradil Jan Unger, cílem sestavy bylo udělat vzdušné, radostné album. Vážnější písničky proto na nahrávce tentokrát nenajdete. Střídají se na ní motivy civilismu s přírodou a s ní spojeným životem….
Žádné samply, žádná elektronika, zato četné odkazy na sixties a texty jako zenové básně – kapela Zrní, obratně surfující na hraně mezi alternativou a mainstreamem, se na své sedmé řadové desce Široko daleko vrací ke svým kladenským kořenům a v tuctu nových písní euforicky resuscituje ducha hippies…
Na svém “polockdownovém” albu se kladenské Zrní záměrně ohlíží směrem ke svým začátkům…
Skupina Zrní má nové album. Pojmenovala ho Široko daleko a celý březen a duben s ním bude jezdit křížem krážem Českou republikou. Deska je na tuhle introvertní kladenskou partu nebývale průzračná, pozitivní, přímá…
Na otázky odpověděli zpěvák Jan Unger a houslista Jan Fišer…
Kovidová pandemie vystavila společensky angažovaným Zrní v roce 2020 krutou stopku na veškeré naplánované aktivity. Právě tento impulz byl prvotním hybatelem věcí budoucích…
Na své sedmé řadové desce Široko daleko se kladenská kapela Zrní vrátila ke svým kořenům. Novinka je zvukově jednoduchá a stručná, na rozdíl od předchozích alb Jiskřící a Nebeský klid s minimálním množstvím samplů a elektroniky…
Už v únoru vychází česká deska, u níž je velmi pravděpodobné, že bude aspirovat na album roku 2023…
S každou studiovkou zkoušejí kladenští Zrní trochu jiný přístup. Teď ale jako by se vrátili někam ke svým začátkům. A to poté, co ušli dlouhou cestu, získali moře zkušeností a životní moudrosti. A ještě se skvěle sehráli jako kapela. Výsledkem je vynikající album “Široko daleko”…
Kladenský děti květin, jak si sami členové skupiny Zrní říkají, vydávají sedmou řadovku. Nese název “Široko daleko”…
Nové album skupiny Zrní…
Kapela Zrní odložila na svém novém, v pořadí sedmém řadovém albu Široko daleko samply a elektroniku…
Odpal mě na měsíc,“ zpívají Zrní v čerstvém videosinglu Dráha, kterým kladenská kapela fungující od roku 2001 láká na vydání své nové, v pořadí již sedmé desky Široko daleko…
Ke svým kořenům se na svém sedmém řadovém albu Široko daleko vrací kapela Zrní…
Letošní Metronome Prague představil první česko-slovenské hvězdy…
Od vydání jejich nejúspěšnějšího alba Soundtrack ke konci světa uplynulo již 10 let, a proto si na letošní podzim připravili 2 speciální koncerty, kde přehrají tuto desku celou…
Sobotní odpoledne zpříjemnila odsouzeným ženám alternativní rocková kapela ZRNÍ…
Živý přenos z akce ČESKO PROTI STRACHU: Společně na Václavák…
Už jen hodiny zbývají do startu 48. ročníku filmového festivalu s tematikou životního prostředí EKOFILM, který každoročně pořádá Ministerstvo životního prostředí…
Chátrající kostel svatých Janů převzal od Diecéze ostravsko-opavské do své péče spolek Kostel sv. Janů a zajišťuje jeho opravu. V sobotu 10. září v něm od 19 hodin pořádá akustický koncert při svíčkách, na kterém vystoupí známá kladenská skupina Zrní…
Městské kulturní centrum připravilo na sobotu 23. července dvojkoncert kapel Už jsme doma a Zrní v prostorách Lesního divadla Skalka v Podlesí…
Kladenská formace Zrní spolu koncertuje už přes dvacet let v nezměněné sestavě. Na Střechách Lucerny v pondělí opět vytvořila až rodinnou idylku…
S ohledem na nedávný vývoj událostí na Ukrajině se v neděli 27. února v Lucerna Music Baru uskuteční velký benefiční koncert s názvem Kulturní Infuze na podporu Ukrajiny a jejich obyvatel….
Záznam ze zkušebny v době pandemie…
Kdo je ten chlap, kde má klíče a jakou značku cigaret kouří!? doufáme, že se vám klip líbí, pokud máte chuť, půjčte si citrón…
Vystoupili Zrní, Klára Bělíčková, Petr Doubravský, Jaroslav Uhlíř & Zdeněk Svěrák, Jana Kirschner, Michael Žantovský, Thom Artway, Michael Kocáb, Aneta Langerová a další…
Zrní letos oslavilo dvacet let na scéně a ve čtvrtek také po roce a půl konečně pokřtilo “Nebeský klid”…
„Chtěl bych mít obrazotvornost jako Honza Unger,“ zapsal jsem si nedávno do svých poznámek. To, myslím, definuje můj vztah k němu…
Zrní slaví tento rok dvě desítky let existence a to je velký důvod k oslavě. Slaví se sice jinak, než bylo v plánu, to ale kapelu, která se svými fanoušky udržuje pevné pouto, nemohlo rozhodit…
Kapela Zrní letos slaví dvacet let. Ve svém Rock blogu se již rozpovídala o všem podstatném – prozradila, jaké byly její začátky a také představila své členy i tým. V posledním díle jejího povídání se dozvíme, zda neměli její členové chuť ze skupiny navždy odejít i to, jestli je vděčná za cestu, kterou si ve své kariéře prošla…
Kapela Zrní slaví dvacet let. Zatímco v první části svého Rock blogu povyprávěla zejména o svých začátcích, ve druhém díle představuje své (i bývalé) členy a celý tým, který jí pomáhá plnit si sny…
Dvacet let společnýho tvoření, hledání, zkoušek, odhodlání, frustrace, trpělivosti, debatování, hádek, usmiřování, pití piva na obrubníku, společnejch vandrů, nezávislosti, radosti, volnosti, sezení v dodávce…
Kde je konce světa? Třeba ve Vladivostoku. Čtyři mladí lidé tam vyrazí vlakem…
Jindy by touhle dobou byli Zrní asi ještě někde na turné, jelikož ale je stejně jako tisíce dalších hudebníku, zasáhla tahle pandemie v tom nejcitlivějším bodě…
Jan Unger glosuje skladby nejen z posledního alba…
Kladenská parta Zrní vydává singl “Milimetr”, po písních “Sladkej výlet” a “Inaugurace” třetí z kousků, které se nedostaly na loňský “Nebeský klid”…
Zodpovednosť za zverenú moc je hlavnou témou novej piesne „Inaugurace“ českej kapely Zrní…
Nový singl kapely Zrní Inaugurace je o moci a zodpovědnosti…
Písničkářka Lenka Dusilová získala nejvíc nominací na nejznámější české hudební ceny Anděl…
Lepší PR pro stále aktuální desku “Nebeský klid” si kapela Zrní kvůli doslovnému koncertnímu a hudebnímu klidu nemohla přát…
Dva mladíci, dvě blondýny a jedna břitva ve společném kupé na trase Ostrava–Vladivostok…
Sumarizujeme 30 najzaujímavejších českých albumov roku 2020…
Rok 2020 byl po všech stránkách překvapivý, převratný a plný emocí…
Naživo streamovaný koncert kapely Zrní z galerie G4 v Chebu..
V kategórii Iný pohľad porotcov najviac zaujala vizuálne atraktívna a novátorská plošinovka Hrdina od Bartoš Studio…
Zrní na posluchače sesílá z “Nebeského klidu” po “Neposlušnosti” boží “Trest”. Skladba vznikla při jednom nočním jamu u piana a je první písničkou, v níž Honza Fišer místo houslí hraje na klavír…
Pokud budeme dále pokračovat ve svém sobeckém jednání a zavírat oči před budoucností…
Populární kapela Zrní přichází s novým videoklipem ke skladbě Trest…
Dvacet pět pořadatelů a produkcí se spojilo do třítýdenní akce Praha Září…
Zrní, česká legenda nezávislej scény z Kladna, prišla do Trnavy na druhý ročník festivalu hudby a videa…
Koncert kapely Zrní…
Při Žatecké Dočesné jinak pomůže Klášterní zahradě…
Konečně jsme se dočkali a po několika měsících klidu jsme mohli prvně slyšet naživo jejich “Nebeský klid”…
“Ve vohromný vejšce nad ulicí, malý nad vašima hlavama…” Kladenská kapela Zrní na Střeše Radost opět dokázala, že má neuvěřitelnou schopnost vytvořit na svých koncertech skvělou atmosféru…
Kladenská kapela Zrní začíná po vydání alba Nebeský klid a nucené pauzy od vystupování opět koncertovat…
Na žádných jiných albech mě tak nebaví hledání ústřední myšlenky jako na těch od Zrní…
Jarní koronavirová epidemie kapelu Zrní z minuty na minutu zastavila v prudkém rozletu…
Kladenskou kapelu Zrní máme už nadobro spojenou s Václavem Havlem…
Po několika měsících kulturního půstu se Praha rozezní hudbou…
Naživo streamovaný koncert kapely Zrní z pražského bytu..
V úterý 26. května odehraje skupina Zrní bytový koncert pro celých pět lidí. Už je samozřejmě beznadějně vyprodaný…
Inspirující poletování nad žánry i způsoby uchopení skladeb v podání Zrní pokračuje. Kladenská pětice si opět náležitě vychutnala svobodu, kterou hudební svět tvůrcům a interpretům skýtá, a tak je Nebeský klid jejím nejpestřejším albem…
Pro kapelu, jež už více než deset let uspokojuje nejnáročnější posluchače…
Nebeský klid? Kdepak, nová deska kladenské skupiny Zrní se zabývá nelehkými tématy…
Miniseriál Život hudebního manažera pokračuje čtvrtým rozhovorem s majitelem bookingové agentury APPLAUSE booking…
Ze Zrní se stali vizonáři – názvem alba si vyvěštili budoucnost…
V recenzi na minulé album Zrní Jiskřící jsem dlouze vysvětloval, jak není možné, aby všechna hudba byla kvalitou stejná…
Od osmi ráno do šesti večer ovládnou éter Radia 1 Leto s Monikou, FVLCRVM, Mutanti Hledaj Východisko, NIVVA a Zrní. Představí nejen hudbu, kterou sami poslouchají a která je inspiruje, ale i možná něco ze svých vlastních archivů…
Inscenace Kolik váží vaše touha? Přichází z archivu souboru VerTeDance, vznikla v roce 2011 ve spolupráci s kapelou Zrní a slovenským tanečníkem Peterem Jaškem…
Objednat si je může kdokoliv díky novému projektu…
Naživo streamovaný koncert kapely Zrní z pražského vnitrobloku..
Se zpěvákem Zrní Honzou Ungerem si na dálku povídal Martin Kyšperský…
Vystoupením Tria Amadeus a kapely Zrní startuje ve čtvrtek 16. dubna iniciativa Hrajeme do oken…
Máme pro vás domáckou anketu. Většina z nás nechodí do práce v běžném režimu – a nikdo z nás nechodí v běžném režimu za zábavou…
Po takmer 20 rokoch fungovania patrí skupina Zrní právom medzi najrešpektovanejšie kapely na českej hudobnej scéne…
Náš YouTube kanál nedávno prekročil métu 300 nahraných videí, 5 tisíc odberateľov a 3 milióny pozretí…
Alternativní kapelu Zrní tvoří čtyři Honzové a jeden Ondřej…
Jaké to je, když vydáte novou desku, chcete ji hrát lidem, ale turné vám hned zkraje utne globální pandemie nového viru? Na co teď hudebníci myslí a co v takové situaci znamená kultura…
A také výpovědí lidí, kteří se snaží být prostě slušní. O tom, že je správné dbát svými, třeba skromnými silami o osud světa…
Naživo streamovaný koncert kapely Zrní z pražského Lucerna Music baru..
Své první vystoupení k nové desce Nebeský klid odehraje skupina Zrní 24. března v 19.35 hodin v pražském Lucerna Music Baru v rámci série živých koncertů #kulturažije…
Řada muzikantů sice nemůže veřejně vystupovat, to ale neznamená, že nejsou v kontaktu se svými příznivci. Kapela Zrní se už, už chystala vyrazit na jarní turné, kde hodlala představit svou novou desku Nebeský klid, když tu zasáhl Českou republiku koronavirus…
Musí hledat neotřelé způsoby, jak – pokud chtějí zůstat věrni hudbě – přežít. To jsme, zdá se, teprve na začátku…
V novém seriálu Život hudebního manažera se podíváme pod pokličku manažerské práce a všeho, co s tím souvisí. Sedmadvacetiletý Michal Janík je původem z Uherského Hradiště. Hudbě se věnuje od střední školy a aktuálně je především manažerem kapely Zrní…
Nebeský klid, tak pojmenovala své nové album kladenská kapela Zrní. Původně folková pětice se před časem pustila po cestě žánrové rozmanitosti a stejně jako na předešlém počinu Jiskřící (2017) i tentokrát přijala do svého charakteristického rukopisu prvky elektroniky…
Mladí ľudia a väzni svedomia, ale aj rodičovská láska, dvaja utopení alebo nenájdený roj včiel sú hrdinami šiesteho albumu českej kapely Zrní.,,
Tuzemská kapela Zrní přišla s novým albem Nebeský klid. Při té příležitosti jsme se potkali s Honzou Ungerem…
Kapela Zrní překročila díky albu “Jiskřící” hranice alternativy. A nepolevuje…
Ačkoliv hudebník řečený Pjoni je Slovák, evidentně má zlaté české ručičky…
Kvintet Zrní nestojí na místě. Hudebně se s pomocí producentů Pjoniho a Ondřeje Ježka snaží na nové desce Nebeský klid znovu předložit nové menu…
Nebeský klid je deska o našem pohledu na svět, hudbu a politiku nejde oddělit…
Čtyři Honzové a Ondřej tento pátek vydávají již svou šestou řadovku, kterou si již nyní můžete celou poslechnout…
Kapela Zrní na desce Nebeský klid mimo jiné popisuje aspekty života na maloměstě jménem Česko. Činí tak pomocí tanečních rytmů, silných melodií a výrazných textů…
Nebeský klid je název šestého řadového alba kapely Zrní. Jeho hrdiny jsou mladí lidé a vězni svědomí, ale také rodičovská láska, dva utonulí nebo nenalezený roj včel…
Koncert ve vězení na Borech pro mě bylo životní hraní…
Kapela Zrní pilotním singlem “Neposlušnost” ohlašuje své šesté řadové album “Nebeský klid”…
Kapela Zrní ohlašuje singlem Neposlušnost své šesté řadové album…
Kapela Zrní právě završila svůj projekt Havlovy děti Havlovi, který ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla odstartovala v dubnu 2019…
Rok 2019 je minulostí. Jaký byl pro vybrané muzikanty, která hudba je v něm oslovila a co chystají pro rok 2020?
Zosumarizovali sme 30 najzaujímavejších českých albumov roku 2019…
Rok 2019 přinesl plno nové skvělé hudby, vyšlo i dost povedených indie alb a byl bohatý především na hudební akce…
Zrní patří mezi ty české kapely, které nikdy nebudou nudit a vždy vás překvapí…
Perfektní úvodní set Manon meurt zahájil dlouhý večer v Lucerna Music Baru. No a potom se jiskřilo, skákalo a blblo…
Ve středu 18. prosince si na několika místech připomněli osm let od úmrtí dramatika, disidenta a politika Václava Havla…
Kapela Zrní zavítala o podzimním turné do velkého sálu táborského spolkového domu Střelnice…
Zrní se po roce vrátili do olomouckého Jazz Tibet Clubu a s fanoušky si opět vytvořili krásnou atmosféru…
Bezproblémová spolupráce i ztráta důvěry a nesrovnalosti v placení. Tak vzpomínají herci a členové štábu na natáčení nejdražšího českého filmu Poslední z Aporveru…
Zahrají David Koller, Tata Bojs, Zrní, Prago Union a další…
Formace Zrní v rozhovoru pro Televizi Seznam…
Když mi došly síly, nechal jsem věci jen plynout, říká Jan Unger, zpěvák kapely Zrní…
Komu se nelení, tomu se Zrní, pardon, zelení…
K výročí sametové revoluce přichází s projektem Havlovy děti Havlovi, o kterém pro Týdeník Rozhlas vyprávěl zpěvák skupiny Jan Unger…
Kapela Zrní působí na hudební scéně již od roku 2001 a na svém kontě má pět úspěšných alb…
Vzdělání umožňuje naši seberealizaci ve světě. Díky vzdělání se ale také zvyšuje pravděpodobnost, že se nebudeme bát ničeho neznámého a cizího…
Dobou své existence plnoletá kapela, která se pohybuje na špičce české alternativní hudební scény již 18 let…
Port-Louis. Rad’Art, ou quand l’art s’invite chez l’habitant…
Stavíte se jako muzikanti za nějaké myšlenky? Kapela Zrní jde příkladem a v rámci svého projektu Havlovy děti Havlovi nyní uspořádala sbírku pro znevýhodněné studenty…
Osmý ročník festivalu Banát začal vlastně už na pražském smíchovském nádraží…
Už poosmé se v zaniklé obci Králův Mlýn (Königsmühle) sešli na stejnojmenném festivalu příznivci land artu…
Koncert kapely Zrní na terase pod klenbou barokní památky si v pátek nenechali ujít hudební nadšenci ze širokého okolí…
Kladenští Zrní vydali prostřednictvím záznamu “Zrní a Filharmonie HK živě ve Foru Karlín” ohlédnutí za svým největším samostatným koncertem…
Představujeme vám nejlepší a nejhorší merchandise hudební scény…
Rožnov má za sebou první ročník festivalu pod širým nebem Oupn Ér. Bohatá hudební nabídka vylákala v sobotu 29. června ze stínu domova 750 návštěvníků…
Prvý z tohtoročných Hudobných piknikov sa uskutoční v átriu pod Mestskou vežou už najbližší piatok 5. júla 2019. Hrať bude poetická kapela Zrní, ktorá je ikonou hudobného novátorstva na českej alternatívnej scéne…
Propojování světa hudby, divadla a tanečního umění si kapela Zrní už opakovaně vyzkoušela. Nyní muzikanti zamířili i do světa počítačových her…
Šestnáctý ročník multižánrového festivalu United Islands of Prague zaplnil o víkendu ulice a parky pražského Karlína…
Ohlédnout za svým největším samostatným koncertem ve vyprodaném Foru Karlín se rozhodla kapela Zrní. Pro své fanoušky ve vlastním nákladu právě vydává album Zrní a Filharmonie HK živě ve Foru Karlín…
Kapela Zrní se letošní 30. výročí sametové revoluce rozhodla oslavit sérií koncertů pojmenovanou Havlovy děti Havlovi. Každé z vystoupení má připomenout prvního polistopadového prezidenta, a tak si pro ně hudebníci vybrali místa, která jsou s jeho osobností spjatá…
Za mřížemi plzeňské věznice na Borech byl před bezmála čtyřmi desítkami let vězněn pozdější prezident Václav Havel…
„V osmdesátymdevátym nám všem v kapele bylo mezi šesti, sedmi lety, a tak jsme sami nebyli schopný pochopit, co se to vlastně děje…
Koncertem v největší tuzemské věznici Plzeň-Bory odstartovala v neděli odpoledne kladenská alternativní rocková kapela Zrní svůj projekt věnovaný 30 letům od sametové revoluce s názvem Havlovy děti Havlovi…
Vystoupením v plzeňské věznici na Borech odstartovala svůj projekt Havlovy děti Havlovi – kapela Zrní. Projekt má 30 let po pádu komunismu upozornit na význam svobody…
Páternosterem až na střechu Lucerny! Čtvrté patro – vystupte. Přichází černá hodinka a půl s kapelou Zrní. Pražský hrad se koupe v červáncích, pivo v dlaních, vítr jemně fouká, sluníčko zapadá…
Hyneček Skůra ve věku tří let spadl do bazénu a utrpěl vážná zranění, se kterými bojuje dodnes. Jeho léčba je velice nákladná, proto se do kladenského Domu kultury sjely hudební hvězdy, které zahrály bez nároku na honorář…
Zatímco dole v Lucerna Music Baru křtil svoji novou desku “Pošli to tam!” kytarový mág Michal Pavlíček, nahoru na střechu se po roce vrátila kapela Zrní, aby zazpívala zapadajícímu slunci a stovce fanoušků, kteří na dlouho dopředu vyprodaný koncert dorazili…
Zrní navázali na loňský koncept s názvem Černá hodinka a půl a pokračují v hraní na neobvyklých místech. Po roce zopakovali koncert na střeše Lucerny, kde odehráli svůj akustický set…
Zatímco v týdnu ve Foru Karlín oslňoval svojí debutovou show Mikolas Josef ve snaze přiblížit se světovým hvězdám, alternativnější Zrní tento prostor zdolalo před rokem a půl a letos navazuje na své intimní “Černé hodinky a půl”…
Charakteristický sound a k dokonalosti dovedená kombinace elektroniky a písničkářské poetiky…
Poté, co se po letech hibernace vracejí Gaia Mesiah, Post-It, Khoiba či Southpaw, slibují vydat novou desku také Lenny, Mirai nebo Pokáč…
Vedle koncertů v klubech nebo na festivalech je možné kapelu Zrní čím dál častěji zastihnout taky při hraní na neobvyklých, často malých místech se silnou atmosférou…
Rok 2018 nové hudbě na domácí scéně přál…
Tentokrát jsme se podívali na zoubek nejzdařilejším domácím videoklipům s letopočtem 2018. A některé z nich jsou opravdu hodně nápadité…
vidim běsnící, toužící po pomstě
za všechno to příkoří
vidim truchlící se sklopenejma hlavama
který už nikdo nevrátí
vidim to ostře
i to je součást plánu
vidim ponížený a zneuznaný, mstící se na komkoli
vidim apatický, zahořklý sedět, ležet
tam, odkud už neni návratu
vidim rozezlený davy
který chtěj svoje místo na slunci
proč dodržovat jakýkoli pravidla světa, kterej tě sejmul?
a i to je součást plánu
vidim mrtvý děti
a mstící se bezradný otce
a zase mrtvý děti
vidim zlo plodící zlo, plodící zase zlo
a i to je součást plánu
i to je někde hluboko ve mně
stojim to ráno před skleněnejma dveřma kostela
slyšim tichý mumlání
prosby a omluvy a přání
spatřil jsem kometu byla už plesnivá
spatřil jsem kometu smrděla od piva
chtěl jsem jí pohýčkat, chtěl jsem jí na líčka
chtěl jsem jí ostříhat, byla už celičká
byla už plesnivá, spatřil jsem na netu
googluju kometu, googluju kometu
chtěl jsem ji na netu nevida davida
vysvléknout do naha, kadeře olíbat
spatřil jsem kometu byla už plesnivá
spatřil jsem kometu, smrděla od piva
vysvléknout do naha, byla už nahatá
chtěl jsem ji zahřát a byla už zahřátá
chtěl jsem ji ostříhat, byla už oholená
kometa
smažil jsem
spatřil jsem
na netu
plesnivá
spatřil jsem
smrděla
spatřil jsem
od piva
byla už
reliéf
pohled nahoru
mezi mrakodrapy
přesvícený
nejde koukat
dole mumraj aut
rychle
co myslíš?
co myslíš, že se stane?
pohled mezi lidi
výlohy, make-upy,
pohledy vpřed
dám si kafe
rychle
co myslíš?
co myslíš, že se stane?
žádnej den neni TEN den
žádnej den se nestane něco víc
tak na co čekáš?
to hemžení
je to ono!
rychle
koukni na mě!
Přímý přenos 12. ročníku koncertu, který Charita ČR věnuje všem koledníkům. Na Hudební scéně Městského divadla v Brně letos vystoupí skupiny Mirai, Zrní, Pavel Callta, Roman Dragoun s kapelou Futurum a Ilona Csáková…
Ani na konci roku 2018 jsme se nezapomněli vybraných hudebníků zeptat, na jaké zážitky z uplynulých dvanácti měsíců jen tak nezapomenou…
Zrní – kladenské uskupení, které působí na české hudební scéně už pořádnou řádku let…
Vyprodaný Lucerna Music Bar byl svědkem křtu nového EP tuzemské kapely Zrní “Spící” a zpěvníku “Já, Zrní”…
Pražský Lucerna Music Bar byl v pondělí vyprodaný a diváci v něm nadšeně tleskali písničkám kladenské skupiny Zrní…
Naléhavý zpěv, dokonale čistý zvuk, špičkové osvětlení a oddaní fanoušci. Až moc slov chvály? Ano, ale za koncert v Lucerna Music Baru si kapela Zrní tyto komplimenty zaslouží…
Zrní po loňském úspěšném albu “Jiskřící”, na kterém doslova jiskřilo novými nápady (přidalo elektroniku, a vystoupilo tak ze žánrové škatulky), přichází s novým EP “Spící”…
Kladenská skupina Zrní vydala EP Spící, které navazuje na album Jiskřící z loňského roku…
Zrní nelení. Na konci října vydali desku Spící, EP tematicky navazující na předchozí Jiskřící…
Pouštíš smutky jak andulky z klece. Přisypeš jim zrní na cestu ven. Zůstává radost skoro až dětinská. Ale nikdo neoživí Leonarda Cohena…
Kapela Zrní, hvězda české alternativní scény, navštívila ve čtvrtek 23. listopadu olomoucký Jazz Tibet Club…
Rozhovor se zpěvákem kladenské skupiny Zrní Honzou Ungerem. O aktuálním EP Spící, o zatím poslední dlouhohrající desce Jiskřící, o tom, zda vůbec někdy vznikne film Poslední z Aporveru, jak se mu spolupracuje s manželkou Bárou (Dva) a proč jsou Češi tak zaprdění…
máme 20 minut zpoždení, vyrazili jsme pozdě a teď navíc už 5 minut stojíme v zácpě. beru mobil a píšu:
“ahoj, sorry, praha je zacpaná, budeme mít 20 minut”
už to chci odeslat, když v tom se zarazim.
hele! chceš mluvit o pravdě, chceš mluvit o svobodě a píšeš tohle?
pokud chceš, aby se změnila atmosféra ve společnosti, musíš začít u těchhle malejch denních pravd a lží, protože právě ony tvořej její základ.
tyhle maličký lži jsou semínkama těch vobřích lží a křivostí, který ti tak vaděj u politiků. a tyhle maličký upřímnosti jsou semínkama zdravý rovný společnosti.
odsud to koření a je i na tobě, co nám tady roste.
a tak to mažu a píšu: “ahoj, sorry, budeme mít zpoždění, špatně jsme si to naplánovali no”
“jasný kámo, žádnej problém, taky nestíhám”
hud.
svoboda! toužíme po ní, ale zároveň se jí bojíme. bojíme se její velikosti a otevřenosti. a tak se jí dobrovolně, často nevědomky, vzdáváme. chceme být svobodní, ale nechce se nám do práce, kterou na sobě musíme udělat, abychom se k větší svobodě posouvali. bojíme se životních zkoušek, kterýma k tomu musíme projít. bojíme se všeho neznámýho a tím se dobrovolně vzdáváme možnosti něco novýho poznat. a přitom spolu svoboda a zkušenost tak úzce souvisej. před pravdou se raději uchylujeme k snadnější lži a přitom spolu tak úzce souvisej svoboda a pravda. každou chvilku vedeme tenhle svuj boj o svobodu, ve kterym jsme si sami sobě největším protivníkem. všem nám fandim, ať se nám to daří! ale ještě víc nám fandim, ať nezávidíme a neomezujeme ty, u kterých vidíme, že se jim to zrovna daří víc! a soucítíme s těma, kterým se to zrovna daří míň.
mějme se navzájem rádi, spoluobčani v tomhle jiskřícim životě
hud.
Zrní naživo v dobrém ránu na ČT2…
První listopadový večer se na Flédu vrátila kapela Zrní, tentokrát představit nové EP Spící…
Česká alternativní scéna je protkaná neuvěřitelnou pestrostí a originalitou…
Kapela Zrní, špička české alternativní scény, zavítala první listopadový den na brněnskou Flédu, kde zahájila své turné a zároveň pokřtila nové EP “Spící”…
Fléda, Brno 2018
Legenda finské, ale i světové folkové scény Värttinä přijede zahrát v pátek 2. listopadu od 20 hodin do sálu Kulturního domu ve Veselí nad Lužnicí…
Na loňské album Jiskřící volně navazuje alternativní kapela Zrní svým novým EP s názvem Spící…
Zrní přicházejí s novou nahrávkou. EP “Spící” vyšlo 26. října a volně navazuje na loňské album “Jiskřící”…
Při dokončování loňského alba Jiskřící stála kapela Zrní před nelehkým rozhodnutím – kvůli jeho délce musela z výsledného celku vyřadit čtyři písně. A z těch vzniklo EP Spící…
Tenhle klip jsme natočili s mojí ženou Bárou na zahradě našeho domu, během dvou hodin, zatímco naše děti spaly…
tenhle klip jsme natočili s mojí ženou Bárou na zahradě našeho domu, během dvou hodin, zatímco naše děti spaly.
k “Ať” jsme s kapelou určitě chtěli mít klip, kterej by uvedl naší novou desku. neměli jsme na něj ale peníze a pořád nepřicházel žádnej nápad, kterej by to spasil.
je ráno dne, kdy to má bejt hotový. krásnej den babího léta, Bára dává na Instagram svý klacíkový tapety, který venku každej den skládá a fotí si časosběry, jak to vzniká. řikáme si, že dneska nepojedem nikam na vejlet a radši zůstanem na zahradě a ona si může skládat tam. do toho jí ukazuju fotky, jak jsme se před tejdnem fotili s kapelou vleže v listí. do toho najednou volá Tomíno, že co do toho klipu právě nějak dostat ty bářiný obrázky?
všechno se spojilo, fotky, tapety, časosběr, klip, instagram, zahrada, kluci dojídaj jídlo.
Tak jo! jdeme do toho. máme maximálně 2 hodiny a v hlavě matnou představu. nějak mě dostat do toho obrázku, jako je to na těch fotkách a snímat to stop motion.
když ztichne dětskej pokoj, rychlá porada nad papírem, nákres, něco jako scénář: odehrát mikropříběh, kdy ležim, Bára skládá tapetu kolem mě a já se v průběhu písničky z jednoho místa přesunu na jiný, který se tam mezitim zjeví. odcházim jinam, o tom ta písnička je. ok! akce! (ale ještě se u toho nutně musíme naobědvat, ať nepadnem)
běžim, lezu na strom, shazuju trsy jeřabin. pak ptačí zob, kameny, jabka, sláma, nějaký stébla, listy vratiče, všechno na hromádky, kuchař chystá ingredience pro šéfkuchaře, ten fixuje foťák na místo (štafle). vytváříme plošinku, na který se to bude odehrávat, musí se srovnat, nosim lopaty hlíny. nějak mezitim rozdělávám oheň, na kterym si upečeme maso. všechno je připravený, vyměřený, hážem maso na pečící kámen a za 10 minut jíme. najedený. jdeme točit. lehám si na zem, buděj se kluci.
stres, depka, nezvládnem to, nejde prostě zvládnout natočit klip za 2 hodiny a u toho se naobědvat, když máš dvě mimina.
musí to jít! zvládnem to. běžíme kluky ještě uspat. třeba to vyjde. usínaj, klaplo to.
honem! ještě do kolečka přenesu uhlíky, na který bude Bára při skládání přihazovat listí a tim budeme mít občas v záběru kouř.
lehám si, ona začne skládat. foťák snímá naše políčko každejch 5 vteřin. (nakonec budeme mít kolem 850 fotek). cvaká a cvaká a já jenom ležim, koukám do nebe a na ruce, který kolem mě kmitaj a vyskládávaj všechny ty ingredience z hromádek. euforie, jde to skvěle. přidat kouř, pootáčet se postupně doleva, až nakonec vstát, zmizet ze záběru a přesunout se na druhý místo vlevo, kde se mezitim vykreslil muj budoucí obrys. tak šel kocourek a vítr vál. přidat kouř.
někdy v tu chvíli se kluci vzbudili, ale to už doděláme. a tak jim běžíme dát pití, pouštíme Potkali se u Kolína, a oni koukaj a povídaj si. lehnout, Bára pokračuje ve skládání, jde jí to krásně rychle. vstávám i z druhýho místa, který po mně zarůstá, stejně jako to první. hotovo. ještě zbytky od oběda hodíme do obrázku kočkám a oni tak jedi ty dva duchy po mym ležení. konec. Ať. uklidit a za klukama.
Máme radost! klip natočenej zadarmo, běhěm pouhejch dvou hodin i s přípravou a obědem.
posíláme Tomínovi, ten to krásně sestřihá. Ať má klip.
Kladenská kapela Zrní vloni zabodovala se svým albem “Jiskřící”, které natočila v Madridu a do kterého zakomponovala více elektroniky…
Ať
Se rozkecám, jo? Protože osud týhle písničky je fakt složitej! Její základ pochází z pacovskýho soustředění z jara 2015. Vznikla tam daleko pomalejší, hodně zasněná improvizace, která se nám všem dost líbila. Byla to jedna z ústředních melodií toho soustředění.
Já jsem si ji doma zpracoval, přidal k ní refrén, udělal z toho písničku. A tim jsem jí paradoxně odsoudil téměř k zániku, protože bejvá zvykem, že písnička, která se po soustředění zpracuje jako první, většinou vytvoří takovej most mezi deskama, odehraje roli takovýho pokusnýho králíka a převozníka a až ty další se plně vybarvěj a spojej v novou desku.
Druhá obtíž pro ”Ať” bylo moje psaní textu. Nemohl jsem na to zaboha přijít. Odešel jsem mezi tim z dlouholetýho vztahu a věděl jsem, že právě do týhle písničky chci vsadit o tom rozchodu všechno, celou tu zkušenost, omluvu, vysvětlení, přání, smutek, naději, všechno. A to vůbec nešlo. Bylo to tou dobou příliš čerstvý a já psal strašný bláboly patetický. Nemohli jsme “Ať” kvůli tomu hrát a ležela u ledu.
Když uplynul potřebnej čas, já to konečně napsal a cejtil, že to je ono, ne všem klukum se to líbilo. Někdo se ve vztazích nechtěl šťourat, někdo nechtěl dělat smutný věci, někomu vadili zdrobněliny. Mně to ale fungovalo, zdrobněliny tam maj svuj význam a v tom textu je ve zkratce řečený všechno, co jsem říct potřeboval.
V Madridu jsme jí nahráli, Jonatánovi se moc líbil právě text, ale nakonec se Ať na Jiskřící přece jen stejně nedostala. I kvůli tomu, že koncept desky je jinej, její téma je jakoby časově za touhle písničkou.
Když jsme si řekli, že vydáme EP, kde budou písničky, který se na Jiskřící nevešly, zkusili jsme s Ať ještě něco udělat, protože jsme cejtili, že je v ní potenciál. Znovu jsme ji nacvičili, v rychlejšim tempu, zjednodušili jsme aranži i strukturu a znovu ji u Ondry Ježka nahráli. Chytilo to jinou atmosféru, míň tesknou. Což je myslim skvělý. Ten text tak vyznívá s větší lehkostí, nadhledem, s odstupem. Neni to tak zatěžkaný.
Když už byl hotovej mix, kterej se nám všem líbil (Jonatán s Ondrou to udělali čistý, lehký), tak mě tam přesto pořád něco štvalo. A došlo mi, že je to muj zpěv, kterej zpívá ten ženskej part. (Původní idea totiž byla, že si to zazpívám z obou stran, že to bude muj vnitřní rozhovor, moje schizofrenie, moje vnitřní rodinná konstelace). A tak jsem na poslední chvíli řekl mý ženě Báře, jestli by to nezkusila ona. Zkusila. Dohrála svuj zpěv do už hotovýho mixu a Ondra jím pak nahradil ten vysokej muj. A tim písnička chytla daleko větší lehkost a myslim, že je díky tomu platnější a pochopitelnější. A rodinná konstelace je to absolutně… Zpíváme to oba. Za ostatní i pro ně.
Je to písnička psaná za všechny ty, který znaj, jaký je to odejít od někoho, koho máte rádi, protože cejtíte, že váš život je dál napsanej nějak jinak. A je to písnička psaná všem, který takhle někdo opustil.
Kde jsou ty oči?
“Kde jsou ty oči” byla původně sada akordů, který hodně věřil Jukla. Vraceli jsme se k nim a jammovali na nich. Já v tom ale nic moc neslyšel, nebylo to pro mě nijak inspirativní a navíc bylo potřeba na těch akordech teprve vymyslet komplet písničku, takže to paradoxně viselo dost na mně. To mě trochu štvalo. Podobnou situaci jsem zažil s “Fláknout s tim” z Kojota. Tam jsem to tehdy vyřešil improvizovnym textem a teď jsem k tomu přistoupil podobně.
jsme zapadaný sněhem, je tma většinu dne, slunce vychází jen nízko nad horizont, na pár hodin. estonsko, tallin. měsíc tady. pozoruju, jak za okny suterénního bytu rostou závěje. žijeme si tu v tichosti, ona kreslí, já píšu, do mrazu vycházíme jen nakoupit zásoby jídla, odpoledne na krátký procházky do parku, večer do kavárny. splněnej dávnej sen. koukáme na rozhovory, posloucháme hudbu, střihám se dohola. jeden den jsme koukali na dokument o kvantový fyzice. mám pocit, že její nepochopitelný zákonitosti v tu chvíli ověřuju v praxi, že to zažívám, a tak to nějak ne mozkem, ale tělem chápu. v tom dokumentu jsem slyšel, že Alberta Einsteina rozčilovala představa, která vycházela z – v tý době nový a radikální – kvantový teorie, a totiž, že když nikdo nevidí měsíc, tak ten neexistuje. chápu, že ho to dráždilo. dneska cejtim, že to tak asi opravdu je. svým způsobem opravdu “existuju” jedině, když existuje cokoli (něco, nebo někdo), co mojí existenci vnímá. kdyby nebylo naprosto nic, kolem mě, k čemu bych se mohl nějak vztáhnout, nebudu ani já. vzájemně se držíme při životě. navzájem se definujeme. neni života bez vnímajícího. neni vnímajícího bez života. a nebylo by ani měsíce.
Existování a neexistování bylo pro mě v Estonsku hlavnim tématem, cejtil jsem, jak nejsem, a zase jo. Mohl jsem mezi těma dvouma stavama problikávat. Byl to nejhlubší ponor, kterej jsem do tý doby zažil a od tý doby jsem i nejsem současně. Existuju i neexistuju, malej i velkej.
V Estonsku jsem napsal “Když se ztratíš”, v Estonsku jsme jedli makrely (mimochodem daleko lepší, než jsou k dostání u nás), pili jsme čaj, já pil v kavárně malou lahvovou IPU, pozorovali jsme, jak zamrzá moře a v dálce plujou trajekty, vánoce jsme oslavili u stromku v parku, byli jsme na několika výtvarnejch výstavách v KUlturním MUseu, bára mi vyrobila talisman, kterej mi měl připomínat, že tu rozhodně i jsem (jmenoval se Kumu), a na jedný vycházce ke starýmu carskýmu zámku, když jsme skákali do hromad listí a koukali na to uplně nizoučký slabý slunce nad carskou zídkou, si pamatuju, jak se rodí i myšlenka na tenhle text o Měsíci, kterej chce bejt.
Když jsem pak zase byl s klukama, tak jsem ho (vlastně improvizací a bez velkejch dodatečnejch zásahů do spontánního toku slov) napsal. Melodie vyplynula z textu a tak se pro mě situace s touhle písničkou vyřešila.
Nakonec, se “Kde jsou ty oči” (pracovně se dlouho jmenovala “Fjord”) na Jiskřící nedostala. Teď měla druhou šanci. Kluci jí přemíchali a musim říct, že se mi fakt hodně líbí. Aranžersky, zvukově, harmonicky, i takovou nějakou lehkostí, kterou nese. Zvládl to! Fjord.
Happy end.
Do vody
Stejně jako Ať, má svý kořeny na pacovskym soustředění, na jaře 2015. Spali a hráli jsme týden v podkroví krásnýho starýho stavení, občas svítilo jarní slunce, občas sněžilo, atmosféra byla moc příjemná a semknutá. Lepší, než na několika minulých za sebou. Od vydání Soundtracku ke konci světa bylo cítit, že jsme na soustředěních v jistym tlaku. Chtěli jsme navázat, vymyslet další Rychtu a Hýkala, a když to po pár dnech nepřicházelo, byli někteří z nás nervozní. Flow se ztratí, moc se chce a stačí, když je nervozní jeden a najednou nefunguje celek. Samozřejmě byly silný chvíle, třeba v Chroustově za jeden skvělej den vznikl základ mnoha písničkám na Kojota, z Krásný lípy je nezapomenutelnej večer, kdy vznikly Deště. Ale teď, v Pacově, byla konečně uplně uvolněná, hledačská týmová atmosféra. Měli jsme s sebou poprvé klávesy nebo midi controller a všichni jsme si to chtěli užít.
Pamatuju si, jak padá za okny zase chvilku sníh, koukám na střechu kostela a pískoviště na návsi. A najednou hrajeme tuhle písničku, trochu dětskou ukolébavku, trochu nějakou pastorální píseň, jako bych zpíval a hrál starou křesťanskou melodii. Všem se nám to líbilo, v tabulce hodnocení písniček ze soustředění dostala plnej počet, 25 bodů a byla jednou z těch nálad, který to soustředění definujou.
Já už v tý době řešil vnitřní rozkol, byl jsem hodně v oblacích, protože tělo začínalo bejt čim
dál těžší k unesení. Byl to něčim vlastně lehkej a volnej stav, navzdory tý velký životní volbě, která byla neodvratná. Nechal jsem jí zrát, pozoroval jsem jí nenásilně. Tiše našlapoval. Představoval jsem si, že plavu na voru po moři a čekám co se zjeví. Venku i ve mě.
Text jsem napsal až za rok a půl na to, na podzim 2016, v období, kdy se muj život zase zklidnil a mně se zase začalo dařit psaní. O momentě, kdy se dva lidi rozdělej, o víře, že se zase potkaj. Někde v daleký budoucnosti, v dalšim životě, na jinym kontinentě, v jiný situaci, v jinym věku, až si odpustěj, až to bude možný..
Hodně zajímavý je, že když jsme měli na podzim 2016 koncerty s tibeťanem Lotanem Namlingem a on slyšel poprvé tuhle naší (v tý době zrovna dokončenou) písničku, řekl nám, že jí zná. Že je strašně podobná jedný písničce, kterou mu zpívala jeho maminka. Je prej o svobodě Tibetu, a tam, kde já zpívám: “Do vody, do vody….” se v tý tibetský písničce zpívá: “Do nebe, do nebe…”. Je to důkaz, že je něco, co je všem kulturám společný, něco, na co člověk narazí, když se uvolní, s čim komunikuje, když na nic netlačí. Tibetská písnička, zachycená ve východních čechách o sto let později. A zazpívaná tibetskýmu klukovi, kterýmu už je 60. Zase se setkali.
S Lotenem jsme jí v jeho volnym dni v Čechách rychle jeli nahrát do Jámoru, ještě před Madridem. Přišlo nám to natolik silný, že jsme to museli zaznamenat. V Madridu jsme jí pak nahráli ještě jednou, jakože na čisto. Na Jiskřící se nedostala, ani jí kluci nesmíchali, protože byla o dost jiná, než ostatní, takže by se na desku nehodila. Teď ale Ondřej Ježek smíchal ty dvě verze, překryl je přes sebe a to je finální verze, která je na Spícim EP. Zas je tam to setkání po bezkontaktnim obdobi. zase je tam ten princip. A Loten vzadu zpívá tu tibetskou písničku. Do nebe, Do nebe..
Zrní naživo na ČT1…
Spící, to je název nového vinylu, který právě vydává populární česká kapela Zrní…
Kdo budí medvěda?
tohle je první písnička, kterou jsme nahráli po albu Následuj kojota. Byl to singl a oslovili jsme ke spolupráci na něm Jonatána Pastirčáka. Toho jsme do tý doby znali jenom z hlubokýho temna mozku, z pořadu Ladí neladí, jako strašně talentovanýho kluka, kterej hraje na cello a k tomu zpívá angažovaný texty. Teď nám ho doporučuje Ondra Ježek, kterýmu řikáme, že bychom chtěli zkusit něco jinak, jako strašně šikovnýho, radikálního umělce, kterej dělá elektroniku.
Jonatán je pro a tak písničku točíme v listopadu 2016 v Jámoru, a on jí míchá na dálku z Bratislavy. Jsme nadšený, líbí se nám ten posun. Je to nová podoba zrní, nová možnost, jak se dá s našima písničkama zvukově pracovat. A líbí se to i Ondrovi Ježkovi a tak se na základě “Medvěda” dohodneme, že novou desku, budeme točit všichni společně.
Samotná písnička má svý kořeny na soustředění v Chroustově, v zimě 2012/13, kde kořeněj třeba Straky, Následuj kojota, nebo Loďky. Byl to takovej 20 minutovej jam a já v něm prvních několik minut bručim jako medvěd, což dalo tý nahrávce pracovní jméno, který jí zůstalo. Vim, že jsme se pak s tou písničkou dost prali. Strávili jsme strašně moc zkoušek zpracovávánim. To už jsme měli po vydání alba Následuj kojota a chtěli jsme se nějak pohnout. A moc to nešlo. Nakonec jsme to nějak dobojovali, ale ironií osudu se ukázalo, že to je “zbytečný”, protože Jonatán to stejně uplně předělal.
Verze, kterou teď vydáváme na EP Spící, je ještě upravená, oproti tý singlový, dva roky starý. Ondra Ježek to prostříhal, přemíchal, zkrátil a tak jsme zkrátili i název a vyndali z něj slovíčko “to”.
Kdo budí medvěda?
Ta písnička měla hotovej už jinej text. O medvědovi, kterej se má vzbudit ze zimního spánku. Inspiroval jsem se estetikou Garryho Snydera a vlastně to dost navazovalo na Kojota a jeho atmosféru. Pak mě to ale začlo štvát, a tak jsem v květnu 2016 napsal text jinej, protože i já se chtěl pohnout. Začínal jsem tou dobou číst Jungovu Červenou knihu a text jsem napsal o snech, o snovejch podobenstvích, ve kterejch k tobě mluví tvý podvědomí a který ti prozrazujou něco o tobě a tvejch reálnejch situacích. Stav mysli v bdělosti je taky svym způsobem sen, ze kterýho se můžu probudit, do nějakýho jinýho snu, do jinýho stavu mysli. (jak se jmenuje ten film s DiCapriem, jak se dostává hloub a hloub v úrovních snění? …na to jsem taky myslel) (a na Vanilkové nebe!) Vstávej probuď se! a já se tou dobou probudit už potřeboval. Zpívám to dost sám sobě.
Vydařený koncert odehráli v Barráku…
(západ slunce, Kladno, náměstí Svobody, 11. září 2018)
dělníci v dodávce čekaj na prázdnym parkovišti
na parkovišti vítr rozechvívá pásky okolo výkopu
asfalt a samota
zpěvy se ozývaj z dálky
oceán slunce
síla, která všechno převyšuje
síla, která všechno přesvítí
která spláchne čas levou zadní
lodě vracející se do přístavu
lodě vyplouvající na moře
a autobusy na noční směnu
uši poslouchající z dálky
balkóny a na nich zasnění, loktama opření
všechno stojící po parnym dni
vánek, přání, poslušnost
dělníci z dodávky vystupujou ve chvíli, kdy přijíždí náklaďák
daj pásku i kolem něj a všichni odcházej
kolikrát jsem byl indiánem?
kolikrát jsem se musel smířit s tvojí smrtí?
kolikrát jsem to dokázal a bylo mi sladce, jako teď?
kolikrát jsem tě viděl umírat a vzdal jsem to?
a byl jsem ve slunci, ponořenej a odevzdanej
taky jako teď
zpěvy v dálce
uši v dálce
prostor mezi
pověz mi něco hezkýho!
povím
“slunce svý děti nehodnotí!”
::::::
představuju si tvář,
v autě stojícím naproti mě
jsme dva býci proti sobě
nebo lvi
oddychující a zkoumající jeden druhýho
čí děti mají větší hlad?
čí děti musí mít přednost?
čí děti dostanou šanci?
představuju si tvář postavy, která se ani nehne
zkoumá mě
sdílíme spolu tuhle chvíli
svědci jehovovi
nebo tam skutečně někdo sedí?
::::::
utichlo běsnění
chvíle odpočinku pro všechny
zapadající slunce se odráží ve sklech
armády oddychujou
odpuštění
zvuky se rozkládaj a rozkládaj
jsou mělčí a mělčí
moře se zklidňuje
zlatá rybko sklouzni se!
omyj svoje rány příteli,
ať už přicházíš odkudkoli,
napij se mojí vody!
armády čekajících na tuhle chvíli
zpívaj tichym, ale pevnym hlasem
smíření
pusť na chvíli svoje břímě
pusť svoje břímě a odpočiň si
zapadající slunce se odráží v očích
v odplouvající vodě
zapadající slunce
vánek nás propojuje
není to ničí vina
ospravedlnění
na horu už dneska nevylezu
neni to potřeba
Podzimní koncertní sezónu zahájí kladenská skupina Zrní se sobě charakteristickým zvukem a k dokonalosti dovedenou kombinací elektroniky a písničkářské poetiky…
Jedeme do Berlína!
Do Berlína se s kapelou vracíme po devíti letech. Tentokrát tam vezeme svíčky a ty naše pokreslený lampy, protože v Berlíně bude další ze zastávek Černý hodinky a půl.
Pro mě je napínavý, hrát pro lidi, kteří nerozumí češtině a tudíž nevnímaj texty. Najednou je to abstraktnější, víc o hudbě, víc o energii. Vyvstává to pravěký a archetypální, co v hudbě je a kvůli čemu je hudba univerzálnim komunikačnim prostředkem.
Jak se asi představy, který hudba navodí, budou lišit od textů, který po ní posílám já? To je pro mě dobrodružný. Naši berlíňané nám porozumí?
Ještě než 26. října vyjde jejich nové EP “Spící” se čtyřmi písněmi, které se nevešly na desku “Jiskřící”, přichází Zrní s novým klipem…
Kapela Zrní se po více než šesti letech rozhodla natočit oficiální klip k písničce Hýkal…
! hýkalovo videozjevení !
je s váma, nad váma, ve vás. je v lidožravejma mravencema obývanym lese. je to svědomí, je to boží mlýnky na maso a my jsme mu, jako obětinu, po sedmi letech od chvíle, kdy se nám zjevil, udělali klip, čímž jsme mu přiřkli jednu z možnejch podob. (snad se to smí)
tenhle krásnej klip natočil tým kolem Tomáše Bláhy, kterýmu děkujeme!! a děkujeme všem vám tanečníkum, kteří jste s náma natáčeli. celýho hýkala hledejte na
hurá, koukněte na něj, šiřte slovo hýkalovo.
podzim 2011, chatka v Jilmu na Vysočině, kde máme soustředění a improvizujeme, abychom vytvořili hudbu k tanečnímu představení s VerTeDance. hrajeme a hrajeme a nakonec bokem vznikne i materiál na novou desku, kterou pak pojmenujeme Soundtrack ke konci světa. je to pro nás památný soustředění, kde vzniklo v úplný lehkosti a jakoby samo spoustu písniček. hýkal je jednou z nich.
noc, hoří dřevo v kamnech, ležim na gauči se zavřenejma očima a do mikrofonu vyprávim bůhví odkud se zjevivší výjev lesního hýkala, morbidního mravenčího přízraku, kterej jí zlý lidi. ten text jsem takhle zaimprovizoval a už jsem s nim ani nehnul. přepsal jsem ho tak, jak ho mý podvědomí vyplivlo. podvědomí, dadaismus.
během pár let se z týhle písničky stal jeden z našich “hitů”, což je pro nás samo o sobě vtipný. vtipnější je hrát ji s filharmonií, kdy seriózní těleso pod taktovkou dirigenta tuhle naší blbinu provádí. a teď, když jsme si řekli, že si hýkal zaslouží i klip, je to zas vtipný, vidět, kolik lidí na týhle naší blbině pracuje, aby se doplnila i obrazem.
točil to Tomáš Bláha, kterej s náma dělá od nahrávání desky Jiskřící, takže od našeho společnýho pobytu v Madridu na přelomu roku 2016 a 2017. tam jsme se dali do kupy, zjistili jsme, že si rozumíme i v tvůrčích představách, tam se z nás stali kamarádi. klip k hýkalovi je zatim největšim projektem, kterej pro nás Tomáš dělá.
hýkal je nejoblíbenější písničkou našich dětskejch fanoušků. je to takovej náš satelit Kašpárka v rohlíku. a tak je klip dost o dětech. v klipu hrajou ve vedlejších rolích tanečníků, děti, který se ozvali na základě naší výzvy. naši fanoušci, kterejm je mezi 12 a 15 lety. hrajou a tancujou perfektně! děkujeme jim.
hýkal se nám směje. jiskřící, co nevymyslíš.
tak v úterý!!!
Je snad třeba představovat Zrní a jejich frontmana Honzu Ungera? Nemyslíme si…
Stali jsme se partnerem kampaně “Stromy svobody”…na podzim zasadíme náš svobodnej strom.
Příroda je pro nás učitelem toho, jak bejt svobodnej uvnitř. Vždycky, když jsem venku, cejtim tu volnost a nespoutanost. myšlenkama, strachama, předsudkama, hodnocením. Bejt jako strom, bejt strom. až se vrátim mezi lidi, pokusim se, co nejdýl si to v sobě udržet. řikám si někde uvnitř, když se vracim do svýho domu.
Lidstvo přírodu různýma způsobama svazuje, upravuje, omezuje, stejně jako některý režimy svazujou, upravujou, omezujou obyvatele ve svých zemích. kéž jsou lidi v nesvobodných společnostech jako stromy. Kéž i oni zůstanou alespoň uvnitř svobodnýma a volnejma. Řikám si, když se vracim do svýho domu, ve svobodný zemi.
Rozhovor s frontmanem hudební skupiny Zrní probíhal bez nadsázky „na cestě“…
Dny města Kladna, které se konají od pátku do neděle v areálu Městského stadionu Sletiště v Kladně, jsou opět plné kvalitní muziky a dalšího programu….
Po Marii Rottrové je největším tahákem prvního Dne města Kladna domácí kapela Zrní s doprovodem Symfonického orchestru Hlavního města Prahy FOK…
Od loňský zimy jsme už odehráli kolem dvaceti koncertů v rámci projektu, kterej jsme si nazvali Černá hodinka a půl…
Zrní mají před sebou nabitý podzim, chystají klip k písničce Hýkal a nové EP Spící, jež bude složeno ze skladeb, které se nevešly na poslední desku Jiskřící…
Ten text jsem napsal v dodávce. Cestou ze starý zkušebny u Cajta, do nový zkušebny u Jukly. Smál jsem se u toho. Bylo krásně, svítilo slunce a já se cejtil uplně volnej, odevzdanej, jakoby někdo ve mě umřel. Jung tomu říká “zabít hrdinu”. Je to moment, kdy se vzdáš. Připustíš si svojí nedokonalost, svoje slabosti a doteď zakázaný touhy. Připustíš si, že svojí životní situaci prostě nevyřešíš a nevymyslíš. Přestaneš bojovat, odevzdáš se a smíříš.
Odevzdávám se do “božích rukou”. Jakobych poodstoupil od toho “Já”, kterym jsem si myslel, že jsem, a začal ho jenom potichu pozorovat. Spolíhám se na nekonečnou moudrost vesmíru, nechávám se nést.
Je to další z výraznejch zážitků, který jsem v tomhle mym kotrmelcovym období našel, uložil je do písničkový lahve a poslal dál. To odstoupení a spolehnutí se na život, ať přijde s čimkoli.
O pár měsíců pozdějc, když se mi měl narodit syn a já šel ráno do porodnice, pár metrů před vrátnicí jsem se zastavil, otočil a rozhodl se, že se ještě vrátim přes kus města do kostela, ač nejsem křesťan, jít se pomodlit, ať všechno dopadne dobře, ať je kluk zdravej a máma v pořádku. Došel jsem ke kostelu, utišil se a poklonil. Chtěl jsem začít mluvit, ale jediný co jsem ze sebe nakonec dostal bylo: “děkuju”. Najednou jsem cejtil, že to je to jediný, co můžu ze srdce říct. Jakýkoli přání by byly jenom mejma představama o tom, co je pro mě správný, co je pro ostatní správný a to přece nevim. Byly by to jenom moje představy. Děkuju.
A vtip vesmíru je ten, že ono, v momentě smíření se s čimkoli, co přichází, v ten moment uklidnění a splynutí s něčím většim, než je vlastní mozek, se cesta najednou sama vyjeví. Ucejtíš, co máš dělat. (ten den se nám narodil krásnej zdravej kluk).
V Deadmanovi je ještě jeden vtip a paradox, kterej jsem si o vesmíru uvědomil. A totiž že to neni jenom tak, že se člověk nechává nést moudrym proudem života, ale že stejně tak – z jinýho úhlu pohledu – i život se nechává nést a provázet člověkem jeho lidskejma pokusama, škrbrtnutíma a zákrutama. Hrajou to spolu. che.
Deadman se nenahrával v Madridu. Chtěl jsem pár dní před odjezdem klukum ještě poslat nějak zhudebněnej tenhle text, v pár verzích předtim se mi to nepovedlo, moc sem to komplikoval, přidával i nějaký další textový pasáže a kluky to neoslovilo. Tak jsem to teď výrazně zjednodušil a nahrál doma uplně prostou verzi. Zaimprovizoval jsem vrstvy hlasů do podkladu, do jedný ze stop začla tisknout tiskárna, neřešil jsem to, je to jenom demo, přijeli na návštěvu naši ahoj, já tam jenom dohraju ještě jeden hlas a jdu se s váma přivítat, dobrý, mám to, posílám klukum.
Když tohle demo pak slyšeli Ondřej a Jonatán, řekli mi oba, že to na desce musí bejt tak, jak to je. A tak je tohle demo na desce. A to mě baví. Jak někdy ani netušíš, že zrovna děláš něco důležitýho. S lehkostí a bez stresu si jen tak hraješ, ač byses na to ve studiu chtěl soustředit a třeba si aspoň naladit kytaru… he. A právě proto to funguje.
Příjemný středeční podvečer zajistila v plzeňském Zach’s Pubu kladenská formace Zrní…
Zrní mají před sebou nabitý podzim…
první části ankety nám svůj způsob trávení léta poodhalili Voxel, Petr Fiala nebo Pokáč, v té druhé jsme vyzpovídali další sedmičku hudebníků či kapel…
Bejt velkou kapelou
(úvaha)
Od loňský zimy jsme už odehráli kolem dvaceti koncertů v rámci projektu, kterej jsme si nazvali Černá hodinka a půl. Jsou to koncerty typický tim, že hrajeme při svíčkách, bez elektroniky a samplů, bez metronomu. Vždycky na pěknym místě, často i takovym, kde se běžně koncerty neodehrávaj, a vždycky s omezenou kapacitou, tak aby to zůstalo intimní, rodinný.
Na myšlenku takovýho hraní nás loni v zimě přivedla situace, kdy během zvukovky v jednom klubu v Bratislavě vypadl proud a už se ho nepovedlo nahodit. Nevěděli jsme, co s tim, ale nakonec jsme – hnaný touhou nevzdat to – slezli s nástrojema pod podium, doběhli pro svíčky, který jsme rozmístili po celym klubu, dotáhli jsme jeden kabel z mekáče naproti, rozsvítili 2 lampičky, přizvučili jsme zpěv a odehráli jinak akustickej koncert, vlastně mezi lidma. A bylo to skvělý. Vznikla perfektní atmosféra, užili jsme si to všichni.
Po týhle zkušenosti jsme se rozhodli v tom pokračovat. Hrát vedle normálních klubovejch a festivalovejch koncertů i tyhle malý, komorní. Hráli už jsme na mnoha fakt krásnejch místech. Na střeše Lucerny při zapadajícim slunci, v nejvyššim patře Jindřišský věže, ve stodole u sauny Nuuk v Hradci,
na louce u malýho penzionu “Na Čechách” kousek od Poličky, v Tančírně v Račím údolí v Jeseníkách, která stojí jak duch z minulosti uprostřed lesa.
A postupně nám to došlo. Že tyhle naše svíčkový koncerty nejsou jenom příjemnym doplňkem a protiváhou k velkýmu hraní, jenom vracení se ke kořenum, ale že je to možná cesta, kudy se kapela může ubírat. Že to může bejt novej model.
Nenabízet jenom svůj koncert v tradičnim, často zaměnitelnym prostředí, kam se na kapely chodívá, kam lidi jdou kvůli kapele a prostor je vedlejší, (nebo dokonce prostor je nic moc, ale kapelu chci vidět). Že může bejt novej model – nabízet komlexnější zážitek! Celej večer. Koncert na zajímavym místě, takovym, kam by se třeba člověk běžně nepodíval, tam bejt kapela a posluchači spolu, blízko. Sdílet to.
Vždycky jsme chtěli bejt velkou kapelou. Patří to k tomu. Je to něčim trochu jako fotbal. Hraješ ho pro radost ze hry, miluješ nahrávky, góly, běh, dech, rytmus hry. Ale taky chceš vyhrát ligu mistrů! To nesmí bejt cíl, zatemnil by ti mozek, cílem musí zůstat hra. Ale patřit to k tomu může a v mnoha momentech tahle touha pomáhá. Chtít bejt velkou slavnou kapelou. Pomáhá to k tomu, abys na sobě makal, abys to nevzdával v krizích. Udrží to klučičí partu!
Ale jako se mění doba, měníme se my a mění se přirozeně i pojem “velká kapela”. Už dávno nejde o prodej desek. Všechno dáváme po půl roce zdarma na net. Může ještě jít o hranost v rádiích? Jak dlouho ještě budou v drobícim se světě existovat rádia a televizní kanály zasahující masu? A nepřestane postupně lidi bavit chodit pořád do těch stejnejch velkejch sálů, na stejný velký festivaly? A nepřestane bejt jakkoli zajímavý bejt velkou kapelou?
Ono taky, jak může bejt kapela velká? Jako Beatles, jako další a další Beatles, větší a největší a show může bejt vychytanější a omamnější a megalo a megalomanštější… Až nebude mít kam růst.
Co když tohle všechno došlo do stropu a novym cílem kapely dnešní doby bude něco jinýho? Jako se lidi vracej od supermarketů k trhovcům, tak se kapely
budou z velkejch pódií vracet k menším, specifičtějším projektům. Velký zůstanou dinosauři minulejch dob a dál už nikdo dinosaurem nebude chtít bejt.
Zůstane nám obdiv k nim, fascinace nad historickym úspěchem, ale naše cesta už půjde jinudy. Drobnější stezkou.
Cestou kapely v týhle době tak může bejt kreativita ve vymejšlení jedinečnejch projektů. Může to bejt umění všechno si sám zprodukovat, na nikom nezáviset. Najít fungující systém. Taková kapela bude úspěšná! Nebude to dinosaurus, ale novej druh.
Je to možný. A možná je to hloupost, takovej trend neni a vždycky tu byly vedle sebe různý způsoby. A lidi dál budou chtít velký scény a kapely budou chtít bejt velkejma. A neřikám, že to nemá něco do sebe! Sakra bejt tak chvíli dinosaurus! Ale my teď cejtíme, že můžeme z toho zažitýho kapelního stereotypu vystoupit, jak z auta, který nás vždycky fascinovalo (a dál čímsi fascinuje) a aspoň chvíli jít po svejch, uplně mimo silnici a objevovat místa, kam se auta ani dinosauři nikdy nedostanou.
Dělá a dělalo to určitě už spoustu kapel. My teď začali tim, že lidi zveme na netradiční místa, kde jsme si s nima blíž. V budoucnu k tomu třeba připojíme další rozměry, lidi budou muset na koncert doplavat? doběhnout? Budem tam muset doběhnout my? Budem hrát za běhu? Pod zemí, ve spánku? Těch možností je strašně moc. Malejch pěšin je daleko víc než déjedniček.
Skvělé kapely, zábava, dobré jídlo, přátelská atmosféra – to vše je hudební festival Bigboš v Křinicích…
sirka. fascinuje mě, jak mozek ovládá drobný svaly prstů.
piju čaj. stůl, prsty, sirka, svíčka, sedim u stolu, sedával jsem, jednou budu sedět a psát o tom. o čaji:
mateřídouška (dneska nasbíraná), dobromysl, fialka, horká voda.
kolem domu je tma, vždycky tam byla. vždycky ne. ráno jsem se vzbudil na zahradě pod stromem, oheň jsem zapálil za východu slunce, paprsky procházej už celý věky přes kouřovou clonu, stovky generací lidí to takhle pozoruje. teď zase. oheň slunce a oheň ohniště.
pak celej den buhvíkde.
po něm večerní procházení jemnym deštěm na kopci, pak ukládání unavenejch dětí, déšť za oknem.
o co všechno člověk přichází, když nemá kadibudku: vidět baterkou mobilu osvícený popadaný špendlíky, jak zdoběj zahradu. umění, který se děje bez obecenstva.
sedět v létajícim talíři z palubek uprostřed tmy. (svítim do prostoru vyřízlym srdcem). sedim v pyžamu, zvenku vnímám jenom zvuky:
kapky dopadající na listy a střechu, luční koníky, který zničehonic přestanou a zničehonic zase začnou. a pře sebe, a v jiný frekvenci, lučnokoňskej noise ambient.
uvnitř pozoruju suky ve dřevě, pozoruju škvora, voní tu levandule ze zahrady. vyzdobenym létajícim talířem letim do nekonečna, sto roků samoty v kadibudce. otevřu knížku a čtu jedno haiku.
vždycky jsem seděl a četl a letěl.
další výhody: nemuset splachovat, mít se kam vrátit.
ten čaj byl výbornej, hlavou proletí ranní oheň. napsal jsem si o tom, napíšu si o tom, vždycky o tom píšu, už tolik generací.
děti v postýlkách. kolikrát už jsem vás pozoroval? v různejch verzích. kolikrát už jsem vás pozoroval, jak běháte a kolikrát už jste mi umřeli, kolikrát už jsem to neunesl a kolikrát jsem se s tim musel smířit a vzpomínal na vás. takhle.
život je rozvzpomínání si.
takhle to bylo?
v kadibudce
je dobrý, když člověk pár dní nemůže používat žumpu.
Kapela Zrní letos přišla s novým turné s názvem Černá hodinka a půl…
Oslava třicetin si vyžaduje něco speciálního, třeba minifestival v rámci Metronome Festivalu…
Kladenská kapela Zrní se po turné s názvem Černá hodinka a půl vrátila opět na velká festivalová pódia…
Vlastně je docela dobrý nápad, se na festival trochu připravit, zamýšlí se Zrní…
Slavnosti zahájil déšť a třešničkou na dortu bylo Zrní…
Slavnostní předávání cen Gratias Tibi (latinsky Děkuji Tobě) v pražském kině Lucerna 15. května 2018 otevřela kapela Zrní a večerem provázela moderátorka Ester Janečková…
Na Studentském Majálese dozněly asi před dvěma hodinami tóny posledního interpreta a skončil tak osmý ročník tohoto multižánrového festivalu…
Zrní se vrátili do malých, ale velice slušivých prostor. Je vidět, že si svůj kousek slávy opravdu užívají a že mají jasnou vizi, jakým způsobem se dále prezentovat…
Zrní vyrazili tentokrát na turné na netradiční místa…
Kapela Zrní na právě probíhajícím akustickém turné s názvem Černá hodinka a půl zavítala se speciální sérií pěti koncertů do Prahy…
Reportáž z Událostí v kultuře…
Někdo ten večer vsadil na nablýskanou show Leoše Mareše plnou pozlátek v největší hale v republice, jiní volili srdcem a vyrazili na Zrní…
Černá hodinka a půl je netradičním koncertním projektem kladenské kapely Zrní…
Kapela Zrní běžce před začátkem závodu jaksepatří naladila a běžce hřál také pocit, že to tentokrát nedělají jen sami pro sebe…
někdo musí přejít z jednoho cípu náměstí do druhýho, jako kulečníková koule. právě teď, v poledne. akce. někdo musí štěkat na ty dva týpky v teplákách, který se přou vo cigára, někdo musí bejt cikánka a řvát na jinou cikánku a někdo ty dva týpci. ty děje někdo právě teď a právě takhle musí vykonat. a každej v tom jede, jak v autě a dělá to nejlíp jak umí. svědci jehovovi. co jedeš ty?
někdo musí koukat do mobilu a naposlední chvíli se vyhnout srážce, někdo musí bejt důchodce, sedět na lavičce, někdo dítě škemrat o zmrzlinu, někdo na to koukat z okna, přesně takhle a teď, kouření cigára, koukání dolu, tam venčení psů, hraní si s klíčema, předstíranej zájem o nastolený politický téma. let letáku s jarní akcí, jarnim vzduchem, těsně nad zemí.
vykonáváme děje, který se musej dít, někdo je musí vyvenčit. jsme jejich pokorní služebníčci. akce!
kulhání na pravou nohu, brečení do telefonu, schizofrenie. děláme to, jsme u toho ticho, pozorně i nepozorně, v dějích, jako v autech, svědci jehovovi ve škodovkách a bavorácích.
přecházení náměstí z jednoho cípu do druhýho, při pohledu shora jako osamocená kulečníková koule. auto koule. šťouch.
jedu tuhle chvíli nejlíp jak umim. makám na přeložení nohy přes nohu, pohledu nahoru, oslnění odrazem slunce. ten nahoře dokouřil. zavírání okna. někdo to vodmakat musí! nic neni nic nedělání. mistrovský dílo! co jedeš ty? akce!
Osmý ročník multižánrového klubového festivalu Žižkovská noc je minulostí. Akce se rok od roku těší stále větší oblíbenosti a návštěvnosti…
Pražský Žižkov po roce opět ožil multižánrovým klubovým festivalem Žižkovská noc, který hudbou zaplnil ty nejzajímavější tamní podniky…
Báru Olšanovou můžete znát coby reportérku z maďarského festivalu Sziget nebo jako PR manažerku kladenských Zrní..
náš dům
kde teď večer při svíčkách
koupeme naše miminka
kde to voní tvojí vůní
kde ráno zatopíme v kamnech
a snídáme celá rodina spolu
dům plnej našeho tichýho štěstí
jednou bude opuštěnej
zaroste bezem
do ticha bude kapat stropem voda
na podlahu porostlou mechem
budou tu pobíhat myši
poskakovat ptáci
v těchhle místech
tady, kde uprostřed lesa roste třešeň
a jsou vidět zbytky zídek
zarostlý bezem
tady, kde na tlejících trámech rostou houby a mech
kdysi jistě stál dům
někde tady
v tichu oddychovaly usínající děti
uložený po koupání do peřin
dům, kde to vonělo chlebem
teplem z kamen
dům, kterej jako v dlaních chránil
tichý lidský štěstí
nějaký rodiny
hořely svíčky
bylo slyšet, jak myš ukusuje chleba
Poslech kladenské stálice je vždy poučný a obohacují, a to zejména při bližším ohledání celé diskografie…
V říjnu jsme si zahráli ve vyprodaném Foru Karlín, všechno boží, ale taky to v nás probudilo touhu něčím to velké hraní s velkou produkcí vyvážit…
Někdo říká, že dobré hudby je málo, my říkáme, že dobré hudby je hodně. A skvělé taky…
Kapela Zrní na jaře překvapí Prahu exkluzivní sérií pěti koncertů s názvem Černá hodinka a půl…
S pražskými fanoušky stráví pětkrát “Černou hodinku a půl”…
zeman vyhrál
nebojme se! ta pozitivní vlna je velká! to je to hlavní. buďme k sobě slušní, zajímejme se o sebe, buďme aktivní. nějakou dobu to ještě bude trvat, než se tahle energie nadšení, poctivosti a tvořivosti projeví i ve vysokejch patrech politiky, ale ono to přijde!
pravda a láska (uvnitř neustále a venku nakonec taky) vítězí nad lží a nenávistí.
poděkování miloši zemanovi
miluj zemana svého, jako sebe samého. myslím, že to je jeden z hlavních klíčů ke šťastnýmu životu: mít rád svý bližní, přátele i nepřátele. cítit sounáležitost, soucit, cítit odpuštění. někdy je to těžký, ale právě tyhle případy nás nejvíc posouvaj! a právě v tom spatřuju dějinnou roli dosluhujícího prezidenta. smysl jeho mise.
a tak
hledejme smír, nebuďme k sobě vulgární, nebuďme na sebe agresivní, neopovrhujme městem, vesnicí, kavárnou, hospodou, neopovrhujme zemanem a už vůbec ne lidmi, kteří ho volí. pokud se nám tohle začne dařit, pokud se spojíme v zájmu o sebe navzájem, pokud na sebe budeme slušní, bude zemanova mise u konce a on bude moci v klidu odejít..
(konec pohádky
krále postupně ovládla moc, zatemnila mu uvažování, pohltila ho. cítí se bohorovný. z původního krále zbyla už jen schránka. zlo krále rozežralo a dere se k povrchu. král už ho neovládá. a už to vidí děti, už to vidí dvořané, zlo deformuje tvář, leze očima. až se prozradí a je jeho konec.)
zemanův přínos
zeman nám svým negativním příkladem pomohl definovat si, co vlastně chceme. od prezidenta, od společnosti, od sebe. donutil nás nad společností se zamýšlet. za to mu patří dík. pozoruju, že v opravdu velké části společnosti probudil touhu po slušnosti a poctivosti. nechtěně, a jako vedlejší produkt svého opájení se mocí a vítězstvím, donutil velkou část společnosti k aktivitě. ve velké části společnosti probudil touhu po smíření a spojení země zase v jeden celek. celek lidí rozdílných, s odlišnými názory, odlišnými východisky, odlišnou životní situací, ale žijící ve vzájemném respektu, toleranci a zájmu o sebe. za to mu patří dík.
měli jsme teď 5 let prezidentem člověka, který představuje mnoho z toho nejhoršího a nejnižšího v nás. člověka, který neustále ostatní uráží, povyšuje se, lže, mluví sprostě, je neslušný k ženám, člověka, který (podle vlastních slov) má vždycky pravdu, člověka, který se neumí omluvit. člověka, který je tak posedlý sám sebou a potupením svých oponentů, že nevidí, co se děje za hranicemi jeho vlastní hry. že není schopen vnímat, jaká je skutečná role prezidenta, jaké jsou skutečné zájmy země.
že je potřeba společnost smiřovat, motivovat, povzbuzovat, že je potřeba hledat, inspirovat k dialogu, toleranci, lásce, empatii. zcela zaslepený sám sebou už neumí vyhodnotit, že nemá kapacitu na to, naši zemi vést. být kvůli ní respektovaným leaderem v Evropě i ve světe. neumí vyhodnotit, že už nás není schopen provádět složitou moderní dobou, čelit moderním výzvám. není schopen sebereflexe.
co myslíte, zvolili by si ho děti? zvolili byste si ho za svého náčelníka svého kmene? přesto ho ale mnoho znás volí. proč?
zastánce slabých
zeman tvrdí, že je zástupcem “obyčejných lidí”, lidí chudých, lidí řešících “obyčejné problémy”, lidí, kteří tvrdě pracují za málo peněz, lidí z lokalit, kde se žije těžce. stylizuje se do role jejich ochránce a mnoho lidí ho skutečně jako své zastání a oporu vnímá. ale jak tyhle z nás skutečně zastupuje? co pro tyhle z nás aktivně dělá? jak skutečně pomáhá?
rozděluj a panuj
“pomohl” jenom tak, že nastrčil viníka. za problémy “obyčejných lidí” může elita, může inteligence, může pražská kavárna. za těžké životy mohou migranti, mohou havloidi, mohou novináři. rozděluj a panuj. zeman kvůli vlastní moci bez skrupulí rozdělil zemi na dva tábory a poštval je proti sobě. v jedněch povzbudil strach, ukázal na nepřítele a usadil se do pozice ochránce, imponujíce svou vulgaritou a agresivitou. a v těch druhých permanentním provokváním, urážkami, zesměšňováním a nestoudností vzbudil emoci opovržení a zloby.
a bohužel mnoho z nás neumí tuhle jeho hru prokouknout a volíme ho. a mnoho z nás neumí tuhle jeho hru prokouknout a cítíme k němu nenávist, která přerůstá v nenávist i k jeho voličům. a tím se roztáčejí kola zloby. tím to všechno funguje. zloba je královou potravou. jeho moc bobtná strachem a nenávistí, kterou sám v zemi rozpoutal.
neexistuje to!
ve skutečnosti naše země takhle rozdělená není. to jen král chtěl mít větší a větší moc, až zapomněl proč je králem. naše země není takhle rozdělená. není “pražská kavárna” a nejsou “hloupý vesničani”. je to jenom jeho hra.
miluj Zemana svého, jako sebe samého.
ale je to také zkouška. a já věřím, že v ní obstojíme. slýchám kolem sebe pořád víc hlasů vyzývajících ke smiřování, k neodsuzování, ke snaze pochopit se navzájem. i to v nás král zeman vyvolal. to je jeho hlubší význam. zlo neplodí jen zlo. zlo plodí i svůj protipól. a to je poselstvím pohádky. ta se nevypráví jenom tak. ta je vymyšlena pro to, aby dětem na příkadu zlého krále ukázala, že poctivost se nakonec vyplatí,
že agresivita, lži a podvádění nevedou ke štěstí, že láska nakonec vyhrává.
konec mise
a tak k sobě buďme slušní, neosočujme se, respektujme se, ať volíme kohokoli, to není podstatné. snažme se přemýšlet jak žijeme, jak žijí lidé na jiném konci země, buďme k sobě empatičtí a soucitní. to nás pohádka učí. to nás nevědomky učí zlý král.
pokud se to začne dít, pokud se nám to podaří, bude zemanova mise u konce a jeho duše bude moci v klidu odejít. já jsem se na něj něco zanadával! ale děkuju miloši zemanovi za všechno co udělal pro tuhle zemi. mám ho upřímně rád.
hud. / z r n í
Výběr koncertů z největšího a nejpopulárnějšího tuzemského festivalu…
Do druhé části výběru nejlepších videoklipů roku 2017 se probojovala například Emma Smetana, Zrní, Vojta Dyk, Smrtislav nebo Kapitán Demo…
Muj postoj k prezidentský volbě:
Naplňuje mne radostí, že se mezi prezidentskými kandidáty objevil někdo, kdo kromě ohromných zkušeností lidských i politických, kromě slušnosti a kultivovanosti, přináší i něco navíc, a to je duchovní přesah.
Objevil se někdo, kdo namísto řešení žabomyších sporů a měření ega, vnímá život i naší zemi v širším kontextu. Někdo, kdo se umí omluvit a přiznat pochybení, někdo, jehož hlas mne uklidňuje!
Z Pavla Fischera cítím, jako by měl otevřenou náruč a chtěl jí lidi obejmout.
Je přirozenou autoritou, která lidi spojuje v tom dobrém, co v nich je. Motivuje a probouzí. To je vidět na tom, kolik dobrovolníků se spontánně hlásí na pomoc s jeho kampaní a nadšeně pracuje.
Spojili se ne v protestu, ale pro něco pozitivního. A to se neděje běžně.
Cítí totiž nejspíš, stejně jako já, že s Pavlem Fischerem se do našeho čela může vrátit cosi, co tu dlouho chybí, cosi, se nedá popsat slovy, cosi, jako dobrý duch této země.
hud.
Čeští muzikanti v loňském roce nelenili, a tak se na pultech objevila řada zajímavých novinek od stálic českého hudebního rybníčku i od nováčků, kteř mají ke hvězdám teprve našlápnuto…
Desítka nejlepších alb za uplynulých dvanáct měsíců je vskutku žánrově pestrá. Více než v letech minulých bohatá na osobité i osobní hudební zpovědi a (sebe)reflexe…
S koncem roku jsme oslovili domácí hudebníky a zeptali se jich, na který zážitek s letopočtem 2017 jen tak nezapomenou….
Hudební rok 2017 byl veselý i smutný, tak jako všechny roky předcházející a všechny následující…
Už poosmnácté vyhlásila hudební redakce Proglasu výroční anketu Album roku…
aneb 30 desek, které si poslechněte ještě před koncem roku…
Sobotním koncertem v českobudějovickém Klubu Slavie zakončili Zrní své podzimní turné…
Zrní přicházejí před Vánocemi s klipem k písni Když se ztratíš. Intimní náladu zachytil režisér Tomáš Bláha v kladenské kapli sv. Floriána…
Před vánočním koncertem při svíčkách, který je spojený s křestem nové vinylové desky odpověděli členové kapely na několik otázek Deníku…
Kapela Zrní přichází před Vánocemi s klipem k akustické verzi písničky Když se ztratíš…
Další zastávkou druhé části Jiskřícího turné skupiny Zrní byla Polička…
V pátek 24. 11. 2017 jsem dorazil do dobříšského kulturního domu na kapelu Zrní…
Včera jsme s klukama hráli na Václavskym náměstí, u příležitosti oslav 17. listopadu. Cejtil jsem potřebu ke společenský situaci taky něco říct. Věděl jsem o čem chci mluvit, ale dát to z patra jsem si netroufal. A tak jsem si to radši na poslední chvíli napsal, a to na jedinej papír, kterej jsem našel. Tim byla druhá strana cedulky WC. Nemohl jsem to po sobě přečíst, jak to bylo v rychlosti naškrábaný. Ale napsáno jsem tam měl tohle:
“svoboda, kterou tady dneska oslavujem, za kterou děkujem všem, kteří se o ní zasloužili, kteří ji vybojovali a kteří se o ní pořád starají, je jenom prostředím. krásnou podmínkou pro život, nám už dneska takřka samozřejmou a jedinou představitelnou. přirozenou a zdravou podmínkou života, která ale sama o sobě nic neobsahuje.
je to jenom prostor. nastolená situace a vybídnutí. na nás je, jak tu situaci uchopíme, čim ten prostor naplníme. jestli z tý svobodný hlíny něco pěknýho a smysluplnýho vyroste a vykvete, a tím za ní bude nejlíp poděkováno!
v poslední době cejtim, že je potřeba v tý naší svobodný zemi hlavně hledat to, co nás spojuje a ne rozděluje. to mi přijde, že tu teď chybí. bejt k sobě empatický, koukat za slova, ba i za činy. vnímat, co se skutečně skrývá za názorem člověka, kterej stojí naproti mě. naslouchat mu, proč volí toho, koho já nevolim, proč volí krok, kterym já bych nevykročil. naslouchat a snažit se porozumět. mluvit spolu.
mám pocit, že se naopak snažíme hledat rozdíly. hledáme drobnosti, detaily, který nafukujem, zveličujem. rozčilujem se na sebe, kopem příkopy, přičemž někteří – a je jich naprostá menšina – v tom ostatní vehementně podporujou, s vidinou vlastních politickejch a jinejch bodů.
jsme k sobě – hlavně v diskuzích na netu – vulgární, odsuzujeme se, kroutíme nad sebou hlavou. až to vypadá, jakobychom tady žili samí úhlavní nepřátelé.
nevěřim tomu!
jsem přesvědčenej o tom, že toho, co nás spojuje, je nepoměrně víc, než si myslíme, a jsem přesvědčenej, že ještě víc toho bude, když to budem hledat. když k sobě budeme otevřený a vstřícný. když ten, co stojí naproti nám ucejtí, že ho vnímáme a respektujeme.
hledat, co nás spojuje. to se budu snažit do toho svobodnýho prostoru šířit.
zkusim to.
díky za svobodu!”
V Praze lidé 17. listopadu na Národní třídě zapalovali svíčky, konaly se i některé happeningy….
Česká kapela Zrní sa v rámci svojho jesenného turné zastavila koncom septembra v Ráne na eFeMku….
Kapela Zrní nedávno vystupovala v severních Čechách, dokonce dvakrát, a z toho jednou v Jablonci nad Nisou…
Tahle kladenská pětice je pozoruhodná nejen svou osobitou hudební tvorbou. Jaké to je, žít 16 let zcela pohlcen životem v kapele?
Jiskřící nemít vůbec nic. Když jsem se před půl rokem bavila o této pasáži s jejím autorem Janem Ungerem a vlastně i se zbytkem členů kapely Zrní, překvapilo mě…
Kladenská parta se k výzvě jménem Forum Karlín postavila čelem. Křest nové desky Jiskřící se skutečně vydařil…
Nejenže při něm pokřtila své letošní album Jiskřící, ale především představila své dvě koncertní tváře. Obě hudebně přesvědčivé, vlídné a rozzářené…
Kladenská kapela zrní zažila vůbec svůj největší koncert v historii. Forum Karlín se jim podařilo vyprodat a doprovodil je královehradecký orchestr…
Kapela Zrní včera pokrstila nový album Jiskřící…
Kapela Zrní předvedla ve Foru Karlín výjimečný koncert, který byl rozdělený do dvou částí…
Zrní v čele s Janem Ungerem včera ve Fóru Karlín předvedlo velkolepou show a znovu dokázalo, že je kapelou, která se vyvíjí a přece neztrácí svého osobitého ducha…
Jaká deska je a jak skupina hodnotí festivalovou sezonu? Odpovídal zpěvák Jan Unger…
Pro desetitisícové davy už hráli třeba na festivalu Colours of Ostrava. Přesto dnešní, z ostravského pohledu skromný koncert v pražském Foru Karlín skupina Zrní označuje za své dosud největší vystoupení…
Pražské Forum Karlín přivítá ve středu kapelu Zrní. Hudebníci tu v rámci svého doposud největšího samostatného koncertu…
Kapela, která je svá a nenucená. Za kapelu Zrní odpovídal Honza Unger …
Kladenská skupina Zrní křtí nové album s názvem Jiskřící…
Alternativní kapela Zrní z Kladna vydala letos novou desku…
Kladenská skupina Zrní patří mezi nejoblíbenější klubové kapely. Se svými nápady z garáže a riffy z euforických soustředění to dotáhla až do velkého sálu Forum Karlín…
Zrní si od počátků jdou trpělivě za svým. Úspěch si vyseděli až po deseti letech fungování, předloni si s orchestrem zahráli na Colours of Ostrava a o rok později na Pohodě…
(Michal Bystrov, časopis Reflex)
Je nová deska o tom, že jsme se ztratili, nebo to Před náma znamená, že se zase najdeme? Je ten konec s nadějí, nebo bez?
Před náma je expozice, výchozí bod, ze kterýho deska vychází. Je to písnička o ztracení se, který je ale zároveň bodem nula, ze kterýho lze vyjít. Takže v ní naděje obsažená je. Člověk se přirozeně s pocitem ztracenosti potýká celej život. Nevíme proč jsme tu a to vyvolává pocit úzkosti. Každej proto chce najít něco, co ho v chaosu vesmíru ukotví. K něčemu se hlásit, k něčemu směřovat, někym bejt, s něčim se ztotožnit, něčeho dosáhnout. Jsou to berličky, který přirozeně hledáme, abychom nepociťovali ten obrovskej nejistej prostor. Ukotvuje nás nějakej životní cíl, víra, ale dost snadno taky strach, ideologie, nebo společnej nepřítel. No a dnešní doba díky technologiím, díky propojenosti internetem, tomu pocitu chaosu ještě nahrává. To obrovský množství možností, informací, relativizování pravdy, nás zase před tu nekonečnost staví a konfrontuje nás s ní. V Americe Trump svoji kampaň postavil na tom, že vrátí starý dobrý časy jasnejch starejch americkejch hodnot. A to my chceme. Chcem to jednoduchý, přehledný, ať je to cokoli. Hlavně nebejt ztracený.
Myslim ale, že bychom se spíš měli pokusit uvidět, co nám to ohromný množství možností říká o nás samotnejch, jak z toho můžeme vyjít, čim nás to může vnitřně obohatit. Myslim, že je to nabídka onu ztracenost a nekonečnost spíš přijmout, než se bát. Přijmout jí jako vybídnutí podívat se dovnitř sebe. Najít kotvu v něčem nepopsatelnym, nedefinovatelnym.
Vy sám si připadáte ztracený?
Před třema lety, to bylo po vydání předcházejcí desky „Následuj kojota“, jsem se v životě dostal do bodu, kdy jsem se uplně ztracenej cejtil. Rozpadl se mi po 13 letech vztah, a to kvůli tomu, že jsem se zamiloval do svý současný ženy. Vůbec jsem nevěděl, jak se k takový situaci postavit, protože svou minulou ženu jsem měl a pořád mám moc rád. Snažil jsem se to uvnitř sebe nějak vyřešit, ale utopil jsem se v sebevýčitkách, v lítosti, ve strachu, ve zmatení, až jsem se po roce absolutně sesypal. Zhroutilo se mi všechno, na co jsem byl zvyklej, zhroutilo se mi i mínění o sobě samotnym. Všechny ty kotvy byly najednou pryč. A já jsem ztracenej, nevim co jsem zač a jak dál.
Ale pak jsem ucejtil, něco zvláštního. Právě v tom bodě největší krize, kdy jsem cejtil, že mizim, že už neexistuju, kdy jsem se vzdal a jakobych umřel, jsem si najednou uvědomil, že jsem něco našel. Pocejtil jsem, že stojim ve víru kouzelný přítomnosti. Stojim tady, možný je všechno a já se toho nebojim. Byl to krásnej pocit a něj postupně navazovalo spoustu dalších objevů a uvědomění, který mi zcela změnily život. Tahle životní krize mě naučila důvěřovat životu, spolehnout se na něj. Pocítil jsem zbytečnost tvoření si představ o tom, co je, nebo neni pro mě a pro ostatní dobrý, nebo špatný. Ucejtil jsem zbytečnost lpění a hnaní se za něčim. A ucejtil jsem ohromnou pokoru a vděk. Nechávám se nést životem tak, jak je, se všema jeho nečekanostma. Věřim mu.
Průvodci jsou pryč, nikdo neoživí L. Cohena – ale není to neustálý cyklus, že tihle lidé odcházejí? Nemá takový pocit každé pokolení? Nebo jsme opravdu nějaká blbá generace, která má na odchody svých průvodců prostě smůlu?
Je to normální. Starý doby mizej a střídaj je nový, kterejch se přirozeně obáváme. Umíraj nám rodiče a my jsme sami a sami se stáváme rodičema. Ale myslim, že je dost možná dnešní doba fakt v tomhle směru tipická. Je opravdu těžší se zorientovat a tak odchod takovejch průvodců víc bolí. Je to paradoxní, ale vytvořili jsme si tolik možnejch pevnejch bodů, že jsme je vlastně vynulovaly. Jako vedlejší produkt naší vynalézavosti jsme vytvořili stav, kdy je všeho tak moc, až to vlastně zmizí v chaosu a nás to zase vrací k sobě samotnym, k základnim otázkám. To mi přijde krásný a vtipný.
Kombinace smyčců a elektroniky: líbí se mi, že nejdete po „hezkých“ smyčcích, ale že jste je donutili skřípat. Přemýšlíte o tomto spojení i jinak než hudebně? Je to takový kontrast lidského a odlištěného, jemnosti a brutality, prostě jak se to ve spojení s touhle deskou uvádí: Gentle Artbrut.
Je to tak. Mám moc rád pronikání vošklivejch výběžků do něčeho hezkýho. Ten střet, komunikaci mezi těma polohama. Komunikaci mezi něhou a brutalitou. Divokostí a klidem. Možná mě timhle směrem ovlivnilo prostředí, ve kterym jsme vyrůstali. Prostředí Kladna, kde se zhroutilo hornictví a hutnictví, na kterym to celý stálo a vzkvétalo a zůstaly tu jizvy, krátery, všude vydechující zánik. A to v květech a vůních trnek, fialek a zlatobýlů, nový generace svobodný éry. Tenhle střet mě baví. Zánik a vznik. Je v tom nějakej základní princip. Smíření zdánlivejch protikladů.
Kdybych měl popsat jedním slovem vaši hudbu, pak bych asi řekl: otevřená. Čím myslíte, že to je? Že v posluchačově hlavě otevírá nějaké krajiny, open space, že má filmové kvality, tj. dobře funguje ve spojení s obrazem?
To jsem rád, že cítíš právě otevřenost. To se mi líbí. Pocit otevřenosti, otevřenýho prostoru, ze kterýho se roděj děje, vyrůstá svět, je pocit, se kterym vymýšlim texty, nebo melodie. V tomhle pocitu se roděj nápady. Otevřenej nekonečnej prostor, kterej je obsaženej ve všem viditelnym, jako jeho podstata, jako jeho zdroj. Jsem rád, jestli v naší hudbě zůstává tenhle pocit nějak uloženej. Že se to daří předávat dál. A otevřenost je důležitá i v tvorbě Zrní obecně. Otevřenost novejm možnostem a novejm tvarum. Nechceme se opakovat, nechceme ustrnout. No a otevřenost je myslim zároveň jednim z klíčů k šťastnýmu životu. Otevřenost jinejm názorum, změnám situací. Právě dneska je to to, co potřebujeme. Otevřenost je cestou z tý rozpolecenosti společnosti u nás.
Píšete texty napřed, bez muziky? Zdá se mi, že nejdřív je psané vyjádření a pak až hledáte hudbu, která by ho mohla nést.
Většinou, kor poslední dobou, vzniká nejdřív hudba a až potom píšu texty. Snažim se ale vždycky nejdřív dlouho vnímat, co je zakódovaný za zprávu v tý hudbě samotný. Snažim se pochopit, jakej text je v ní schovanej. A pak, když tu myšlenku mám, musim najít formu, kterou zapadne do melodie. To je často boj. Aby byla funkční forma, myšlenka i melodie, ale je to moc příjemnej pocit, když to nakonec zaklapne. Takhle vznikaly všechny texty na poslední desce, kromě tří. U písničky Igor Pelech a Deadman byl první text. U Silnice od ní vznikal text improvizací společně s hudbou.
Igor Pelech – proč jste potřebovali napsat tuhle písničku? Zrovna teď a zrovna takhle? Proto, že lidi, jako je on, nevidíme? Resp. už zase – tak jako za komančů – je odsunujeme z cesty a nechceme o nich nic vědět?
Toulal jsem se za městem, v areálu rozpadlý Poldi Kladno a narazil jsem na jeden starej vybydlenej kancelářskej barák. Vlezl jsem do něj, abych ho prozkoumal. Ve třech patrech bylo spoustu místností, byl tu strašnej bordel, smrad, všude záchod, odpadky, ale někde zhruba uprostřed toho všeho byla matrace s dekou, svíčky, kazeťák. Něco jako obývák s ložnicí, kde evidentně někdo žil. Představil jsem si toho člověka a tak silně mě to zasáhlo, že jsem o tom ještě na místě napsal základ textu týhle písničky. Vidět, v čem je možný žít, kam je možný se vracet jako domu. Ohromilo mě to a došlo mi, že kdykoli se cejtim životem ublíženej, musim pomyslet na lidi, jako je tenhle imaginární Igor Pelech, který jsou na tom o několik pater hůř. A poslat jim přání, ať je aspoň nějak přijatelně. Tu energii případný sebelítosti otočit na energii takovýho přání.
Dobrá deska musí fungovat, ať už fanoušci vědí, jaké pocity za ní stály, nebo ne. Ale přesto: čím je konkrétně pro vás? Odrazem určitého období, něčím, co jste teď potřeboval říct, nebo tu není žádné konkrétní téma?
Každá deska je pro mě otiskem období, ve kterym jsme jí tvořili. Z každou deskou stojí nějakej náš, nebo muj příběh. Vždycky chci, aby deska nesla myšlenku, který jsem v daný době plnej. Alba se tak stávej takovejma konzervama, ve kterejch je zakonzervovaný určitý období našeho života, s poznáníma, který jsme v tý daný době nabyli. Vtipný je, slyšet pak desku s odstupem. A vnímat, kde si byl, jak ses od tý doby pohnul. Někdy je to trochu směšný, slyšet třeba jak si byl přehnanej, nebo patetickej, nebo radikální, nebo jak ses styděl. Ale je to zaznamenání pravdivý skutečnosti a to mě na tom baví.
Odrazila se – ve vás či na této nahrávce – nějakým způsobem skutečnost, že jste ji odjeli nahrávat do Madridu? V jaké chvíli jste zachytili Madrid? Potkali jste se s ním jen jako s jedním z velkoměst, nebo vás zrovna teď něčím dostal?
Kolem toho výletu se nesla taková radostná aura. A to jednoznačně ovlivnilo atmosféru nahrávky. Nevim, jestli to je i v nějakejch konkrétních bodech, ale každopádně to tam je nějak podprahově. Společně s producentama Ondřejem Ježkem, Jonatánem Pastirčákem a kameramanem Tomášem Bláhou, celá tahle parta, jsme odjeli dodávkou 2000 kiláků daleko a tam jsem spolu bydleli v malym madridsky bytě v jedenáctym patře s výhledem na celý město. To tam nějak je.
Byli jsme tam semknutý, odříznutý od všedního života. Soustředili jsme se jenom na desku. Diskutovali jsme o tom, jak to udělat, obecně o hudbě, o estetice, ponocovali jsme, popíjeli, tancovali a přes den nahrávali. Bylo to intenzivní, kreativní a srandovní a Madrid byl v tý době slunečnej a jarní, ač byl začátek ledna a v čechách mrzlo jak blázen. I to nás určitě ovlivnilo.
Projekty, které připravujete, z vás už dělají kapelu pro velké akce, velké prostory, velký zvuk… Ale jak velký sound a jak velký koncert sluší skupině Zrní? Kam to lze hnát, aby jste neztratili určitou intimitu, která je pro vás typická?
To je důležitá otázka, kterou řešíme. O tu intimitu bychom se nechtěli připravit. Uvědomujem si, že je důležitá. Baví nás ten blízkej kontakt s publikem, ta interaktivnost malejch komorních koncertů. Na takovejch koncertech je pravděpodobnější, že se stane něco kouzelnýho. A to proto, že je to snazší. Já bych rád intimitu dokázal přenést i na větší podia, ale to se musí umět. Viděl jsem několik takových koncertů, kde jsem se takhle magicky a blízko k muzikantovi cejtil, takže vim, že to jde. My teď každopádně na příští rok plánujem, že bychom jeli po malejch klubech a hráli akusticky, mezi lidma, jenom s nějakym skromnym osvětlenim, třeba při svíčkách. Ale zajímá nás i ta možnost velkých sálů, s velkýma možnostma zvukovýma i vizuálníma. Obecně je otázkou, kam kapela, která hraje takovouhle muziku, může u nás vlastně dojít. Myslim, že jsme se v růstu směrem k „velikosti“, dostali v rámci naší republiky, s muzikou, kterou hrajeme a schopnostma, který máme, asi někam na hranici. A musíme hledat, kudy dál, protože do streotypu spadnout nechceme. Uvidíme.
Tahle kladenská pětice je pozoruhodná nejen svou osobitou hudební formou…
Kladenská skupina Zrní své páté, na jaře vydané album pojmenované Jiskřící nahrávala v Madridu se slovenským producentem Pjonim…
Rozhovor s kapelou Zrní v pořadu Sama doma…
Včerejší svíčkový hraní v Bratislavě
Nanosili jsme všechny ty naše věci do klubu a začli vybalovat a stavět. Zrovna zhaslo světlo, spadly pojistky, no nic, pokračovali jsme ve stavění za tmy a smáli se tomu. To bylo kolem čtvrtý odpoledne, času dost. Jsme v Bratislavě a od osmi máme tady v tom klubu koncert, kvuli kterýmu jsme přijeli na Slovensko. Ostatní koncerty slovenskýho turné jsou zrušený, protože Jukla má boreliózu, je na antibiotikách a neni mu vůbec dobře.
Začíná to bejt podezřelý. Za tmy jsme postavili všechno, co je potřeba. Bez světýlek z mobilů bychom byli tady v podzemí v naprostý tmě. V pět měla začít zvukovka, což evidentně nezačne. Taky je tady s náma Filip. Osvětlovač, kterej si tu chtěl zkusit svícení do Fóra Karlín. Zatim všichni čekáme. Na baru hořej svíčky, ve volnym čase točíme strašidelný pozvánky na jiný hraní.
Když se nepovedlo nahodit elektřinu ani v 7, začínáme uvažovat o zrušení koncertu. Juklovi je navíc dost blbě, motá se mu hlava a vypadá, že stejně nebude schopnej to vodehrát. Za hodinu se má začít. Posouváme to na 9 a ještě budem chvilku čekat. Lepíme na vchodový dveře ceduli, technici dál hledaj pojistky, nikdo netuší, kde je ten elektrickej problém. To už to musíme rozseknout! Je čimdál jasnější, že Filip už si světla na Fórum nezkusí, Petr zvukař může začít zase sklízet mikráky. Po další půlhodině se rozhodnem to nevzdát a odehrát to akusticky.
Slezli jsme s nástrojema pod podium, necháváme nahoře všechny loopery a efekty, Ondřej si snesl jenom základ bicích. Všude se nanosej svíčky, na schodiště, na záchody, na bary. Za deset 9 někoho napadne dovést 220 prodlužkou z mekáče, kterej je vedle. Něco málo by to mohlo utáhnout. Aspoň přizvučit zpěv, kytaru a dát pár malinkejch světel. Po pěti hodinách čekání tak teď v deseti minutách lítáme jak magoři, oddalujem vstup lidí vo minutu a ještě vo minutu, narychlo zvučíme, Filip nastavuje těch pár světýlek a pouštíme lidi. Nemáme playlist, jenom seznam písniček, který jdou zahrát bez samplů, elektroniky, a který umíme z ulice.
No, a už po první písničce asi všichni víme, že to bude nejlepší koncert za dlouhou dobu. Jakmile člověka něco takhle vyhodí z kolejí, donutí improvizovat, udělat něco jinak, ocitá se v divokym svěžim prostoru. Tohle je jiskřící!! Nikdo neví co bude, lidi jsou naladěný uplně stejně: výzva, překvapení, zvědavost. Připomíná mi to trochu ten pocit o Vánocích, když jsem byl dítě. Hrajem, blbnem, lidi s náma, metr od nás. Vobčas to zvoráme, hrajem spoustu věcí strašně rychle, ale je to jedno, je to sranda. Užíváme si to. I Juklu to evidentně nabilo. Borelióza se krčí v koutku a fňuká. Je super to nevodpískat a jít do toho. Pracovat s tim, co je a nelpět na tom, co bejt mělo. Tohle je toho super ukázkou. Ha! O tom, co se tu teď právě děje, je celý Jiskřící. Jiskřící, co nevymyslíš!
Spali jsme pak na lodi. Lehounce se houpala postel a do palubních oken svítily lampy z břehu. Uvažoval jsem ještě v posteli o tom. Co vlastně je ten ideální koncert? Co chcem lidem chystat? Cejtim, že kromě tý dobrodružný, výletní atmosféry, bylo dneska super ještě něco jinýho. Jednak to byla ta intimita. Bejt s lidma na jedný lodi. Bejt co nejvíc s nima, aby zmizely jakýkoli bariéry, a slova a hudba tak mohly proudit. A pak ta chybovost. To, že ten koncert neni sterilní. Cílem neni dokonalost, velkolepost, vycizelovanost. Cílem je předat radost. Z hraní a z existování jako takovýho. A to obnáší chyby, nečekaný situace, těžký místa, euforický místa. Tim to je živý a pravdivý. Pokud v tom všem budu přítomnej, pokud mi nebudou lítat myšlenky pryč, k nervozitě, ke stresu, k sebehodnocení, pokud si budu jenom užívat to, co se právě děje, pak je to ono. To je ideální koncert. A vezmeš s sebou lidi na vlnu.
A tak hurá chyby! Hurá překvapení! Hurá přítomnost. Haleluja.
Vypočujte si rozhovor aj skladbu Silnice od ní, ktorú naživo zahrali v našom štúdiu…
Největší samostatný koncert v historii skupiny Zrní rozezní ve středu 11. října Forum Karlín…
Kladenská skupina Zrní má před sebou největší samostatný koncert ve své šestnáctileté historii…
…jsme si od kladenských srdcerváčů nechali dát pár tipů na skladby a klipy, které jsou pro ně zásadní, a za kapelu nám je předestřel samozřejmě Honza. Unger.
Jedeme na Slovensko
Slovenský turné. to je fenomén. to je představa mnoha a mnoha hodin v dodávce. tejden spolu. akustický hraní v FM Radiu. spoustu vykládání a nakládání, sranda, povídání, čtení, mlčení, spaní v dodávce, hledání oběda. rokenrol. snídaně na hotelích, kopce, řeky, kostelíky, koliby, salaše, ta dlouhá klikatá cesta napříč Slovenskem, podél Váhu, když jedeš tam, Tatry vlevo, když jedeš zpátky Tatry vpravo. výlety, sbírání sil o samotě, vzpomínání, když jsme tu byli v zimě a na týhle silnici byly ty velký rampouchy. speciální atmosféra českou družicí letět Slovenskem. snažit se nepít a neponocovat, abys všechny koncerty zvládnul, ale zároveň vždycky skvělá atmosféra v klubech, takže je to těžký. Jiskřící jedeme zase na Slovensko s novou deskou!
Zpěvák Honza Unger ve svém blogu přibližuje vznik kapely i osobnost každého člena…
Psal jsem na nějakej server povídání o našich začátcích a taky o kažýdym z nás, co mě napadne. Tak to dávám i sem..:
Hudebnice jsem potkal na kladenskym gymplu, chodili jsme spolu do třídy. Já jsem tou dobou hrál už asi deset let na flétnu, nosil dlouhý vlasy, poslouchal Beatles a měl silně vyhraněný názory. Každej, kdo nebyl hippie, mi přišel mimo. cheche. A Hudebnic byl tou dobou skejťák… takže mimo. Ale všiml jsem si, že hraje na housle a napadlo mě, jestli si nejít spolu zahrát do Celetný ulice v praze a nevidělat si pár peněz, kterejch sme voba v tý době měli samozřejmě málo. Věděl jsem, že v celetný se hrává a sám už jsem jednou hrál se ségrou na Staromáku a vidělali jsme si celkem dost. Běhali jsme zrovna na tělocviku kolečka tělocvičnou, když jsem mu to navrhl. Byl pro a tak jsme začali společně cvičit dvojhlasy, mozarta a tak a jezdili jsme stopem do Prahy, kde jsme spolu hráli. Tim jsme se zblížili, on si nechal narůst vlasy, sedli jsme si k sobě do lavice a stali se z nás nejlepší kámoši. Dali jsme si navzájem stejnou přezdívku – Hudebnic. Pak jsme potkali Juklu, kluka s vyšší třídy, kterej hrával vobčas na chodbě vo přestávku na kytaru. navrhli jsme mu, jestli nechce do Celetný jezdit s náma. Byl pro. S kytarou už ale nešlo hrát klasiku a tak jsme začli hrát šedesátkový písničky, Pink Floyd, Velvet Underground, Beatles a tak. Jukla toho dost uměl, má geniální paměť. Zpíval on, já hrál na flétnu, fíša housle. Jak jsme spolu cvičili kvůli hraní na ulici, tak jsme se hodně zblížili, trávili jsme spolu čim dál tim víc času, hráli jsme i různě po večerech, v hospodách, jezdili spolu na vandry, stopovali po Čechách, Slovensku, pak i k moři do Chorvatska, já s Juklou po Irsku, všude jsme tahali nástroje a hráli. Začali jsme vymejšlet první vlastní písničky. Cejtili jsme totální euforii ze společnýho přátelství, téměř jsme se vod sebe nehli. Věděli jsme vo sobě navzájem uplně všechno. Všichni jsme měli dlouhý vlasy, bavili se jenom spolu, založili jsme kapelu. Chtěli jsme pořád hrát, cestovat, žít svobodnej nespoutanej život, nechodit do ubíjející práce. Chtěli jsme hrát a šířit radost. Psát spontánní, komorcí neskažený písničky. Pamatuju, že jsem cejtil, že chceme říct něco uplně jinýho, než kolem sebe slýcháme. Něco ryzího, euforickýho, dětskýho. Postupně jsem začal psát texty a skládat písničky. A tak jsem začal i zpívat.
Asi po roce a půl, v roce 2001, když jsme, tou dobou už jako Zrní, jednou cvičili na Celetnou u jednoho chlapíka v garáži, slyšel nás a nevrhl, jestli nechceme zahrát na takovym malym festiválku, kterej bude 21. června na zahrádce kladenský hospody U české lípy. Měli jsme hroznou radost a byli pro. Jukla už tou dobou hrál v jedný kapele, se kterou hráli revivalový písničky. Nebyla to taková srdcovka, ale jako jedinej z nás už měl nějaký zkušenosti s hranim s mikrákem a tak. Tahle jeho kapela se jmenovala Blue jay a ten den tam měla hrát taky. Na basu v ní hrál Cait a na bicí Ondřej. My jsme hráli první, už i několik svejch písniček, a uprostřed jedný převzatý – to byly Mochomůrky bílé od Mejly Hlavsy, se spontánně přidali cajt s Ondřejem. Přišli na podium, kde už měli připravený nástroje na svuj koncert a začli hrát. Byl to skvělej pocit, hrát najednou s basou a bicíma. Večer, když se šlo společně napivo, jsme se s klukama dohodli a dál už bylo Zrní nás pět.
Začli jsme pak zkoušet dost často, každej víkend jsme cvičili, v garážích, sklepech, dělali jsme vlastní písničky, jezdili na koncerty za pivo a cesťák, nebo jenom za pivo, a sepsali jsme slib, že se staneme slavnou kapelou, vyprodáme Lucernu a jednou Carnegie Hall.
: cajt :
varhaník, klavírista, kostelní sborovej zpěvák, s basovym hlasem, kterej začal s basovou kytarou rok před začátkem Zrní. Mistr tabulek a statistik, kapelní koordinátor, specialista přes techniku a počítače. Správce kapelního mailu. Rád řídí, rád hraje discgolf. Největší flegmatik a kliďas kapely. Má svý tempo. Klidná síla. Syn křesťanských rodičů, kterej z nás má ke křesťanství nejblíž. Studoval peďák a několik let i učil angličtinu. Nemá rád, když se věci měněj za běhu, je pro něj důležitá stabilita. věci musej mít svuj jasnej řád.
: jukla :
má vystudovanou dopravku a pak myslivectví. Samouk, kterej umí zaspívat s kytarou snad všechny písničky světa. hrával hokej, miluje cestování, rád slejzá kopce a hory a vrcholy. Nejvýbušnější z nás, milovník adrenalínu. srdcař. člověk rozumu, často skeptickej. má neuvěřitelnou paměť a baví ho, posilovat jí. Má rád tradici, hrdiny, silný příběhy. hodně hraje florbal, běhá, leze, skáče do vody, křižuje svět svojí dodávkou VW a chce bejt jako ona.
: Ondřej :
komik. král vesmírnýho chaosu, ztrácení věcí, ztrácení sebe. Požitkář, kterej na každý párty jde spát poslední. všeuměl, kterej se naučí na všechno, co se mu dá do ruky. renesanční bytost s geniálnim mozkem na fyziku, matiku, jazyky, hudbu, kterej je schopnej udržet v hlavě půl vesmíru a zapomenout vypnout žehličku. řikáme si s klukama, že je škoda, že jeho život někdo nenatáčí, nebo aspoň nezapisuje, protože se v něm děje neuvěřitelný množství fantaskních, komediálních, absurdních situací. poctivec, co chce všechno zažít. odvážnej do čehokoli jít. Zkoumač života. Studoval ČVUT, do hudebky chodil na klavír a bicí. boxuje, běhal, uběhl maraton. Narodil se přesně na den o rok dřív než já
: hudebnic (unger) :
třináct let jsem chodil do hudebky na flétnu. Byl jsem žákem Jana Olejníka, slepýho pana učitele, silně duchovně založenýho. To mě zásadně ovlivnilo. Díky tomuhle setkání jsem pochopil, co je smyslem hudby, že její pravej význam je hluboko pod notama a technikou. Baví mě zkoumat život a zkoušet ho vystihnout, popsat slovama i hudbou. Hledat jádro věcí. Někdy od asi devátý třídy základky jsem začal usilovně psát, přemejšlet a dráždit mozek s cílem, dostat se někam k čistý přirozenosti, postihnout nepostihnutelný. Popsal jsem úvahama už spoustu notesů. Vnímám život jako fascinující příležitost, jako divotvornou kreativní hru. Ztotožňuju se s myšlenkama zenbudhismu. Cejtim, že jsme všichni jedno a naplňuje mě to štěstim. Baví mě chápat město jako dětský hřišťě. Bourat jeho sterilnost a vážnost. Chodit bosej. Hledat svobodu. Baví mě Hrabal, Havel, Exupery, Dylan, Snyder. Píšu v kapele texty a do nich často schovávám filosofický postoje a nálezy. Sem vystudovanej zahradník, dost let jsem hrál fotbal, měl jsem sbírku drahejch kamenů, který jsem dost let sbíral. Baví mě manuálně pracovat venku, makat, hodně toho stihnout. Jsem podruhý ženatej a jako jedinej s kapely mám dítě.
: hudebnic (fišer) :
houslista, vášnivec, slovanská velikášská krev, potomek Kutuzova, kterej miluje vaření a dobrý jídlo, obdivuje ženskou krásu, silnou muziku. Nebojí se patosu. Má rád městskej život, výstavy, umění, módu. aristokrat. Pečuje o svuj zevnějšek. Jeho tahy jsou uvolněný a rozevlátý. V současnosti hodně běhá a prosazuje myšlení o práci na sobě, neustrnutí, píli, překonávání vlastních limitů, boxuje, běhá. Uběhl maraton. Nechce skončit jako česká pivní kapela. Spolu s Ondřejem největší tanečníci, milovníci každý párty.
Všichni jsme srdcaři a bojovníci. Je pro nás důležitá poctivost, jak v hudbě samotný, tak v přístupu k ní. Bez pravdivosti pro nás hudba nemá smysl. Je nám společná trpělivost a odhodlání. Jdeme cestou od úplnýho základu, všechno si vomakat, vozkoušet, projít, sami najít, a tak nám to všechno trvá dost dlouho, ale všichni vnímáme tenhle přístup jako zdravej a poučnej. Sdílíme hodnoty, který představoval například Václav Havel. Jsme hrdý “pravdoláskaři”. Hráli jsme na vítání Dalajlámy, na vzpomínkovejch koncertech pro Václava Havla, na demonstraci proti postoji našich představitelů vůči Číně. Obhajovat lidský práva a svobodu je pro nás důležitý. Všichni máme rádi přírodu, ctíme jí, vnímáme jí jako živou a tak k ní i přistupujeme. Všichni rádi chodíme po kopcích. Všechny nás baví život. Všichni jsme měli hodně moc rádi Radiohead a někteří z nás pořád rádi mají. Všichni řešíme do různý míry už nekolik let svuj vztah alkoholu, nebo marihuaně. Velkou část písniček vymejšlíme společnou improvizací. Máme rádi žít spolu v partě, bejt tým. Máme rádi srandu, jezdíme dodávkou, hrajem spolu už 16 let.
Ten text jsem napsal v dodávce. Cestou ze starý zkušebny u Cajta, do nový zkušebny u Jukly. Smál jsem se u toho. Bylo krásně, svítilo slunce a já se cejtil uplně volnej, odevzdanej, jakoby někdo ve mě umřel. Jung tomu říká “zabít hrdinu”. Je to moment, kdy se vzdáš. Připustíš si svojí nedokonalost, svoje slabosti a doteď zakázaný touhy. Připustíš si, že svojí životní situaci prostě nevyřešíš a nevymyslíš. Přestaneš bojovat, odevzdáš se a smíříš.
Odevzdávám se do “božích rukou”. Jakobych poodstoupil od toho “Já”, kterym jsem si myslel, že jsem, a začal ho jenom potichu pozorovat. Spolíhám se na nekonečnou moudrost vesmíru, nechávám se nést.
Je to další z výraznejch zážitků, který jsem v tomhle mym kotrmelcovym období našel, uložil je do písničkový lahve a poslal dál. To odstoupení a spolehnutí se na život, ať přijde s čimkoli.
O pár měsíců pozdějc, když se mi měl narodit syn a já šel ráno do porodnice, pár metrů před vrátnicí jsem se zastavil, otočil a rozhodl se, že se ještě vrátim přes kus města do kostela, ač nejsem křesťan, jít se pomodlit, ať všechno dopadne dobře, ať je kluk zdravej a máma v pořádku. Došel jsem ke kostelu, utišil se a poklonil. Chtěl jsem začít mluvit, ale jediný co jsem ze sebe nakonec dostal bylo: “děkuju”. Najednou jsem cejtil, že to je to jediný, co můžu ze srdce říct. Jakýkoli přání by byly jenom mejma představama o tom, co je pro mě správný, co je pro ostatní správný a to přece nevim. Byly by to jenom moje představy. Děkuju.
A vtip vesmíru je ten, že ono, v momentě smíření se s čimkoli, co přichází, v ten moment uklidnění a splynutí s něčím většim, než je vlastní mozek, se cesta najednou sama vyjeví. Ucejtíš, co máš dělat. (ten den se nám narodil krásnej zdravej kluk).
V Deadmanovi je ještě jeden vtip a paradox, kterej jsem si o vesmíru uvědomil. A totiž že to neni jenom tak, že se člověk nechává nést moudrym proudem života, ale že stejně tak – z jinýho úhlu pohledu – i život se nechává nést a provázet člověkem jeho lidskejma pokusama, škrbrtnutíma a zákrutama. Hrajou to spolu. che.
Deadman se nenahrával v Madridu. Chtěl jsem pár dní před odjezdem klukum ještě poslat nějak zhudebněnej tenhle text, v pár verzích předtim se mi to nepovedlo, moc sem to komplikoval, přidával i nějaký další textový pasáže a kluky to neoslovilo. Tak jsem to teď výrazně zjednodušil a nahrál doma uplně prostou verzi. Zaimprovizoval jsem vrstvy hlasů do podkladu, do jedný ze stop začla tisknout tiskárna, neřešil jsem to, je to jenom demo, přijeli na návštěvu naši ahoj, já tam jenom dohraju ještě jeden hlas a jdu se s váma přivítat, dobrý, mám to, posílám klukum.
Když tohle demo pak slyšeli Ondřej a Jonatán, řekli mi oba, že to na desce musí bejt tak, jak to je. A tak je tohle demo na desce. A to mě baví. Jak někdy ani netušíš, že zrovna děláš něco důležitýho. S lehkostí a bez stresu si jen tak hraješ, ač byses na to ve studiu chtěl soustředit a třeba si aspoň naladit kytaru… he. A právě proto to funguje.
Cajt s našim Ondřejem si plácli, tu poslední noc míchaček: Oukej, vodhlasuju „Jiskřící raketa TOTO“ řiká Cajt, když ty vodhlasuješ „Jiskřící bůh láska jest“. Začli jsme se smát. Ježour a Hudebnic, který to taky nechtěli pustit, to vzali, protože tenhle akt Cajtový a Ondřejový kšeftařský domluvy fakt stál za to! Pohoda. Všechno je možný!
Pár dní před tim, než kluci poslali finální mix, jsme doma ráno slyšeli Pavla Bobka: „Mám naději, že uslyšíš mé tiché volání…“ a řikali jsme si: to je super, jak to začíná jenom tim samotnym zpěvem. No a pak kluci poslali mix, a začínalo to, oproti našemu původnímu záměru, mym samotnym zpěvem. che.
Srdcem týhle písničky je ta ambientní pasáž. Původně asi půlhodinová improvizace z Pacova, která dost určila atmosféru celý desky. Moc se nám to líbilo a dost dlouho jsme to zpracovávali a několikrát hodně měnili. Nakonec se to zkrátilo na uplný minimum a naopak se zvýraznila úloha tý úvodní pasáže, stojící na kytaře a tleskacim samplu, ve kterou nakonec písnička zase vygraduje a tim se vytvoří taková náruč kolem tý křehký ambientní pasáže.
Ten sampl, ve kterym se hejká a tleská a kterej tvoří základní beat, se nahrával už ve zkušebně, jako cvičební…ale pusť něco cvičebního Ježkovi a můžes si bejt jistej, že to tak zůstane. he.
Já měl s touhle písničkou dlouho problém. Moc se mi líbila, ale byla na mě jednak moc dlouhá a druhak mi přišla ta nálada strašně patetická a v konci megalomanská. Vůbec jsem netušil, jakej k tomu má bejt text, nemoh jsem na to přijít, nechápal jsem to a ještě ani v Madridu jsem to i přes enormní snahu nenapsal. Jel jsem domu bez textu. Ve studiu se to nakonec nahrálo kratší a daleko prostší, odpatetičtělo se to a všichni jsme cejtili, že se to povedlo a musí to bejt na desce. Měl jsem tak nakonec měsíc na to, vymyslet text.
Tušil jsem, že to bude závěrečná písnička desky, cejtil jsem, že to musí nést nějaký závěrečný sdělení a psal jsem strašný moudra a ezoterična. Nedařilo se mi to. Až jsem si pak řekl, že to musí bejt surreálný a lehký a spíš o nějakym konkrétnim výjevu, než shrnutí celýho vesmíru a povedlo se mi to napsat tak, že mi celá ta písnička konečně dala smysl. Zaklaplo to do sebe. Myslel jsem při tom na chlapa, kterej na laně přešel mezi manhattanskejma dvojčatama – což je jeden z nejkrásnějších uměleckejch počinů, který jsem kdy viděl, myslel jsem na všechny tyhle magory, pošuky, boží blázny a pošahance, jak frčej životem jak rakety. Na všechny kreativní životy, který žádná zeď nezastaví. A taky jsem myslel na Davida Bowieho, kterej ten rok umřel, byl z Marsu a jako Major Tom tam letěl raketou.
A nakonec jsem tam dal poslední z objevů, který jsem si v týhle době uvědomil, a totiž, že pro štěstí se musim rozhodnout. Udělat hluboký vnitřní rozhodnutí, že chci! A tim tomu votevřít cestu. Protože hluboko vevenitř to víme všichni, proč tu jsme a víme, že je vesmír šťastný místo. Nikdo, krom nás, nám to nemůže vzít. Víme to. Jenom to vynýst na světlo. A to si člověk vždycky může vybrat.
Celá posádka čeká jak se rozhodneš a všechny kontrolky blikaj přesně jak maj.
Nahrával jsem to v jednom z posledních dnů míchačky v Jámoru, na uplnym konci celýho toho procesu. A tam to i poprvé slyšel náš Ondřej, kterej se zrovna po měsíci vrátil z ekvádorskýho pralesa. To je zatim náš rekord. Pozdějš už to skoro slyšet nejde.
Největší samostatný koncert v historii kapely…
Dost velká část textu vznikla improvizací na pacovskym soustředění. Baví mě tyhle nevymyšlený texty tim, že jenom sleduju, co to vlastně řikám, co to vlastně mozek plodí. Vim, že mě bavilo si hrát s těma stejnejma slovama, jakože jedno slovo nějakym způsobem něco dělá se stejnym slovem. A vim, že jsem chtěl sdělit pocit dannosti, osudovosti.
Sou nám daný cesty a my jima dem, jako bychom vybarvovali vomalovánky. Ten den jsem vysypával na kompost čaj z konývky a zjistil, že tahle moje konývka je zevnitř uplně rozpraskaná. Aniž by zvenku bylo cokoli vidět, její osud už je dávno zpečetěnej. Uvnitř už se ví, že je všechno jinak. Zasáhlo mě to. Ten den jsem přistoupil na myšlenku osudovosti, kterou jsem do tý doby odmítal. Uvěřil jsem v osud. Silnice od tebe vede ke mně. Spojuje nás.
Doma jsem to dopsal a dal k tomu jiný akordy. Klukum jsem to zahrál až na tý párty ve zkušebně, těsně před Madridem, Jukla si sedl za bicí a dal k tomu ten jednoduchej rytmus, Cajt šel automaticky ke klávesám a hned to znělo skvěle. Je to jedna z tý trojice: Když se ztratíš, Silnice od ní a Igor Pelech, která se zpracovávala až v poslednim tejdnu a tak se zpracovala uplně jednoduše bez komplikací hned na první, druhej pokus a to je na nich myslim skvělý!
Jonatán do ní nakonec hodně zasáhl tim elektronickym beatem, stejně jako do Lehka. A to se mi moc líbí. Hlavně to, jak uprostřed nechá to uplný ticho. Mraky se rozplynou a nic. che.
Tohle je nejstarší text z desky. Jedinej, kterej nevznikal v tom jiskřícim období. Napsal jsem ho už v roce 2011, takže někdy v období Soundtracku ke konci světa, a od tý doby jsem se k němu čas od času vracel, abych ho zhudebnil, ale pořád jsem nevěděl, jak to uchopit, až pár tejdnů před Madridem se mi to nějak povedlo dát dohromady tak, že mi to s textem začlo fungovat. S klukama jsme to (zas i díky nedostatku času) pojali jednoduše, na první tejk a zase to nakonec zůstalo dost podobně i na desce. Jen to potvrzuje mojí zkušenost, že je dost často skvělý nad věcma moc nešpekulovat a nechat se nést prvnim pocitem. Vo textu, jak jsem ho psal a o Igorovi samotnym píšu tady někde ve staršim blogu.
Mám fakt radost, že nakonec po tolika letech ta písnička fakt vznikla! Že se jí to povedlo se vyloupnout. A taky byl skvělej moment, když jsme, včetně Jonatána a Ondřeje, nahrávali vokály do refrénů. Jeden z nejsilnějších momentů nahrávání. Jseš v pohodě!
Jo a mimochodem uplně poslední věc, která se nahrávala na desku jsou tyhle slova: “s hlavou v matracích, do kundy vesmíru”. Totiž, když se končila míchačka, u Ondry v Jámoru (pár dní před tim, než se celá deska posílala na master a pak hned do lisu), zjistili jsme, že ve všech verzích zpěvu Igora, chybí v týhle části textu hláska “ch”. A tak jsme někdy kolem druhý ráno vybalili mikrák a já to tam donahrál.
První text z jiskřícího období. Psal jsem ho v paneláku, v observatoři v 5. patře, s výhledem na kladenský sídliště. Paneláci vojáci, stojej v řadě. Všechno je možný. A takhle chci na tuhle desku psát. Překvapit i sám sebe, ničim se neomezovat. Svoboda kreativity. Nový období, nová deska. Jsme mluvící stroje, přijíždíme k vám!
Uplně všechno je možný. Řikal nám táta, když jsme se ségrou byli ještě malý.
I autobus v pyžamu táto?
jo!
Rozesmívalo nás to.
I tygr na lehátku?
Úplně všechno!
A tak jsem pojal i ten text. A ve finále se tak pojala i aranže. Všechno je možný. Žádný limity.
Kvantová fyzika, stejně jako některý filosofie, mluvěj o tom, jak si člověk tvoří vlastní svět a vlastní budoucnost, tím, co chce a jak myslí. A třeba se rozhodl ještě před narozenim, a teď jenom zažívá, to co si naplánoval? A nebo se rozhoduje každej den ve svý hlavě, možná aniž si je toho vědom, a přitahuje si svejma myšlenkama to, co se mu pak děje? A nebo (přinejmenšim) si vykládá jevy ve svym životě tak, jak chce? Všechno je možný.
děje se to přesně tak, jak chceš
ten film běží přesně tak, jak chceš
ty kroky se blížej přesně tak, jak chceš
Ikdyž jsme se na ní hodně natrápili a nakonec se tam dost možná dostala jenom kvůli nápadu našeho Ondřeje, dohrát tam dudy (díky Valentýno), a nadšení kluků producentů z toho, jak ten dudáckej part zpracovali, jsem rád, že tahle písnička na desce je. Má tam svojí důležitou roli. Jako samurajskej vousatej učitel, kterej se shora vysmívá, shazuje a pošťuchuje. Všechno je možný. A ta všemožnost a veselej, kreativní pohled na ní, na místo strachu z ní, je jednim ze základních proudů v tématu týhle desky. Humor, paradox, změna.
Jdu po sídláku na Kladně, jdu sám a cejtim se blbě. Takový ty chvíle, kdy necejtíš důvod, proč bys měl bejt, nevidíš smysl, všechno na tebe padá, nejseš zvědavej, co dál. Potkávám partu zfetovanejch ženskejch, před hospodama hloučky vopilejch lidí, zvuky automatů, je večer, paneláky a v nich stovky lidskejch stavů, schizofrenií, vnitřních monologů, zpackanejch vztahů, prázdnejch pohledů do televize, myslim na ty všechny lidi…padá to na mě.
Ta písnička je přánim, ať se ti uleví, když zrovna neseš všechnu tíhu světa. Ať to zas najdeš a smysl se vyjeví. Ať tě naplňuje zvědavost a zase cejtíš, že jsme tu všichni spolu. Doufám, že se to stane.
Základ písničky vymyslel v Pacově Cajt. Už jsme toho za ten den a vlastně už i za celej tejden, měli docela plný kecky. Fíša už to nevydržel a vodešel na zahradu, že si musí vod toho neustálýho hraní a jitření mozku dát na chvilku pauzu a ticho. Šli jsme za nim, jenom Cajt zůstal. Povídáme si a po chvíli zvenku slyšíme basovej motiv, na kterym se ta písnička nakonec nese. Po chvíli jsem šel za nim já a zazpíval melodii, pak se vrátil i Jukla, kterej doplnil kytaru, Ondřej beat. A bylo to hotový.
Lehko je písnička věnovaná Bětuli, mý první ženě.
Desky notýsku, do kterýho jsem asi před dvěma lety začal psát svý zápisky, jsem nadepsal „jiskřící toto“. Aniž bych tušil, že to je téměř název budoucího alba. Věděl jsem, že zápisky v tomhle notesu budou o přítomnosti.
Hurá!
Proč?
Jiskřící toto!
Stojim na libereckym náměstí, pozoruju hodinovou ručičku na radnici a vnímám, jak jsem zrovna teď svědkem projevujícího se nekonečna. Kolem a ve mně. Jiskřící elektrický teď. Přítomnost. Všechny ty rozličný tvary, situace a nosy a mozky, kterejma se bezpřestání zjevuje nekonečnost.
Cajt zdroj týhle písničky objevil v nahrávkách improvizací z Pirkštejna, kam nás na jaře 2016 dovezl na pár dní Kuba Čermák, aby o nás natočil dokument a kde nás vystavil mnoha inztenzivnim experimentum a hlubinnejm testum, mlčení, slepotě, zimě, mluvení o temnejch myšlenkách. To aby z nás vymáčknul maximum. (Díky Kubo! Bylo to na hraně, ale bylo to super!) Ale taky jsme tam hodně hráli a tim vodfukovali páru a vraceli se do pohody. No, Cait objevil jeden dost rozjetej jamm, pustil nám ho někdy na začátku roku a my to zpracovali. Rychlou písničku jsme potřebovali. Já napsal text zas až v tom týdnu před Madridem a tak ho zas kluci četli až v dodávce směr Španělsko.
Myslim, že tahle písnička je pro desku něco jako šém pro golema. Je to ta jiskřící radost, která nás v kapele semkla a pro kterou jsme se nadchli. A je to za mě i definice toho, jak spolu pracovali Ondřej a Jonatán. Na týhle věci, mám pocit, je nejvíc cejtit jejich vzájemná producentská fůze.
Láska je vzpomínka na původní jednotu, uvědomění si nekončící jednoty tady v miliardě pomíjivejch kousků. Miluju tebe v týhle konkrétní podobě a miluju tě i ve všech jinejch podobách, ve kterejch se denně zjevuješ.
Pacovskej jamm, jeden z těch zásadních. Těch, který dostaly v kapelnim bodování plnej počet. He. Pak jsme jí dlouho zpracovávali a dost jsme v tom tápali a přeli se, co s tim. Stálo nás to hodně energie. Byl to nakonec i jeden z outsiderů, ale zachránily jí producentský zásahy v Madridu, zkrácení a skvělej mix. Moc se mi líbí, jakej dali kluci producenti Vrakům na desce zvuk.
Na text mě navedl ten part flétny a melodiky, který spolu na několika místech hrajou série stejnejch tónů. Přijížděj a odjížděj. Roboticky, konstantně. Šel jsem jednou v Praze na Veleslavíně mezi garáže, zpíval jsem si tam a začal mi v hlavě znít tenhle part. Vžíval jsem se do těch tónů, jak se pořád opakujou, šel jsem furt dál na nějakej sídlák, až jsem došel na dětský hřiště. Sedl jsem si tam a už jsem věděl, co chci napsat. Text o pouštění a nelpění. O vobřích rezatejch vracích, celejch říších, hluboko uloženejch problémech, jak se uvolňujou a já je pozoruju, jak odplouvaj. Pustit a smířit se s koncem je úžasně úlevnej proces a já to tam na tom hřišti nějak prožil a cejtil, jak ze mě vylítaj vosvobozený vězni, z uplnejch temnot, letěj svobodný ven a jsou z nich tancující draci a dráčci.
Líbí se mi, jak na konci hrajem s Ondřejem, flétna s činelem, ten motiv na sedm v těch durovejch akordech. Jak flétna pomalu ubírá noty, jakoby i ona pouštěla tu písničku, nechávala jí odejít, až hraje nakonec jenom jeden tón, to áčko, a konec.
Jo a dyž jsem byl malej, jednou jsem zapomněl zavřít voliéru, kterou jsme na zahradě měli, a uletěly kvuli mě všechny andulky. Cejtil jsem se strašně provinile a bál se, co na to řeknou naši. Nezlobili se tenkrát. Vzpomněl jsem si na tuhle situaci, zrovna když jsem psal tenhle text a jedu zrovna k našim na návštěvu a u vohně mi táta řiká: zrušíme andulky, pustim je a užijou si léto na svobodě.. tak to bylo jasný. andulky musej do textu.
Většina písniček z desky má svý kořeny na soustředění ve vesničce kousek u Pacova, který jsme tam měli na jaře 2015. Bylo to plodný soustředění, v dobrý kapelní náladě a hodně jsme tam toho nahráli. Spoustu hodin improvizace a mezi nima i písničku, ze který se nakonec vyklubala tahle úvodní píseň desky. Prošla ale dost radikálním vývojem. Původně se to totiž točilo jenom kolem současnýho refrénu. Bylo to takový melancholicky šťastný a když jsme to po skoro roce zpracovávali, zjistili jsme, že moc nevíme co s tim. Až v takový polosrandě a odboji proti sladkosti, začal Fíša hrát uplně mimo harmonii ten ryf, na kterym to nakonec dost stojí. A my zjistili, že to jde fakt použít, spojit a vznikne tim silná věc se dvěma polohama – tou harmonicky milou v refrenech a nervozní, hrozivou v celym zbytku.
Já jsem se u týhle písničce ve studiu dost natrápil. Byla to poslední věc, kterou jsme nahrávali, poslední den, už pozdě večer, když Ježour přišel s tim, že ho na tom zpěvu štve něco otrockýho ve frázování. Já přitom právě chtěl, aby to bylo přísný a strojovitý. Musel jsem proto najít polohu, kde to bude obojí. Pochopit, v čem je ten problém. Šel jsem to přehrávat, už dost unavenej a byl to dost porod. Chvílema jsem myslel, že už to nedám. Nakonec se to ale povedlo a úleva, když jsem věděl, že jsem to dal, byla za to nádherná.
Některý názvy písniček na Jiskřící vymyslel Jonatán. Poslední den míchaček v Jámoru jsme vymejšleli názvy, byly 2 ráno, on byl tou dobou už v Bratislavě a já se ho na nápady ptal smskama. Jonatáne, jak bys tohle pojmenoval? Před náma. Ok.
Text jsem psal až v týdnu před odjezdem do Madridu a kluci to slyšeli až ve studiu. Tehdy zrovna umřel Leonard Cohen a na mě to silně zapůsobilo v kontextu zvolenim Trumpa americkym prezidentem. Uvědomil jsem si jak mizej pevný body, jak je svět čímdál otevřenější, chaotičtější, všemožnej. Člověk se neorientuje v tom kvantu informacích, nerozpozná, co je pravda, co lež. Lidi maj strach a chápaj se proto jakýhokoli snadnýho řešení. Toužej po pevnejch bodech, aby se necejtili jak pírko vě větru, toužej po silnejch tématech, po silnejch vůdcích a to vytváří obrovskej prostor pro populisty, kteří si to uvědomujou a brnkaj na tuhle strunu. Nabízej návrat k starejm dobrejm časum, ke světu, ve kterym bude zase snadný se zorientovat. Ačkoli to už prostě neni možný, ať se nám to líbí, nebo ne. Jeden z takovejch pevnejch jasnejch bodů, symbol gentelemana, symbol starý školy, Cohen, odešel na věčnost a zároveň Amerika zahořela touhou po návratu a zvolila si populistu, kterej jim to lživě slibuje.
Já v tom uviděl paralelu k mýmu osobnímu příběhu a secvaklo mi to. Co když celek stojí na stejnym rozcestí jako já sám? Co když jsem ve stejnym bodu, jako stojíme s celou společností a timpádem, co když i východiska z tohohle bodu jsou stejný? Je to úvod desky, výchozí bod, nastolení situace. Před náma volná pláň, před náma prázdná poušť, před náma hladina se houpá!
Já se ztratil. Rozpadlo se mi to, o čem jsem myslel, že je jasný a nesporný (jako třeba ta “stará dobrá Amerika”) rozpadl sem se i já sám do miliard kousků, ztratil jsem ponětí o tom, co jsem, co ve svym životě ovlivňuju, co chci a toužil jsem se vrátit, bál jsem se, bál jsem se tý otevřený krajiny všude kolem, cejtil jsem se jak pírko ve vichřici.
Ale v tom, právě v tom bodě, jsem našel něco nádhernýho! Ucejtil jsem, že ztracení, je zároveň z jinýho úhlu pohledu nalezenim. Nalezenim od všeho oproštěný skutečnosti, ucejtil jsem ryzí přítomnost, jakobych se probudil. Ucejtil jsem, že všechno je možný, ale že z týhle všemožnosti už nejde strach. Jde z ní radost, euforie svobody a pokora, že jsem tu a můžu to pozorovat. V bodě největší krize jsem našel něco, co mi absolutně změnilo život, odhalilo velký tajemství a já jsem za to tý krizi vděčnej. Díky krize! Když se ztratíš je písnička o tom, jak každym okamžikem, pořád a pořád, vzniká svět, noří se a zjevuje, jako sen odkudsi z promítačky nekonečnosti, i my se pořád a pořád rodíme a kohout kokrhá a kokrhá.
Hudebně má tahle písnička svý kořeny taky na pacovskym soustředění, ale zas je to jenom střípek z tý finální verze. Vzal sem si z toho soustředění jenom melodii a základní kytarovej motiv, kterej tam Jukla vymyslel a udělal jsem tomu úplně jiný akordy, který tu pořád se opakující melodii házej v průběhu písničky do pořád do jinejch kontextů. Napsal jsem to spolu se základem textu v mrazivym, sněhem přikrytym Tallinu v Estonsku, kde jsme na přelomu roku 2015 / 16 na měsíc žili s Bárou, mojí ženou, v jednom suterénnim bytě. Kde jsem mizel a objevoval se a kde definitivně začínal muj novej život.
Kluky to nezaujalo vůbec, ale nakonec jsem jim to přece jenom zkusil zahrát ještě jednou asi 14 dní před Madridem na jedný párty ve zkušebně. A jak už jsme všichni byli trochu v náladě a uvolněný. Začali kluci hrát úplně jednoduše a radostně na úplně první tejk celou písničku tak, jak prakticky je na desce. Zpětně jsem fakt rád, že sem s tim přišel takhle na poslední chvíli a že i díky nedostatku času na nějaký velký uvažování, je tim pádem ta aranže takhle minimalistická a prostá.
Šestnáctý ročník ojedinělé multižánrové přehlídky Colours of Ostrava máme za sebou…
Podívejte se na Jiskřící dokument z Madridu…
Zrní se na Colours cítí jako doma…
Den druhý…
Fotoreport z druhého dne festivalu..
Jsme sice teprve v pololetí, ale už teď je jasné, že rok 2017 domácí hudební scéně přeje…
Není snadné po tak dobrém albu, jakým bylo před třemi lety Následuj kojota, udělat nahrávku, která by se pod takto nastavenou laťkou nekrčila…
Zrní mají před sebou velkolepý křest nového alba “Jiskřící”, který proběhne 11. října ve Foru Karlín…
Zrní pokřtí svou nejnovější desku Jiskřící 11. října v pražském Foru Karlín a půjde o dosud největší samostatný koncert v historii kapely…
Každá nová nahrávka Zrní až dosud vykazovala určitý vývoj a nic na tom nemění ani aktuální Jiskřící…
Skupina Zrní se letos vrátila s novým, v pořadí pátým studiovým materiálem. To od posledního výtvoru Následuj kojota dělí tři roky…
Rozhovor s kapelou Zrní v pořadu Drive na TV Óčko…
Natočeno na jeden záběr, točil Tomáš Bláha, kterýmu patří velkej dík za skvělou práci!
Moc děkujeme Mirovi, Aničce, Milanovi, Růženě a Brokovi, kteří nás k sobě pustili.
(na archiv >> blog je k natáčení povídání…)
Klip k Igorovi Pelechovi
Já se rád toulám po areálu rozpadlý Poldi Kladno. Je to taková postapokalyptická džungle, kde do sebe vrůstá minulost a budoucnost. Příroda a člověk. Rozpadající se železobetonový dinosauři – důkazy slavný doby strojů a lidský práce – zarůstaj kytkama a keřema, který tak svědčej vo nekonečnym odhodlání přírody.
Je to magickej prostor, mimo běžnej svět, žijící jakoby vedle něho, pod nim. A v tomhle prostoru pobíhaj zajíci, vedou slepý koleje, žijou ptáci, je spousta odpadků a já tu před pár lety narazil na jednu vybydlenou kancelářskou budovu. Přilákala mě zajímavejma citátama vysprejovanejma na omítce, tak jsem vlezl dovnitř.
Spodní patro vypadalo jako zbořenina, ale patro výš už bylo evidentně obývaný. Ležely tam matrace, vyhořelý svíčky, v rozích místností byly stopy nedávnejch ohýnků, na podlaze bylo spoustu oblečení, vajglů a kazet.. někdo tu evidentně bydlí. Někdo se sem denně vrací domu. Třetí patro bylo plný výkalů, každej původní kancl byl pokrytej výkalama.
Všude vlastně skládka, ale pro někoho to je azyl, teplo domova, přístav. Bylo šíleně působivý, uvědomit si, co se asi honí hlavou člověku, kterej takhle žije? Jak vnímá společnost, život, a jak by vnímal problémy, který řešim já. Najednou sem se cejtil nekonečně pokornej, za to, jak se mám.
Už v tom baráku jsem napsal většinu textu o Igorovi Pelechovi. Smyšlenym feťákovi z tohodle místa. Dopsal jsem to pak v nedaleký hospodě a šel spát do svýho vyhřátýho bytu. 6 let mi pak trvalo, než jsem přišel na to, jak to uchopit hudebně.
Ten text je sprostej, ale tak mi to v tu chvíli přišlo. Obecně vnímaný normy v takovymhle kontextu zanikaj, sprostý slovo najednou vůbec neni sprostý. Je to najednou uplně nepodstatný. Sprostý jsou rázem uplně jiný věci.
Řešili jsme to potom s klukama, že ty všechny sprostý slova tu písničku spoustě lidem znepřístupněj a jestli vůbec chceme bejt takhle vulgární, když třeba u prezidenta nám to strašně vadí. Ale změnit to, nebylo možný. Zpronevěřili bychom se tim pravdě. Je to spontánní zachycení pocitu z toho místa. A přenášet pocity je našim úkolem. Na rozdíl od úlohy hlavy státu.
Napadlo nás vrátit se po letech na tohle místo a natočit klip přímo v něm. Hledali jsme ten dům, ale už tam nestál. Našli jsme nicméně jinej obydlenej, byl v něm daleko větší pořádek, vedle vší tý skládky i spoustu takových pohádkových pitoreskních zákoutí a byli v něm lidi, kterým jsme náš záměr vysvětlili a kteří byli tak milí, že nás tam půl dne nechali točit.
Neměli jsme žádnej konkrétní plán, jen, že to chceme zkusit na jeden záběr. Točil Tomáš Bláha, kterej s náma byl už v Madridu při natáčení desky a točil klip k prvnímu singlu Jiskřící raketa TOTO. Patří mu velkej dík za skvělou práci!
Až na místě jsme vymejšleli, jak se budeme v záběru pohybovat, kam se kdo musí schovat, když je snímanej někdo jinej, kudy přebíhat, tak aby to ve výsledku vypadalo, že jsme na více místech v tom domě. Byla to sranda. A večer jsme měli natočeno. A byl to hodně silnej zážitek setkat se s těma lidma, mluvit s nima, bejt půl dne v jejich prostoru.
Životní situace těchhle lidí je naprosto nesrovnatelná s tou naší. Ale možná je dost snadný, aby se člověku přes nějakou hranu život překlopil. Aby po nějakym životnim nárazu, nebo sérii nárazů rezignoval a ocitl se tam taky, v igorově domě. To mi mimochodem při tý naší návštěvě napadalo.
Uvědomuju si, že to je tenkej led. Měli jsme na mysli, abychom nijak netěžili z něčí těžký životní situace, abychom si z těch obyvatel neudělali jenom kulisu, aby to nepůsobilo jak návštěva v „zoo“. I proto jsme nechtěli, aby se v klipu kdokoli kromě nás objevil. Doufám, že takhle je to v pořádku. Je to s čistym svědomim.
Tahle písnička patří na Jiskřící kvůli tomu, že je jednim ze střípků o tom, co přináší dobrýho krize. Došlo mi: když si myslíš, že seš na dně, že ti život křivdí, že ti svět ubližuje, vzpomeň si na Igora. Uvědom si, že jsou lidi žijící daleko hloubš a ty potřebujou tvojí myšlenku a dobrý přání. Tak co se tady lituješ? V krizi pomysli na lidi v ještě větší krizi a přej jim ze srdce všechno dobrý. Ne jenom proto, aby ses uchlácholil, že se nemáš zas tak zle, ale hlavně proto, aby ses vymanil z role ublíženýho a radši energii vynakládanou na sebelitování využil pro někoho potřebnějšího. To je zázračnej převrat.
hud.
Kladenská skupina Zrní, jež se svou stylovou neukotveností a hledačstvím řadí na alternativní scénu, vydala páté album Jiskřící….
Kladenská sportovní hala téměř praskala ve švech, koncertovala tu totiž oblíbená kladenská kapela Zrní…
Téměř tři roky po úspěšném albu Následuj kojota se kladenská skupina Zrní hlásí s novinkou nazvanou Jiskřící….
Potvrdili to piatym albumom, ktorý ťa pohltí svojou atmosférou…
Před několika dny vydala kladenská skupina Zrní své páté studiové album. Jmenuje se Jiskřící a ona na něm poměrně výrazně změnila svůj sound, když se více přimkla k elektronickým zvukům…
„Iskrilo to v rámci tímu, ale aj pri pohľade zo strechy na nočný Madrid,“ porozprávali členovia Zrní pri návšteve :Popo_FM…
Kladenská kapela Zrní natočila svou novou, pátou řadovou desku…
Kapela Zrní vydala novinku Jiskřící. Se čtyřmi Jany a Ondrou Slavíkem hovořil Deník o změnách zvuku oceňované skupiny, nejsilnějších hitech nové nahrávky, videoklipech i roli zobcové flétny v moderní muzice…
Na konci března vydala kladenská kapela Zrní ambiciózní desku Jiskřící, která si pohrává s pro ni novým prvkem – elektronikou, ale i texty a celkovým hudebním vyzněním. Se všemi členy jsme zavzpomínali na okamžiky, které doprovázely natáčení…
Páté album, pátý zvuk, páté téma. Nová deska kladenského kvintetu Zrní s názvem Jiskřící je skvělým elektronickým pojednáním o rozpadu v jeho globální i osobní rovině…
Novinka Jiskřící má všetky predpoklady zaujať fanúšikov premýšľavej hudby s množstvom nástrojov a o súčasnosti trefne vypovedajúcich textov. Platňa má u našich západných susedov ambície zaradiť sa k najsilnejším za tento rok…
Kapela Zrní, nové CD a zpěvák Honza Unger…
Tři skladby z nového CD Jiskřící naživo na rádiu Wave…
Tři roky, to je poměrně standardní mezidobí pro po sobě následující desky. Kladenští Zrní si toho zjevně byli vědomi a nenechali nic náhodě – stoupající popularitu nabitou výborným albem “Následuj kojota” z roku 2014 využili a na samém kariérním vrcholu vydávají novinku “Jiskřící”…
Zrní se vrací s albem Jiskření, kterou si nahráli za 14 dní ve Španělsku a jsou opět ve vrcholné formě…
Od hýkalů, strání a folku k létání nad městem v rytmu elektroniky. Kapela Zrní vydává novou desku a je to velká změna…
Kdo nezná skupinu Zrní, dostává s novým, v pořadí pátým albem pojmenovaným Jiskřící skvělou příležitost k seznámení…
U kladenského Zrní se dosud vedly spory, zda má blíže k folkové či alternativní scéně. Bůhví, jak budou škatulkováni po aktuální, do značné míry elektronické nahrávce…
Novinka skupiny Zrní má už nyní nakročeno k tomu, aby se stala jednou z nejvýraznějších desek tohoto roku. Kladenská kapela ani po patnácti letech existence nestagnuje, naopak překvapuje elektronickým jiskřením…
Nová deska je podle zpěváka Jana Ungera pozitivní dohrou jeho cesty z životní krize…
Kapela Zrní vydala po dvou letech nové album. Desku Jiskřící ohlásil singl Jiskřící raketa TOTO, ke kterému ve španělském Madridu vznikl klip pod dohledem režiséra a kameramana Tomáše Bláhy…
Záznam rozhovoru a živého hraní kapely Zrní na Rádiu 1…
Tři skladby z nového CD Jiskřící naživo v Dobrém ránu…
Zrní se hned na úvod svého turné k nové desce přiblížili k hlavnímu městu, když se po více než roce vrátili do černošického Clubu Kino…
První den přehlídky Třeboň poetická patřil mimo jiné básním. Kolemjdoucí je mohli najít ukryté po celém centru města…
Kapela Zrní chystá nové album po dvou letech. Nahrávala jej ve španělském Madridu s producenty Ondřejem Ježkem a Jonatánem Pastirčákem. Desku Jiskřící ohlašuje singl Jiskřící raketa TOTO, k němuž vznikl i klip….
Svou novou desku si ze Španělska přivezla kapela Zrní. Po více jak čtrnácti dnech strávených nedaleko hlavního města Madridu nahrála po dvou letech nové songy…
Jiskřící raketa TOTO
ve vohromný vejšce nad ulicí, malý nad vašima hlavama
letíme se všema vobludama, se všema, co mě rozesmívaj
tanečníci, rakety a baletky, sprinteři běžící za město
nikdo nás nikdy nechytí, nikdo nás nikdy nevostříhá
ve vohromný vejšce nad ulicí, se stometrovýma vlasama
frčíme ve svym bouráku, frčíme ve svym bouráku
zatímco spíš
zatímco spíš
zatímco spíš
celá posádka čeká na tvý povely
najednou svítíš
otočíš rukou a svítíš
povídáš si s vobrama a svítíš
město pod tebou svítí
a všechny kontrolky blikaj přesně
ve vohromný vejšce nad ulicí, malý nad vašima hlavama
nikdo nás nikdy nechytí, nikdo nás nikdy nevostříhá
víš, že to dobře dopadne, víš, že to dobře dopadne
víš, že to dobře dopadne, víš, že to dobře dopadne
Děláme se Zrním novou desku a budeme moc rádi, když nám s ní
pomůžete. Můžete si ji předplatit, nebo vybrat jinou odměnu, podle
částky, kterou přispějete. To, co vybereme, použijeme na zaplacení
nahrávání, mixu, masteringu, tvorbu obalu, lis a tisk CD.
Me gusta nuevo álbum
16.1.2017 ve 23:13
(zápisky ondřeje a jukly o natáčení)
Chtít věci dělat jinak, nově, neopakovat se, je něco, co řešíme jako
kapela takřka neustále, minimálně s každou novou deskou. Hledáme nový
zvuky, nový kombinace, nový souvislosti vzniklý spojenim toho dobrýho
z naší i světový minulosti, novýho ze současnosti kolem nás a
bláznivýho, překvapujícího, co z nás padá při jamování.
S touhle deskou to začalo už začátkem roku 2016. Nějaký soustředění,
a tim pádem nálady a obrysy písní jsme už za sebou měli a věděli jsme,
že budem za přibližně rok točit. Výraznej moment byl, když jsme si
sepsali manifest – šlo hlavně o takový stanovení si pravidel, způsobu
toho, jak k tvorbě a zpracování písniček přistupovat, berlička, který
se můžem přidržet, až zas budem vést nekonečný debaty o tom, kterej
tón, kterej akord, beat, zvuk nebo kterej part je božskej nebo blbej. Byli tam
hlášky jako: „překvapuju se“, „baví mě, co hraju“, „hraju jen to,
co je nutný a slouží písničce“, „budou tam meditativní polohy“,
„budou tam náhlý překvapivý momenty“…apod.
Taky jsme chtěli využít nový postupy, možnosti a nástroje týhle doby,
ovšem bez toho, aby jsme zněli jako kapely, kterejch je všude dost.
Konkrétně jsme chtěli využít i víc elektroniky. Taky jsme věděli, že
se chceme dál posunout i ohledně zvuku desky.
Domluvili jsme si teda schůzku s Ondřejem Ježkem. Potkali jsme se
v hospodě u jeho studia v pauze na oběd, když zrovna točil Martina
Kyšperskýho. Seděli jsme všichni spolu u stolu a nic moc jsme neříkali,
nevěděli jsme jak začít, takže asi tak po půlhodině začal Ondřej
sám – „Tak co, pojedeme natočit desku do Madridu?“ „Jasně!!“
„A Ondřeji, my bysme to chtěli udělat mnohem víc elektroničtější..“
„Tak vezmeme s sebou Pjoniho!“ Rozhodování rychlý, jasný, spontánní a
geniální. Zjistli jsme pak, že Pjoni je mladej kluk ze Slovenska, kterej
hraje po světě svojí elektroniku, hodně šikovnej, otevřená hlava, ve svym
oboru docela pojem.
Takže jsme začali zjišťovat jestli je výhodnější letět letadlem, nebo
jet dodávkou. Propočty, výpočty, rozhodování, dohadování, nakonec
zvítězila dodávka. Vybudovali jsme v autě takovou plošinu s matracema,
abychom mohli jet nonstop a nebyli jsme úplně rozlámaný a řidiči se mohli
v pohodě vyspat. Sehnali jsme si přes Air BNB ubytování v 11. patře
věžáku ve čtvrti Ciudad de Los Angeles. Malej byteček, jen jedno patro pod
volně přístupnou střechou s fantastickým výhledem. Vzali jsme s sebou
ještě Tomáše Bláhu, moc šikovnýho týpka s kamerou a foťákem, kterej
už nám udělal pár dobrejch videí z našich akcí.
Jsme na místě. Každý ráno jezdíme asi dvacet kilometrů do studia, kde
točíme asi do dvou hodin, než začnou všichni padat hlady. Oběd v místní
taverně v obchodním domě a po obědě další sekvence asi tak do devíti.
Studio má několik místností s pěkným zvukem a díky oknům na sebe
i vidíme, takže můžeme točit všichni najednou. Večer se pak jde na pár
piv a v noci se místo odpočinku strašně paří, hlavně Ondřej
s Jonatanem pouštěj songy a kapely, o kterejch nikdo z nás nikdy neslyšel
a nasáváme tak podvědomě neotřelý atmosféry. Paření po nocích
probíhá bez následků – z dobrýho vína nemůže bejt blbě. Prej.
Každej den ve studiu se pak během hodiny shodujem na novejch překopanejch
aranžích songů a ty starý, který jsme několik měsíců s potem tváře a
v hádkách stavěli, padaj dost často ze stolu. Žádná lítost, pápá,
tohle je energie teď a tady, takhle je to super. Některý vychytaný party,
který jsme tejdny individuálně drtily padaj a místo nich přichází ticho,
přiznávky na každou, melodie na třech tónech nebo úplný vynechání
nástroje. Dva songy, kterejma jsme se prohrabovaly poslední dva měsíce po
jednom společnym přehrání končej v hudební propasti. Starý Zrní,
nezapadá do nálady desky, možná si na ně někdy vzpomenem a nějak je
zpracujem (to už se v minulosti stalo), proteď mizej ze světa.
Poslední den dotáčíme poslední zpěvy, přicházej spontánní nápady,
až konečně v 11 v noci končíme. Krví nám všem koluje omamnej koktejl
endorfinů, bude to skvělá deska, celý natáčení bylo silný, intenzivní.
Jdem do hospůdky kousek od místa bydlení, místní majitel už nás zná.
Řikáme, že je to poslední den v Madridu, tak mezi rundama piv a vín
z Malagy nosí na stůl dobroty všeho druhu.
Zase se to nějakou souhrou osudu povedlo, ta energie při točení byla
jedinečná. Když jsme k poledni po 24 hodinách v dodávce cestou přes
Pyrenejský skalnatý vymletý krajiny, sněhový vánice na jihu Francie a
noční Německo vjížděli do Prahy, řikali jsme si, jestli jsme tam vůbec
byli, jestli to celý nebyl surreálnej sen. Madrid – 15 dní,
12 nahranejch songů, parta osmi týpků z Čech a Slovenska a na konci bude
jedna deska.
Album vyjde v březnu a už teď se nemůžem dočkat. Bude to naše nejlepší
deska. Jako každá.
8.den. nahrávání akordeonu, kytary pozpátku, akustická basa, ukulele a
nazpívanej Igor, dneska už jenom vokál a společný zpěvy. teda, pokud kluci
vstanou. zatim to nevypadá. hehe. Madrid je zalitej ve slunci a hučí autama.
byt je plnej funění a dejchání a zacvakávání budíků. jiskřící
vodpálit petardy – tuhle dneska nazpívat!
jsme krtci. venku je jaro, vevnitř tma. další celej den ve studiu.
dohráli jsme už základy ke všem písničkám a před náma jsou celý tři
dny na dotáčky. to je super stav. teď už jenom akordeon, zpěvy, klavír,
tubafon a cokoli nás napadne. v pauze jsme šli pěšky na oběd, skákací
krtci ulicema, a našli jsme skvělý místo na jídlo. dlouho do noci jsme pak
řešili název desky. …a ještě budem vymejšlet. 🙂
zdravíme doma!
včera ranní nahrávání na střeše, výlet na blešák, Prado, Goya, pak
večer nahrávání prvních pěti zpěvů a v 11 večeře, pizza. dneska
vobživne Igor Pelech, Když se ztratíš a ta třetí, která ještě nemá
jméno. Přijede za náma návštěva z domova a pak se uvidí. …si
naskoč!
jiskřící mrknout okem
jiskřící co nevymyslíš
jiskřící bůh láska jest
jiskřící vodpálit petardy
oproštěnej hvězdnej tulák
zbědovanej hvězdnej votrok
nahá kráska i vraždící bestie
tady i tam tě miluju
vybouchnout tim a skákat tim
smát se tim a křičet to
jiskřící nemít vůbec nic
jiskřící se rozhodnout, jiskřící bejt u toho
jiskřící vyběhnout na mráz
jiskřící vyběhnout na mráz
jiskřící vyběhnout na mráz
roztřískanej do miliard kousků
a spojenej tě miluju
3. den 2 písničky. Bylo hodně veselo, na oběd jsme šli pěšky
slunečnou jarní ulicí, zpívaj ptáci, to na Šumavě je prej –35??
Vymejšlíme název desky, asi se zeptáme náhodnýho kolemjdoucího. mezitim
nám Aleš posílá návrhy na booklet. Je státní svátek, včera se
rozdávaly dárky, to běhaly všude děti a vejskaly, dneska je vylidníno,
všude zavřeno, ticho, 3 králové. bůh láska jest, yea
Kapela Zrní nasedla první den roku 2017 do dodávky a vydala se směr Španělsko…
druhej den ve studiu. nahráli jsme základy ke třem písničkám a šlo to
dobře. teď tu sedim s čajem a kafem u stolu, v jedenáctym patře, kde je
náš byt, okolo slyšim spustu spících. dechy přes sebe. je uplně jasno a
právě vyšlo slunce. červeně osvítilo město pod náma. na obzoru jsou
dneska poprvé vidět hory, který v minulejch dnech zakrejval smog. kluci se
buděj, za hodinu vyrážíme do studia. těšim se. la dolce vita!
hud.
první den nahrávání. trošku jsme zaspali, klasika. kafe, rychlá
snídaně a do studia. Stavíme to celý, nastavujem, ondřej hledá kam dát
ruchový mikráky, leží pod klavírem, hudebnic je zavřenej za paravánama
s osmdesátkovym tygrovanym vzorem, houslovej hudebnic je ve vedlejší
místnosti, kouká na nás přes vokno, režie je vo patro vejš, koukaj na nás
přes vokno, dolu. Venku je jak na jaře. Nahráváme všichni naráz. Funguje
to! První písnička, pár tejků a pro dnešek po deseti hodinách balíme a
jedem domu. Carefour nákup a při tom debaty vo Lidlu, kterej se prej teď
řeší v našich malejch čechách. Kolem nás lidi všech ras a vlasů,
velkoměsto, jasná věc, neni co řešit. Zejtra pokračování. Brazil!!
ztracený ve svobodnym světě
je to pryč, je to pryč, starý zdi, který nás držely
je to pryč, je to pryč, je to pryč
starý představy, starý bezpečí, starý přístavy zmizely
neni nic, neni nic
a tak tu stojíme, jak jsme
ztracený ve svobodnym světě
a před náma volná pláň, před náma prázdná poušť
před náma hladina se houpá
ztracený, ztracený, další průvodce odešel
máme strach, máme strach, máme strach
chcem to vrátit, chcem to zpátky
ale nikdo neoživí Leonarda Cohena
je to pryč, je to pryč
a my tu stojíme, jak jsme
ztracený ve svobodnym světě
a před náma volná pláň, před náma prázdná poušť
před náma hladina se houpá
jsme to my, jsme tu my
v milionech teorií, Ježíšů a informací
nemáme nic, nemáme nic, nemáme čeho se chytit
ztracený, ztracený
ve světě, kde je všechno možný
jsme to my, jsme tu my, tady jsme!
poušť
33 hlav mi hlavou běží
33 hlav a blesků
otevřu oči a jsem
zavřu je a zmizim
33 misek se otáčí
otáčí se na prstech mudrců
jsem tu a nejsem, jsem tu a nejsem
něco se blíží
oceán je jazyk nestvůry
eskymák do mě vběhl se sekyrou v ruce
tak kam, kam, kam,
kam mě to voláš?
ale něco se blíží
blíží se to ke mně, kloní se nade mnou
a hlava jakoby se mi rozvírala
hrudník jakoby se rozvíral
a najednou, najednou se vidim
a tváře, co jsem kdy zahlíd
vyplašený a zmatený
najednou, najednou je vidim
vidim všechny ty tváře
jak jsou klidnější a silnější
33 křehkejch misek se otáčí
se otáčí, otáčí, otáčí
slyšim hedvábný šaty v tanci
ale kde je důkaz, že je to skutečný?
ten oheň hoří vždycky a zároveň nikdy nehořel
mizim a jsem, mizim a jsem
démoni na mě útočej
a démoni se ze mě derou
démoni osamění
démoni ztracení a strachu
křičej: boj se, boj se, boj!
a pak nabízej svý poklady
ale něco se blíží
blíží se to ke mně, kloní se nade mnou
a hlava jakoby se mi rozvírala
hrudník jakoby se rozvíral
a najednou, najednou se vidim
a tváře, co jsem kdy zahlíd
vyplašený a zmatený
najednou, najednou je vidim
vidim všechny ty tváře
jak jsou klidnější a silnější
vede to ze tmy, vede to zevnitř ze tmy
vbíha to, vbíhá do tolika podob
tolik tváří mi vyvstává před očima
tolik bolestí a strachů
vede to ze tmy, už tam si to věděl
už tam jsou bouračky stovek aut
33 bodnejch ran za neopětovanou lásku
a přesto ses nadechnul
démoni marnosti na mě útočej
démoni zbytečnosti a smutku
lítám s nima, peru se s nima
a perou se uvnitř mě
ale něco se blíží
blíží se to ke mně, kloní se nade mnou
a hlava jakoby se mi rozvírala
hrudník jakoby se rozvíral
a najednou, najednou se vidim
a tváře, co jsem kdy zahlíd
vyplašený a zmatený
najednou, najednou je vidim
vidim všechny ty tváře
jak se usmívaj a usmívaj
V pátek odehrála v Pardubicích kapela Zrní koncert k patnáctiletému výročí vzniku své existence…
Krátký rozhovor s Honzou Ungerem v pořadu Mozaika – Český rozhlas Vltava. Začátek 29:34.
Úspěšná alternativní kapela se nechala na pět dní odvézt na předem neznámé místo. Tam byli (soustavou jim předem neznámých fyzických, týmových i hudebních cvičení) prozkoumávány a dokumentovány způsoby jejich spolupráce, pevnost jejich vtahů i samotná potřeba a smysl uměleckého sdělení…
oslava lidství! ukázka toho, že chyby jsou důležitý a krásný. že
dělaj hloubku, dávaj kontrast, kořeněj život. kolik bezchybnýho a
uniformního kolem je, víc a víc stejnýho a dokonalýho balastu, a v tom
tyhle krásný skutečný okamžiky!!
poctivost, pravda, přítomnost, patti smith!
V dnešní době je těžké zůstat svůj. Kapela Zrní si i po patnácti letech svojí existence stále ponechává svoji tvář, nikoho nekopíruje, je čistým originálem a jde si svojí cestou….
Hudební skupina Zrní oslavovala po celý letošní rok 15 let na scéně a výroční sezonu završila sérií speciálních koncertů.Před svými koncerty muzikanti zavzpomínali i na své začátky a přidali několik pouličních vystoupení…
Zrní hráli tibetsky. Jejich host Loten Namling vystoupí i na Colours…
Tibetský zpěvák Loten Namling okořenil na Flédě patnácté narozeniny kapely Zrní 500 let starým tibetským rapem…
Originální spojení české alternativní hudby a tradiční tibetské hudby v moderní podobě si v úterý 6. prosince užijí návštěvníci koncertu kapely Zrní v olomouckém Jazz Tibet Clubu. Společně s českými muzikanty vystoupí i přední tibetský exilový hudebník Loten Namling…
Alternativní skupina Zrní slaví neuvěřitelných patnáct let své existence. Původně pouliční seskupení patří již léta ke špičce české klubové scény…
spící lidi neviděj měsíc
neviděj měsíc svítící na obloze
spící tanečníci, spící mořeplavci
tak kdo mu potvrdí, že vopravdu je
kdo mu uvěří, že je?
spící vědci, spící slepci
spící milenci a toulaví kluci
spící polednice a kohouti spící
spící nespaví a spící spáči
kam se má měsíc ukrejt před spícíma
kterejm očím se má ukázat
kde jsou ty oči, kde jsou ty oči
kde je to okno, který vyhlíží?
spící makrely, spící oběd
spící opalování a spící běhání
spící zrcadla i snílci spící
spící vzbuzený a spící spící
kde jsou ty oči, kde jsou ty oči,
kde je to okno, který vyhlíží
měsíc?
(albertu einsteinovi)
ztracený ve svobodnym světě
další velkej mistr zmizel
další učitel je pryč
a ty zase stojíš v tom řetězu blíž okraji
zase seš víc sám a ztracenej
a je to víc v tvejch rukách
starý známý pořádky mizej
vlády, na který jsi byl zvyklej
stébla, kterejch ses držel
učitelé odcházej, tátové nás vopouštěj
a ty ses zase posunul v tom řetězu
ztracenější a ztracenější
a je to víc v tvejch rukách
celý národy se hejbou
pevný body se ztrácej před očima
celý národy se obávaj, co v tomhle obrovskym světě
milionu informací, teorií a pravd
máš strach a hledáš aspoň něco k pobavení
máš strach a chceš se vrátit
ke starejm dobrejm pořádkum
volíš si vůdce, který ti to slibujou
ale cesta zpátky neni možná
nikdo neoživí Leonarda Cohena
starý známý cesty jsou pryč
další a další průvodci mizej ve věčnosti
a ty zase stojíš v tom řetězu blíž okraji
zase jseš víc sám a ztracenej
a je to víc v tvejch rukách!
(Leonardu Cohenovi)
V sobotu 12. listopadu uvede teplický klub Hvjezda koncert turné „Prvních 15 let kapely Zrní” z Kladna…
v zapadajícim slunci
pozoruju tance komárů
křehký těla v paprscích
stoupaj a klesaj
bez přestání
omlouvám se vám komáři
že mi to nedošlo dřív
božská krása všude!
komáři v paprscích
tancujou bez přestání
Něco se ve mně pohlo, přehouplo za určitou mez a já poprvé v životě
v sobě v těch posledních měsících, týdnech, dnech, cejtim hmatatelnou
potřebu chránit demokracii, chránit svobodu, chránit slušnost, chránit
objektivní pravdu. Hodnoty, který se mi jevily samozřejmýma. Postavit se za
ně, jako za něco, co nás přesahuje, něco co musíme jako společnost
ochraňovat, o co je třeba pečovat a něco, co mám pocit, že je teď
v naší společnosti v ohrožení.
Myslel jsem si, že lze žít úplně mimoběžně, nenechat se vcucnout do
bahna a žít si šťastnej život mimo to všechno. Ale teď, hlavně pod
vlivem událostí kolem návštěvy Dalajlámy a kolem oslav státního svátku,
ve mně dozrálo uvědomění, že nejsem jenom jednotlivec, ale jsem skutečně
i součástí společnosti, za jejíž podobu nesu zodpovědnost. Za
společnost, ve který žijou třeba i ti, kteří se nemůžou bránit.
Každej máme svý názory, svý pravdy, to je uplně v pořádku, to je
krásný. Ale jakmile je ohrožená svoboda, jakmile se otevřeně lže
o skutečnostech zcela objektivních, jakmile vítězí neslušnost, cejtim,
že je třeba nebejt lhostejnej a začít se hlasitě ozývat!
Bez rozdílu všem pěknej den..
hud.
nepripomina vam to havlovy hry? jako umeleckej pocin je to vlastne genialni.
jenze ona je to realita:
https://www.seznam.cz/…8-rijen-3471
pravda prestava existovat! cerna je bila, vsechno jde poprit a potvrdit
soucasne. tyhle lidi nemaj zadny zabrany. to je ciry zlo. absolutni
ignorantstvi. je mi jich lito, vim, ze kazdy zlo prameni z nejaky vnitrni
bolesti, z nejakyho zraneni, vim, ze jsou nestastny, ale zaroven cejtim, ze uz
je vopravdu potreba zasahnout. nechci, aby na lidi v tyhle zemi pusobili tyhle
cernokneznici.
Zhruba tisíc lidí přivítalo v pondělí na Hradčanském náměstí v Praze tibetského duchovního vůdce dalajlámu. Zúčastní se 20. ročníku mezinárodní konference Forum 2000. Dalajláma vyzval k šíření vizí bývalého prezidenta Václava Havla, pochválil i příznivý vliv Evropské unie…
Pražská Lucerna slavila 80. narozeniny Václava Havla. Vyvrcholil tím projekt Havel@80, jímž si Knihovna Václava Havla po celý rok připomínala prezidentovo nedožité jubileum. Osmdesát zpěváků, moderátorů, herců, hudebníků, výtvarníků, režisérů, spisovatelů a přátel vystoupilo s blahopřáním…
poznat svý místo!
poznat svý místo a přijmout ho
naslouchat a uslyšet, že tahle řeka je tvoje
ať si o tom myslíš cokoli, ať jsi chtěl cokoli
ať jsi předpokládal cokoli, ať jsi v cokoli doufal
poslouchat svý touhy
poslouchat svý kosti
poznat tu řeku a nechat se nést
přijmout, poděkovat a milovat její směr
vzdát se svejch plánů
vdát se pochopení světa
a věřit řece
támhle někde je moře a v něm se pohne třpytivá rybka!
Začal podzim a s ním přišly i nové české hudební počiny. Jelikož podzim bývá pro hudebníky často obdobím vydávání nových desek, není divu, že vyšlo několik čerstvých singlů i letos. Které se však povedly nejvíce?…
Stojim a hledim na kopec před sebou, na temeno toho kopce, kde jsem před
lety ležel, před lety tam ležim a cejtim se na samym pokraji, v absolutnim
zmatku, rozloženej a ztracenej. Teď tu stojim, koukám na sebe v minulosti a
posílám si vzkaz: „zvládneš to měkoto! za pár let budeš pod kopcem
stát a všechno bude v pořádku. nevzdej to, má to smysl.“ to si do
minulosti posílám a napadá mě, že možná jenom díky tomuhle vzkazu jsem
to tenkrát skutečně nevzdal. Možná mi ty slova tenkrát probleskly tělem a
udržely mě.
O budoucnosti ještě důkaz nemáme, ale o minulosti jsem si téměř jistej,
že skutečně proběhla. No ne? Nějak jsem se sem přeci dostat musel! A tak
si do prokazatelný minulosti posílám z prokazatelný přítomnosti
prokazatelnou myšlenku a to by přece sakra mělo klapnout. To by mělo
fungovat! Nesmim to proto podceňovat a občas na sebe a svý blízký do
minulosti v dobrym pomyslet.
A opačně, taky poslouchat, jestli si něco zrovna z budoucna neposílám.
Z budoucna, který až bude, bude už prokazatelně přítomný a já, sedící
teď zrovna na lavičce na tramvajový točně v Olomouci, budu už prožitou
minulostí, a tak by to sakra mělo fungovat!
Poslouchám proto, slyšim motory čekajících autobusů, slyšim svištění
drátů a slunečních paprsků a nesčetna myšlenek města a něco mi řiká,
„cha ty vejlupku, bude to dobrý! to si piš!“ a tak píšu a myslim na to,
že až budu před smrtí, musim se soustředit, abych se tenkrát narodil! že
to rozhodně má smysl!
zářící, hřejivý, láskyplný, vypalující vobrazce, úchvatný, jediný,
nedostižný, životadárný, životberoucí, sálající, výživný,
nekompromisní, pravdivý, lechtající, osvěžující, vysušující,
prozrazující, obarvující, prastarý, zbrusu nový, živý, letící,
atomový, opěvovaný, lahodný
Na pražském Václavském náměstí lidé slavili narozeniny prvního polistopadového prezidenta Václava Havla. Dne 5. října 2016 by oslavil osmdesát let…
na co myslíš, když si vyjdeš sám?
když si vyjdeš sám ven
za město
do pole
do hospody
mezi lidi
na co tak myslíš?
když kolem mě procházíš,
a já si tě nevšimnu
nevim o tobě
jdu sám
za město
do pole
do hospody
mezi lidi.
na co myslíš?
kde jsou tvý tajný zákoutí?
ke komu to mluvíš
a kdo k tobě?
příteli
když si vyjdeš sám
fetuj křídla, fetuj křídla
fetuj maso, fetuj lásku
teď, když na to čumíš
teď, když se tě to ptá
fetuj vítr a fetuj
všechny ty posraný drogy
a fetuj tu řezavou střízlivost
teď, když to před tebou stojí
teď, když to před tebou leží
fetuj křídla, křídla
světlo a utíkání vo závod
fetuj lásku, cikány, nácky, milosrdný, zrádce
fetuj, volizuj
volizuj svojí kůži na slunci
teď, když to na tebe kouká
teď, když se to před tebou rozvírá
fetuj to, fetuj to, fetuj to!
další z novejch písniček.. už se to začíná rýsovat..
tebe to sní, i tebe to sní
sní tvý rouhání a sní tvý pokání
tebe to sní, i tebe to nakonec sní
sní tvojí skromnost a sní tvojí pýchu
ty slavný díla i křehký denní vobrázky
i ty to sní, nakonec to všechno ryba sní
sní tvý jméno a sní tvý zásluhy
sladký výčitky a sladší vodpuštění
tebe to sní, i tebe můj příteli sní
sní tvý vlásky, sní tvojí lásku
a sní tvý hledání i sladkou nirvánu
tebe to sní, i tvuj příběh to nakonec sní
Záznam koncertu na festivalu Pohoda 2016 spolu s Janáčkovou filharmonií Ostrava…
kluku, kdepak jsi, kam jsme se to ztratili?
holko, vzpomeň si, držíme se za nosy
do vody, do vody, skočili jsme do vody
do vody, do vody, do vody, do vody
holko, najdem se, poznáme se po hlase
kluku, kukuku, poznáme se po čuchu
za ruku, za ruku, držíme se za ruku
do vody, do vody, do vody, do vody
podél zfetovanejch holek
co zrovna nesou všechnu tíhu
doufám, doufám, doufám
podél chvějících se chlapů
podél ostnatejch drátů
doufám, doufám, doufám
mezi prorokama pádu
mezi všema těma reklamama
doufám, doufám, doufám
pod lhostejnejma lampama
na pódiu mezi písničkama
doufám, doufám, doufám
podél vysokejch zdí
v němý podzimní zahradě
mezi zprávama a zprávama
mezi temnejma kovbojema
podél zakletejch hráčů
těch, co zrovna nesou všechnu tíhu
padá lehkej sníh, sníh, sníh
sníh
Kapela Zrní letos vystupuje společně s Tata Bojs v projektu Ekompilace. K ekologii mají velmi blízko. Kromě toho pracují na novinkách, vyznávají busking a chození naboso, čímž dávají světu najevo, že si rádi hrají a nechtějí být stereotypní…
Kapela Zrní se se svými deskami “Soundtrack ke konci světa” a “Následuj kojota” vypracovala mezi největší nemainstreamové kapely u nás, která má slušný počet fanoušků a hojně navštěvované koncerty. Na rok 2017 chystají další album, z něhož nyní do světa vypustili první ochutnávku v podobě skladby “Kdo to budí medvěda?”…
Říkají si Zrní a jsou z Kladna. Pětičlenná parta spolužáků z gymnázia se pohybuje na české hudební scéně už 15 let a po celou tu dobu si drží vlastní jedinečný styl. Dokážou hrát jak na velkých festivalech, tak na malých klubových akcích….
tyhle dny
štěkání psa s ozvěnou
bezvětří
popadaný žlutý špendlíky
žlutej kruh pod keřem
sklizeň, strniště, oraniště
štěkání psa s ozvěnou
a jinak ani živáčka
ani vidu, ani slechu
odpočinek
konec ročního cyklu, splněnej úkol
tyhle dny
doznívání
naslouchání
mrholení
mlha
vyložim poslední kolečko, uhrabu hlínu, udupu a zaseju trávu
ze semínek vzejdou tenký zelený drátky
Kdo si v neděli myslel, že si jde do Zámecké zahrady opět poslechnout něco ve stylu Františka Nedvěda nebo Jakuba Smolíka, byl patrně velice překvapen…
dvě zmoklý děti spolu tancujou a dny se kolíbaj
každej ve svym koutku a potom spolu pijou čaj
on za chvilku vyjde před dům a zmizí jako sen
hlasy volaj za oknem
hlasy jezer za oknem
hlasy lišek za oknem
dětský hlasy za oknem
pojď, pojď kocourku, pojď ke mně blíž
nepůjdu, myšičko, volá mě to pryč
zůstaň kocourku, vrať se k nám
nevrátím, myšičko, musím jít dál
a tak šel kocourek a vítr vál
a tak nechal myšičku samotnou
ať tě mí duchové hlídaj, kdekoli jseš
ať tě jak pírko nese vítr, ať necháš se jím nést
ať se ze slz stane říčka a svlaží tvou zem
hlasy volaj za oknem
hlasy jezer za oknem
hlasy lišek za oknem
dětský hlasy za oknem
pojď, pojď kocourku, pojď ke mně blíž
nepůjdu, myšičko, volá mě to pryč
zůstaň kocourku, vrať se k nám
nevrátím, myšičko, musím jít dál
a tak šel kocourek a vítr vál
a tak nechal myšičku samotnou
Jak udělat netradiční koncert s přidanou hodnotou pro fanoušky? Na to se stačí zeptat kladenské kapely Zrní. Ta si pro své fanoušky přichystala vystoupení pod širým nebem na Střeleckém ostrově a ještě předtím “předkoncert” formou buskingového průvodu od Lennonovy zdi na pražské Kampě, kterého se mohl zúčastnit kdokoliv…
Přesně po roce, 4. srpna, se kapela Zrní vrací na Střelecký ostrov v Praze. Zatímco loni tam hráli akusticky a vznikl jejich první živák, letos zahrají v plné polní a koncert zahájí buskingovým průvodem v centru Prahy…
proplouvaj, proplouvaj, těžký rezatý vraky proplouvaj
proplouvaj, proplouvaj, někam do hluboký jámy padaj
proplouvaj, proplouvaj, těžký rezatý vraky kolem mě
ruiny starejch zemí po řece
plujou pryč
vidim, jak plujou pryč
rozplývaj se, rozplývaj, šedý dešťový mraky kolem mě
proplouvaj, jak lodičky, ruiny starejch domů po řece
odtejkaj, odtejkaj, dlouho schovaný slzy odtejkaj
těžký slaný slzy plujou pryč
plujou pryč
vidim, jak plujou pryč
pouštíš, pouštíš, smutky jak andulky z klece pouštíš
pouštíš je, pouštíš, jak dětský hračky po řece pouštíš
pouštíš, pouštíš, zvířata z klecí, vězně z tmavejch cel
a divoký barevný dráčci letěj ven
letěj ven
dráčci letěj ven
Kladenská kapela Zrní je jednou z těch pro posluchače rádií neznámých kapel, kterou stojí za to objevit…
Česká kapela Zrní zahrala na Pohode druhýkrát. Prvýkrát vystúpili na festivale pred tromi rokmi…
Rozhovor s Janem Ungerem, zpěvákem a frontmanem z kapely Zrní o připravované desce, videoklipech, nástrojích, kořenech kapely, hraní do klobouku i módě…
Záznam koncertu kapely Zrní 4.7.2016 na MFF Karlovy Vary.
O propojování české alternativy s mainstreamem a o tom, jaký je rozdíl mezi českou a zahraniční popovou scénou, jsme se bavili s muzikanty, kteří jsou k tomuhle tématu nejpovolanější…
někde tam venku jsi ty
mluvící stroje jedou
a obloha nad tím se třpytí jakoby nic
lidi na to zíraj s votevřenou pusou
v týhletý školce je všechno možný
někde tam venku to je, někde tam venku jsi ty, prší, prší
někde tam venku se blýská, někde tam venku to je
prší, prší, jen se leje, kam koníčky pojedeme?
špinavý divoký děti se tomu smějou
ten žlutej panelák, voják na B2!
jejich máma na ně křičí
to ale netuší, že to rozhodně neměla dělat
někde tam venku to je, někde tam venku jsi ty, prší, prší
někde tam venku se blýská, někde tam venku to je
prší, prší, jen se leje, kam koníčky pojedeme?
mluvící stroje jedou ulicí
a obloha nad tím se temně třpytí
zdá semi, že to nějak souvisí se mnou
v hlavě spoustu lidí a venku nepokoje, hádky a občanský války
někde tam venku to je, někde tam venku jsi ty, prší, prší
někde tam venku se blýská, někde tam venku to je
prší, prší, jen se leje, kam koníčky pojedeme?
děje se to přesně, tak jak chceš
děje se to přesně, tak jak chceš
děje se to úplně přesně, tak jak chceš
ten film běží přesně tak, jak chceš
ty lidi křičej přesně tak, jak chceš
ty kroky se blížej přesně tak, jak chceš
Do červnové Zpovědnice usedl zpěvák kapely Zrní Jan Unger..
jedu po řece
nevim, kam teče
ležim na vodě
nechávám se nést
jedu po větru
nevim, kam vane
ležim na něm
nechávám se nést
jedu v tomhle těle
nevim, kam se hne
pozorujem se
nechávám se vést
jako oběžný dráhy
jako roční doby
jako praskliny v konývce, který nejsou zvenčí vidět
jako nutkání rorýsů
nebo monarchů, nebo migrantů
jako příliv a odliv, jako dejchání
jsou cesty
jdu po nich
jako bych vybarvoval omalovánky
jsou cesty
jdu po nich
jako bych jenom vybarvoval omalovánky
Zrní a VerTeDance jsou dnes již jistou zárukou kvalitně stráveného času v divadle. První společný projekt tohoto seskupení Kolik váží vaše touha? byl oceněn na České taneční platformě 2012 titulem Inscenace roku…
tuhle písničku jdeme zejtra natáčet..
kdo to budí medvěda?
vstávej, probuď se
vstávej, probuď se
vstávej, probuď se
vstávej, už to je!
stojíš před zdí a stojíš u dveří
když z ničeho nic pokoj se nakloní
vstávej, probuď se
vstávej, už to je!
pokoj se nakloní
tvuj pokoj se nakloní
(silnice svítěj, lidský hlavy svítěj)
ptáci na koních
(silnice, dálnice, zobáky, auta)
ptáci ve světlech
vyběhneš ven a běžíš ulicí
a celý tvý místo naráz se rozdrolí
vstávej, probuď se
vstávej, už to je!
po dlouhý temný pláni, že nevidíš konec
běžíš, běžíš, běžíš, běžíš, až najednou vzlítneš
po dlouhý, dlouhý pláni, že nevidíš její konec
běžíš, běžíš, nemůžeš, běžíš, až najednou vzlítneš
vstávej, probuď se
vstávej nahatej
mouchy tě sežerou
mouchy tě přeperou
Zrní. Pětice z Kladna, která se protlouká
hudební scénou na vlastní triko. Po hraní
na ulici a hledání vlastní tváře se čtyřem
Honzům a jednomu Ondrovi začalo pomalu dařit…
Zrní: Hrdina, hádky, filharmonie i Tokio…
někteří brouci žerou jiné brouky
někteří lidé dýchají za jiné
některé jámy padají do jiných jam
některé tlamy smrdí z cizích tlam
některé ženy rodí jiné ženy
některé skutky plodí jiné skutky
některé kytky rostou z jiných kytek
a silnice vedou na jiné silnice
některé domy ustupují strojům
některé mraky se rozplynou a nic
některé ohně proběhnou tiše lesem
a silnice od ní jde sem
silnice od ní jde sem
některé dřevo srůstá jiným dřevem
a některý oheň zapálí jiný
některé vody projdou tiše městem
a silnice od ní jde sem
silnice od ní jde sem
nedá se to změnit
jde sem
silnice od ní jde sem
silnice od ní jde sem
nedá se to změnit
jde sem
V sobotu 21. května zahájil klub Pivovárek v Ratajích nad Sázavou svou novou sezónu koncertů.
Pořadatelé se letos rozhodli sestavit program klubu výběrem toho nejlepšího, co kdy v Pivovárku hrálo…
moc pěknej rozhovor s Janem Sokolem. …třeba to, že odměnou může bejt
i prohra..
vstávej medvěde
vstávej, probuď se
vstávej chlupatej
dědku v kožichu
přivolal si nás, chtěl´s ať tě vzbudíme
a tak jsme tu, v tvym snu něco spadne
vstávej medvěde, vstávej, probuď se!
vstávej medvěde
vzbuď se vobludo
mouchy tě sežerou
mouchy tě přeperou
budem tě štípat, foukat ti do uší
budem ti zpívat, dokud se nevzbudíš
vstávej medvěde, vstávej, probuď se!
po dlouhý, dlouhý pláni, že nevidíš její konec
běžíš, bežíš, běžíš, běžíš, až najednou vzlítneš
po dlouhý, temný pláni, že nevidíš její konec
běžíš, bežíš, běžíš, běžíš, až najednou vzlítneš
vstávej, probuď se
vstávej, probuď se
mouchy tě sežerou
mouchy tě přeperou
když se ztratíš
když se ztratíš, když to zmizí, všechno to zmizí
země se před tebou rozprostře
pohnou se rty a odněkud z dálky zakokrhá kohout
pohnou se rty a začne den
před tvýma očima se rodí, vítr a města
z hluboký jámy to stoupá
tvoje oči jsou jasný, tvoje kůže je čerstvá
a kohout kokrhá a kokrhá
všechny ty zvuky, všechny přicházej ze stejnýho místa
přicházej nový kostřičky
pohnou se rty, vznikaj plíce, vznikaj žebra
nadechni se! nadechni se!
rodí se, rodí se, rodí, vítr a kosti
z hluboký jámy to stoupá
tvoje oči jsou jasný, tvoje kůže je čerstvá
a kohout kokrhá, kokrhá a kokrhá
když se ztratíš, objevíš tohle místo
země se před tebou rozprostře
pohnou se rty, vyrostou města a lidi se rozběhnou
když se ztratíš, když se ztratíš
rodí se, rodí se, rodí, vítr a města
z hluboký jámy to stoupá
tvoje oči jsou jasný, tvoje kůže je čerstvá
a kohout kokrhá a kokrhá
žába je žába
plná i prázdná
jsem tady i tam
ve svym bouráku
malej i velkej
mizim a vznikám
jsem lasička a krásná ženská
jsem podrážka i vraždící bestie
spojenej i rozdělenej
do miliard kousků
tě miluju
ohýnku, ohýnku, koho pak skrejváš tam
ohýnku ohýnku, kdopak to běží k nám
kdo to je, kdo to je, kdopak nás to zahřeje
kdo to je, kdo to je, kdopak se v nás poměje?
kladno 13.5. 2016 (vesmírná odysea už je pravěk)
úvod: zdálo by se, že neni vo čem psát. ale!
zápletka: sedim na betonový plošince výměníku mezi panelákama,
prochází kluk a dribluje si s fotbalákem. dribluje, neřeší nic.
pamatuješ si to? tsss
rozkvetlá jabloň, ze který vodlítávaj plachetničky okvětní lístky, a za
ní – něžný artbrut – plechová vlnkatá fasáda paneláka vojáka.
milujou se? tsss
nebe křižujou rorýsi, tak už jsou tady! svištěj tsss tsss, dělaj
paneláku rorýsovou korunu a mladý lístky, nevinný, nezkušený, ale
s neochvějnou jistotou rozbalený, chvějou se do světa všude kolem.
fůů
teď! veverka stojí na zadních a koukáme si z očí do očí. ha! neni
o čem psát? neni na co koukat? hrdlička! hřivnáč, narozdíl od ní,
přidává za ty tři tóny ještě další dva. a má hrubší hlas. a tak
k čemu je vědění? vim, že nade mnou je to malý tělíčko se smutnym
kroužkem kolem krku. vrků. né, vrků je holub! džžž.
jsem budha, sedim tu v tureckym sedu a sleduju. jsem malinko napitej kladenskej
hudba v teplákách, s hlavou plnou nezastavitelnejch myšek a s propiskou,
skrze kterou ty myšky votiskujou svý pacičky na papír. jsem budha hudba
hrdlička veverka automat feťák smažák. ale teď vyvrcholení: rozhovor,
kterej se ke mně zezadu blíží:
ty píčo smradlavá!
neposlouchám tě.
řikám, ty píčo!
ale já tě neposlouchám! chápěš?
poslouchej mě ty píčo, řikám ti, že si píča!
sám si píča.
kdy k sobě tyhle dva najdou cestu? musí přijít osmdesátejdevátej a
někdo zbourat zeď a přestřihat ty vostnáče! čas je relativní. celý
dějiny se klidně vodehrajou v jednom jedinym vztahu.
rozuzlení: kluk mi nabízí gandžu. nechci, díky. ostatní z party se mu
smějou. auta s vlaječkama projížděj ulicema, skončil hokej. vítězství
člověka nad osudem, života nad nicotou, čr nad lotyšskem. hráli jsme
s lotyšskem? teď nevim. každopádně 3:1 a nekonečná radost. čas je
totiž relativní, čas je komik, čas je: dělám si z tebe srandu.
teď se od tý jabloně zpřed vlnek ozval smích a ze smíchu holka povídá
kámoškám: no to je fakt důležitý!! kluk dribluje, holub letí, kluk letí,
holub sedí, píše, holub dýluje, míč dribluje, berlínská zeď letí, kluk
sedí v sedu, vzpomínáš? miluje se to všechno tuhle minutu, nebo se to
milovalo vždycky?
katarze: chlap řve na celej sídlák: dobrý večer, dobrý večer, dobrý
večer!!!
vim, že když na mě útočíš
když mi nadáváš
vim, že když mě chceš ponížit a uškodit mi
že jseš liška podšitá, směješ se pod vousy
vim, že mě učíš, prokouk jsem tě bazilišku!
neexistuje nepřítel
tancujou všechny živly spolu
je pošetilý, snažit se rozhodnout, kdo je kdo!
neustrň! neustrň!
nesmiř se se svejma zásadama
nesmiř se se svym strachem
nesmiř se se svojí leností
nesmiř se se svojí stydlivostí a tancuj
nesmiř se se svejma slabostma
nesmiř se s „tak to chodí, takovej je život“
nesmiř se se svejma závislostma
nesmiř se se svym ublíženim
nesmiř se se svejma výčitkama
nesmiř se se svejma smutnejma vočíčkama
nesmiř se se svejma nezastavitelnejma myšlenkama
nesmiř se se svojí bezchybností
smiř se s vesmírnym mrholenim
nesmiř se se špatnym osudem
smiř se s tim samym dobrym osudem
nesmiř se se svojí věčnou krásou
smiř se se svojí věčnou krásou
smiř se s mžikem a každym dalšim mžikem zase
smiř se se zvířecí srstí a s živlama
smiř se s časem a zároveň se mu vymkni
nesmiř se se svojí bolestí
smiř se se svojí bolestí
nesmiř se s nudou
smiř se s nudou a směj se jí
nesmiř se s timhle diktátorskym namyšlenym elitářskym psanim
nesmiř se se svejma soudama
smiř se se mnou
smiř se s tebou
neustrň! neustrň!
ZRNÍ zahrálo skladbu “NÁSLEDUJ KOJOTA” pro BalconyTV…
už za měsíc, s fiharmonií, Na jednom břehu
Pětičlenná kladenská kapela Zrní se na hudební scéně pohybuje už patnáct let…
Při skládání nové desky se pravidelně na týden zavírají na chatě, na svých koncertech jsou bosí a své jméno si budují zezdola. Neočekávejte žádné akademiky nebo upnutý underground, jen něžný uhelný zen…
musim mluvit, jsem jáma vod nikud. musim mluvit. ve mě makaj lidi na
šachtě, dřou na poli, fachaj u pásu, dělníci, makači, nádeníci, ve mě
běží stádo pakoňů, je zemětřesení, praskaj zemský desky, šílej
diktátoři, žába žbluňk do rybníka a mym úkolem je votevírat pusu, mym
úkolem je votvírat pusu, hejbat rtama, hejbat prstama. jsem vodklopený víko
z navěky věků, nemám jméno, nejsem nic víc, než prach na podlaze,
plíseň na marmeládě, psí čůránky na schodech do domu, nic víc než já,
jsem hráz na řece, musim pouštět vodu, nesmim jí překážet, musim podat
zprávu, musim prachem obsypávat lepkavý kontury toho, obsypávám prachem
lepkavý kontury toho.
Proč se na koncertě nesedí, bylo jasné hned v prvních taktech – u téhle hudby se prostě musí tančit. A když ne tančit, alespoň se hýbat do rytmu. Není divu, že nikdo v sále nezůstal stát bez hnutí – hlavní zpěvák Jan Unger si na pohybu totiž zakládá…
Kapela Zrní dostali občanku. Patnácté narozeniny slavili i v Liberci. Odpoledne zahráli i půlhodinový koncert na náměstí…
jiskřící elektrický teď: je exploze tvořivosti, je to protkaný, je to
střílící, je to sex atomů, fotonů, větru, koček, komárů, je to exploze
lásky, třeskutá přítomnost, třeskutá nasranost, toto! prorazit to,
obejmout to, hladit to, vybouchnout tim, narodit to, exploze tvořivosti –
zářící jiskřící teď. namrdat to tam, bůh láska jest.
Před radnicí v Liberci stojim se zakloněnou hlavou a pozoruju velkou
minutovou ručičku radničních hodin. Čekám na 33. minutu šestnáctý
hodiny sedmnáctýho března 2016 našeho letopočtu. Čekám na pohyb
ručičky. Lidi kolem prouděj, nevidim je, nekoukám se, slyšim směs hlasů,
křídel, kroků, hudby, koukám na tu železnou ruku, koukám na ní. Minuta.
Jedna minuta. V mý hlavě zpívaj cikáňata, křičej káňata. V mý hlavě
utišování všech těch hlasů, soustředění, v mý hlavě vozejčkář
tancující na ulici, v mý hlavě ty se všema tvářema, v minutě na Zemi
výkřiky nadšení a přílivy propojení. Bezďák s křídlama v mý
hlavě. Moje hlava v jiskřící přítomnosti. Teď! Ručička se pohla. Je
16:33, 17.3.2016 n.l., Liberec. Jedeme dál. Kdo ohlídá tu další?
hurá!
proč?
jiskřící toto!
právě tahle chvíle
jenom ona, nic jinýho
a přitom
jako nervová síť
milion záblesků
milion holubů před mýma milion očima
jiskřící teď
nekonečno odpočívá v mžiku
jsem tu, nejsem a zároveň vždycky
toto!
tohle nám poslal Vašek Havelka z Please The Trees, připojujeme se!
Polovinu národního parku přírodě a polovinu pro šetrné
hospodaření místních lidí. ŠUMAVSKÝ NÁRODNÍ PARK POTŘEBUJE
VÁŠ HLAS!!
Nepodceňujme situacii! Právě v těchto dnech se rozhoduje o budoucnosti
Národního parku Šumava. Minulý měsíc poslanecká sněmovna, jak se
předpokládalo, nechala do druhého kola projít novelu zákona o ochraně
přírody, která nastavuje nová pravidla péče o všechny naše národní
parky. Potud v pořádku. Velmi pravděpodobné ovšem je, že v novém kole
budou poslanci tuto novelu chtít „upravovat“. A rozhodující jsou právě
tyto dny, kdy se o tom jedná v jednotlivých poslaneckých výborech.
Někteří poslanci již avizovali, že novelu budou chtít dostat zpět do
podoby jakou pro Národní park Šumava minulý rok navrhovala skupina
senátorů, kteří chtěli otevřít tento národní park developerům,
spekulantům s pozemky a následné další zástavbě. Díky tisícům
dopisů, kteřé poslanci dostali od milovníků Šumavy, díky séri Koncertů
pro šumavskou divočinu a díky dalším akcím se loni podařilo přijetí
tohoto návrhu zabránit. Nyní se o to chtějí někteří politikové
pokusit znovu.
Je potřeba, aby zákon opravdu zajistil v našich národních parcích
ochranu divoké přírody. Proto usilujeme přesvědčit poslance, aby nejen
odmítli destruktivní návrhy, ale aby předlohu, kterou vypracovalo
ministerstvo životního prostředí vylepšili. Podobně jako ve zřizovacích
předpisech některých jiných evropských národních parků by v zákonu
mělo být jasně napsáno, kolik kde bude chráněno divočiny a v jakém
termínu toto důležité opatření začne platit. Aby to neustále měnící
se ředitelé parků a ministři nemohli libovolně měnit a odsouvat.
V Národním parku Šumava by to měla být polovina jeho rozlohy, pokud možno
ihned nebo nejpozději do roku 2030, jak to navrhoval předchozí plán péče.
Polovinu národního parku přírodě a polovinu pro šetrné hospodaření
místních lidí. Hned. Proto chceme odevzdat petici za dobrý zákon o NP
Šumava a s co největším počtem podpisů.
Petici můžete podepisovat zde: http://www.hnutiduha.cz/petice/
Rozhovor se známou kapelou ZRNÍ. Otázky pokládá dvojice Katka a Katka…
zavři oči v tomhle domě
otevři je
to co vidíš, je existuju
tohle všechno kolem
ruka, prsty, otoč je, nahoru, sbal do dlaně
dům kolem tebe, neni dům
to co vidíš, je existuju
můžeš cokoli!
jsi ve školce
i všichni ostatní
nikoho nevodkrágluj
nezfackuj, neomezuj v jeho hře
ale jinak můžeš cokoli
můžeš voda
můžeš hlína
zavři oči, otevři
to co vidíš, je existuju
ty jseš existuju
tu tu du dů
po čtyřech oběhni stůl
vřískej jako vřískavec
řekni šéfovi, že je nanicovatej
houkej, blikej, toč se kolotoč
kvokej
choď, jez, mluv s ostatníma
jsme ve školce
hurá!
venku je prostor
vyplněnej vzduchem
prostor okolo tvarů, který čouhaj ze země
čouhaj, mířej, trčej
jsou to stromy a domy
a jsou to lampy, který svítěj žlutě a bíle do tmy
prostor
mezi větvema, okolo panelů
podél obrovskejch ploch zdí
až do vejšky
prostor
betonový mnohobuněčníci
betonový krabice s lidma
se tyčej různě do něj
jako vojsko
světlo letí od žárovky k oku
pětisetmetrovej paprsek
ho předěluje
jako švihadlo
hop!
ze země čouhaj tvary
lidi, jejich výtvory, stromy
z placatý země
ale nad desátym patrem
letí poštolka kamkoli
je aspoň miliarda kilometrů bez betonu
prostor
(1.3.2016, https://www.youtube.com/watch?…)
při svíčce
piju čaj
ze svý observatoře
vidim do dálky
vidim spící vojáky paneláky
a obrovskej prostor mezi nima
stromy spící zimnim spánkem
japonský borovice
stojej
žádnej pohyb
nasněžilo
ze všech oken, kam jenom dohlídnu
ze všech buněk těch mohutnejch betonovejch organismů
jich svítí jenom šest
šest světýlek v různý vzdálenosti
taky nespí
kos zpívá jarní melodii
někdo škrabe auto
je prvního března
pět hodin ráno
(někdo se vzbudil, rozzářil se žlutej obdélník B2, voják hrdina
vpravo)
kloní se ke mně
sklání se
jak tady tak stojim, nebo ležim, nevim
naklání se ke mně, blíží se
a v tu chvíli
hlava jako by se mi rozvírala
i hrudník jako by se rozvíral
mysli hrudníkem!
piš hrudníkem!
orientuj se hrudníkem!
řikám si
a ono to hřeje
a obzor do mně jakoby vtejkal
nebe
Všechno to začalo dne, když čtyři Honzové potkali jednoho Ondru. Sbalili si svá fidlátka a jako studenti jezdili o víkendech Praha – Kladno vydělávat si hraním do klobouku…
Koncert kapely Zrní se v kolínském Městském společenském domě konal ve čtvrtek 11. února…
Brno – Kladno – země – vzduch
právě
vzbudil jsem se v dodávce
ještě mám zavřený oči
přes víčka paprsky
slunce zrovna zapadá
zrovna zapadá slunce
Brno 17 km
ozářený paneláky v průhledu před náma
jedeme do nich
takže
poslední dnešní slunce
který uvidim svejma rozespalejma mžouravejma očima
patří panelovejm domum Brna
i já
bydlim zrovna v takovym
někde tam, odkud teď letěj ty paprsky
a ráno z okna pozoruju paneláky kolem
slunce zrovna vychází
zrovna vychází slunce
a ve třetim patře stojí na balkonu
chlap v červenym županu
jednou rukou si podpírá druhou
a kouří
kouří
kouř stoupá v prvních ranních paprscích
přicházejících směrem od Brna
v dodávce na cestě z Kolína do Zlína,
zleva doprava, zepředu dozadu:
Brzdič řídí, vidim kapucu a kudrliny a jak se pohybujem
Alžběta si povídá s Ondřejem
Ondřej s Alžbětou, drdolka a holohlávek
Karel má sluchátka a míchá hudbu na svym Applu
Jukla si čte Respekt
Dima si čte manuál k ňákýmu novýmu sampleru a u toho spí
(to vidim ve vodrazu v okýnku)
Hudebnic spí schoulenej se zakloněnou hlavou
já to zapisuju
Cajt hraje hry na mobilu
a za náma všechny naše krámy
a silnice a na ní my v minulosti
Brzdič, Alžběta, Ondřej, Karel, Jukla, Dima, Hudebnic, já, Cajt
a zase
Brzdič, Alžběta, Ondřej, Karel, Jukla, Dima, Hudebnic, já, Cajt
a tak do nekonečna
(Hudebnic se vzbudil a řekl:
Šéfe? Šlo by tu trošičku stáhnout to topení? díky!)
Havlíčkův Brod
v kostele, kam chodil Reynek
běží mi v hlavě verše
Magora Jirouse
věčný červený světýlko svítí
nikdo ve vůni kadidla
jenom moje lidská kůže
a bílá omítka
a dřevěný lavice prázdný
a ježíš
úplný ticho
úplný ticho v kostele na náměstí
pozoruj toho v sobě, kdo pozoruje!
pozoruj toho, kdo pozoruje!
zkoušim to a
na chvilku je kostel jenom dech
magor dech
reynek dech
dech dech
no dobrý, du si dát kafe
otočim se a na dveřích nápis
milosrdenství
Zrní naživo akustický koncert z náměstí Míru ve Zlíně 13.2.2016…
Kolínské Karlovo náměstí, čtvrtek odpoledne, krátce po půl čtvrté. Pět členů kladenské skupiny Zrní se chápe nástrojů a pro asi třicet diváků začíná hrát sérii několika svých písniček. Bez nazvučení, pouze silou toho, co takhle syrově dovedou jejich instrumenty a hlasy…
Kapela Zrní dorazila po delší době opět do Óčka, tentokrát už do nového studia a živě zahrála…
Kapela Zrní dorazila po delší době opět do Óčka, tentokrát už do nového studia a živě zahrála…
Tallinn
1 měsíc
santalový dřívko
Midori Takada
stlaní postele každej den jinym způsobem
smradlavá himálajská sůl
makrela mnohem lepší než v Čechách
mráz
sirky a svíčky na talíři
blikaj
jako sny
1 měsíc
jenom spolu
chleba se sádlem a s cibulí
a s česnekem
a mrkev, okurka, řapíkatej celer
vjemová deprivace
sníh sníh sníh
tma tma tma
pletený rukavice
slunce jenom nízko nad obzorem
vyhříváme se ve vzácnejch paprscích
kreslení
noční práce na počítači
vstávání v jedenáct
Murcof
zážitky neexistování
problikávání
dokumenty, rozhovory, Paměti mystika
brambory na loupačku
láska
tma
na silvestra jsme se hledali v minus dvaceti, stojim v noci na pláži,
volám tě do zamrzajícího moře. tečou mi slzy. byl by to zázrak, kdybys
teď přišla. najednou stojíš vedle mě. tváře jsem ti zmokřil svym
upatlanym nosem. důkaz!
najednou
vidim všechny ty tváře, co jsem kdy zahlíd
a vidim sebe
vidim, jak se vyplašený zmatený tváře
ztišujou
jako řeka
když se stejká
jsou klidnější a silnější
najednou
vidim všechny ty tváře
usmívat se
rozvzpomínajíc si
že jsou tu spolu
vidim je
postel
člověk
probudí se, zvedne se
okno
otevře ho
na hrušni v zahradě
první květy
takže je jaro
z těžkýho, smrtkovýho
raší křehká nová radost
jako vždycky
včely
Stále populárnější Zrní zachytilo jednu ze svých mnoha tváří a mimoděk tím potvrdilo, jak se stále jeho hudba i přístup proměňuje…
ooooo
chumelí
na břehu moře velký shromáždění kachen
strávěj tu noc
v deltě říčky, která vtejká mezi vlny
jedna kachna letí přímo na nás
přistane v závěji před náma a zachumlá se v ní
sníh je lehkej a nadejchanej
takovej sníh chumelí
tyvole, poprvé v životě na světě
vidim kachnu, jak si hoví po krk ve sněhu
a na moři kry
pod lampama a měsícem jdeme zpátky do města
vzpomínka na budoucnost:
zítra se budem koukat na dokument o kvantový fyzice:
lampy, fotovoltaickej jev, měsíc neexistuje, když se nikdo nedívá.
v parku spí kachna sama v ledový vodě
osamělý kachní myšlenky
až usne, svět zmizí
takže dobrou noc
noc
(musim si koupit sněhule)
(https://www.youtube.com/watch?…)
ooooo
starý ruský babičky
pletou rukavice
v suterénnim krámku na předměstí Tallinnu
povídaj si, potichu hraje rádio
zatimco venku mrzne jak blázen
kupujem si každej dva páry
s lidovejma vzorama
a zase vycházíme ven
diskutujem o tom, co je ženský a co mužský oblečení
hlavní silnice nejde přeběhnout, kolik po ní jezdí aut.
ooooo
děkuju za všechno
i já tobě
opatruj se!
i ty!
žijem ještě?
kolem všechno zmizelo
jsme tu jenom my dva
za chvilku nasednem do svejch plavidel
a vodletíme do velkýho prázdna
objímáme se
je to jenom sen?
přišlo to tak rychle
miloval jsem tě!
já tebe taky milovala!
je to tak náhlý
kdy jsme se na sebe dívali naposled
a nic netušili?
nemůžu si vzpomenout
jseš tu ještě?
jsem
zdá se nám to?
nezdá, je to skutečný
držíme se
dokud nezmizíme
jo
děkuju
(https://www.youtube.com/watch?…)
(https://www.youtube.com/watch?…)
ooooo
tam nahoře v oknech
za dveřma
ve svejch státech
obklopenejch zdma
mezi závěsama
mezi květináčema
vidim ty různý lidi
jak koukaj ven
já koukám na ně nahoru
představuju si jejich myšlenky
představuju si, kam asi ráno vstanou
o čem sněj
představuju si, kde má kdo v bytě pračku a záchod
hlavy ve zdech a za zdma hlav:
ještě daleko větší státy, císařství, kolonie
města a v nich další baráky a tak donekonečna
běhaj zajíci z nory ven a z venku do nory
pobíhaj šílenci z místa na místo
se plánujou velký věci
spěj ospalý vojska
roděj se nadějný vyhlídky
ležej sirotci, vdovy, ty co to vzdali, apatický a odevzdaný
pohledy mezi závěsama
koukám nahoru do těch oken
sakra, kolik jich tam je?
jak to ten barák může všechno udržet?
ooooo
který zvířata tu jsou se mnou?
který zubatý zvířata mě plašej?
z jednoho vyběhne člověk
eskymák, má sekyru, běží proti mně
než stačim jakkoli zareagovat, vběhne do mě
který chlupatý, štětinatý, čtyřnohý běžci
a stíny těhle běžců s ostřížim zrakem jsou tu se mnou?
bojujou se mnou, když mi hoří hlava
utkávaj se se mnou, pak mě žerou, pak dávjej
kde jste? šátrám rukama, otáčim se
perou se vevnitř
zajímalo by mě, jaký zvuky je volaj?
volaj, protože volaly i jejich zvířecí mámy a
nahatý bystrozraký zvířecí táty
volaly ty, který je v potu plodili a ty který je vrhly
z horkejch břich
můžu je slyšet?
tyhlety hlasy
chtěj, abych běžel za nima
běžim za nima
moje kostěný tělo
moje hladký tělo
lítám s nima v tom víru
a zároveň se nepohnu ani o milimetr
oheň současně hoří
i nikdy nehořel
(https://www.youtube.com/watch?…)
ooooo
na okraji zamrzajícího moře
ze kterýho se kouří,
pára, jak zástupy duchů
všude kolem mě
racci, kachny a vrány
a lidi s jinejma lidma a se psama na vodítku
zvířata nahatý, lidi vobalený oblečenim
tam, kde ještě před pár dněma byla pláž
a pak zledovatělá pláž
pláž jako kluziště
jsou teď hluboký závěje
asi mi umrzne ksicht!
oooooo
dneska jsme snědli:
půl bochníku chleba
s paštikou a máslem
kulajdu
lososa
obří čokoládu s oříškama
obří balík mexickejch čipsů
krekry s hořčicí
nevyšli jsme ven
napadlo 20 centimetrů sněhu
došel toaleťák
vítej lva na svý stezce!
tam odkud se denně probouzim
je horoucí tma
votevřený chřtány
pak sedim u stolu, poletuje sníh
ve vočích sou malinký stopy
něco jako vizitky, takový satelity odtamtud
sedim u stolu
čaj se louhuje ve velkym starym hrnci
slunce dlouho vychází a dlouho zapadá
neni nic mezi tim.
v tom vzácnym světle
pak stojim na pláži
moře zamrzá
malý lastury zatvrdlý v písku, na kterym se dá klouzat.
děti v palčákách
kloužeme se a tancujeme
koukáme na bílý linky a spirálky, ve kterejch se voda zastavila
na ledovou tříšť, která se pohupuje
zastav se teď!
jediná vrána vylítne
jsme v říši živejch.
stojíme tu i v noci
za tmy jsou pomalý ledový vlny jako ospalej jazyk
kterej vyplazuje nějaký neskutečně velký zvíře před náma
jazyk a sliny
ohromná masa temný chladný vody
tam odkud se denně rodim
odkud mám znamínka uprostřed očí
je možný všechno
něco z toho se teď děje
vítej lva na svý stezce!
pod stropem
dlouho nic
ticho
pak vlasy, hlava, celej sedící člověk
židle, podlaha
asi já
dejchám
už dlouho o samotě
když v tom něco sepne, myšlenka
rty
promluvim
slovo!
je tu se mnou
jsme tu spolu
v místnosti
přece existujeme! to je důkaz!
jenže ono mizí
kam mizí? kam chceš jít?
utíkám za nim
ale už ho nemůžu najít
vracim se dovnitř
teď budu oči a otevřu se
mizim a zase se objevuju
jako bych blikal
sněhový vločky náhodnejma cestama
dopadaj mezi už spadlý
vypadá to jako velká sněhová hora
jako rozsáhlá obydlená krajina
na kterou přilítaj neznámý bílý dopravní prostředky
v nich depeše, nějaký signály, nebo domorodý lidi
přilítaj ze všech stran
foukne vítr a všichni přizpůsoběj let
mizim, nejsem tu a pak se zjevim
s vyplazenym jazykem
dopadne na něj vločka.
před oknem je závěj, malý bílý plavidla
se vracej do svejch domovů.
Kapely Zrní a Poletíme? patří mezi ty, jejichž hvězda pomalu stoupá a občas spolu vystupují. Jedním jejich společným vystoupením byl i koncert v Novém Městě na Moravě koncem roku 2015…
Lidé, jež dosáhli svých snů a cílů, jsou často těmi, kteří prostě vydrželi dostatečně dlouho. Je nesmírně důležité předčasně se nevzdat…
Poprvé v životě na světě letim sám letadlem, jsem někde ve
vzduchu.
Bratislavští Korben Dallas a kladenští Zrní nadělili svým fanouškům krásný předvánoční dárek v podobě speciálního dvojkoncertu v pražském klubu Lucerna Music Bar. Obě kapely tu pokřtily svá nová alba, Zrní se na závěr rozloučili vánoční koledou, kterou si zpíval celý sál…
dotýkám se boha
teď, když vůbec nevim, co bude dál
dotýkám se
když přede mnou projíždí metro
a postavy se rychle střídaj za sklem
teď, když tu sedim, se moje nitky zaplejtaj
do nitek okolo
jako vlasy
a mizí zvuk
teď, když nevim, co dál
dotýkám se boha v samotě
pohupuju se v prvnim moři
pohupoju se ve větru
jako hudba
a mizí obraz
teď, když nemám žádnej plán, žádný představy
jenom se nechávám překvapit
čímkoli, co se zjeví
v každý vteřině zázrak stvoření
teď, když se všechno zhroutilo
dotýkám se boha
(červen 2015)
https://www.youtube.com/watch?…
je to moje přání
na křižovatce spoustu aut
plech a skřeky a do vočí blikaj světla, smrdí to tu
a přesně tak jsem si to přál
každej okamžik a pohyb
každá změna
pani s taškou se otočila
vidim její šílenej pohled
nadává nahlas
přál sem si to
parta kluků si pouští hudbu z mobilu
parta hiphoperů
proletěl holub
kulhavej holub
feťáckej třes
jeho tváře jsem se lekl, tolik vrásek
něco na mě zamumlal
ale já v tom ucejtil hebkou tmu
uviděl jsem jí tam
tohle je muj sen, přál sem si to přesně takhle
do puntíku
do všech puntíků na šatech támhletý pani
všechny ty puntíky musej bejt přesně takhle!
omyl neexistuje
pak večer
koukám do rozsvícenýho okna dětskýho domova
dlouhovlasý cikáňata se fotěj s Mikulášem a čertem
přes sklo slyšim tlumeně smích
smích letí ke mě, do tmy a zimy venku
do tichýho města
do bezvětří
chvilku se dívám, jak maj ty děti radost
teď sou šťastný
teď
otáčim se a jdu
pod malym zapadlym kostelíkem
já a strom, stojíme a mlčíme
z nedalekejch ulic zvoní zvonky a čertův řetěz
je to modlitba
všechno tohle jsme si přáli
přesně takhle
V dnešní době se v umění hodně řeší závažná témata a koncepty. Naše nové představení Ceviche je ale jiné. Diváci v něm nemusí nic hledat. Stačí, když se přijdou kochat krásou pohybu a užít si hezkou hudbu…
Café Klub Slavie zase jednou praskal ve švech. Kladenská kapela Zrní je na jihu velmi oblíbená. Není se čemu divit, když ji kluci dělají s radostí a od srdce…
Zrní a Korben Dallas znovu spojili své síly a obráží české kluby. Podzimní tour zahájili v brněnském Sonu, kde potvrdili, že jim to dohromady pasuje…
Skupina Zrní nadělí fanouškům živý záznam akustického koncertu, který se odehrál letos v srpnu v Praze na Střeleckém ostrově. Deska bude obsahovat deset písní, vyjde v limitované edici a k dostání bude pouze na koncertech nebo kapelním e-shopu…
Všichni příznivci kapely Zrní by nyní měli zpozornět. Spolu s bratislavskými Korben Dallas se na základě pozitivních zkušeností rozhodli opět spojit síly pro podzimní turné…
Ceviche je prvním setkáním improvizačního mága Davida Zambrana s VerTeDance a kapelou Zrní s cílem vytvořit představení, které pohladí všechny smysly….
Písně tragicky zesnulého Jiřího Bulise ožívají. Díky Květům, DVA nebo Zrní…
posílám ti do spánku bručení medvěda
posílám ti zpívání medvěda
chodim po chodbě a dělám, že sem medvěd
potká tě, vyzvedne tě ze snu
zamručí na tebe, zazpívá ti
poodběhne a naznačí, abys šla za nim
vzbudíš se a nevíš, co to bylo
vzbudíš se a medvěd někam zmizí
vzbudíš se a já si pískám, jakože nic
bane, to neumim
já byl blecha na jeho kožichu
pozoruju zapadající slunce
usazenej pod stromem
obklopenej vrstvou listí
opřenej o kmen dubu
to listí je čerstvý, voní v chladnym vzduchu
pozoruju zapadající slunce
pod stromem u silnice
auta jezděj
auta smrděj
auta přehlušujou vůni těch listů
auta přehlušujou moje myšlenky
po kmeni se pne břečťan
lampa nesvítí tak silně, jako slunce
ale je blíž, takže ho přesvítí
jdu si utrhnout pár listů
už jsem zpátky
lampy přesvítěj slunce
auta přesmrděj listí
auta přehlušej listí
moje myšlenky přehlušej listí
ale ty listy s tim nemaj problém
padaj, držej, voněj, svítěj
mlčej
při západu slunce
jdu domu
Zrní, nebojím se to říct…
Jsou spolu už 14 let, vydali 4 alba a odehráli
nespočet koncertů. Inspiraci hledají v přírodě a místonásledování hudebních trendů se je snaží sami určovat…
Dva koncerty na západě Čech si na tento týden naplánovala kapela, která na otázku, jaký vlastně hraje žánr, odpovídá: Něžný artbrut, kladenskej uhelnej zen…
dneska naposled lítaj
ve světlemodrym večernim nebi
přišel sem se s nima rozloučit.
přes to hejno vidim
uplně vysoko letadlo
vozářený sluncem
tečou mi slzy
letí taky na západ, nese lidi
tam někam.
svišťouni kroužej
vnímám jejich pohyb, svištěj a pískaj
a lapaj mouchy
celý hejno se stáčí, ode mě a ke mně
je to jako vlny
jako dejchám
točí se mi hlava
stejný vlny sou i v lidech, pohyby
jako sasanky v moři, jako tráva ve větru, vevnitř
myšlenky a nálady
takhle volně se hejbou, vlajou
a takhle se hejbou i všechny
hvězdy a planety
lítaj a kroužej v různejch přirozenejch cyklech
ve svejch danejch drahách
a jak se to celý točí
točí se to i v lidech
je to propojený
je to propojený
jako přiletí Halleyova kometa, jako nastane zatmění, nebo slunovrat,
cejtim teď, že se dějou takový situace i v lidech a mezi lidma
příde čas
rorýsi letěj pryč a vrátěj se za půl roku
sedmýho května 2016
je to propojený
je to propojený
Stáhněte si koncert Zrní z Radio Wave. I v září pokračujeme v naší sérii koncertů z Radio Wave Live Sessions ke stažení zdarma…
jednou sme měli stejný čenichy a voči
rybí lidi a srnčí lidi
a člověčí ryby a člověčí srnky
jednou sme koukali stejně
a čekali spolu a jedli z jednoho talíře
jednou sme měli stejnou mámu
a mluvili stejnejma slovama
jednou to bylo všechno pomíchaný
jako kaše
a teď když sedim na dálnici
vopřenej vo naše velký auto
a země se pode mnou votřásá
tim, jak projížděj vobrovský kamiony
teď myslim na fousatou rybu v akvariu
jak na mě koukla
a já zase viděl, že to všechno pořád je
že víme stejný tajemství
a smějem se tomu
(Brzdičovi běžícímu ve slunci 29.8.2015)
Zdál se mi sen
že na nebi kroužej ňáký dravci
že pokrejvaj celý nebe
ve velký vejšce
viděl jsem další a další
některý blíž, že jim bylo vidět kreslení na křídlech
jiný tak vysoko,
že šlo sotva poznat, že jsou to ptáci
byly jich miliony
uplně všude
na jasný obloze
ležel jsem na zemi a koukal na ně.
Na vobrubníku u výjezdu z benzinky
auta přijížděj a vodjížděj,
vodjížděj na most lemovanej lampama
vjížděj tam jak do zlatý brány
do hvězdný aleje.
nafta 34,40, natural 34,20, svítěj červeně velký čísla
který jsou tu se mnou a taky koukaj jak ty auta naplněný novou mízou vtejkaj
na společnou cestu
jak světelnou branou mizej v nebi
ztrácej se ve věčnosti.
kamarádi, zjevila se mi panenka marie
řekla: slyším tě, mluv!
slyším tě, mluv! řekla
byla krásná a skutečná
už nikdy nemusíš mít strach, že jsi sám
to mi řekla.
tak.
pani vod pumpy na mě potutelně mrkla
promiňte, musel jsem to někomu říct
to je v pořádku.
všude je nekonečno tunýlků na začátek
jako ten svítící tunel
ta svatební cesta, kam mizej všechny ty auta.
sedim na vobrubníku
s naftou a naturalem pozorujem to hemžení
večerní vánek, 34,40 a 34,20
je to tak dvě hodiny, co zapadlo slunce
tak vesmír mě slyší!
ale co mám ještě dělat?
asfalt, auta, panenka, hlasy, most do nebe
lehnu si
a vidim milion kroužících tunýlků na začátek
vim, že mě slyšej
máte pěkný vobrázky na křídlech kamarádi!
tahle ruka neni moje.
vopravdu!
všechny ty prsty a žíly, který jima vedou,
to nejsou moje žíly a prsty.
kůže, rozpalcelovaná do malinkejch osad a ostrovů a pozemků
kde sou možná zlatokopové v zimě v dřevěnejch chatrčích, nebo palma na
kousku písku, nebo kůň sám na pastvě…nebo vůbec nic
to neni moje kůže
všechny ty rýhy ze kterejch věští cikánka život
všechny ty čáry a články, nic!
ani nehty s bílýma půlměsíčkama, několik chlupů, záděra,
nic z toho nepatří mě.
neni to moje ruka!
voda teče rovně
odsud tam a odtam ještě dál
mizí voda ode mě
ale zároveň jiná přitejká
voda nemá konec
voda má milion konců
ty lampy kolem a světla
jdu jak mezi kulisama,
jakoby ty velký domy měly bejt z překližky,
zezadu podepřený kůlama, aby nehodily záda.
jakoby v těch rozsvícenejch oknech nikdo neseděl
v těch zhasnutejch nikdo nespal
no jo! ale jsou tam
v zelenym, červenym, žlutym a zase zelenym okně
za závěsama sou živí,
nebo ne?
ta samá cesta ve dne
ty domy jsou skutečný, teď je to jistý, žádný kůly je nepodpíraj
ale taky jsou skutečně prázdný
živí někde choděj, někde venku běhaj, třeba stavjej jiný domy žejo?
kde je kdo?
a já?
jsem zrovna tady, nebo to jsou zrovna kulisy?
a kdo to jako má podle tebe vědět?
voda rozlitá na stole
koukám na to
setřu ji rukou
je to hladký
na parketu tancujou lidi ve svátečních šatech
rozvířený nebeský částečky
voda,
setřel jsem ji rukou, jako když tě hladim
je tam divadlo
děti se roztáčej za ruce
Koncert kladenských muzikantů pod širým nebem bude výjimečný svou akustickou podobou. Pražští fanoušci tak budou mít jako jediní v letošním roce možnost užít si neobvyklé aranže jim známých písní…
Kapela Zrní prožívá rušné a přelomové prázdniny. 19. srpna je čeká speciální akustický set na Střeleckém ostrově v Praze. Mezitím řada malých festivalů, jako třeba intimní berounské Závodí v sobotu 8. srpna. Unavená Berounka byla na půl žerdi na památku dalšího dne bez deště, ale kluci si po svém pohodovém setu našli čas na několik otázek o probíhající festivalové sezóně i odhalení některých vizí a plánů…
sekám dřevo
vodsekávám ty větvičky
jehličí se lepí na spocený tělo
v takovym vedru
napiju se studený vody
lahodný vody
sekám dřevo
a pak stojim na slunci
se zakloněnou hlavou
v trenkách a rukavicích
a sekyrkou v ruce
koukám na modrý nebe
je tam měsíc
Hravo naivná poetika textov, a neobvyklý spevácky prejav robí Zrní tým, čo možno nazvať ako jedna z najväčších nádejí tuzemskej scény. Kladenská kapela, ktorá zostala verná svojmu experimetovaniu a detskej hravosti získava čoraz väčšiu pozornosť poslúcháčov…
Kapela Zrní, která nedávno slavila úspěch na festivalu Colours of Ostrava, kde vystoupila společně s Janáčkovou filharmonií, představuje videoklip k písničce Lazar, jehož autorem je výtvarník Jakub Čermák…
kejvaj se za voknem větývky
různě, jak zrovna foukne
ten nešťastník přijel včera tady do Dejvic, vodstavil auto, zašel sem za
náma na jedno večerní
a tady to s nim seklo. konečná. u piva.
To neřikej, počkej Františku! tomu nechci věřit! chtěl jsem mu dneska
volat, že mu konečně přijdu udělat ten vodpad.
No tak to už Karle nemusíš.
kejvaj se větývky za voknem, před oknem, v hlavě, bez hlavy, hlava,
nehlava.
Zoli vstávej! Zoli!
nic. chytám Zoliho a zvedám ho z kolejí, jenom kousek před
přijíždějící tramvají, někdy v jednu ráno. Zoliho znám. Už jsem ho
totiž dneska jednou potkal. To bylo večer, na schodech před hospodou.
Mi Zoli, Špain, amigo! hlásí a rozhazuje rukama.
Ahoj Zoli. Já jsem honza.
Mi nombre es Zoli, amigo, špain, jsem Zoli. Mi amor, mochito.
A Zoli, co že umíš tak dobře česky, když jsi španěl?
No sem se naučil amigo!
Aha
Čert!! Ty budeš čert! říká Zoli Ondřejovi. Ty budeš čert!
A ty zas budeš Anděl Zoli!
No tak to teda nebudu! ohradí se Zoli.
Takže dva čerti: kamarád Ondřej a cigán Zoli, dva čerti na schodech za
tmy.
Zoli nadšenej hlásí a vykřikuje, líbá barmance ruku, buena seňorita!! a
pak mizí v noční Ostravě. Adios
Zoli vstávej! Zoli!
Vytahuju ho kousek před tramvají, když ho vidim po několika hodinách
podruhý. Usnul tam vohnutej do kolejí, malej ostravskej cigán Zoli, amigo,
vidim ho tam vyřvanýho, už zmoženýho. Tramvaj přijíždí. Vytahuju ho
rychle. Najednou stojíme spolu na ostrůvku, tramvaj zvoní a projíždí, on
na mě kouká vytřeštěnýma překvapenýma očima, objímá mě, a říká:
Mučas gracias, mučas gracias amigo!! Mochito.
Nastupuju do tý tramvaje, jeho tam nechávám stát, z okýnka ještě vidim,
jak vrávorá a řikám si, že sem se fakt snad pletl, že sem mu křivdil,
protože když i v takovýhle chvíli Zoli zůstal španělem, tak na tom už
něco asi sakra bejt musí.
buenas nočes mochito barcelona.
Přines nám to prosim tě na stříbře, hrušku, bechera, dva bechery a
zelenou.
Františku kolik Járovi bylo?
69 Karle
kolik?
69, vo rok mladší než já.
No tak na Járu. Na Járu, kterej dneska v noci zmizel už na furt a já mu ten
vodpad nakonec nestih udělat.
kejvá se to, kejvá, kam se to hne teď?
Ty pičo jedna, já tě zabiju krávo!
celá zastávka sme publikum, sme kulisy a za pravýho ostravskýho poledne si
ženský trhaj vlasy. Mlátěj se, zaklesnutý v sobě, kopou, trhaj, bušej
pěstma. pak sebou plácnou vo zem a ležej jedna na druhý, midlej se, řvou a
kulisy mlčej. Je horký bezvětří, jak ve westernu, paneláky na stanici
Kotva, vyprahlá tráva a na tramvajovym ostrůvku, v ringu, se děje teď
veškerej pohyb, kroutěj se veškerý živly světa. Zabiju! zabiju! Ženský
se zabíjej a chlap s kočárkem, kterej k nim patří, buhví ke který
z nich a jak, ten chlap stojí opodál, kouká do němýho modrýho nebe, nad
paneláky a tečou mu slzy. Pohupuje s kočárkem, kde nějaký neviňátko,
božátko leží, nic netuší a tatínek brečí, slzičky pičo ostravaka
tečou, když se mu za zádama zabíjej jeho ženský. My lidi, kulisy, nehybný
strnulý publikum na to koukáme, je neděle a Jára ještě žije, dneska má
poslední den, zejtra mu chtěl Karel volat, kvůli tomu vodpadu, ale to už
nestihne. Mračno do mě vlez.
Františku ale to mám kamaráda z vojny, ňákej Fany a ten hrozně rád
lezl po skalách. A lezl a lezl, až jednou spadl a vošklivě si ňák
podělal při tom pádu páteř, že zůstal ležet v komatu. Představ, si
několik měsíců tam ležel v Motole bez vědomí. Ale nakonec se probral,
dobře to dopadlo, ale poslouchej: ten živel sotva se dal do kupy, za ňákou
dobu, zase mazal na skály. No a co myslíš… a ty vole, zase spadnul a zase
skončil v komatu snad ani ne rok potom, co se z něj probral. Takže ten si
to dává koma nekoma jak tenis. Světlo, tma, světlo tma, fiftýn, fiftýn.
Ten se s tim vůbec nemaže. Fany. Teď je ten živel ve fázi nekoma, no a už
to vypadá, že by v tom mohl zůstat. Prodává cínový vojáčky a vo
skalách sní.
Venku se kejvaj větývky, jak ňáký variabilní turistický ukazatele. Di
tam, nebo tam! Kejvou se venku i vevnitř, hlava nehlava. Mučas gracias
mochito amigo, Járo? Dal by sis pivo? Jestli tady nad náma někde seš a
koukáš, určitě by ses v tom vedru rád zchladil. A tak si dám jedno. To
je jako tvoje, já ho teď za tebe jenom svym tělem vypiju, svym tělem, který
tu zatim je, tady u toho stolu. Hostinskej se usmívá, když jde ke mně
sálem, udělá čárku. Jára.
Železárny v ostravských Dolních Vítkovicích vydávají navzdory své obvyklé opuštěnosti skřípavé a dunivé zvuky. Od čtvrtka je však v tomto areálu už počtvrté v historii přebíjí hudba. Začal totiž jeden z českých zlatých festivalových hřebů: Colours of Ostrava…
Úspěšná česká kapela Zrní má před sebou další metu: na festivalu Colours of Ostrava si zahraje poprvé za doprovodu Janáčkovy filharmonie a to rovnou po žijící legendě Björk. Přímo z Ostravy, kde se připravují na koncert, odpovídal na otázky serveru Lidovky.cz zpěvák a lídr kapely Honza Unger…
Třicetistupňová vedra přivítala během úvodního dne festivalu Colours of Ostrava přes třicet tisíc návštěvníků a ačkoli za tímto rekordním číslem stála především hlavní hvězda festivalu, Björk, čtvrtek na Colours rozhodně nebyl jen o ní….
Pravidelný profilový podvečerní rozhovor s osobností, která hýbe událostmi dne. Jeden moderátor – jeden host…
Unikátní projekt se právě v těchto hodinách rodí ve zkušebně Janáčkovy filharmonie v Ostravě. Kapela Zrní tady s ostravským orchestrem ladí poslední detaily koncertu, který se uskuteční ve čtvrtek na hlavní festivalové scéně, a to po vystoupení islandské zpěvačky Björk….
Zrní hráli v Třebíči na jaře. Při té příležitosti jsem pro Deník prohodil pár slov se zpěvákem Honzou Ungerem. Řeč se točila i okolo Colours. Ty jsou na programu už tenhle víkend, takže je načase rozhovor vytáhnout znovu, tentokrát pro Akurnik…
Třetí a závěrečný den Rock For People Europe byl, co se skvělých zážitků týče, určitě tím nejlepším…
ahoj, tady můžete podpořit vydání CD cover verzí písniček Jiřího
Bulise.. jednu písničku jsme zpracovali my, další třeba OTK, Bratři
Orffové, Lenka Dusilová, DVA, Martin Kyšperský, Bonus, Hm…, Mucha,
Biorchestr a další.. bude to myslíme moc pěkný! Děkujeme!
6 skladeb zahraných naživo, rozhovory, novinky..
kdo mě vysype z mojí hlavy
kdo mě vyleje do záchoda
kdo mě poteče trubkama až do moře
kdo mě vypaří do mraků nahoře
kdo mě vyprší z mraků na zem
kdo mě vyroste ze země do jídla
kdo mě sní, kdo mě sní, kdo mě tady další sní?
kdo bude další, kdo bude další
kdo bude, kdo bude, kdo bude nebude, kdo?
kdo mě sní, kdo mě sní, kdo mě tady další sní?
nad tim se mění modro v černo
nad tim se mění černo v modro
nad tim se mění, nad tim se to mění
Rozhovor s Honzou Ungerem z kapely Zrní o letních festivalech, hudebních cenách Anděl, poetice Kladna i tom, jak dobíjí energii…
mravenci po mně lezou. mravenci po mejch bosejch nohách, jako lezou po
stoncích kosatců u rybníka daleko odsud. lezou a kontrolujou svý mšičí
kolonie, tady a tam, jiný mravenci v tentýž den. co znamenaj doteky
mravenčích nohou? stromek na parkovišti stojící osamocenej ve stejnym parnu
jako dneska, ale jinej den, stojící mezi prázdnýma autama a prázdnýma
místama, tenhle stromek rozechvělej náhlym vánkem, jakoby najednou hrotama
listů vyťukával neviditelnou zprávu. je potřeba to sepsat, vyťukat do
průhlednýho vzduchovýho papíru, ťuk ťuk, přesný znaky. rychle, hroty
listů, stejně tak, jako špičky mravenčích nohou, zapisujou listy zprávy.
němý kronikáři.
kachní pírko letí vzduchem, stejnym vzduchem, do kterýho strom zapisuje
vzkaz. pírko z kachny, která se lekla malý holky a seběhla do vody, pírko
vyletělo, strom o tom napíše. holka se rozeběhla a běžela po cestě
podél rybníka až za zatáčku, kde už jsem jí neviděl. kvetou tam
kosatce.
je stejná voda, ale jinej den, a nejenom den, ale i rok a jiný století a
kontinent, někdy hodně dávno prší a řeka se rozlije z koryta, olizuje
kmeny, vyplňuje nory a zemní podzemní chodby, zaplavuje mechový zahrady,
pařezy, mraveniště. mrtvý mravenčí tělíčka plujou odevzdaný někam
dolu, tam, kam je bere rozdivočelá řeka. napíše o tom strom? na
parkovišti v parnym dni sedim pod nim na obrubníku. spal jsem dneska
v dodávce, zrovna jsem vstával, zdálo se mi o zprávách, který lítaj
vzduchem a můžou ti jako z miniaturních vláken utkaný neviditelný
lítající koberce, jako z potůčků spletený řeky zatéct do ucha. jako
nejtenčí japonskej pergamen. co ti řeknou? sepisujou je ty nejtenčí nožky
a úplný špičky a hroty listů, vrcholky jemnejch trav, konečky křídel.
sakra ty mravenci sou uplně všude, lezou mi pod kraťasy! stejný kraťasy
jinej den na jinym klukovi. on stojí na kostelní zahradě před cedulí
s fotkou farního sboru a s vyvěšenym parte, na kterým se pod básničkou a
pírkem loučí rodina s drahým manželem, otcem a bratem Pavlem Mravencem,
který je opustil v tichosti po dlouhé nemoci ve věku 84 let. strom o tom
psal! a indiánský tělo člověka Mravence pluje po rozvodněný řece mezi
svejma, stejká do věčnejch lovišť, tak kam ho řeka bere.
slepice ťuká zobákem do plechovýho talíře, pak se na mě koukne:
„rozumněls mi, nebo to mám vyťukat znova?“ já pozoruju její červený
laloky, jak se vlněj, když se snaží z talíře sezobat něco, co tam už
dávno neni a vůbec nevim, že se mě na něco ptá. a tak začne znova ťukat:
„…sly – šíš – mě – ty – vole?“ pak nepochopená odchází.
pohrdající mnou, kroutí hlavou. vy lidi nás fakt se svym mozečkem nemáte
šanci pochopit. a hele mravenec. šup tam s nim. čau.
Vůbec poprvé v historii festivalu Colours of Ostrava vzniká pro letošní ročník speciální koncertní projekt, při kterém se spojí česká kapela Zrní, nominovaná ve třech kategoriích na cenu Anděl, s minimálně třiceti členy Janáčkovy filharmonie Ostrava…
vzkaz do budoucna: hledáš, kdy přilítli viď? tak jsem nám to sem zase
napsal. v roce 2015 přilítli rorýsi do Kladna 7.května. to je dneska, a je
to jenom o den pozdějc, než před rokem. jsou přesný! jsou úplně
přesný! součástky, vesmírný dílky, který si teď lítaj, svištěj a my
si teď chodíme a koukáme na ně. lítaj zatim ve velký vejšce, v modru. to
modro je tak velký! ještě nejsou slyšet a nedělaj nálety. je křehký
ráno, plný slunce a já zaslechl, že vítr už šumí březovejma listama.
poslouchám je a mizim a mizim a jsem to novej a novej já, kdo znova pozoruju,
jak je to tady v krásný hře všechno na svym místě, ve svý podobě,
zatimco uvnitř je nekonečná šťastná tma. Ahoj!
Zrní je bezesporu výjimečným zjevem na české scéně, a to hlavně díky posledním albovým počinům Soundtrack ke konci světa a Následuj kojota. Zpěvák Jan Unger zavzpomínal na úplné začátky, poodhalil dnešní fungování úspěšné kladenské pětice a pozval fanoušky na (z jejich pohledu sousedský) festival Okoř se šťávou…
na město padaj kapky. celý to najednou zchladlo a ztmavlo. blejská se, a
to vypadá, jakoby nebeskej strop praskal, nebo se rosvěcovaly božský
malůvky a vzkazy, který jinak nejsou vidět, nebo jak když se rozzáří
nějakej neznámej prostor za nebem a těma bleskovejma klikyhákama to
prosvítá dovnitř, sem k nám do podnebí. první jarní bouřka. první
jarní bouřka.
rezonuje celý město, bliká a duní. otřásá se svět jak kostlivec. jak pes
když vyleze z vody, lítaj na město kapky, kusy vody sbalený nahoře do
malejch balíčků, a poslaný dolu. na zkušenou. vtečte do hlíny,
vystoupejte do kytek, seznamte se, vypařte se zpátky kytkama. vtečte do řek,
plavte s ostatníma a vypařte se nahoru mořem. obalte město vodovou vrstvou,
umyjte chodníky, a pak se vraťte průzkumníci!
otevřeš pusu a jeden ten balíček spolkneš, světlo zasvítí prasklinou
dovnitř, kapka do tebe vletí, kapka je v tvym těle. chvilku v tobě pobude.
déšť mezitim ustane. nakonec jí vyčuráš. a tak musí nazpátek přes
kanalizační trubky. malá zajížďka, pardon. kapka, která tě zná
zevnitř, putuje někam pryč, někam až do další jarní bouřky. jaká je
pravděpodobnost, že za život dvakrát chytíš do pusy tu stejnou kapku? že
se příště vrátí? hej! vždyť my už se známe!! kapka co tě provází
světem. silnice voní deštěm.
pozoruju kouzelnej větrnej život
malá holka se učí na kolečkovejch bruslích, hodí tlamu, vstane a hodí jí
zase. au
stará pani jde strašně pomalu, na vodítku vede psa, ten je tak starej a
tlustej, že jde pomalejš než ona
domy se ani nehnou, stromy trochu jo
noc: zkoušim vnímat protichůdný vjemy, spojovat je v sobě: jednou rukou se
dotýkám křehkejch květů, druhou vsouvám do nočního vzduchu a při tom
koukám na hořící svíčku v lucerně, plamen a květ a noční vzduch.
tentýž plamen je ve dne slabej proti sluneční přesile, neduživej
bojovníček. plápolá. v noci je to čelní světlo mý lodi, mezi ostatníma
loděma na pustym oceánu
den: tancuju a skáču, dokud se mi nemotá hlava. už se mi motá, jdu to
napsat
chodim po bytě rychle ode zdi ke zdi jako lev a vždycky se rukou od tý zdi
odrazim, otočim se a když dojdu zase ke zdi, zase se rukou odrazim, jako
plavec v bazéně
skáču na posteli
ležim na podlaze se zavřenýma očima
přečtu si při rychlý chůzi jednu kapitolu knížky
otevřu dveře a foukám vší silou do vzduchu
napodobuju různý zvířata
kosák se hrabe v bordelu
přečtu druhou kapitolu knížky a najednou stojim na pláži u oceánu
voda mi podemele písek pod chodidlama, malinko klesnu
pozoruju užasle kouzelnej život
jdu lesem, sbírám pryskyřici, vyplašim divočáka a chci vyskočit na
strom
zůstanu ale jenom stát paralyzovanej s klacíkem na smůlu místo kudly.
sejmul bych ho dyžtak růčo
nebo bych na něj naskočil a dojel do ulice, rychle a drkavě bych na něm
letěl ulicí, v jedný ruce klacík s nasbíranou smůlou, v druhý lahvový
pivo, lidi by na mě koukali z oken a jásali by: hele Bivoj!
kytky automaticky voněj, váběj včely. včely automaticky sajou nektar a při
tom kytky opylujou
vzduch je nasycenej vůněma. rostlinnym volánim
dejchám to
kluci čekaj na toho s míčem, kopni to! koukaj na něj, on se blíží,
rozmáchne, nakopne míč směrem k nim, ten se prudce odrazí od stromu,
vrátí se k němu, trefí ho do hlavy, kluk spadne, ostatní se smějou.
tam: sedim v písku na pláži a mám prosolený vlasy
tady: rozmístil jsem na podlaze překážky a chodim kolem nich slalom
opakuju pořád dokola: „pořád dokola“ a čekám, kdy přestanu
když konečně přestanu, dál řikám: „dokola“. pořád dokola
směju se sám sobě
jsem okurka a biatlon a paraple
jsem moskyt a moskytiéra a paralympiáda
jsem střízlivej
pod asfaltem je určitě udusaná hlína
v koši žije spousta brouků
lehčí lidi nechávaj mělčí stopy
chameleon: chameleon se cuká, cuká a cuká, než se pohne
velký lesní požáry se hasej z vrtulníku
velký lesní požáry umožněj ukrytym semenum vzklíčit
auta stojej na parkovišti jako na hanbě. zamčený plechový cizinci.
ležim v poledne na podlaze, na obličeji mám mořskou vodu, důkaz že jsem
tam fakt byl! ačkoli tak vysoko přece voda nešplouchala!?
píšu na papír písmena
pozoruju kouzelnej větrnej život, okolo mě i ve mě. neni rozdíl mezi okolo
mě a ve mě, pozoruju a dejchám.
lucerna se houpe na přídi
jsme kouzelníci
(17.4.16.22)
jo a pirát se oholil do hola. shodil fousy i vlasy, chodí ulicema s kytarou
na zádech.
ty místa, kde se vplejtaj výběžky města do výběžků lesa. kde se
dotýkaj a pak na tom malym území vrůstaj jejich těla jedno do druhýho.
v hliněnejch uličkách, mezi garážema, benzínkou, cestama otáčejících
se lidí, pobíhaj kočky a psy, sou otevřený dveře domů, šuměj první
divoký stromy. tyhle místa kde ubejvá zvuků městskejch a přibejvá dechů
zvířecích. kde to skřípe a vrčí. poslíčci přicházej z vobou stran.
přinášej předměty, dárky a taky zápisníky a foťák. mami, mami, byl
jsem mezi lidma a skamarádil jsem se!
tam kde se to spojuje, sladká voda se stejká se slanou, lidi se měněj
v lišky, lišky vstávaj na zadní a stávaj se lidma, jdou si na benzínku
koupit plechovku piva. garáže jsou nory, domky krmelce, lampy a stromy
v jednom sadě, kterej zrovna jarem rozkvítá a lampy se rozsvěcej. děje se
to někde v těhle místech teď kolem mě. vrůstaj do sebe předměstí a
předlesí, seznamujou se, dotýkaj. jenom tady. vlasy a bříška prstů těch
dvou organismů, jejich slova tancující spolu, poletující tady kolem
mě.
motám se někde v tom. je večer a já si připíjim na zdraví s podivnym
člověkem v liščim kabátě. dítě si s jiným dítětem vyměnilo ruku,
přišlo zvenku domu se zaječí pracičkou. mami, mami, můžu tě
pohladit?
(a hele modrásek páskonebý!! toho jsem naživo ještě nikdy neviděl! nebo
to byl pásínek modronebý?)
no a mezitim hluboko ve městě, ve skladě kulis ležej dvě sošky svobody,
zmenšeniny do člověčí velikosti, ležej na boku, s pohledem namířenym na
sebe a s jednou rukou v odhodlání nataženou. světlo auta z okna pod
stropem ozáří kamenný líce, rozsvítí na chvilku prostor mezi nima. už
150 let tu na sebe nehnutě koukaj. nejkrásnějších stopadesát let
historie, a hraje:
https://www.youtube.com/watch?…
Považujú ju za jednotku českej alternatívnej hudby, na jeseň sa jej podarilo vypredať turné s kapelou Korben Dallas a ich nový album Následuj kojota je plný energie a básnických obrazov. Kladnianska skupina ZRNÍ zaň práve získala tri nominácie na cenu Akadémie populárnej hudby Anděl…
je to orel mořský. juras erglis. je to on. on má užší zobák, takovej,
kterym zrovna v hnízdě urovnává stébla a chrastí. je to samec. jeho orlí
žena z hnízda volala, kvíkala se zakloněnou hlavou, kví, kvuí, vysokym
tónem úpěnlivě volala svýho muže: muži, muži, poleť domu, potřebuju se
protáhnout, proletět se oblohou! pospěš domu, leť vystřídat svoji ženu!
a orel on přiletěl, velkýma pařátama přistál na hnízdě.
v kopcích stráň, na stráni vysoký lotyšský smrky ve větru a slunci,
a na špičce jednoho z nich velký hnízdo, nanošený z větví a klacků,
dlouhý týdny stavěný orlíma druhama, králama vzduchu, zabijákama,
spojenýma němym slibem.
orel muž teď na hnízdo dosedl a orlí žena vstala. na dně se odkrylo
vajíčko, jejich křehkej společnej poklad v lůžku z jehličí leží a
uvnitř maličko dýchá. a pak ergliška, orličí řeka, jakoby stekla dolů.
splynula z výšky, horská bystřina, vplachtila nad svah, jistě a ladně,
jako když se rozpustěj vlasy. i slunce kleslo jako ona, a orlí muž,
strašlivej vzduchu pán, zůstal osamocenej v hnízdě ve vejšce. orlí oko
se na tebe podívá, kouká se na tebe. na tvoje lidský oko! pak ten opeřenej
vzdušnej duch skloní hlavu a jemnýma pohybama zobákem popostrčí společný
vajíčko, křehkou věcičku v tichosti peří sdílenou s ní, s krásnou
ptačí ženou, klouzající zrovna s větrem někde kolem kopců.
ona letí a loví, on z výšky kouká a poslouchá. a zároveň někde za
zavřenýma orlíma očima, oni jsou dva lidi, který se opřený zády o sebe
bezeslov plavěj na otevřenym moři, na svym plavidle, svázanym a smotanym
z větví, pírek, dřívek a odpadků, z úlomků a barevnejch útržků,
spolu na otevřenym moři, který s nima dejchá a který je
spánkem Země.
vítr:
oba orli vystoupají do výšky, nad strž a skály, do větru. výš vystoupá
on. vítr je chladnej, vítr proudí, nese a obklopuje. když je on dost vysoko
nad ní, vrhne se střemhlav dolů. ona se ve větru v poslední chvíli
otočí na záda, nastaví proti němu pařáty, ve vzduchu větru neni nahoře
a dole, jsou oni dva, narazej do sebe. v týhle muchlanici, rvačce
v bezčasym prostoru, je počatej novej orlí život.
orel vajíčko porovnává jemnýma pohybama a pak se nad něj skloní a
začne ho hřát svym tělem. a jako její let a lov, je jeho tichý
zahřívání. zapadá slunce a jako teplý kočičí tlapy v poli a jako
mrznutí vody a zase roztávání, jsou ve vejšce orli. dva zabijáci spojený
němym nebeskym úkolem, střídaj se v neslyšný samozřejmosti na stráži
pro svý vajíčko.
jako ulovit, zabít rybu, trefit jí z vejšky, je tečení potoků a
rozvírání květů ráno, a večer zavírání květů. jako indiánskej
stařec přivolá deštivý mraky. jako vonět. jako bejt pakoní mládě,
vyklouznout z lůna, dopadnout na zem, do ostrýho světla, zvednout se na
tenký pahýlky, který z něj čouhaj, na tomhle mám stát? stát. a rovnou
běžet! v první minutě života, s prvnim pohledem, kde to jsem? rovnou
běžet o život, bojovat o život, kterýho ses sotva poprvé nadechl. proč?
sprintovat před hladovym lvem, hladovou lvicí, hladovym životem. a utéct
jim. zpomalit, rychle dejchat, vidět mámu a jít zpátky za ní. a jako si
děti celý odpoledne hrajou venku na sídláku, smějou se a hádaj, stavěj na
písku různý stavby a nevědi kolik je hodin. stejně tak sedí v hnízdě
orel on, a vítr mu rozfukuje peří do vějířků, že až se dotýká jeho
kůže, obnažuje jí, a do večera tak svítěj bílý pírkový vrtulky. strom
se kýve a orel s ním. ona letí jako horská bystřina. nikdo nemusí nic
řikat, děje se to samo.
pozdějc:
prší a v patnáctimetrový vejšce v houpajícim se stromě leží orlice,
má roztažený křídla, déšť stejká po jejím peří, hnízdo zůstane
suchý.
prší a v patnáctimetrový vejšce v houpajícim se stromě leží vedle
orlice mrtvá ryba na chomáči větví a stébel a klacků. ta už
neuplave.
v: 16:22
při: https://www.youtube.com/watch?…
vajíčko: https://www.youtube.com/watch?…
14.4., den po tomhle zápisku, se z vajíčka vylíhlo ptáče. vuíí
ryba!
Se svoji nejnovější deskou Následuj kojota začátkem března na Béčko přijela kapela Zrní. Kladenská pětice se těší uznání kritiky i přízně publika, v červenci si zahraje s Janáčkovou filharmonií na Colours of Ostrava a chce se prosadit v zahraničí…
tahle krajina
pod timhle šedomodrym nebem
krajina vyrabovaná, jak když přes ní přešla válka
ochmýřená mladejma břízama, fouskama puberťáků
který tu stydlivě i odvážně dospívaj
bez rodičů, milióny sirotků a přistěhovalců
na restartovaný zemi
krajina probuzená po komatu
bez vzpomínek na posledních hodně moc tisíc let
minulost vybraná jak lžící, vyrytá, naložená
a vodvezená pryč
bylo nutný vyndat to horký uhelný vevnitř
kvůli teplu, celej vnitřek
nabrat to železnejma prackama
a tak se vobrovský mechanický dlaně a prsty zarejvaj a
oddělujou od těla jeho hluboký tmavý podvědomí
vodpreparovávaj kořeny, vzpomínky a předky
a porcujou je na zátop
trochu vysvitlo slunce a osvítilo chrám páně
převezenej modlitební baráček
kostelík, stojící teď na břehu jezera
a hledící na hladinu v místě, kde ještě docela nedávno stál na zemi on
a jeho město Most, ale teď je tam ta jáma zatopená vodou, prázdno po
původní zemi, prázdno po Mostu i pod Mostem, v kamnech zatopeno, díra
zatopená
operace:
to se odkryje trávníček, odhrne slupka, řez povedeme tudy. chyťte háky,
hlavička, ramínka, císařský řez, nožičky, hrudníček – pěkně
vyndáme, a dál! dál! jaký dál, co dál?, maminka, né!! a postýlka.
roztáhněte háky víc! a podlaha a celej dům, dlab dlab, kosti v hrobech.
dlab, všechno ven!
hotovo
šití.
no a je to pryč, obrovská jáma po všem a tma je vyrvaná a lidi si jí
odvážej domu, ve valnících a silnicema, po kolejích jako kostelík,
lopatama a po schodech v kýblech do kamínek, otevřít vhodit, zavřít.
A seděj rodiny před těma kamnama a hřejou se, hlubiny se spalujou a
z hořící minulosti jde věštit budoucnost
z plamenů osud, bude teplo a světlo zase!
takhle se slunce, uložený do kdysi strašně dávno živejch těl, jejich
smrťma položený k věčnýmu spánku, setmělý, zčernalý a zkamenělý,
dostalo z hrobu zase ven
a takhle kostelík dojel po kolejích na nový místo
národ ateistů našel slitování a vypravil mu železniční průvod:
pojízdnej svatostánek směr nový Most
a kostelní vlak si to uhání 10 cm za hodinu
a strojvedoucí ze sakristie vykukuje vitrážovým oknem
směrem ke světlým zítřkům
bude teplo a světlo
(Most, 28.3.2015)
https://www.youtube.com/watch?…
V úterý 24. března letošního roku se v klubu MeetFactory v srdci Prahy konal benefiční koncert Plastic People of the Universe a Zrní. Ten byl organizován na podporu handicapovaného Marcela “Mácy” Dufka, který trpí dětskou mozkovou obrnou…
třpytivý buňky slunce přitejkaj ke mně
lidi sou nádobky na horko
sedíme na schodech při západu
já a mý hubený hudební kumpáni
sedíme, dřepíme a před náma, naproti přes celý městečko vyrůstá
hora
všude okolo sou takový
zasněžený hřbety, ochraňující nás, pasoucí se obři.
přes vlasy hudebnice ke mně letí záře
prosvítá přes jeho kudrliny jak v hipí filmech
americký nezávislý léto
slovenský jaro
když pak ustoupí, je v paprscích vidět hejna mušek
nebo komárů
nebo co to
sakra je!
lidi sou nádobky s výčnělkama
záhybama a vozdobama
a vevnitř se to chvěje
vevnitř je čilej ruch
městečka, ulice, křižovatky
dej přednost v jízdě!
a zahradníci pečujou vo záhonky
dělníci spravujou něco, votočej se na tebe: ano?
vomotávaj koudel kolem trubek
dělníci mozku s plánkama, instalatéři
a samotáři dvojice stádečka zvířat si pobíhaj
pasou se, choděj se dívat až k brankám, k očím
na čenichy a srst a pohledy zvířat
který plaše vyhlížej z očí jinejch lidí
dobrý den!
zasněžený hory, starci těl na to dohlížej.
přede mnou čtyři chlapecký, chlapský zadky
čouhající zadnice a předkloněný záda, chrbáty
mejch kamarádů
všichni skloněný směrem k městečku
kam se od našich schodů, z pod našich nohou
rozbíhá dolu široká hlavní ulice
ulice do městečka Martin
který je chráněný jak v dlani, jak křehký jezírko
prehistorickejma zvířecíma hřbetama.
kumpáni si povídaj, buněčný slunce zapadá
ve slovenskym nezávislym jaru
za chvilku zajde za ty hory
chci, aby mi teď svítilo do vočí
chci, aby mi ještě do sítnice vypálilo zelený kotoučky.
lidi sou kostry a maso a kůže
a včelstva všemožnejch myšlenek vevnitř
potůčky a vodopádky
miniaturní vzducholodě a lítací strojky
se proháněj prostorem
slunce vychází a zapadá
uvnitř je čilej ruch
i spící ovečky
lidi sou chodidlama naplacato přitisknutý k zemi
lehký jako strašáčí pláštíky
držený ale velkou silou gravitace
na svý zeměkouli
která je obrovská
(Martin, 19.3.2015)
Záznam koncertu kapely Zrní 18.3.2015 z klubu Randal, Bratislava
čtyři smrky, kejvou se do pomalýho rytmu,
čtyři vyklidněny rapeři
héj kámo!
jó kámo?
dobrej rytmus dneska co myslíš…kámo co myslíš?
jó, myslim! že jó. že fakt dneska jó.
a tyhle čtyři kejváči se mi tu vlněj už co tu bydlim, a rapovali tu už
dyž sem tu nebydlel, bydlel sem jinde, byl sem malej, možná ještě
nevykouklej ani a voni tu stáli a vítr ty jejich těžký velký těla, těla
velký jako kráva, jako čtyři krávy, rozhoupával a vlnil s nima, spolu
tančili a chvíli to byla klasika, dvořák, chvíli možná swing, nikdy nic
moc divokýho, na to sou moc nemotorný, těžký, maximálně vlasama, prstama,
to jo, to byl třeba elvis presley, hej, teď udělal větví něco jako von tou
nohou! nebo (já zas jejich vkus moc neznám), možná sou to technaři. buhví
co je vevnitř. vevnitř v cévách láska jako kráva, láska k technu, nebo
možná nějakej minimál, ambient? noise? folklór, cimbálovka v tom dřevu?
dřevní muzika, country? normalizační pop? né!! to né! voni to do nich
určitě hustili z amplionů a čtyři stromy, tehdy v pubertě, čtyři
stojáky mezi panelama československa, na skromnym záhonku vykrojenym do
betonu z boží milosti, nemotorný děti sídláku, čtyři stříbrný smrky
dělající spolu park, oni to ve svý bezelstný bezbranný otevřenosti
nasávali a budovali z toho svý dřevo a suky a mízu a jehličí, já teď na
ně koukám, přes zábradlí, na kterym visej tlustý vodový kapky, který se
třepotaj, koukám na ně, poslouchám toma waitse, myslim, že to máme spolu
jasný a oni ve skutečnosti tancujou Hložka s Kotvaldem. Né! to né! to
nemůže bejt pravda. odolali, jeli si to svý. Určitě! Maj sakra vkus ne? to
nejsou žádný vořezávátka! sou to držáci, něco zažlili a uměj si to
přebrat. Kapky na zábradlí se třepotaj, to je malej klavírek, tu tuku tu, a
smrky, čtyři kejváci vyklidněný kraví hromotluci zrovna teď pějou tichý
chóry, pějou žalmy, zpívaj indiánský ukolíbavky, jsou to totiž stromy
americký, potomci bráchů johnyho cashe a boba dylana a jacka whita, sou to
americký osidlovači, spratci a drzouni a do toho moudrý horský
stařešinové co jim milionkrát vyšlo slunce nad hlavou a shořelo v hlíně
a války přiběhly a prchly jako rýma, s tim se děte vycpat. sou to
vypravěči příběhů a božský větrný harfy. divoši. sou to moji
kamarádi! já sem díra do tmy! kámo?
jó kámo?
dobrej rytmus dneska co myslíš…brácho co myslíš?
jó, myslim! že jó. že fakt dneska jó!
mrk
smrk
cejtíš na tváři hebký dotknutí
schoulíš se a spíš
stojíš v noci mezi větvema nějakýho stromu
vzduch je chladnej
zakloníš hlavu
a koukáš na bílý třešňový květy,
který se nad tebou klenou a chvějou
tyjo, jsou tak krásný!
křehký plátýnka, mladičký vesmírky vysvlečený do tmy uplně
napospas
bezbranný miniaturní říše
zvedneš ruku, dotkneš se jich lidskýma prstama
horko a bílo
pozoruješ je
jenom ty a strom
je celej svět
vzbudíš se
příští noc
hebký heboučký mávnutí na tváři
stočíš se a usínáš
a stojíš zase pod třešní
jenom vy, nikdo jinej
„jste tu?“
„jsme!“
hedvábný chvějící se branky kamsi
a jima ven vychází vůně a sotva slyšitelná hudba
už jenom pár vteřin
„..dítě!“
pak vůně zesílí a odněkud zafouká
zafouká a poryv větru jen o trochu silnější, než tvůj dech
naráz oddělí všechny ty vesmírky, baletky od větví
rázem stařičký
vznesou se, letěj
snášej se ze stromu
kolem tebe v uplnym tichu
slzy a bílo
rozednívá se
už tu nestojíš
vzbudila ses
plátýnka vyhaslejch tělíček, zaniklejch říší
ležej na zemi v nekonečnejch ornamentech
už tu nestojíš
holubi proletěj kolem holýho stromu
ale vůně, která vyšla těma hedvábnýma otvorama,
ve chvíli, kdys tam s nima byla a vidělas je
ta vůně letí pryč, míchá se se vzduchem
a její částečky, stejně jako částečky ostatních vůní z ostatních
stromů jinejch snů, jinejch dětí
vnikaj do nosů a těl lidí
do jejich rukou a pohybů
aniž o tom ráno
kdo ví
je to tajemství
(při Arvo Pärt: Spiegel Im Spiegel: https://www.youtube.com/watch?…)
hele kámo brácho, všechno je do tří. třikrát a dost, rozumíš? tyvole
na to já věřim. né fakt! fakt. V létě se na Záplavách topil jeden
frajer ne? a normálně, skočila pro něj jeho máma. Tlustá ženská, nesrala
se s tim, dyž de vo dítě tak neváháš, neřešíš, jestli si tlustej nebo
co, jestli to dáš, prostě skok. no a hovno, co myslíš, nedala to. Nakonec
sem pro ně pro voba skákal já. Bez keců, normálně, čumim na to a vidim,
že se topí i vona, tak skok. První ten kluk, druhá ta jeho máma a třetí
já. všechno se počítá do tří. jako na schovku: raz dva tři už jdu! tři
dva jedna teď!
řiká kluk, kterej sedí v boxu vpravo. Takovej je vietnamskej western bar
v 9 večer. Zleva běží Evropská liga z plazmy, fotbal, AS Řím, vpravo
Jackson z jukeboxu, vpředu noční předměstí, výloha, stolek, ulička, muj
stůl. Kluk s kšiltem rovně nad čelem, Iličič střílí úvodní gól,
nikdo se tu neraduje. Western rules.
Ty vole, no a jednou stojim v káře, nakalenej, v noci jedu z pabu a
slyšim ňáký tůůů tůůů, tůůů. pičo a koukám: vlak! normálně,
čumákem sem stál do kolejí, sem moh bejt rozpáranej. na poslední chvíli
sem couvnul. by mě smet jak hovno né? A teď před měsícem, co je teď?
březen, no tak před měsícem, to sme jeli vod Bláhiče a tůů tůůů.
zase, fakt!! nekecám. Uhnul sem uplně namaštěnej, ňákym snad už osmym
smyslem, nebo jakym. zpátky, couvačka, jinak by nás to šrotlo. na
plecháčka ne? chápeš to? prostě 3× a hotovo. dvakrát to dáš a třetí
je koncovka. tak to je zařízený. tři dva jedna! Ňáký černý kočky přes
cestu, tomu nevěřim ne? Přejetá černá kočka přes cestu, to mi je jí
líto, dyby přeběhla tak sem radši, protože si nemyslim, že by to
přinášelo smůlu. Ale počítání do tří, to je daný.
řiká kluk s kšiltem, vostatní na něj koukaj, přikyvujou v boxu
vpravo, v boxu vlevo je prázdno, stolek přes uličku přede mnou vosamělej,
za výlohou venku noční předměstí a tam někdo někde vodpočítává:
nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát, už jdu teď.
A raz dva tři, tff: Billie Jean is not my son!
vlčku vlku pohlaď mě
přitiskni se srsti k srsti
dlaně tlapy, dechy zevnitř
z tepla živejch nádobek
vlčích nebo lidskejch,
ať se propojej.
posnídáme spolu
kamení, peří a dřevo
a vlčí i lidský jídla
jsou připravený
tvoje zuby sou i mýma zubama
prudce se pohnem
skály kolem
vlčku zvířku čenichem
očuchám tě, fouknu k tobě
v noře přespíme
ve vzduchu poběžíme
v mrazu počkáme,
na první paprsky nad stezkou.
horka, prázdna v našich kůžích
stejný, stejný
řeky, říčky, sítě krve
prouděj náma stejný barvy
zvířku, lůvku
dech a dech
perpetum mobile
perpetum mobile
černá černá, černá zvířat
temná plodná spodní řeka
rejhy, struny, žebra dějů
v černý všechno schovaný.
černá stará matka světel
muchlanice budoucích válek
říší, úchvatnejch rozkvětů a pádů jejich
semínka něhy, sladkostí a trýzní
žebra žebráků
horka budoucích srdcí
všechny dechy přes sebe
různý barvy přes sebe
přes sebe a v sobě
tvary, proudy, klikyháky
všechno to tam je.
gesta, ksichty, zuby šelem
drápy, vzlyky, utišení
nahlas!
nahlas!
černá černá černá černá
matka matek, matka řevů
černá matka bílejch dětí
první přání: rozdělit se rozdělit se, ven, ven, ven!
budiž světlo!
teď!
v černu jsou skrytý všechny písma
budoucí města, šťavnatý jabka, blikající semafory
sochy, strojky, kví, kví, kví, kví
živiny a kyseliny
v černym vřídlu, černý sopce
horkej výdech, plodná žena
nic a brek a probuzení
budoucí první oči
překvapený a odhodlaný
všechno tam je přes sebe!
všechno tam je přes sebe!
v černu křehký zárodky krásy
předpovědi budoucího hledání a putování až na uplnej konec, až to
půjde už jenom zpátky!
vášně, nudy, auta, střepy, všechno zatim pohromadě
tance kolemdokola, dokola, dokola!
dokud se to nerozletí, už už už!
a už jedni pojídaj ty druhý a jedni ploděj druhý
tyvole, kolik toho tam bylo!?
stovky, milióny miliónů, mrtvý, živý, mrtvý, živý
prorůstaj se, opilujou, tancujou spolu, milujou se
a pak tu sedim já a koukám,
jak venku pomaličku chumelí a bílý ornamenty, nebeský výšivky klesaj a
roztejkaj se o zem, je čtvrtek 12.3.2015
v tý tmě byla první touha
dělit a dělit a dělit se do tolika podob,
která každá zase touží zpátky
rozutéct se, aby se šlo dotknout
dotknout, čuchnout, přivonět si
najít, vrátit, spojit
strašný množství uhání tam a zpátky
černá spojená, bílá rozdělená
černá rozdělit, bílá spojit
zpátky, zpátky!
perpetum mobile
perpetum mobile
(při Philip Glass: The Photographer: https://www.youtube.com/watch?…)
Poprvé v historii vzniká pouze pro festival speciální koncertní projekt. “Spojí kapelu Zrní, čerstvě nominovanou ve třech kategoriích na cenu Anděl, s minimálně třiceti členy Janáčkovy filharmonie Ostrava. Diváci je uslyší hned po koncertu Björk na hlavní scéně…
Držitele hudební ceny Anděl, folkrockovou skupinu Zrní, přivítal diváky zcela zaplněný Music Pub Roh v Pecínově u Nového Strašecí. Rozhovor poskytl Rakovnickému deníku zpěvák a kytarista kapely Jan Unger….
Nominace na ceny Anděl 2015.
V dalším vydání pravidelného hudebního pořadu KOMBO uvidíte záznam koncertu s dokumentárním pohledem do zákulisí muzikantů a prostředí, v němž se jejich vystoupení koná…
Kladenská kapela Zrní před dvěma
lety prorazila albem Soundtrack
ke konci světa, a získala dokonce
Anděla jako Objev roku. „Čeští
Radiohead“, jak zní jedna
z mediálních nálepek této nápadité
formace, vydali loni na podzim
nové album Následuj kojota…
Kladenská skupina Zrní se s albem Následuj kojota umístila na čtvrtém místě ankety Proglasu o Album roku 2014. Jedná se o pásmo písní o imaginární cestě, písní, v nichž hrají slunce a okna stejně důležitou roli jako dlouhé samohlásky a opakující se slova…
Záznam pořadu předávání cen Apollo 2014, kapela Zrní cca od 97. minuty.
Rozhovor s Honzou Ungrem v únorové Regeneraci.
Kapela Zrní se po necelém roce vrací na pódium klubu Progres v ještě pestřejším světle a s novou deskou Návrat kojota, která vyšla na konci loňského podzimu…
Netradiční složení Zrní, ve kterém se objevila kytara, flétna, housle, baskytara, bicí, akordeon, zpěv ale například i beatbox přilákalo nejenom místní posluchače, ale i ty z širokého okolí…
Korben Dallas a Zrní spolu (mimochodem ve vyprodané MeetFactory) nehráli poprvé. A nejspíš ani naposledy. Mají za sebou už přibližně deset koncertů v Česku i na Slovensku…
Koncert dvou protikladů, které se přesto přitahují…
Dvojkoncert jako ekonomická výhoda. Příjmy ze vstupného jsou pro rockové i popové skupiny v současnosti nejdůležitějším zdrojem příjmů. I přes velkou konkurenci se ale kapely spojují a často vystupují společně…
Rok se s rokem sešel a musicserver je tu opět s přehledem nejlepších alb, která se loni donesla k našim uším. Dvacítka vybraných českých či slovenských desek je i letos různorodá a doufáme, že si z naší nabídky svého favorita vybere každý…
Kladenské Zrní vnímám jako takový fenomén současné české hudební scény. Přičemž slovo
„fenomén“ si tu každý můžeme vyložit po svém. Pořád spolu, a pořád ve stejné sestavě, hrají
čtyři Honzové a jeden Ondra od 23. června roku 2001…
Po ohlédnutí za nejpovedenějšími domácí alby loňského roku a představení nejzajímavějších nových interpretů jsme si vzali na mušku nejlepší klipy z domácí produkce…
pirát prochází ledovou ulicí
pirát v černym plstěnym kabátě
pirát je i teď v zimě
pirát je arab
na hlavě má klobouk, taky černej
jak ňákej temnej osud co vane ulicema
jde pirát,
v nose bílý kapesníkový ucpávky
jakoby nechtěl do sebe cokoli pustit
číhající duchy, zimu
všechny ty jejich pachy!
ani ze sebe
nic jim nedat
zamknout se, zacpat mezery
ze mě si nic nevezmete!
hej, vy zloději!
ani dech
piráte, kam to jdeš?
pirát prochází ledovou ulicí
mezi jinejma
který nejsou vidět
o o o o o o
asi tak šest metrů nad kladenskou zemí, v zimě, kdy sněží a vločky
se zdaj proti nebi černý, ale když klesnou dolu tak zbělaj, i v létě,
kdy je zem vyprahlá, nebo v létě s čerstvě posekanou travou, i na
podzim, kdy uklízeči z městskejch služeb vodfukujou fukarama listí na
hromady a vodvážej ho odsud pryč, stejně jako na jaře, kdy z větví
stromů naproti vylezou sbalený skrytý listy a rozvinou se do předem
připravenejch tvarů, asi šest metrů ve vzduchu stojim na svý plošince a
koukám na to.
na nebi jsou bílý letadlový vzkazy. vidíš nás?
(dřeváci3)
vejdu tiše
po kůře, po zmrzlý trávě
stojej tu kmeny, stejně jako ty hlavy z velikonočních ostrovů
všechny k západu, k tomu světlu
stejnym směrem, jako jdu já
stojej namířený obličejema
nosy, vlasy osvícený
a to možná – a to by mě fakt zajímalo – možná pod zemí maj –
stejně jako ty velikonoční – zbytek těla, ruce křížem, nebo
podél!
stromy sou nad zemí hlavy, a pod mechama, jehličim a šiškama a všim tim,
je zbytek
teď našlapuju tiše mezi nima
mezi nastavenýma slunci
mezi poutníkama na útesu
mezi pastevcema jediný, vzácný ovečky
mezi věrnýma, loučícíma se se svym přítelem
možná králem
poslední světlo jim dopadá všem stejně na velikonoční líce
to vidim, když se otočim za sebe
pak se postavim jako oni
a stojíme spolu
Leden přímo vybízí k rekapitulování uplynulého roku. Tentokrát jsme se zaměřili na české či slovenské klipy, které se nám loni z nějakého důvodu líbily nejvíc. Některé vyčnívají zpracováním, jiné poselstvím, které v sobě nesou, a u některých obdivujeme atmosféru, jaká z nich sálá. Tady je náš výběr…
Hudební knihovna nemá příliš ráda žebříčky sestavující pořadí nejlepších kapel, desek, koncertů nebo písniček. Hudba není Intersportturné a co jednomu posluchači přijde dokonalé, druhý vypne po prvních akordech. Přesto jsme pro vás vybrali deset tuzemských nahrávek loňského roku, které mají ambice oslovit širší posluchačkou obec a rozhodně stojí za vložení do přehrávače. Nechceme si hrát na arbitry a hlasatele vkusu, proto jsou alba řazena podle abecedy jejich tvůrců…
Přestože kapela ZRNÍ vydává své již čtvrté řadové album, do širšího povědomí se dostala především díky předposlednímu úspěšnému počinu “Soundtrack ke konci světa”, který u kritiky sklidil vesměs nadšené reakce. V souvislosti s ním se o spolku začalo mluvit jako o jedné z největších nadějí tuzemské scény. Novinka “Následuj kojota” tak byla vyhlížena s nemalými očekáváními…
Po výběru nejzajímavějších domácích objevů loňského roku jsme upřeli pozornost na vydané desky. Redakce iREPORTu dala dohromady desítku titulů od mainstreamu po alternativu, jež v uplynulém roce patřily k tomu nejlepšímu…
Setkat se ve stejný čas na stejném místě se všemi pěti členy
kapely Zrní je dost obtížné. Kluci před nedávnem vydali své
čtvrté album NÁSLEDUJ KOJOTA a jsou v jednom kole…
Nakonec jsme se sešli v jejich domovském Kladně…
Co se nám letos nejvíc líbilo na československé hudební scéně? Už potřetí jsme tu s redakčním výběrem “těch nejlepších” CZ/SK písniček. Žebříček je samozřejmě čistě subjektivní, u vybraných skladeb (bez pořadí) ceníme (bez pořadí) atmosféru, energii, téma anebo třeba odvahu pojmenovat věci přímo…
Nečekejte žádný předvídatelný mainstream, na své si přijde i ten, kdo má rád hudební alternativu. Na začátku prosince zavítala na Flédu kladenská skupina Zrní…
Jedna ze zastávek turné Zrní k poslední desce Následuj kojota byla v Národním domě v Ústí nad Labem…
Naším hostem bude kompletní pětičlenná skupina Zrní – čtyři Honzové a jeden Ondra. Pánové nám představí své aktuální album Následuj kojota, a to včetně jeho rozšířené verze, která vyšla jako vinylové dvojalbum. Řeč bude také o videoklipu a o komunikaci skupiny se sibiřskými pastevci…
(dřeváci2)
stovky popadanejch stromů
podél dálnice do Brna
možná tisíce
přelomenejch a vyvrácenejch
stromovejch lidí
dřevěnejch nebožtíků
po vichřici
ve vzduchu to pořád ještě musí bejt!
všechno to praskání a skřípání
napínání, pukání
každej se bránil jenom tak, jak to bylo potřeba
každej stromovej člověk
se pozdravil s větrem
a držel co to šlo
je tady smutek?
je ve vzduchu smutek?
všechno jak má bejt
vůle myší
Kladenská kapela Zrní vydala v září své čtvrté album Následuj kojota a vzápětí vyjela na stejnojmennou tour, v rámci níž zavítala 10. prosince i do ostravského Cooltouru. Nečekal nás sice slavnostní křest jako Prahu, Brno a Bratislavu, ale i tak se večer nesl ve znamení něčeho nového a neprobádaného….
Vybrali jsme pět nejlepších českých desek. V anketě Aktuálně.cz hlasovali: Karel Veselý, Benjamin Slavík, Dominik Zezula, Pavel Zelinka, Andrea Šafářová, Luboš Vedral, Michal Bystrov, Marek Pros…
(dřeváci1)
šedym krajem
šedou zemí jedeme
šedej je obzor
a před nim se ve větru křivjej tmavý
siluety nahejch dřevěnejch
starců i mladíků
foukej foukej větříčku
nepolámej ručičku
v šedý zemi navečer
baráky, chýše, úkryty
před nima zvířata
stojej a koukaj
sou to slepice, psi, kočka, kůň
tmavý těla, svítící voči
koukaj na nás
strážci obydlí
sedim v dodávce na zadku
dřevěnym
vjíždíme do města
šedá mizí ve světlech
zem se rozsvěcí
různý barvy
budiž citylight!
Cenu Apollo za album roku chtějí Zrní, DVA i Lenka Dusilová…
Jan Unger z kapely Zrní: Alternativní věci jsou vlastně úplně přirozený…
VIDEO: Zrní vydává staronový vinyl, následovaný videoklipem Loďky…
freestyle: jdeme! dlaždice, dlaždice, krátkej pohled nahoru před sebe a
sklopit zpátky na nohy, dlaždice, dlaždice, boty dlaždice, periferně
koutkem oka vidim cizí nohavice, kolena, špičky, cizí paty, pár nohou co
jde proti mě, stojící dvojice, čekající pes, zvednu k němu oči
sklopený hlavy, on sleduje dveře do obchodu, poposedává, netrpělivě,
pohledem přišpendlenej na ten vchod, vrátim pohled zpátky, dlaždice,
dlaždice, beton, dveře. a na nich cedulka: SEM. jdu tam. dobrý den, jsem Jan
a jsem uvnitř. mezi obchodníma zdma, jsem mezi zdma mamičko rodičko, tady
jsem se teď ocitl. Je bedýnka z cihel a betonu a tam je tvůj syn.
nechávám ho tam a vzdaluju se dlaždicema pryč, potichounku ať ho
nevyplašim, ať si mě nevšimne.
břízy venku chrastěj v mrazu jako kostlivci. tři kostlivci tancujou,
tanyny, tanyny, zůstaň s námi, sundej maso, sundej kůži, chrasti s námi,
budem čtyři. ty vidim vpravo. vlevo v oknech blikaj fialový vánoční
žárovičky, umělý ohýnky, betlémskej cirkus, karneval a herna a to duch
svatý má tisíce podob. haleluja a jdu a takových oken je tu všude hodně,
víc a víc, karneval v Riu, karneval v Petrohradský, všechny blikaj a
v tom se rozbíhaj. začínaj závody světýlek na autodromu, startovní
výstřel, start!
vybíhám za nima, letěj ulicí, míjíme se, předháníme, mizíme si, zas je
dohánim. jsou to jiskry a plamínky, hlavičky zlatejch brouků a zrcátka
hravejch bůžků, sopky miniaturních ostrovů a hvězdy miniaturních soustav.
běžim mezi nima, cílová rovinka a…na prvním místě se umístil
závodník z planety zem, dvounožec člověk, který s mírným protivětrem
proťal cílovou pásku v rekordním čase, akorát včas, aby se stihl rychle
vrátit a zaplatit u pokladny.
máš na hřbetě ruky vytetovaný srdce a na prstech LOVE, malíček L,
prsteník O, prostředník V a ukazováček E. Je večer a stojíš přede mnou
ve frontě u kasy, kupuješ lahev okurek, uzený, bábovku, tři litrapůlový
piva v petkách a dvě vodky ve skle. Co tě asi doma čeká? Love. 630 korun
ti řiká Naďa od pokladny.
630. sejdi nejdřív po oblouku shora dolů, stoč se kolem závitku šestky
a získanou rychlostí přeleť na vrchní cíp trojky. slalomem seběhneš na
její druhej konec, pak velkej skok a je tu nula, Ó, to tě baví, kroužíš,
otáčení hlavou, uvolňuje se ti krk, světlo ti za zavřený víčka dopadá
zleva, pak zprava, je to sladký. dáš si to ještě jednou, takhle se točej
vodní víry, takhle se točej atomy a planety už miliardy let, jako dětskej
kolotoč. pak prudce otevřeš oči a seskočíš. 630. láska
ten pes se jmenuje Dona. je to fena. je to psí holka. a žije s člověkem.
bydlí s nim v domě, v bytě, v krabičce, v paneláku na Kladně. Dona
neví, že to je Kladno, neví, že to je panelák, ale baví jí venčení a
má ráda, že jí pán před obchodem nenechá a vrátí se z těch dveří.
odváže jí a řekne jdeme!
zahlíd jsem je letmo z auta, jak stojej v řadě vedle sebe, keře,
šedivý vod prachu, opadaný vod zimy. stojej jak zástup svědků, řada
ňákejch soudců, jasnovidců. otočil jsem se za nima rychle, ale už jsem je
viděl jenom z boku, ubíhali mi, zmenšovali se. zmizeli. co to bylo? usadim
se zpátky do sedačky a odjíždim. představa:
sedim na bobku před nima, nikde nikdo, žádný předměty kolem, všechno
zmizelý, rovina, placka, plocha. jenom já a ty svatý přízraky, křováci,
němý věštci vedle sebe, proroci v řadě, koukám na ně, oni na mě a čas
je v tý chvíli zaseklej, celej vesmír, jak je tlustej a dlouhej, je jenom
v tom prostoru a vztahu mezi náma, tik ťak, tik ťak, konec představy.
sedim v autě, koukám rovně před sebe, řítíme se někam pryč.
Kladenská partička Zrní v čele s Janem Ungrem vyrazila v polovině října na turné k nové desce Následuj kojota. Publikum v plzeňské Buena Vistě bylo z nového materiálu nadšené a po regulérním setu se dočkalo dalších dvou přídavků….
Kapela Zrní vydala v září nové album Následuj Kojota a jejich turné je v plném proudu. Ve čtvrtek 20. listopadu se dočkali také fanoušci z budoucího hlavního města kultury Plzně, když Zrní zavítali do Buena Vista Clubu…
Kladenské Zrní představuje jednu z nejoriginálnějších rockových kapel u nás. V pátek 21. listopadu si její dynamickou a barevnou hudbu budou moci poslechnout návštěvníci Junior klubu. Vůbec první příbramský koncert…
…pravda a láska nad lží a nenávistí…
dneska to se mnou docela pohlo, silnej zážitek, procházel jsem se před
koncertem po Národní, proplejtal se mezi těma všema lidma, celá Národní
jako takovej velkej obývák, fakt přátelská svobodná atmosféra a já si
představoval, jak těmahle ulicema procházeli tenkrát mý rodiče jenom
o něco starší, než jsem tady dneska já a jak se pro ně prolamovaly vrata
svobody tehdy a bylo to zlomový a velký a plný naděje. Tehdy jsem byl malej
kluk, bylo mi ňákejch šest let, ale tu atmosféru si pamatuju, jako něco
euforickýho a šťastnýho. Jak to prožívaj naši a všichni ty vlasatý
fousatý kámoši, který k nám jezdili a hráli dylana a velvety a
mochomůrky a tyhle věci, a jak pak se ségrou kreslíme na zamlžený vokno
verandy smajlíky OF a jak mi táta vysvětluje, kdo to byli ty komunisti a
proč zavírali některý lidi do vězení a proč zakazovali hrát právě ty
písničky, co se mi líběj nejvíc, protože mně to nešlo na rozum.
Dneska jdu po Národní já a mám tu koncert! hraju ten rokenrol, hraju jak
chci a co chci a navíc dneska přímo tady a tim i já sám jsem důkazem
splnění snu vo svobodě mejch rodičů.
A myslim při tom na Havla, kterýho mám fakt moc rád a taky přitom doufám,
že ještě někdy bude našim prezidentem někdo duchovní a empatickej a
vnímavej, na což máme asi nějakej pech, nebo co. A koukám teď na
Skřivánky na niti, sem dojatej patosáckej měkoň, ale je to dotek něhy a
žhavýho a tak si to pouštim k tělu a nechávám to působit..
hejhou
Kladenské Zrní se u mně řadí mezi to nejzajímavější na naší hudební zahrádce hlavně proto, že ani s přibývajícím počtem fanoušků neztratilo chuť pro experimentování. Naopak je ho na deskách pořád více. A oddaných posluchačů kupodivu také…
Kapela ZRNÍ po nedávnom vydaní nového albumu „Nasleduj kojota“ rozbehla veľké turné a v krátkej prestávke medzi jednotlivými zastávkami si na nás našla čas…
Před rokem dostali Anděla v kategorii Objev roku, čímž mladíky z kapely Zrní vzala na vědomí i Akademie populární hudby, která jinak zrovna prst na tepu doby nedrží…
Zrní a Balthazar. To byli dva headlineři dvoudenního showcase festivalu Nouvelle Prague. Zatímco belgičtí Balthazar přijeli dostát své dobré pověsti a předvést se promotérům, Zrní se předvedli křtem své poslední desky. A šli na to – jak jinak – než od lesa…
Festival Nouvelle Prague i letos dostal svých kvalit. Návštěvníkům servíroval kromě dnes už známých headlinerů i spoustu nadějných a zajímavých zahraničních kapel…
Showcase festival Nouvelle Prague ukázal několika stovkám diváků nové nadějné kapely ze světa, hostům dvoudenní konference zase představil špičkové rockové bandy z Čech…
Za loňský první ročník dostala pražská verze festivalu Nouvelle Prague, který pojí diskuse o hudebním průmyslu se živými koncerty pro fanoušky, bookery i organizátory akcí, cenu Best New Showcase festival. Letošní druhý ročník proběhl 7. – 8. 11. za účasti 13 kapel a 96 delegátů. Tady je pět nejlepších momentů…
Rozhovor se členy kapely Zrní o festivalu Nouvelle Prague..
U Zrní to žije. Hodně cestují, vydali desku “Následuj kojota” a taky byli zvoleni za domácí headlinery showcase festivalu Nouvelle Prague, který probíhá od 7. do 8. listopadu v Praze…
oficialni zrni vyjadreni k aktualnimu politickymu deni:
včera po setmeni na ulici holcicka s tatou za ruku říká: ten kdo hodne
vody lemtá.. a ja jdu opacnym smerem, mijim je zrovna a rikam si no, tak co? a
ona zas jen tatí: ten kdo hodne vody lemtá, a ja se vzdaluju, ale zajima me
co? a tata asi neposloucha, a tak holcicka zase tatí tatí: ten kdo hodne vody
lemtá. a já uz daleko od nich si šeptam: no tak uz to rekni!!? no a jsem dal
a dal, az pak zdálky slysim tatu jak rekne: no? a holcicka radostne vykrikne:
ten kdo hodne vody lemtá… prečura i prezidenta..
🙂
V sobotu 8. listopadu v rámci přehlídky Nouvelle Prague pokřtí kladenská skupina Zrní své už čtvrté album Následuj kojota. S tím, jak vznikalo a co ho ovlivnilo, se podělili skoro všichni členové skupiny…
Halloweensky večer priniesol v piatok 31.10.2014 do košických kasární vystúpenie čoraz populárnejšej kapely Korben Dallas, ktorá predstavila svoj nový album Banská Bystrica. V rámci rovnomennej tour ich na východe Slovenska sprevádzala známa kladenská zostava Zrní (CZ)…
Po vydaní nového albumu Následuj kojota sa česká päťka vydáva na 4 slovenské koncerty. U nás sa zastavili, aby zahrali a porozprávali aj o novej tvorbe…
Žilina 30.10.2014
na jeden z tech vosvicenejch kopcu chci vylezt, mam na to něco přes
hodinu. to se jevi dostatecne mozne. jdu primou cestou smerem k nemu. kdyz se
propletu par barakama vidim, ze abych se tam dostal, musim překonat vlakovy
nadrazi. hodne moc, sakra moc kolejí, zadnej podchod, vlaky, nakladni, osobní,
hlaseni: na kolej pet prichadza…musim rychle pred timhle vlakem osobakem co se
blizi zprava prebehnout, at mi to tu nezablokuje. sviti dvěma vocima, který
ted v dennim svetle nemaj silu. prebiham, obchazim poslední vagon odstavenyho
nakladniho parchanta, nacez se prede mnou zjevuje dalších strasne moc
takovejch voblud, hadu, housenek, smradlavejch, vápenatejch, rezatejch snur.
musim je proběhnout krz, na schudky, ze schudku, rozhlížet se! at te vole
něco nesejme, uprchlíku. na schudky, ze schudku, další prolezt, snad se mi
nerozjede pod nohama. to by byl for, zustal bych naschval na nem a mezi vagonama
na plosince bych vstoje a v pozoru jako general, vapenik, housencin lidovej
prstýnek dojel az nekam do Hamburku, nebo kam to muze jet tahle silenost, az by
se setmelo a ja bych v Hamburku prošvihával koncert, a kluci by nadavali,
zatímco ja bych se nalodoval a zaoceanskej parnik. směr novy svet.
no, ale on se nerozjel, panenko maria na nebesich, prebiham posledních par
prazdnych koleji, co tu este zbejvaj, vybiham ven a nechavam tuhle kolejarskou
barieru za sebou. jo ale hned vidim, ze me ceka bariera číslo dve, dálnice.
strasnej provoz, strasnej smrad a do toho namixovany zaroven prijemny chladno
pod modrym cistym nebem. voni listi a smrdej výfuky. slunce je jeste dostatecne
nad panelakovym horizontem. auta zleva, cekam, prebiham, utecenec, travnatej pas
uprostřed, cekam, cekam, ted, po tom kamionu! utikej! dobry, jsem tu. jsem na
druhy strane. jo! skarpa a prede mnou reka. Ne! tak to je konec. to nedam. to
bych nedal ani dybych to bejval chtěl preplavat a jit nahoru uplne mokrej. nebo
nahej a schovávat se pred lidma ze zahradkarsky kolonie na upati, zakryvat si
z ledovy vody zcvrkly prirozeni. uchyl!! proud je tak silnej, ze to proste
nejde. sem uvizlej mezi barierama dve a tri – dalnice a reka. uzemi nikoho.
je tu bezdomoveckej stan. peknej bejvak. stojim, koukam na kopec a smiruju se
s tim, ze muj plan nevyjde. dal nesmim. on a ja proti sobe, lezu na nej jenom
vocima, beham po nem aspon v predstave. a cejtim zvlastni pokoru k tem
okolnostem, který za me rozhodly a nikam me nepustily, ikdyz sem prelezl ty
vlaky a auta. cejtim pokoru a uvedomuju si mrnavost lidskejch plánů. stojíme
pred sebou, ja: koukam na nej a on: je. ale vono, jakej je rozdil mezi tim, ze
bych tam vylez a tim, ze si to jenom predstavuju? ale fakt! a jakej je pak
rozdil mezi tim, ze jsem a ze bych nebyl. a tak mozna ani nejsem? tramtara, tri
kosaci sedej v krovi, tri zluty zobaky. a oni na me: vo co ti de magore? my
teda rozhodne jsme!
dobry. loucim se s tim kopcem a otacim to. zpatky přes dalnici, zpatky
přes koleje, mezi vagonama housenek, rezavejch masin, co patrej Zababovi a
slunce klesa a ja vybiham z nadrazi a jdu na opacnou stranu a bez planu, proste
kam se mi to bude libit. kroky, žvejkačky na chodníku, koukám, kdo se
blíží a pak zavřu oči a poslouchám, jak zněj jeho boty. kolečkový
brusle na kostkach, kočarky, brek dítěte, a do toho harmonikar. za
autobusovym nádražím kroky ve stěrku. křupání. pred autobusama fronty, za
nádrazim stojej pred zavrenyma stankama chlapy. vo samote, kazdej voprenej
loktama vo svuj pult a kouri cigaro, pije panaka. jeden jako druhej. ale kazdej
sam. chlapy co jdou z práce, a davaj si chvilku samoty, nez dojdou domu,
chvilku premejsleni, borovicka, jedna dve, Žilina, kopce kolem, smrad z aut
vevnitř.
auto zleva, zavri oci, poslouchej jak se blizi do levyho ucha, projede silne
hlavou a vyjede z ucha pravyho, jak z tunelu, z tvy hlavy. uzij si to. i to
posrany smradlavy auto ti muze způsobit husi kuzi. zmenis se v husu na par
vterin, rty se ti zacnou tvarovat do zobaku.
slunce uz je za barakama, projdu velkej kus města, zpivam si, jako moje
babicka při obraceni sena – bezmyslenkovite, bez kontroly, ton za tonem, jak
to zrovna prichazi, jede to samo, zatimco ja du a vocumuju lidi a zahrady.
vztahy mezi tvarama, čary na chodniku, zvejkacky, nevim co sem si poslední
půlhodinu zpival, jako to nevi moje babicka, zatímco votoci pul zahrady,
takovou pul, která se pak na vecer shrne do 4 kopek, který se pak zas rano,
az uschne rosa, rozhodej, nejdriv nahrubo vidlema a pak najemno hrabickama, do
senovejch vlnek, susenyho more, do tenoucky vrstvy, která se celej den bude
vyhrivat v tom nejvetsim parnu a lidi ho budou dvakrát za den prevracet, aby
se ususila ze všech stran a budou si při tom broukat. to je meditace,
cestovani casem, to je nekonecno a ja sem stal nahore na vrcholku toho kopce a
smal sem se tomu jelimanovi zaseklymu pred rekou ve spolecnosti
kosaku. mozna.
ted je tu ale namesti, kapucinskej kostel, pripravuje se mse, někdo hraje na
varhany, vchazim, nasavam atmosféru, vychazim, na namesti zni z nakyho okna
klavir, někdo cvici, hraje melodii z ruzovyho parntera. bolo nebolo. za dve
hodiny se do toho kapucinskyho kostela vratim. bude uz plnej lidi, buhosluzba
bude v plnym proudu, vysilani k panu bohu na nebesich, v jeden moment
všichni pokleknou a ja jedinej zustanu stat. oj. cerna ovce prozrazena. tak
aspon sklopim hlavu, abych, vetrelec, nerusil moc. a modlime se, všechno
v poradku. po svým se modlim spolu s ostatnima, az do chvile, kdy mi
proběhne hlavou, ze by mi mohl zazvonit mobil, ty vole to by byl pruser, ale
prece si tady ted, kdyz všichni v tichym soustredeni, napojeni na nakej
země-nebe proud klecej, nemuzu vyndat mobil a vypínat si zvoneni? radej doufam
ze nazazvoni. a tak se celej kostel modli k bohu a ja se modlim k mobilu at
mlci. tu dud u dud u du dudu, tu dud u dud u du dudu. jenž si na nebesích,
tu dud u dud u du dudu, sony, lets make things better.
lidsky hlavy zezadu, maj ruzny barvy vlasu a ucesy ruzny a všichni se ted
klanej a vysilaj vzkazy a přání smerem k jezisi kristu, kterej nad nama
stoji kreslenej na oltari a k panu bohu, kterej je kdesi.
pak se zas vstava a zpíva se a hrajou varhany. cela lod sviti, zni, vibruje a
ja zaclanim v ceste do naky mistnosti, kam porad někdo vchazi a vychazi a tak
radej jdu ven, pred dveře a divam se a posloucham přes sklo. přes sklo vnimam
tu božskou bani, rezonujici lod plnou lidi s ruznejma ucesama a barvama hlav a
ruzne vysokejma a ruzne tvarovanejma, který přes vez kostela jak přes antenu
všichni spojeny v pisni volaj panu bohu. volani z cicziny za 6, 90 na
minutu. mam ja. stojim pred dverma do kapucinskyho kostela, je tma venku, zare
uvnitř (opacne nez kdyz zavres oci ve dne).
stojíme tu dva. bezdomovec s rudejma napuchlejma rukama je tim druhym.
partaci na dve pisne. uvnitř zpev se slovy a my dva venku jenom broukaně,
lokty oba opreny o sklo, propojeny, zachyceny k sobe spolu v nekonecnym
chaosu. spojeni, jak podani ruky v behu, uz nikdy se neuvidíme, ale ted jsme
tu spolu a broukame unizono. kazdej asi z jinyho duvodu, ale delame totez, mam
zas husi kuzi. modlime se asi ted k bohu. je to tak? nebo sme spolu u vohynku
a on je muj bracha, nevim, koukáme do ty bane, slunecni koupelny, bunky svetla,
a ja s husi kuzi, prachovy peri, brka, zobak, blany mezi prstama, ahoj
kamarade, at se neposeres ze zimy, at je vlidna, a gaga, tapkam ze schodu dolu,
nechavam ho za zady, koukat do svetla a rozbiham se, mavam a letim nad Žilinou,
nese me teplej vzdusnej proud vychazejici z kostela, horky mirumilovny
myslenky, vrouci prani kapucínskejch vericich sou všude kolem me, to je moje
husomodlitebni hejno a berem to do teplech krajin asi. co?
Koncertná šnúra slovenskej a českej kapely pokračovala vystúpením v Košiciach. Zrní a Korben Dallas si nenechali ujsť stovky fanúšikov, ktorých koncert pohltil. Sála v Kasárňach/Kulturparku bola taká preplnená, že ste sa nemohli pohnúť…
Kladenská kapela Zrní vydává po Soundtracku ke konci světa čtvrté album Následuj kojota, na němž zazní i zvuky lesa, jejich cesta za novými skladbami byla prý plná hledání a hudebních her, dozvuků města, ale především přírody…
Prinášame vám fotoreport z vypredaného dvojkoncertu skupín Korben Dallas a Zrní v bratislavskom klube MMC…
Stredajší večer v MMC klube v Bratislave patril krstu dvoch nových albumov kapiel Zrní a Korben Dallas. Koncert bol už pár dní pred samotným dátumom vypredaný…
Kladenská skupina Zrní si získala velký respekt kritiky i posluchačů minulým albem “Soundtrack ke konci světa”. Svou novinku, na kterou jsme si museli počkat dva roky, vydali pod názvem “Následuj kojota” a byla o ní řeč i v naší Rockli…
slunce a mlha to je kolem mě už druhej den. třpytí se to a zase
schovává. včera jsem stál pod stromama s tim, že už den zhasíná, zem
byla oranžová, pokrytá čerstvě mrtvýma listama dubů, mezi nima jeden kruh
žlutej, javorovej. vobrazce, co nikdo neuvidí, jsou jenom pro sebe. Klimt. a
teď jsem sem pozvanej já a vybírám si jeden z těch žlutejch listů, že
ho přinesu domu, zdvihnu hlavu a doprdele, když už jsem myslel, že je dneska
po všem, někde se vzaly zapomněný paprsky a zapálily vrcholky těch
stromů, svítěj tak silně, že mám pocit, že je to fakt ňákej pozdrav. to
je na mě?? ..ticho po pěšině. dobry, rozumim. v zahradě jsem prošel kolem
srnky. odešla uplně pomalu, žádnej stres dvounožče v teplákách, jenom
se pasu ráda sama a tak odcházim. oukej. teď sklápim zase hlavu od ohnivejch
vrcholků a vidim odtamtud padat list. ten je pro mě! musim ho chytit dřív,
než se dotkne země! je to tak pět metrů, vystartuju, bude to tip ťop.
přede mnou jsou tak dvě vteřiny, na jejichž konci ho buď chytim, nebo padne
mezi mrtvý bratry. ještě žije? teď když letí, nebo už je po něm? nebo
nebude po něm ani potom co se stane součástí Klimta? letí tunelem na druhej
břeh? ty vole nevim. Co stihne člověk za 2 vteřiny? rychlý skoky, větve
v cestě přeskoč, pařez – kurva pařez co s nim, teď to nestihnu jenom
kvuli tomu, že přemejšlim vo pařezu, neřeš ho, přeleť ho, neni tam,
neumim to, přemejšlim vo tom, že nejsem soustředěnej na ten list a uvažuju
vo pařezu v cestě! skoč rybičku! ses posral? neumim skočit rybičku. jakej
máme čas? ještě vteřina. uf, no tak to je v těžký v pohodě. žádnej
stres, jen si tak pádim pro list, v zastavenym čase, jako se srnka jenom
ráda pase sama. list se točí podél svý osy. ne ne. jenom uplně
soustředěnej a vodproštěnej vod myšlenek bys ho chytil! Jágr! Sidharta.
kamaráde, chacha, to ty nejseš. tudydů, v hlavě ti štěkaj psi.
před patnácti lety na prvnim stopařskym vandru, když jsme to s klukama
v nekonečný volnosti stočili směr Slovensko a skončili večer u Váhu
v Trenčíně, přišly za náma tři holky. Povídali jsme si s nima a ony
slíbily, že nám druhej den ráno přinesou snídani. No, tak to jsme teda
zvědavý. Ráno nás vzbuděj dívčí hlasy a pohled na koše s jídlem,
svítí slunce, jídlo! dneska nebudou jenom čínský polívky kousaný
nasucho. ty holky fakt přišly, to nejsou jen tak ňáký holky! je třpytivý
ráno, řeka Váh teče klidně a nezvratně. Podívám se do slunce. Je tam
někdo? Kdo jste tam? To ty sám za 15 let! Jo, a další? Jste tam někdo?
Slunce zapaluje nade mnou vršky modřínu, dubů a javoru. kouká taková srnka
do slunce? mezi soustama trávy v zahradě, tam kde stojí maringotka
s včelíma úlama a kde už několik let nikdo nehospodaří. Lavička je
před hrušní s uplně červenym kmenem, to nějaká houba dělá stromu
tapetu. Za dva roky to bude mít v nabídce Ikea. Jste tam, srnky a děti? Se
dvěma z těch holek od řeky jsme se stali velkejma kamarádama a jsme
kamarádi doteď, jeli jsme spolu na spoustu cest, vandrů, dostopovali jsme
spolu několikrát k moři. Jediná, ta třetí, ta nám zmizela. Na 15 let.
Teď jedem na návštěvu k jednomu novýmu známýmu, jeho žena chystá
oběd, díky, je to výborný! Odkud my se jenom známe? No přece od Váhu,
před patnácti lety jsem vám s holkama přinesla jídlo. Eva nám přinesla
jídlo a začal se odpočítávat dlouhatánskej čas až do dneška, kdy se
potkáme podruhý. fajn! Eva nám nosí výborný jídla. Za patnáct let
u svíčkový ahoj! Tsss, co je to patnáct let? Co sou dvě vteřiny?
mám před sebou poslední krok, list už je uplně u země. kurva dej to,
jinak ty stromy vyprsknou smíchy, nebo bude ticho, jakože nic, já budu stát,
naštvanej a až vodejdu vyprsknou smíchy, nebo jak jsou zpomalený, tak zejtra
až pude kolem houbař, najednou se stromy chytěj větvema za břicho a nebo se
povalej na zem v záchvatu škodolibýho smíchu a houbař bude mít depresi,
že se smějou jeho trapnejm kalhotám a úplně přehodnotí svuj přístup
k módě. musíš myslet jenom na ten list, buď list! a ruka a list a ruka a
list. buď skok! psi v hlavě ztichli a vyčkávaj co se stane! A já?…
…mám ho!!! držim ten list v ruce! mám ho. frajere! cha. ale tyvole dyť
to je až nefér, dyť sem to vůbec nezvlád ten mnišskej úkol, dyť já sem
stačil myšlenkama vobejít planetu a i tak jsem ho chyt. Ale co, tentokrát
to dalo tělo! to se počítá. fajn.
zahřeju ho, pozdravim a položim do obrazu, stromy musej uznale pokejvat.
čumíte co? spadnou další dva listy – asi výzva, potvrď dvakrát!!!
jenže já – už nemám zájem. No dobry no, tak zas jindy. Zhora slyšim
brhlíka jak vyťukává z kůry brebery. jdu do mlhy. Tunelem pod kolejema
zajdu do těch mlhovejch cárů a zezadu slyšim jak někdo vyprskne smíchy.
Cha chá. Hej! Vo co de?
Kladenskej uhelnej zen, neboli Zrní, má venku nové album Následuj kojota. Zpěvák Jan Unger vypráví o hledání zvuků a ruchů na desku, symbolice kojota, ale i společné cestě s fanoušky na festival do Rumunska…
Zrní nás rozmazluje kvalitní muzikou, výbornými texty, skvělou atmosférou. Víc sedí klubu než festivalu. Na novince Zrní zpívá i o tom, co prožívají její členové. O tom, co prožíváme my všichni. A ano, poslouchá se to hezky…
Zrní jsou momentálně jednou z nejúspěšnějších kapel v Česku. Zbožňovaná je diváky Dobrého rána s Českou televizí, ale i návštěvníky zapadlých festivalů…
Úspěch předchozího alba Soundtrack ke konci světa vyhnal popularitu kladenské skupiny tam, kde se obvykle pohybují spíš kolegové z komerčních vod…
Poslouchat novou desku kapely Zrní s názvem Následuj kojota je velké, dechberoucí dobrodružství. Při prvním poslechu se vyloženě těšíte, jak bude znít další písnička, čím vás kladenská skupina zase překvapí…
Ukecat Clinta Eastwooda…
Kladenská parta Zrní nás občerstvila novým dlouhohrajícím albem, jež vyšlo digitálně i fyzicky 12. září u Supraphonu…
Písnička Deště, kterou nové album kladenské skupiny Zrní začíná, navozuje atmosféru a odkrývá jednoznačnou pravdu. Jestliže na minulé desce tato alternativní folkrocková pětice svůj nezaměnitelný zvukový otisk budovala, nyní jej vlastní…
Čtyři skladby z nového CD naživo v Dobrém ránu…
Recenze CD Následuj kojota…
dveře na balkón, venku vlevo vrcholek javoru už je uplně rudej podzimem,
v toustovači se dělaj tousty, po chodníku pod stromama prochází pani
v kostýmku, v podpadkovejch botech a klape do rytmu. o pár balkónů vedle
pán si dává cigáro a jeho spolubydlící pes kouká dolu z toho svýho
nadzemního výběhu, výběžku, stojí na čtyřech vedle dvou nohou svýho
kouřícího pána, stejně jako já kouká na tu klapající pani, dohromady je
nás tu deset nohou a je pozdní večer, podzimní den, večerní zve mě někam
ven, klapot ženskejch bot.
vzduch je chladnej, štiplavej až je to příjemný. dole zaparkuje auto a
mladej manželskej pár začne vykládat z kufru kufry. tousty se připalujou,
připalujou se tousty! ty vole, to sem se zas zasnil. vyndat, vypnout,
pokračovat. kde jsem skončil? klap, klap, klap, kufry, chlad a někde
z protější ulice vod školky se začne ozývat štěkot jinýho psa, jeho
pravidelný haf haf se zapasuje do podpatků a je z toho beat: haf klap, haf
klap, haf klap. a pak začne do toho beatboxovýho psa i ten pes z výběžku
a je to komplet: noise!
dneska jsem běžel po kolejích, dneska jsem koukal na uplně nejposlednější
světlo dopadající na zeď nemocnice, až už vůbec nebylo poznat, jestli to
ještě jsou paprsky, nebo už ne. dneska jsem koukal na dno řeky.
a chvilka poesie: před pár dněma, když přišla další zpráva vo
zabití jednoho ze zajatců islámskejch radikálů, četl jsem vo tom ten
článek a bylo mi z toho zle a smutno a zas znovu mě to překvapilo, a
najednou v tom článku koukám: video! No ty vole, tak to tam jako bude
vidět, jak mu chudákovi uřízne hlavu jo? to snad ne! po chvíli váhání
jsem na to kliknul, abych zjistil, co je jako normalní ukazovat lidem, s tim,
že to případně okamžitě vypnu, protože to fakt vidět nechci. No ale
jakej byl šok, když po odhodlávání se kliknout na play, nekliknout, jsem se
teda odhodlal, kliknul a …začla reklama na nějakou banku.
Cože? tak to mě dostalo. vypnul sem to hned, a přišlo mi to v tu chvíli
snad ještě děsivější než to, co jsem vidět nechtěl. tak teď nevim,
která z těch kultur je teda šílenější, jestli ta, co řeže hlavy
zajatcum, nebo ta, co si povolí hodit před takový video napohodu ještě
reklamu, co si umožňuje dělat na takovym videu byznis. God’s Away On
Business, bussines, cho. zastyděl jsem se. co asi na to řikaj příbuzný toho
zabitýho? šílenost.
no a teď, druhá část příběhu, včera v rádiovym rozhovoru: řekl
jsem, že náš manažer, když se dozvěděl, jak se bude jmenovat naše nová
deska, povídá: no to ste se posrali, tomu budou všichni řikat následuj
kokota. No a jak jsem vypustil z pusy to „posrali“ a pak hned v závěsu
„kokota“, tak byl v rádiu voheň na střeše, že to nejde, že takový
slova nemůžu ve státnim médiu řikat. Jasný já to chápu, rozhovor se
zrnim poslouchaj děti, uslyšej slovo kokot a budou řikat mamí!, co je to
kokot? a svýmu plyšákovi začnou řikat: „smě nasral kokote, jako zrní
svýho manažera!“
ne, ale já to fakt chápu. neni potřeba mluvit sprostě, vo tom žádná, ale
když se na to člověk podívá v kontextu tý reklamy na banku před videem,
kde se někdo chystá někomu uříznout hlavu.. hnusnej islámista jednomu
z tý naší vyspělý civilizace.. vyvolává to otázky.. jaký mantinely
jsme si postavili a co jsme si povolili? je pro děti horší sex před desátou
v televizi, nebo násilí před desátou v televizi? je horší tráva, nebo
hrací automaty? sprostý slova, nebo reklama před videem s něčim utrpenim?
a tak dál.. no. chtěl jsem původně psát jenom vo podpadcích a prvnim
podzimnim dni, ale ňák to muselo ze mě ven..
brou noc plyšáci 🙂
Chceme hrát co nejvíc lidem, ale s čistým svědomím…
Kdyby naše deska byla soundtrack k filmu, režíroval by ho Clint Eastwood…
Následujte kojota. Kojot vás provede lesy, vodami, po zemi i po nebi, ale tentokrát ještě mnohem dál. Kladenské Zrní popustilo uzdu fantazii, nahrávalo zvuky i hluky…
Zrní: Kladno je škola hledání krásy v nehezkých věcech…
Album kladenské skupiny Zrní nazvané Následuj kojota vzniklo, stejně jako předešlý Soundtrack ke konci světa (2012), ve spolupráci s producentem Ondřejem Ježkem. Alternativní folkrocková kapela na něm prohloubila svůj zvuk, jenž je na české scéně originální a rozpoznatelný…
Zrní skvěle smíchali folk, rock a elektro…
Zrní stopuje kojota do vlastního nitra…
Další dávka porozumění pro všechny nenapravitelné a beznadějné snílky. Zrní na albu “Následuj kojota” potvrzuje svou stále rostoucí popularitu. Dvanáct nových písní navazuje na předchozí “Soundtrack ke konci světa” a přináší aranžérsky velmi pestré skladby – zpěvné, melodické a chytlavé, ale zároveň nebránící se experimentování…
vysíláš zprávy do prázdna, pípáš do světa, tu tu tu tá, tu tu tu
tá, a nikdy netušíš odkud může přijít odpověď. dost možná dorazí ve
chvíli, kdy ji vůbec nečekáš. a dost možná oněmíš, když někdo vejde
a řekne, tak jsem tady. někdo, kdo na tvojí zprávu čekal, s kým jste byli
tajně domluvený. najednou stojí před tebou, to jemu jsi vzkaz posílal, to
na něj jsi myslel, aniž bys to věděl, teď je tu a ty si vzpomínáš.
poznali jste se!
Kapela Zrní následuje kojota a nehodlá měnit zakládající sestavu…
Objev české hudební scény kapela Zrní boduje na plné čáře…
včera jsem se byl podívat klasickym večernim směrem, za barák, zadní
ulicí k náměstí večerního klidu, než se zanořim do lesa, kde počkám,
než se uplně setmí. Z naší ulice odlítli rorýsi už před víc jak
tejdnem, ale všiml jsem si, že tady nad náměstim ještě ve vejšce nějaká
opožděná parta už nějakejch pár dní krouží. za zadnim vchodem
vietnamskýho western baru už jde vidět nahoru, tak sklouznu pohledem podél
balkónů osvícenejch červenym světlem, přes antény a satelity, na modro
s bílýma letadlovejma čárama, a ta ptačí banda už tam dneska nebyla.
vydali už se za vostatníma. zašel jsem do lesa, kde jsem počkal, než se
setmělo.
v roce 2014 odlítli z Kladna rorýsi 6.září
a pirát si pořídil kytaru a hraje na ní před teskem.
noc
Festival Nouvelle Prague znovu představí talenty, Zrní tu pokřtí desku. Druhý ročník hudební přehlídky mladých kapel Nouvelle Prague bude kromě Zrní hostit i belgické Balthazar a řadu nadějných kapel z Austrálie či Kanady…
Petr Nikl, Never Sol, Květy, Zrní, Vložte kočku, Kazety, OTK, Bonus a další! Každý s písní Suchého & Šlitra ve svém podání. Několik koncertních míst v legendární pražské Krymské ulici a okolí. Originální, protože, co čekáte, neuvidíte, a naopak…
Skupina Zrní vydá 12. září na CD i digitálně nové album Následuj kojota. Kapele opět pomáhal renomovaný producent Ondřej Ježek. Novinku, ze které iDNES.cz v premiéře uvádí několik písní, podpoří Zrní rozsáhlým turné…
zkoušim se prokopat dovnitř. tam dole někde se rodí svět, tam je
vřídlo a líheň a doupě obrazů a dějů. tam odtud kvetou sny. prameněj
tam v propasti, v neznámý rokli. dostat se tam, vidět prýštit svět,
splynout s tim potokem, znovu se narodit a narodit se a narodit se. dotknout se
toho, psát jenom odtamtud, z nory, z temný těhotný hlubiny. vesmír je
stav mysli, kojot tě dovede ke zřídlu a začne divadlo.
Třetí nebo šestý ročník (jak chcete) festivalu Banát opět přivezl do karpatských vesnic, kde žijí krajané, to nejlepší z české nezávislé scény. Vystoupil tu držitel Anděla Kittchen, stále oblíbenější Zrní, Kieslowski v životní formě nebo démoni Nylon Jail. A jaké to bylo? Úžasné. Více v reportu…
Masarykovo náměstí v pátek opět zaplnila hudba a zpěv. Dalšího hostem Novojičínského léta se stala kapela Zrní. Její pětičlenná sestava objíždí hudební akce a festivaly už od roku 2001. Tato kladenská formace v Novém Jičíně nebyla poprvé…
Kapela Zrní byla hostem debaty ve stanu Respektu na festivalu Rock for People…
někdy vyrážim čuchat pachy, nasávat vůně a smrady v ulicích, mezi
garážema na periferii. na teplym večernim asfaltu prázdno, jakoby bylo
vyklizeno jenom pro takový cesty, ale po stranách jsou vchody do rušnejch
živejch zálivů, dveře a skuliny. hučící hospoda, pivo cigára, automaty.
venku jsou kočky, jedna spí pod autem, chvilku myslim, že je mrtvá, ale pak
se pohne, druhá má nohu za hlavou a meje se. vůně benzínu a starýho voleje
z votevřený garáže, kde chlap v montérkách něco dělá na svý káře.
lovim pachy a tvary a zvuky, jak jdu večernim předměstim, na horkou ulici
zněj z votevřenejch oken útržky hovorů a zpráv a tich a reklam, co okno
to novej střípek: borhyová, sobotka, lahůdka, mzdy, usmažíme, borhyová,
důchody, sobotka, zalijeme, sám si di do prdele, přilijeme, atmosféra na
stadiónu je bouřlivá, borhyová, bouřlivá, a servírujeme.
další kočka mě pozoruje ze zdi, vykuleně kouká a pak rychle uteče. dráty
se protínaj, přímky, jedna, tři, deset, kolmice, rovnoběžky, psí hovna na
suchym trávníku, uhnu, vůně hořícího listí mezi vilkama, oslava konce
školního roku ve starý čtvrti, kde jsou ještě stodoly a kaplička a
stoletý lípy, za vratama někdo hraje na kytaru tři čuníky, lípy kvetou,
o kousek dál někdo ve svym zálivu griluje maso. chodim takhle večerníma
ulicema a čichám a dívám se a ono to vtejká do mě a stává se to mnou,
mym zážitkem a už to nikdy nezmizí. vejdu přes silnici do lesa, kde je po
chvíli hluboký ticho, z pěšiny zahlídnu mladej stromek se sloupnutou
kůrou, a najednou vidim v mlází spoustu takovejch, uplně nahejch, jak na
tajnym popravišti zjevujou se další a další mrtví a na jedný větvi pak
visej přehozený všechny ty kůže, seschlý hadí kabáty, jak trofeje,
lebky, úlovky lidožroutů, omlouvám se v tom tichym přístřešku za náš
kazisvětskej rod. zahouká sova, modříny se pnou do tmavě modrý večerní
oblohy, celý je to stav boží mysli, struktura ticha. omamná vůně lip,
který právě kvetou, některý ptáci rádi zpívaj sólo ve stmívajícim se
lese, na kraji mýtiny nejradši, z toho nejvyššího stromu. rozlíhá se to.
první hvězda, vyjdu křovym zase z lesa mezi paneláky, chladnej vzduch
protne teplej městskej proud, sucho protne vodu. z hospody je cejtit pivo a
cigára, rachtá ventilátor. lapám pachy a tvary a zvuky a voni do mě lezou a
stávaj se mnou.
Sem, na papír, svítí světlo lampy, sedim nad nim a vkládám do historie
písmo sťaté. Tvořim minulost. Z budoucna ke mně míří paprsek, otevírá
se k mý hlavě, k mýmu vědomí světelnej tunel, proletí to, až to
skončí rukou a propiskou a je z toho teď, a z teď je minulo. Všechny
tyhle řádky se staly. Bylo tomu před vteřinama, minutama a jednou tomu bude
před rokama. Před rokama procházel paprsek, spojoval hlubinu s hlavou,
výsadek s mateřskou lodí, s planinou, nebyly hranice, hmotný bariéry,
ksichty, kůže a mozgy, bylo jenom teď a věci splývaly v proudu vesmíru.
Minulost..k čemu to? K čemu sou věci, co po nás zůstanou? K prdu. Smysl
tohodle psaní je největší v momentu, kdy se hrot dotýká papíru, ostatní
je vzpomínka na tu chvíli.
Im memoriam já
350 křehkejch misek se otáčí.
přes 700 divnejch obličejů se mi prochází mozkem.
třeba milión pitvornejch mužíků
much, masek, stínů, zobáků
prochází mejma snama
i za dne
ale taky spoustu světel,
omamnejch vytržení a zastavení
plynoucí horký vzdušný proudy
na kterejch se sklouznou ve vejšce kluzáky, nebo hrdličky
hemžení, ševelení, mumlání, tetelení, mumraj, tlačenice
střídá hebký ležení, pohled zespoda
na kmeny a pohupující se špičky jehličnanů
před modrou oblohou večer
ležim mezi kořenama jejich rodiny.
prodírám se srnčí pěšinou
mezi čerstvě vyrašenym ostružinim
přemejšlim, nepřemejšlim, střídá se to
jenom dejchám a soustředim se na dech
vesmír je stav mysli
Jó na Kladně se mají. Nejen, že mají Jardu Jágra, toho už všichni znají, ale také úžasné muzikanty, které by si každý milovník hudby měl povinně a rychle najít. Tedy pokud je ještě nenašel. O kom že je řeč? No přece o skupině Zrní, držitelích ocenění Anděl pro objev roku 2012…
Do Kladna přilítli rorýsi!
Kladenská alternativní skupina Zrní složená z hudebníků Jana Ungera, Jana Juklíka, Jana Fišera, Jana Caithamla a Ondřeje Slavíka přijela do Divadla Husovka v Karlových Varech, kde to něžně řečeno rozjela a dostala četné publikum do opojné extáze vlastních myšlenek, významů slov a neotřelého pojetí hudby…
Letos jedeme na festival do Banátu! To je skvělej projekt, kdy se spoustu
českých kapel vypraví společně do Rumunska, zahrát na území původně
českých vesnic. Letos jedeme vedle mnoha skvělejch kapel i my a těšíme se
moc!
(někteří z nás tam mají i svý daleký příbuzný..)
Vyráží se 20.8. , návrat je 24.8. Jede se hromadně několika
autobusama, takže bude patřičně veselo.. a v přihlášce můžete uvést,
že chcete jet autobusem s náma, takže můžeme naplnit celej zrní autobus
Objednávejte, šiřte a v srpnu ahoj!
Objednávat lístky můžete tady:
www.festivalbanat.cz/objednavka
všechno o festivalu najdete tady:
www.festivalbanat.cz
nebo:
www.facebook.com/…stival-Banát
Talentovanou partičku kluků z Kladna objevila Radůza, jako jedni z mála českých hudebníků spolupracovali s Markétou Irglovou a vystupovali například i s Lenkou Dusilovou. Dohromady se dali před třinácti lety na gymnáziu a od té doby hrají v nezměněném složení i pod stejným jménem. S kapelou Zrní, která si v posledních letech získává stále víc fanoušků natáčela Kateřina Kořínková…
tak máme nahráno. jedenáct dní za náma. byl to zážitek a skvělý dny
až se nám nechtělo skončit a rozloučit se s ondřejem. včera se
nazpívala poslední písnička o zářivym vzduchu z dinosauřích plic,
nahráli jsme skleničkový klávesy, přišli nám tradiční žesťoví
hosté, aby nám do tohu vnesli trochu kovu, a pak jsme jeli domu. máme dobrej
pocit, je nahranejch 16 písniček, takže je z čeho vybírat.
v následujících týdnech bude Ondřej Ježek míchat a my čekat. uvidíme,
která písnička se jak vybarví a kterym směrem se to nakonec celý ubere,
ale bude to rozhodně zase jiný, než naše minulý desky a to je dobře.
těšíme se jak blázen 🙂
No a dneska hrajem v bechyni!! čau
včera den devět, dneska deset. je to tak? fakt že jo. už máme za sebou
deset dní nahrávání a zejtra je ten poslední! aspoň teda tak ňák
oficiálně. třeba se ještě v průběhu míchání desky nějaká potřeba
tutam tutok něco přehrát, něco dohrát, něco zprznit, najde, ale zatim
tak..že zejtra je ten poslední den. a může timpádem skončit i tahle
denníková fejs bučí reportáž. bůůů. máme za sebou dohrávky druhých
hlasů, víívóóvíívóóví. poslední společnou ambientní věc, ve který
každej z nás hraje na nějaký drnkátko, jakejkoli strunnej nástroj najde,
mbiru, sitár, ukulele..dovezlo se vyměnit pneumatiky zimní za letní,
nahráli se smyčče, snědla se buchta od pani maminky Ježkový. byla
výborná, Ondřej nahrál akordeon, druhej Ondřej tamburínu, tam kde jí
cejtil, nabroukali jsme sborový bručení a nahulákali hippie vokály,
nafoukali foukačku, flétny, cajt skvěle naprděl didžeridu pusou a OTK
hodili na youtube vtipnej klip o utrpení hrdinů chudinů českých
muzikantů.
zejtra jsme zvědaví na žestě :):) nikdo neví co se stane. ale určitě to
nebude nuda. dobrou noc..
zrní, mléko a strdí
Před Progresem postává skupinka mladíků, které neznám. Divně na mě koukají. Tak to asi bude to Zrní. O této kapele si pamatuji jen to, že jsem viděla na vyhlášení loňských Andělů. A že se mi líbili. Jenže ta partička před klubem vypadá na kapelu příliš obyčejně. Pokrčím rameny a jdu dál…
osmej. tak už máme skoro dohráno, krásnej letní den (což jsme
někteří zjistili až když končil a my vylezli ven..) ve studiu se dneska
stavili za ondřejem DVA a Midi Lidi a Marek Doubrava s dětíma, prostě
návštěvní den, samý dobrý tváře. my dohrávali zbývající party kytary
a basy, zpěvu, houslí, beatboxu, pralesních opic, hyen a němejch vokalistů,
pak jsme odstěhovali krámy a rozloučili se na téměř dobro. téměř –
v pátek máme totiž koncert v Český Lípě, v sobotu v Liberci – ale
v úterý zas pokračujem. žestěma, všemamožnýma posledníma dohrávkama..
pak eště nějaký smyčce tydli fidli kocour housle mydlí. a bude. konec
deníkovýho zápisu, kronikář lodi zrní, 20:53. OHM
sedmý den. následuj kojota! nejdřív housle: pes, pádik a edárik, pak
přes oběd ladění piána, pak na to naladěný pijáno jukla do nauky
o snech a sláva do moře a království, pak zpěv do nauky a nakonec lazar.
letíme hvězdami, helmy nemáme. nemáme.
zejtra oficiálně poslední den nahrávání, ale vono ještě ňáký bude
při tom, jak bude ondřej písničky míchat… žádnej problém, všechno
bude. tak se mějte, milujme se a množme se, čau
šest:
hlavně housle a zpěvy. zjišťujem, že je potřeba naladit pijáno, ať ho
zejtra můžem nahrát. možná ňejaký ukulele. u koho? u kuleleho. jo.
k obědu koprovka, nebo kapustová polívka, nebo kuře..to je fuk. některý
písničky už se rýsujou, do Stůj budou krákat havrani, v Lucích a
šípech budou indiáni a v Moři bezďáci poleťej se sluncem. Aleš Fulín
už poslal návrhy na obal, a bude to asi bitva, páč se nám líbjej všechny,
takže nás čeká poslanecká sněmovna… ho hó. no tak ahoj zas zejtra. 🙂
vaše naše strdí
pátej den. nahraný další zpěvy a housle a samply a beatboxy. teď máme
zas do pondělí pauzu. jéé, to bude fakt skvělá deska..ehm?
den čtyři. ta fotka je společnej oběd ve střešovickym zahradnictví,
kde se i vaří. je s náma šimon, co nás fotí a kterej nesmí chybět na
žádný desce. po obědě sme pak nahrávali zpěv a housle. písničky se
pomalu kompletujou a vybarvujou. krásnej slunnej den. večer maj ve studiu OTK
zkoušku, protože zejtra maj křest nový desky. ale předtim ještě
nahrávání zrní, sraz tentokrát až v devět. se vyspíme jak miminka.
těšíme se, co z toho nakonec vyleze za vtip. čau 🙂
třetí den ve studiu, už máme nahraný téměř všechny základy,
o víkendu jsme dodělali ještě jednu uplně novou písničku (ta teda
zafinišovala), takže teď jich máme ideální nadbytek a budeme moci
vybírat. ranní bramborovej salát v bistru byl už jetej, dáma z anglie
chtěla kávu s mlékem, ale pani za pultem měla jen turka. ve studiu blbnul
ňákej šotek v technice, ale pak to přešlo a zmáklo se, co bylo potřeba.
zejtra nás čekaj housle, první zpěvy a další různý dohrávky. ještě je
to na dlouho..tradá..zatim čauves a zejtra dáme vědět
dneska šest písniček. takže celkem už osm. zatim teda jedem jenom
základy: basa, bicí, kytara. kluci nahrávaj spolu a my ostatní k tomu
hrajem do počtu – pro celistvej pocit. nahrávat budem pak, postupně.
počasí je krásný, tudíž nálada taky, první jarní den podle některejch,
podle jinejch to bude až zejtra, každopádně venku slunce horký, přes plot
vedle ve školce hulákaj děti, skála v místnosti mlčí a náš ondřej má
kšandy. pokračovat budem v úterý – teď je pauza, ve který jede ondřej
ježek hrát do anglie a my dodělat zbylý písničky. dobrou..
joha ínrz
Den 1. za náma: nastavování, ladění bicích, zkoušení různejch
bubnů a činelů, drátování, mikrofony, prší, pak na oběd do hospody,
míň prší, víc prší, jedno kafe, mě pivo, tak mě taky pivo, já kofolu,
mě pikolo, pak další ladění, další kabely, a pak už první pokusy,
první nahrávky nový desky, basa, bicí, kytara a pomocnej zpěv. housle jsou
v opravě. základy prvních dvou písniček jsou nahraný, je sedm, jedeme
domu. zní to skvěle! zejtra ahoj
Česko-slovenský dvojboj v Lucerně aneb Zrní a Korben Dallas měli plno…
Ještě dnes s rozněžněným úsměvem na tváři vzpomínám na chladný pozdně říjnový večer, během kterého kladenští Zrní s entuziasmem sobě vlastním ovládli ne zcela narvaný Cooltour..
Luky a šípy
za městem, za městem
tajný skrýše na stromě
indiánský luky a šípy
za městem v paprscích
kovbojský kníry
zahrady jsou deštěm smytý
okna otevřený dokořán, jsme okna otevřený dokořán
za městem, za městem
zatímco ostatní spí
třpytí se sítě pavoučí
v zahradách za městem
podle bobků v trávě jsou
nablízku ti jsou
kovbojský kníry
po kotníky v blátě
slyšíš, jak hvězdy vržou
okna otevřený dokořán a zahrady svítí, zahrady svítí
za městem, za městem
zatímco ostatní spí
třpytí se sítě pavoučí
okna otevřený dokořán, jsme okna otevřený dokořán
za městem, za městem
kovbojský kníry jsou
slyšíš je, nablízku ti jsou
Já jsem tvůj pes
(já jsem tvůj pes, na noční pasece strom, na nočním stromě pták a já
jsem jeho hlas)
já jsem tvůj pes, tvůj dávný druh, abys šel
jsem tvůj duch, abych tě vyved, vyved z mlhy zpět
já jsem tvůj pes, volám tě, volám zpátky, jaks to chtěl
jsem tvůj pes, abyses vrátil, vrátil o krok zpět
dlouhá mlha je, dlouhá noha nohu mine
dlouhá mlha, dlouhá mlha, dlouhá mlha
dlouhá mlha je, dlouhá mlha
dlouhá mlha, dlouhá mlha, dlouhá
já jsem tvůj pes
abyses vrátil na živý břeh
abyses vrátil, abyses vrátil, vrátil o krok zpět
Kladenská skupina se brzy zavře do studia k natáčení čtvrté desky. Předtím ještě odehraje miniturné se slovenskými Korben Dallas, kde zazní i písničky z připravovaného alba včetně singlu Straky…
už tě nebaví vstávat, každý ráno před stejný zdi
už tě nebaví bejt jak, lopatka v nudnym stroji
stejný tmy a stejný voči z hlavy
stejný dny, jak dlaždičky do podlahy
už tě nebaví vídat, každej večer stejný herce
už tě nebaví bejt jak figurka vod orloje
fláknout s tim a vodjet co nejdál to jde
třísknout s tim a jet kam si tě to zve
co nejdál, co nejdál nic si nevzít a zmizet pryč
silnicí přes most a pak dál za město a za jiný město v jiný zemi
a ještě dál za tuhletu planetu
ještě dál, do chřtánu bludnýho kosmu
frčíš a přes všechny dráhy stojíš zase u svýho domu
otvíráš dveře a zuješ boty, obejmeš svoji ženu
je to tak, a tak to bude dobrý
je to tak – všechno bude dobrý
stéká po rukou
pot ti stéká po rukou
je písek a skály a kosti tě pálí
nic, nic neslyšíš
hlas, hlas, nemáš hlas
je písek a skály a kosti tě pálí
nejde se hnout, nejde se z místa hnout
prázdno stovky let
svědci žádný na dohled
peníze chřestí jak hromádka klestí
stéká po rukou
pot ti stéká po rukou
jako kámen tu stojíš a pohnout se nejde
nevíš kde jseš a nevíš proč právě teď
v tomhle jseš sám, v tomhle jseš sám
všechny tvý výhry jak hromádka vyschlých dřev
a pak střih, skok, křovím a houštím
pes, kojot, lesem se řítí
na světlo, z jámy, lovit vybíhá
ve výhni vidí postavu jak sochu stát
běž, běž, v hlavě křik
běž, běž, uteč pryč!
běž, běž, trny řvou
no tak běž, běž, uteč pryč!
v hlavě tvý pes běží, v hlavě tvý pes běží
v hlavě tvý pes běží, v hlavě tvý pes běží
něco ti nejspíš chce
něco ti nejspíš, něco ti nejspíš chce!
včera v půl jedný v noci zazvoní na zvonek dole u vchodu, zrovna sem
nemoh usnout, měl jsem horečku, vedro mi bylo a v těch myšlenkách vstanu,
odendám v koupelně kytky z parapetu a vyklonim se z okna, ona tam, zakloní
hlavu ke mně a povidá: „prosimvás, pustil by jste mě do tepla? mě
znásilnili a vokradli a je mi strašná zima.“ brečela a prosila. bylo jí
tak kolem čtyřicítky i když bůh ví. bezdomovkyně, jedna z mnoha
v naší ulici. „aspoň nachvilinku, tady je strašnej mráz..prosim, mějte
slitování“
to vedle ve vchodu je ženská, která u sebe nechává bezdomovce přespávat.
bere si za to ňákej proviant, pár korun a ostatní lidi ze vchodu jí
nadávaj, že to v baráku smrdí a že je ve sklepě nachcáno a na schodech
krvavý skvrny. Dali na dveře ceduli: „Toto není ubytovna! Najděte si
práci“ Teď stojí jedna bezdomá zmrzlá před našim vchodem, koukám na
ní z tepla ze druhýho patra a je mi úzko. I takový sou cesty..
věže vysoký rostou
do zvonice vkládá se zvon
zpomaleně plachty se vzdouvaj
zastavený lidi nedutaj
stůj, stůj, stůj, stůj
pomalu otáčíš tvář
zní kovový hlas
zpomaleně les hoří
světlo vzhůru z větví se vrací
stůj, stůj, stůj, stůj
chodíme krajinou vody
chodíme krajinou květů
chodíme krajinou listí
chodíme krajinou sněhu
chodíme krajinou vody
chodíme krajinou květů
chodíme krajinou listí
chodíme krajinou sněhu
bílá láva dne
bílej šum v hlavě
už jenom 5 dní, už jenom 5 dní, vrátím se k tobě
už jenom 5 dní, už jenom 5 dní, vrátím se k tobě
bílý stopy v bílý tmě
houfy bílejch teček v obraze
bílou lávou, bílou plání, blížím se k tobě
už jenom 5 dní, už jenom 5 dní, blížím se k tobě
je sladký sladký sníh
a spánek sladký v něm
a ve spánku září vchod
jím vcházím a splynu s tvým dechem
plány, pláně sníh
proutí v úplňku
sviť měsíci, sviť měsíci, ať až k ní dojdu
nech mě plání, nech mě až k ní, nech dojít domu
je sladký sladký sníh
a spánek sladký v něm
a ve spánku září vchod
jím vcházím a splynu s tvým dechem
Formace Zrní je pro všechny posluchače, kterým nestačí běžná hudební produkce. Kapela ve své tvorbě vychází ze základu folku a popu, který dále recykluje a místy přidává moderní elektronické postupy. Výsledné dílo je pak dokončeno nejen osobitým přednesem frontmana Jana Ungera…
ještě tisíc, ještě jeden střep
ještě písek na spálený hřbet
prázdno, prázdno, musí být prázdno
aby mohl začít svět
ještě hora, ještě horský hřbet
ještě tisíc, ještě tisíc střech
žízeň, žízeň, musí být žízeň
a pak může vytrysknout svět
za mnou, všichni lvi za mnou
za mnou, všichni lvi pojďme pít
slunce je obří grep a šťáva prýští
za mnou, všechny ryby za mnou
ptáci, hadi, všechny ryby pojďme pít
slunce je obří grep a šťáva prýští
údy sme prej, údy z hlíny, údy svatejch
zakláníme hlavy, v modru krkavci kroužej
stojíme tu proti sobě na dně propasti
a nad hlavama, krkavčí hlídky mávaj křídly
tvý rty, mý rty, tvůj nůž, můj nůž, čí vzkazy to sou
tvůj bůh, můj bůh, možná že nás, shora sledujou
z jedný tváře možná na nás dvě voči koukaj
jedno modrý, jedno hnědý, šilhaj kulhaj
říct, chcem si říct, jak horký sou srdce
říct, chcem si jenom říct, jak horký sou
že se navzájem spálíme
střemhlav vostrym světlem vrhli jsme se od sebe
v ruce oba jinej konec stejný nítě
já jsem ty a ve mě jsou i všichni mrtví tví
to sami jsme se proti sobě kdysi až sem poslali
říct, chcem si říct, jak horký sou srdce
říct, chcem si jenom říct, jak horký sou
že se navzájem spálíme
zvířata a kytky, který si snědl
i ty, který snědli tvý předci
ozývaj se z tebe, z tvejch tkání
zvou tě svýma cestama
volaj tě svym způsobem
do země kořenem
nahoru květem
dopředu po stezce
na strom do úkrytu
lovit, kojit, bujet, ovíjet
ty hlasy jsou hluboko v tvym břiše
v tvejch prstech, prsou
pradávný rozhodnutí, vycházející z klidu tmavý nicoty
zavřeš oči
a tam to bylo
tam se to poprvé stalo
možná už tam ses dohodl se svym druhem, nebo družkou
nebo s někym, o kom si myslíš, že je tvym nepřítelem
už tam padl společnej slib,
v nejhlubšim spříznění ovesný kaše nicoty
tam ses odhodlal, že na sebe vezmeš podobu všemožnejch potvor
lovců, šelem i obětí, stromů, co ploděj pestrý šťavnatý plody
i zubů, který se do nich zakousnou
nehostinnejch pískovejch dun, hyen, ohňů, pijavic
milionu úředníků v celym městě
a milionu jinejch úředníků v jinym městě
piješ čaj, vylouhovanej z listů rostliny někde z japonska, nebo číny,
nebo kde teď zrovna žije ONA,
ta, se kterou máš slib z ohromnýho dávna, ale i ze včerejší noci.
poznáme se!
svítí, září, pálí
tšš, sklonim hlavu zpátky ke stolu a před čimkoli na co kouknu – na
ubruse, na zdi, na záclonách – vidim zářivý kolečka, prstýnky
světýlek, jak mi je na sítnici ta stropní zářivka vesmahla. Přímo
naproti, co sedim já, je štamgastskej stůl. stůl přiraženej ke zdi, která
od sebe odděluje dvě okna, a na tý zdi je kalendář, 2014, a na něm nahá
holka, je pěkná, kouká do hospody u Mušketýra, kouká na štamgasty a oni
koukaj na ní. matadoři, jetý chlapy, pupkáči, pivaři, koukaj na krásný
malý prsa holky z kalendáře. „Mušketýr – vychutnej si s přáteli
kvalitu, tradiční už od roku 1581“. Jak v nebi, tak i na zemi.
Za oknem, přes ulici, vidim blikat žárovičkovej vánoční stromeček
v okně paneláku. malinkej ve většim, větší ve velkym, velkej přes celý
okno, blik, zelená, červená, modrá, blik, blik, blik. panelák, panelák,
panelák.
„Největší řízek je stejně ten Krejčíř, ty vole. To je střelec,
ten má všechny v prdeli!“
„no ten jo“
„ten je vychechtanej vod moře k moři, tomu je jedno kde se koupe ne? kde
cachtá ten svuj pivas“
„si myslíš, že pije pivo? ten pije jiný pití kamaráde, ten si pije co
chce a je vysmátej“
řikaj u štamgastskýho a popojedou, hoděj tam pár hltů, pani vrchní
přinese bez optání nový jedno a z radia hrajou beatles hard days night,
stromeček bliká, kalendářová vášnivě kouká.
na baru se oproti tomu hrajou karty, hraje právě tahle pani vrchní, pak
její dcera, která je uplně ale uplně stejná jako její máma, jen je zatim
o pětadvacet let mladší, hraje chlapík s dlouhejma kudrnatejma vlasama,
jako měl Poborský, nehraje akvárko, za kterym stojí napůl rozbalená role
červenýho krepovýho papíru a tak rybičky – komunistky, korejky,
číňanky, sovětky – paví očka, který taky nehrajou, plavou ode skla ke
sklu ve svý rudý říši a jak přes čočku viděj velký karty a velký
kartáře, velký krále a srdcový spodky.
„to mě zamrznul na ksichtě úsměv když řekla že má zelenou sedmu.
Rozumíš, cha, já devítku na ruce, sedmičku, to sem na chvilku nebyl, to by
byl jak se řiká betl. betl jak mraky.“
u akvárka je ještě taky jeden malej blikáček, vánoční stromeček,
stejně jak ten v okně za oknem, přes ulici – v paneláčí zdi, a pod
oknama sou prověšený řetězy z toho rudýho krepovýho papíru s velkou
ozdobou uprostřed.
Co by bylo, kdyby nic z tohodle, nikdy nebylo? sedim, koukám, dám si
další pivo.
„V Penny, když ty baterky koupim, mi vydržej měsíc a půl a teď
sleduj, z Kauflandu ty samý, přesně tyhle samý baterky vydržej ani ne
měsíc! Co z toho vyplývá?“
„No že sou to kokoti“
Neuvěřitelný!„
“tss“
rybička koukne přes sklo na mě a mlaskne, jakože: „neuvěřitelný
co?“
slyšim to mlasknutí až sem a tak taky mlasknu, jakože na souhlas. zakejve se
a pluje svých deset centimetrů na druhej konec světa.
no to sme si pokecali.
Před oknama visej bílý krajkový záclony. asi sváteční, čistě
vypraný. z radia hraje elvis.
„elvis presly byl taky pěknej kanec“
„A kdo z nich nebyl? tyhle měli všichni milion ženskejch, ty se vo ně
rvaly a ten si jenom ukázal – poď! a vona šla“
„Sem měl hrát na kytaru a kroutit se u toho jak buzna a kde sem moh
bejt“
„No to už si prosral no, cha cha“
smějou se štamgasti pod vášnivou nahou, kouknou na ní při tom vokem a
popojížděj – Mušketýr – vychutnej si s přáteli kvalitu…
Na těch záclonách jsou v řadě vedle sebe tančící vyšívaný
baletky, elvisovy tanečničky, kterou každou už určitě měl, nebo bude
mít, každá pude a v zácloně po ní zůstane díra.
teď ale ještě tančej jedna vedle druhý, doleva, doleva, doleva, tam
skončej záclony, začne zeď, je kalendář s jedinou necudnou mezi
baletkama – nejspíš nebaletkou, pak zas kus zdi a tam začínaj záclony
dalšího okna. ostnatý pryšce na parapetu, tlustice, kaktusy, všechno suchý
na troud, jak to v hospodách bejvá.
„Ty vole zelený, já se poseru!“
a na baru se někdo posral, ryby všechny otočej hlavy směrem od kartářů a
koukaj radši do krepu. dohrál elvis, hrajou abbu, dancing queen, blik, blik a
já pudu za svojí krásnou ženou domu, hlavu ještě otočim nad sebe, naberu
si na sítnici na cestu zase kroužky, světýlka, prstýnky pro družku, jako
dárek. zaplatim, zastrčim židli a tradá
Co je víc, než hraní karet?
Je to uplně fuk.
V hlavě ti duněj vlny, šumí moře
masa vody padá z vejšky
vyplavuje kusy řas na souš
bouřící oceán v noci, klid ráno
ostrej pach vyplavenejch chaluh na slunci
to je v hlavě. i to
v hlubokejch vzpomínkách
jak by se jinak mohl zdát všem stejnej sen o tom, že nemůžou běžet, nohy
sou těžký,
jak je to možný, že se to zdá tobě i mně?
kam až sahaj společný vzpomínky a který to sou?
rozjeli sme mašinu nekonečnejch rozměrů, vesmír může lusknutim prstů
zmizet, nebejt a lebedit si při tom, vrnět jako kočka a nebo bejt nedozírnym
tělem o miliardách součástek, navzájem komunikujících buněk
ryby, lidi, lidojedi, rybojedi, meteory, duhy, v noci se dem zeptat majóre
strojvedoucího, jak to jede, posedět k vohýnku a ráno jakoby nic, dál
děláme svuj díl, buňka, synapse – to se chodidlo dotkne studený
podlahy – probleskne vzpomínka, hned zas zmizí, zamyslíš se, zavřeš
oči a pokračuješ, deš se vyčůrat, umeješ se, nebo pokud zrovna žiješ
v zemi, kde neni voda – neumeješ se, a pokud seš zrovna vadnoucí hyacint
v plastovym květináči, ani se nevyčůráš, jseš součást nehoráznýho
obrtěla vesmíru – hnáty přes tisíc galaxií, háro největšího hipíka
všech epoch, břicho mlhoviny, komety – a strojvedoucí je ti nablízku tak,
že uplně. den – noc, každym coulem.
a nebo je to tak, že celej kosmos je jenom právě tak velkej, kam zrovna
dohlídnu, víc ani píď,
nebo ty kam dohlídneš, nebo společně kam dohlídnem. v tom případě se to
sčítá ⇒ čim víc nás je spolu, tim větší je vesmír. a pak všichni
lusknem prstem a nazdar bazar.
je asi půl druhý ráno, 29. prosince, je mi třicet let a ležim pod
vánočnim stromkem, se mnou je tu dřevěnej koník na kolečkách, opadaný
jehličí a periferně nohy židlí a stolu a věšáku na prádlo a všechny ty
věci, co nevidim, ale tušim kolem sebe a za sebou. jsem v pyžamu, právě
vylezlej ze sprchy, vyčištěný zuby, dásník, verlaine, rimbaud, unger pod
vánočnim stromkem, dáreček vod vožralýho ježíška, svlíkačka za
kačku. léta prken pode mnou putujou ve směru mýho ležení – východ
západ. východ špičky, západ mozek, tužka, notes. merry christmas. tohle
je, tohle je součást projektu, tohle je jedna z definic vesmíru, ekvivalent
padesátníka umírajícího na mor v bídě vesnickýho domku v roce 1319,
nebo předávkovanýho negerskýho kluka, nad kterym plujou euforický mraky
modrý oblohy, což je to poslední, co ještě stihne vidět, nebo šťastný
matky dvou dětí, z kterých právě jedno – dcera, ta starší –
volala, že udělala maturitu za 2, a máma – ona je máma, no chápeš to?
ještě nedávno ona sama byla holka, maturovala – ona teď brečí
štěstim. štěstim!!! vesmír je štěstí. nebo bezďák, kterej se teď pár
set metrů vode mě – jak tu tak definuju nebe ležíce pod vánočnim
stromkem – choulí pod zechcanym jasmínovym keřem, a jak je vožralej, jen
hlasitě vydechuje horkej vzduch, horkej vesmírnej šťastnej i bolavej
vzduch. koníku víš? jsme pěkný dárečci. dřevák a liďák.
až se potok objeví
nechej se jím vést, nechej se jím vést
bosou nohou do něj vkroč
chladnou vodou běž, chladnou vodou běž
liška hne se v kapradí
letí nad houbou, liška nad liškou
pak se za keřem stočí
vidíš něco víc, vidíš něco tam, tam, tam!
jsi to ty, dřívko, co houpe se v potoce
jsi to ty, hořící ohýnek ve tmě
jsi to ty, a tohle je příběh o nebi
v tobě jsou, lišky a mráz a pouště
Tři dny před Štědrým dnem se kladenské Zrní přesunulo do pražského kostela sv. Šimona a Judy a spolu s hostujícím Václavem Koubkem tu příjemně podpořili předvánoční náladu. Během večera zazněla i koleda a kromě obvyklých nástrojů se rozezněly i zdejší varhany…
Vánoční koncert v kostele svatého Šimona a Judy si pro svoje příznivce připravila kladenská kapela Zrní. Program večera byl velice pestrý, pozvali si například písničkáře Václava Koubka…
Jako dárek k Vánocům dává populární kapela Zrní svým fanouškům volně ke stažení singl, který předznamenává nové album. Jak jinak – je o Vánocích…
Na kostelním koncertě vystoupí taky: Bohdan Bláhovec, Jakub Čermák,
Petra Fingerlandová a Jonáš Zbořil
vše začnou čtením, slamem…už v 18:30 !!
v 19:30 Václav Koubek
a 20:00 my
– otvírá se už v 6
– topí se tam !
Dobré ráno na ČT1 s kapelou Zrní…
Kladenská kapela Zrní má za sebou dlouhý, těžký a úspěšný rok, což jsou adjektiva většinou přináležející hudebním mohykánům/zasloužilým umělcům/fejkům, ale u nich to není mělká píár. Poté, co vydali dvě desky a pak vyšla i remixová skládačka Zrnitost, hodně koncertovali, představili loňskou řadovku Soundtrack ke konci světa na vinylu a za pár dní se představí v pražském Kostele sv. Šimony a Judy s možná dost nečekaným hostem…
Sám, Lazar žije sám, kroutí u pásu pátý rok
každý krok, myslí na chvíli, až toho nechá
sám bydlí sám, třídí součástky, pak jde spát
pás a spát, pás a tak den co den, všechno je stejně,
tak den co den, všechno je stejně
běž Lazare běž Lazare běž
běž Lazare běž Lazare běž
letíme vesmírem letíme
letíme hvězdami, helmy nemáme
Lok, další lok, Lazar pije a pak mlátí,
mlátí svět, mlátí ženu svojí, potom brečí
proč, bůhví proč, když ji bije, ho přesto miluje
miluje, mlátí, tak den co den, ale ono to přijde,
tak den co den, ale ono to přijde
běž Lazare běž Lazare běž
běž Lazare běž Lazare běž
letíme vesmírem letíme
letíme hvězdami, helmy nemáme
letíme Lazaři vesmírem
letíme hvězdami, helmy nemáme
Prosincové vydání El Dua, do něhož si zveme vždy „dva hosty z hudební oblasti, kteří dělají totéž, ale každý trochu jinak“, bude hostit nikoli dva hosty, ale dokonce dvě dvojice: za Bratry Orffy dorazí Lukáš Novotný a Matouš Godík a kapela Zrní nominovala do našeho vysílání Jana Ungera a Jana Caithamla…
Kladenská kapela Zrní vydala 12. listopadu 2012 svou třetí studiovou desku Soundtrack ke konci světa. Po videoklipech ke skladbám Dva a Rychta pánové nyní vypustili další k písni Tmou…
Zrní v nedávné době zažili nejvíce úspěchů. Loni vydali desku Soundtrack ke konci světa, která se líbila posluchačům i kritikům a stali se objevem roku 2012 v soutěži Anděl. I toto ocenění podle zpěváka pomohlo návštěvnosti jejich koncertů. V rozhovoru povídal Jan Unger o koncertech, Andělech, fanoušcích, remixech, jiných kapelách i plánech…
Zrní, „kladenskej uhelnejzen“, je pětičlenná hudební formace hrající alternativní folk-rock, ve kterém se snoubí lidovky s nekompromisností rocku a progresivností elektronické muziky. Kapela zavítala v rámci své šňůry i do Ostravy…
Kontaktní pořad pro všechny, kteří se rozhodli zůstat v pátek doma. Účinkují:Zrní — Vladivojna La Chia — Iva Milerová — Radka Legerská.
Toho večera bylo u brněnské Flédy rušno. Aby ne, konal se tu totiž křest vinylu skupiny Zrní, která si k sobě ještě přizvala kapelu Poletíme? Před klubem stála dlouhá fronta, kvůli níž se na spoustu lidí nedostalo a letět a zrnět tedy nemohlo…
Kladenská kapela se stala objevem roku 2012 v anketě Anděl. Do jabloneckého Klubu Na Rampě zavítali kluci ze Zrní úplně poprvé…
Představovat někomu Zrní je zbytečné, moc úspěšnějších „nových“ českých kapel minulý rok nepřinesl. Uvozovky tam jsou proto, že klukům trvalo skoro deset let, než vydali plnohodnotný debut. A ještě o trochu déle, než prorazili. Dlouhý proces to byl i s mixtapem, co pro nás udělali. Původně jsme ho chtěli vydat už koncem loňského roku a svézt se na vlně popularity, ale jak se to s mailovou korespondencí občas stává, zapadl.Teď, s nedávným vydáním Soundtracku ke konci světa na vinylu, jsme jej znovu vykopali. Datum výroby tak není už úplně aktuální, písničky v mixu však stále ano a posloužily nám jako pozadí pro to, abychom zjistili, co je u Zrní doopravdy aktuální…
stmívá se a nad střechama svištěj hejna rorýsů. mezi věžákama
hoří slunce a zrovna odplouvá někam nad pralesy a písečný duny a
v Kladně bude tma.
stmívá se a poslední paprsky se ještě dotýkaj posledních pater domů.
bezďáci pijou víno a zářej zrovna jak to slunce, který teď odlítá nad
mořský rybky a nad pouště.
koukaj na něj, jak zapadá mezi paneláky, jak letí pryč a je tady nechá
s krabicí sklepmistra na lavičce.
bezďáci, feťáci, kladeňáci
věděj, že neuviděj moře nikdy za život a tak pijou a zavíraj oči a
s tim sluncem i voni vodplouvaj. v tu poslední chvilku na krabici
sklepmistra jak na lítajícim koberci letěj k moři.
ale pak opravdu, mezi barákama, keřema, je tenká skulina
a oni vožralý vstanou a proklouznou touhle škvírou
a tam za poslednim panelákem se prostor votevře, slanej vlahej vzduch jim
ovane tváře, ty baráky zajedou do země a pod nohama je jemnej, jemňoučkej
písek a vlnky se třpytěj pod sluncem, který je sem vzalo dneska
s sebou.
kam dohlídneš jenom mořský vlny a voni se do nich položej
vlny šplouchaj a voni se líbaj
to je kladenský moře.
moře, moře, letíme k tobě
moře, moře, letíme k tobě
to bylo v létě, udělal jsem o tom píničku:
stmívá se, stmívá a kouř se rozplývá
stmívá se, dívám se, jak slunce odplouvá
k dalekým mořím letí a nás tady dole nechá
je léto 2013 večer a na Kladno jde tma
stmívá se a nad střechami krouží rorýsi
paprsků ještě se dotýkají poslední listy
bezdomej káru tlačí, ví že moře nikdy nespatří
nad ním je billboard a nad ním měsíc a nad měsícem nic
vem nás slunce, vem sebou k moři
vem nás slunce, vem sebou k moři
vem nás slunce, vem sebou k moři
vem nás slunce, vem sebou k moři
stmívá se a na omítce zrcátka plachých srn
míhaj se a slunce koráb právě vplul do vln
nad ryby zářit letí s ploutvema lesklýma
mezi duny a nad pralesy a v Kladně bude tma
vem nás slunce, vem sebou k moři
vem nás slunce, vem sebou k moři
vem nás slunce, vem sebou k moři
vem nás slunce, vem sebou k moři
dívám se, jak světlo mizí a stádo odbíhá
stmívá se, stmívá a koráb odplouvá
bezďáci víno pijou, oči maj přihmouřený
seděj namol, víčka dolů a příboj zblízka zní
vem nás slunce, vem sebou k moři
vem nás slunce, vem sebou k moři
vem nás slunce, vem sebou k moři
vem nás slunce, vem sebou k moři
Podzim po bezstarostném létě 2013
Pic ho, arab je pirát. Začal nosit zelenej šátek přes vlasy. Pořád si
mluví pro sebe, pořád vypadá jako arab ikdyž arab neni, ale navíc teď
vypadá jako pirát. Jde, mumlá si rozkazy pro posádku a šteluje sobotnim
ránem loď jménem Kladno Rozdělov. Nebo kormidluje Sobotní ráno Kladnem
Rozdělovem? Nevim. Každopádně to řeší. Bude to vyřešený, neni třeba
se obávat.
Z naší ulice sundali všechny lavičky. Je to opatření města proti
bezdomovcum, všudedomovcum, jako je arab. Shromažďovali se tu každodenně
už od rozednění, kolem devátý jich tu po lavičkách sedělo – celá
parta, všichni už takhle po ránu uplně vybydlený a řvali na sebe di do
píči a zpívali falešný cikánský písničky, zdravili nově příchozí a
odpoledne už byly obsazený lavičky všechny, seděli bezďáci podél naší
jednosměrky a jako rybáři do řeky koukali na silnici, jak fanoušci na
fotbal sledovali naše naleštěný káry a škatulkový životy a k večeru,
když jsem jednou takle vycházel z domu, ležel jeden nečekaně vopřenej vo
vchodový dveře, že když jsem otevřel, vkácel se mi dovnitř, hodil záda a
jak to nečekal, vyvalil na mě nad sebou voči, naše bulvy na sebe civěly,
nevěděli jsme co, a tak von zvolil variantu jakoženic, zůstal ležet a
řiká mi „v pohodě, v pohodě“, aby mi dal najevo, že mu nepřekážim
a tak sem se vomluvil a překročil ho a řikám nashledanou. Von za mnou rychle
vstal, „v pohodě“ tlesknul si na povzbuzenou, zamotal se a vodpotácel
k lavičkám za vostatníma, na tribunu. Dveře se zabouchly.
Policie nechala lavičky vodstranit, jelikož si obyvatelé – domovci na
bezdomovce stěžovali. Je to možný. Mně se to s nima líbilo. Naštěstí
některý jsou chodci, lavičky nepotřebujou, kroužej, putujou a tak
nezmizeli. Jako arab pirát, kormidelník dnešní soboty, kterou prováží
vodama Kladna Rozdělova.
sníh byl když jsem spatřil prvně tvé dlaně
stejný chlad byl, zmrzlé cesty v té době
a teď, šaty tvoje jsou bílá oblaka
černou mou si duši k sobě ta tvá zpět láká
bílé cesty hebké tvé jsou závoje
mířím k tobě, mířím kopci v té zimě
a pak, větve kolem – to jsou kosti tvé
sem teď černou duši moji ta tvá k sobě zve
spolu půjdeme, jedno budeme
spolu půjdeme, jedno budeme
chladné říčky obklíčí mě – tvé tepny
křídla z větve prudce vzlítnou – tvé křiky
a tam, stejně jak v den, kdy spánky dotkly se
bledý padám vedle tebe a sníh jsou tvé dlaně
spolu půjdeme, jedno budeme
spolu půjdeme, jedno budeme
Ten kdo ve středu 25. září, ať už omylem či naprosto plánovaně, zavítal na křest vinyl remixů poslední desky Zrní, která nese název Soundtrack ke konci světa, mohl se těšit na spřátelený benjo punk z Brna v podání kapely Poletíme? a v očekávání čekat, jak se klukům ze skupiny Zrní podaří obstát před vyprodanou Lucernou…
Vzhľadom k tomu, že premýšľavú kapelu Zrní už poznám naspamäť býva mi na ich koncertoch občas ľúto, že už nemôžem zažiť to, čo na ich prvom vystúpení. Aj tak sa vždy na nich teším a ešte stále dokážem v ich hudbe a textoch objavovať nové významy. Nebolo tomu inak ani na ostatnej Besede u Bigbítu…
Na nové album Zrní si fanoušci ještě musí počkat, ovšem už v září se můžou potěšit s albem remixů třetí desky, která navíc vyjde také na vinylu, a elektronickou reedicí debutového alba Voní. První ochutnávkou z bonusového remixu je píseň Hýkal, ve které hostuje Lenka Dusilová…
Za poslední dva roky se z toho stalo klišé a kdo nemůže kladenským muzikantům přijít na jméno, trochu se oklepe, ale Zrní jsou koncertní jedničky. Ve vynikající formě se předvedli i na Open Air Festivalu…
Dobré ráno na ČT1 s kapelou Zrní…
Na Radegast stage se po deváté hodině večer začali ke svému, tentokrát samostatnému, vystoupení připravovat kluci z kapely Zrní. Vzhledem k tomu, kolik se na skupinu přišlo podívat lidí, bych se ani v nejmenším nebál je propříště postavit na jednu z hlavních stagí…
Časné odpoledne patřilo noblese Bratislava Hot Serenaders, to pozdní zase hudební přemýšlivosti Zrní. Kladenská kapela, která si letos v březnu odnesla z udělování cen Anděl sošku za objev roku, má současnému posluchači skutečně co nabídnout…
Straky
dál, dál, lesem dojít jde se dál, dál
dál, dál, mezi stromy
straky nad hlavou, straky nad hlavou
svítá, kapky lesem kapou
dlouhá, cesta za tebou je dlouhá
dlouhá, mezi všemi
koníčku, kde ses mi ztratil cestou
koníčku, kam ses to vydal vodou
fouká, vítr fouká z polí
straky nad hlavou, straky nad hlavou, šperky kradou,
do okapu je skryjou
dál, dál, jde se lesem dojít
dál, dál, mezi stromy
svítá, někde za obzorem svítá
svítá, v cizí zemi
možná, že hledám vchod do podzemí
možná že v dálce se poklad třpytí
dál, dál, vítr fouká z polí
straky nad hlavou, straky nad hlavou, šperky kradou,
do okapu je skryjou
straky nad hlavou, straky nad hlavou, šperky kradou,
do okapu je skryjou
O existenci kladenské pětičlenné partičky Zrní se toho dlouhou dobu mnoho nevědělo. Až po deseti letech sbírání zkušeností se začíná kapela, již tvoří čtyři Honzové a jeden Ondřej, probíjet na výsluní. Co jim vadí na tuzemské hudební scéně a jak se kapela těší na letošní United Island, na němž zahájí svou letní festivalovou šňůru, prozradil v rozhovoru frontman Honza Unger…
Příští stanice: Metro! Andělový objev uplynulého roku Zrní během našlapané koncertní tour vystoupil cestou z Bratislavy v Brně. Při jeho poslední návštěvě bylo vyprodáno, narváno bylo i tentokrát…
Alternatívna skupina Zrní je na scéne už od začiatku tretieho milénia, no až minulý rok sa jej dostalo uznanie, ktoré si zaslúži. Po dvanástich rokoch fungovania a troch vydaných albumoch si kapelu všimla Akadémia českej populárnej hudby, ktorá jej udelila cenu Anděl v kategórii Objav roka. No ako sa hovorí, radšej neskoro, ako nikdy…
Za soumraku, když jdeš městem, potkáš spoustu koček na křižovatkách
ulic, kde nejezděj žádný auta. Kocour sedí a čeká na tebe. Projdeš kolem
něj. Vopustíš poslední domky a vejdeš do továrního města.
Některý komíny čuděj. Válcovny, slévárny a v jejich dutinách horký
sluneční železo. Kolem keře zkřivený, to jak se snažej prodrat starou
zdí, rozpraskaná vrstva asfaltu na panelce, smdrí to tu kouřem, volejem a
jak slunce zachází, dopadá jemný večerní světlo na hromadu petlahví a je
to jak obří krasohled. Zapadá slunce za komínama, je jaro a voněj šeříky
a hlohy. Ty pachy se mísej, šeřík a vyjetej volej, uhelnej kouř a bezový
listí, kopřivy, kočky, haly, křižovatky. Žádný muzikanti pouliční, ani
jeden motýl. Vopuštěný, vyvražděný, vyrvaný, vyrabovaný továrny,
vrátnice, koleje, hnízda železnejch matek.
Po těch starejch kolejích jdeš křoviskama, vlevo je něco jako bažina,
kmínky bezů čouhaj z klidný hladiny močálu a nad nima už je jenom hora
strusky. Napravo zeď, vysoká zeď s vostnáčema, zeď vohraničující
fungující haly s nejvyššim komínem v okolí. Koleje tě vedou mezi
řadama budov s vysklenýma oknama, utrženýma okapama, takže voda stejká po
vomítce a na odhalenejch cihlách roste mech a dole na rohu je vykapaná díra
v zemi, a nahý barevný kamení.
Najednou je nádraží, vodstavený vagóny a mašiny, který sýpaj,
voddechujou, evidentně ještě jezděj. Ale kam? Další haly. Občas se
v některý ještě dělá. Ozývaj se hlasy. Vidim to žhavý oranžový
železo, jak zachraňovaný srdce, jedna ze základen přežívajícího
života. Vobčas po areálu, kam jsem došel, jede kamion, vobčas proběhne
zajíc. Zajíci jsou velký. Hromada pneumatik, křižovatka panelek, ulic
zajícovy a mý a nad náma nebe při soumraku. Kdo je na vrátnici na konci?
Kdo jsou ty lidi, co se tu vobčas zjeví? Zajíc se mě nelekl. Kouká na mě.
Oba jsme sem zabloudili, oba jsme tu hosty, mezi duchy. Já běžím doleva, on
vpravo. Přeskoč louži, díru v zemi, vyběhni kopeček k závoře, oběhni
jí a jsi na druhý straně, na živý silnici, venku z továrního města,
slunce zapadlo.
Přede mnou teď ční do výšky obří chladící věž nový elektrárny,
katedrály, zářící nad chudým podhradí. A pod ní trosky, ruiny,
doutnající zbytky, slepý koleje, voči vydloubaný, pláně osiřelý, jak po
výbuchu a v úkrytech přeživší skupinky se znovu zmáhaj. Potomci starý
slavný železný civilizace ochraňujou v pecích betlémský světlo a
zkoušej vzkřísit novej horkej svět.
Venku za branou, když oběhnu tu novou elektrárnu, je hospoda. Obyvatelé
Země se scházej. Tady seděj u stolu první obyvatelé kolonizující ruiny,
spolu s pamětníkama ze starý generace. Těžká dřina, nutná spláchnout
hodně pivama. Obyvatelé země se scházej, jiný vod sebe utíkaj, procházej
kolem sebe, prodíraj se mezi sebou, dotýkaj a čenichaj, kopřivy a zaječí
srst, v různejch časech a různejch podobách a souvislostech.
Dobrej večer, desítku, díky.
Kladenští Zrní vydali v loňském roce svou životní desku. A úvodní apokalyptická “Rychta” je rozhodně jednou ze životních písní, lepší rozjezd si lze těžko představit…
Na jedné straně lidé smíření s koncem života a novým začátkem, na straně druhé nesmíření, kteří se ani v hraniční situaci nedokážou vzdát hmotných statků. Taková je základní myšlenka nového videoklipu Zrní…
„Po smrti se nejde do nebe bratře kapitáne“, řekl mi vožralej na
drát. „Po smrti se de do hlíny a basta, nebo do urny, do prdele a věc je
hotová.“
Řiká se mu arab, protože tak vypadá. Neni to ale arab, jenom je tmavej a
fousatej. Chodí po naší čtvrti, mluví si sám pro sebe a usmívá se
přitom. Všichni ho tu znaj. Vždycky ho pozdravim a on mě.
„Dobrej“
„Dobrej!“
Teď je ale arab na mol, na drát, stojí se mnou u skleněnejch kontejnerů a
vypráví mi, jakoby si normálně mluvil sám pro sebe, jenom to jde ven, jenom
je to nahlas, jako bych mu dělal jeho druhou půlku.
„Po smrti je hovno bratře, žádný nebe, nebe je teď! ale vidíš ho? já
ne! je sice teď, ale já dneska vidim hovno i teď, a věc je hotová.“
Hodim do kontejneru lahev a ta se roztříská a zvuk se rozletí po setmělý
ulici.
„Nebe je kapitáne teď a až budem vyplý, až zeklepem bačkorama, bude nebe
furt teď, jenom my už nebudem, kdo ho uviděj. Tomu věřim, tomu bratře
věřim, ale dneska teda jak na to koukám, dneska vidim houbeles, naprostý
hovno, píču bratře.“
A věc je hotová.
„Dneska du a všechno mi sere, celý mi to příde úplně komplet zbytečný
sraní s tim. proč? kurva proč mám zvedat haxny? Takže já ti povim, nebe
jo, nebe teď, jedině teď, pač po smrti, až zaklepem bačkorama už ani prd,
ale dneska, zrovna dneska nebe ani teď, nebe nikdy a furt jenom něco
takovýhodle nahovno divnýho. člověk jenom courá a domy stojej a čuměj na
něj. No ne?“
„No naprosto!“
„Kurva!“
„Jo, kurva.“ řikám, přitakávám kurva a vyhazuju další prázdný
flašky, nevratný, skleněný, a ty se tříšťej v poloprázdnym kontejneru
vo vostatní flašky už rozflákaný. rozflákaný, jako je dneska arab, ale
zejtra bude recyklovanej, pude mezi domama naší čtvrti, bude si zas mluvit
sám pro sebe a usmívat se při tom na vostatní, s jasnym vědomim, že po
smrti sice bez nás, ale teď s náma, nebe je, nebe sme my a von a čumivý
baráky a tak ňák všechno a věc je hotová, myslim. haleluja.
Dnes otevřeno
Nabídka dne:
Smažený sýr, obloha – 89 Kč
Kladenská kapela Zrní hraje už od roku 2001. Letos skupina získala cenu Anděl za objev roku. Přinášíme vám rozhovor s členem kapely Honzou Ungerem, který v Zrní zpívá, hraje na kytaru a flétnu. Ptali jsme se na to, jak se kluci dali dohromady a jak vypadalo jejich studium…
Rozhovor v rámci pořadu Mixxxer…
Řídim auto na autodromu na pouti a vrážim do neznámejch lidí, který
zase říděj to svoje auto, auto za 40 kurun na 5 minut, jezdit kolem dokola
a vrážet do vostatních, všichni do všech. Vždycky se na sebe usmějeme,
když s náma náraz cukne. Hups! chichi, znova se rozjet a jupí napálit
dalšího, snad mě nesejme někdo dřív. Kolem je noc, noc prostřílená
lejzrama, světlama, diskohudbou, vyvolávánim pouťařů, mrzne a ty chlapi
stojej, mnou si ruce, přešlapujou a při tom volaj do prázdný pouťový
uličky: „dámy páni, přistupujte užívejte, dvojitá jízda právě
začíná, pobavte se odvažte se, dvojitá jízda pro dámy i pro pány je
tady, je to tu, jízda právě začíná,“ a za nima stojí plastový hrady a
střelnice s růžema a labutí kolotoče se spoustou blikajících světel a
obříma malbama draků, skůtrů na oceánu a cirkusovejch modelek
v plavkách, „dvojitá jízda, nečekejte, nakupujte žetony!“ a nikdo
nepřistupuje, páč je kurevská zima a já jedu v autě na autodromu, koukám
na to a do týla mi vráží pani s chlapečkem, obě naše posádky s sebou
škubnou, hlavou dopředu, pak do zadu, pak ještě malinko dopředu a usmějeme
se, chachá, to byla žucha, ale já jsem malinko naštvanej, jelikož jsem to
nečekal, jak jsem byl zabranej do kolotočáře naproti a jen jsem si to tak
kroužil vnějšim okruhem, mimo ostatní srážky, ale už se směju, protože
už si to ženu za pomstou a pořádně to do nich napálim v protisměru. Uá
a chachá, to byla žucha, dopředu, dozadu a ještě malinko dopředu a už se
zase na sebe smějeme, jaká je to legrace, ale já mám malinko radost, že
dostali co proto, hlavně ten kluk, protože se kření jak blbeček, jako by
byl velkej šéf a řídil Mercedesa, teď zrudnul, kamenně se usmál a je
rád, že má vedle sebe maminku, pitomeček a maminka rozdováděná je
v extázy a vodváží ho dál. „Přistupujte, nastupujte, dvojitá jízda,
poslední místa!“ Je zima a jediný vobsazený jsou autodromy.
5 minut uplynulo, auta zastavila, vystupujem a jdem si svou cestou, všichni,
co teď do sebe bourali, cukali hlavou dopředu dozadu a zase malinko dopředu a
smáli se pak na sebe. Všichni se rozejdou a nikdy už se neuviděj.
„Dvojitá jízda právě začíná!!“
Vítěz kategorie Objev roku v Cenách Anděl se ve filmovém zpracování skladby Rychta vrátil k tématu konce světa. iDNES.cz přináší klip v premiéře….
homeless – chlap a pes
jako na moři
chodníky nás nesou
jdeme chladnou zemí, jdeme chladnou zemí
městem plujeme
hlavu zabalenou
kolem auta hučí, kolem auta hučí
noha za nohou
naše těla teplý
těla přehrabaný zimou
v každam okně jdou
lidi do postelí
lidi do postelí, lidi jdou
andílkové mí, zahřejte víc jí
andílkové dvou, dejte noc dobrou
na zdi napsaný
že se vlny valí
že se vlny valí, na Zemi
plachty napnutý
jsou naše těla teplý
čtyři oči v křoví, čtyři oči v křoví
padá sníh
v noci na nádraží
jsme psi zatoulaný, jsme psi zatoulaný
vlaky nejedou
žádnym směrem dobrym
žádnym směrem dobrym, směrem psím
andílkové mí, zahřejte víc jí
andílkové dvou, dejtenoc dobrou
andílkové mí, zahřívejte jí
andílkové psí, buďte k ní hodný
Skupina Zrní s albem Soundtrack ke konci světa zvítězila v anketě Proglasu o Album roku 2012. Dále si na své konto připsala Anděla v kategorii Objev roku a nominována byla v alternativní a folkové kategorii. Jejímu rozkročení mezi žánry i jejímu albu coby koncepčnímu projektu se věnujeme v naší recenzi…
“Je dobré si otevřeně přiznat, že jsi malej nahatej kluk a nedělat ze sebe něco jinýho,” řekl už na našem prvním pracovním setkání kapelník Honza Unger. Já zase nemám důvod skrývat, že půlrok, který jsem loni se ZRNÍ jako spojka mezi kapelou a novináři prožil, hodnotím ve vztahu k nim jako stále trvající lásku na první pohled. Jako sérii zpráv o přirozenosti a otevřenosti mezi lidmi. Jako dobrou zprávu o stavu tohoto světa. Tento rozhovor by mohl být inspirací pro všechny muzikanty, kteří to s hudbou myslí vážně. Uzavřením jedné kapitoly knihy, která ještě nebyla dopsána…
ráno, 1. jarní den
nebe, nebe
tikání hodin v obýváku
spoustu tvarů kolem
na všechny sáhnout, na všechno šahat
mám ruce a na rukou mám chlupy a vrásky
nebe, když jsem nebe, můžu bejt i ona? fíkus?
můžu bejt fíkus, nebo už jsem?
někde hluboko ve mě neexistuje čas. vůbec žádnej
hodinky tikaj, ale čas neběží
hluboko ve mně je nebe, tma
božskej neutrál
veškerý možnosti
ještěři a vopice a my lidi
to všechno se děje v jedný chvíli
jakoby čas celou dobu stál
vykoukl jsem ze tmy
a pozoruju, co všechno je možný
mám ruce, do kterých vedou žíly
čas stojí, jdu na všechno sáhnout a ke všemu čuchnout
povídáme si
větve stromu před oknem se hejbou
nemůžu psát, jsem u vytržení
olíznout si ruku, je trochu slaná
kde jsou asi teďka rorýsi?
může se do nich vcejtit? jsem rorýs?
Asi ne, ne přímo on, ale i v nich
stojí čas, je božskej neutrál
a nekonečný možnosti
i v nich je tma
ta samá
stovky, tisíce rorýsů, malejch tělíček
nesou nad horama v sobě stovky průzorů do nekonečna
tisíce maličkejch nekonečen, tmiček
a já, ta samá
v podobě člověka, o tom píšu
a písmenka, hieroglify jsou ptačí zpěv, rorýsí pištění
jak jsem si olízl ruku, zježily se mi chlupy
tohle je tma. takhle barevná, takhle živá
takhle jí vidíme. rorýsem a člověkem
jakej je rozdíl mezi spánkem a smrtí? a životem?
nekonečno, nezačátečno, průběžno
sakra podle nějakýho zákona zachování energie, hmotnosti, nebo čeho
musí logicky bejt nekonečno, musí neexistovat čas!
a stejně logicky teda i neexistovat vůbec nic a nebo to bejt furt
život je nekonečná halucinace
tisíce maličkejch průzorků do nekonečna
letí nad horama, aby tu pak celý léto pištělo mezi panelákama
pískání, jako psaní, jako ty mý hieroglify
protože mnou tma nepiští, já nemám zobák!
zavřu oči a na pár časoprostorovejch vteřin umřu, zmizim, ponořim se do
boha všemohoucího
abych si ověřil že se vůbec nic nemění, nezměnilo,
že je klid, všechno platí
mý dědkové a pradědkové a přesličky a baletky a mořeplavci
všechno to tam je. teď a vždycky.
pak zas oči otevřu a jsem někde tady
psací průchod do tmy
sedim a tělem mi cirkuluje krev
až umřu olízni si ruku
taky jsem si ji teď olíz!
Kladno, 21.3. 2013, 9:51:15, 16, 17, 18, 19, 20
Skupina Zrní z Kladna zvítězila v anketě hudební redakce Proglasu o nejlepší album roku 2012 a vysloužila si čtyři nominace na cenu Anděl. V pořadu Jak se vám líbí budeme s jejími členy budeme hovořit nejen o úspěšném CD Soundtrack ke konci světa, ale také například o spolupráci s Markétou Irglovou na filmové písni nebo o hudebním doprovodu k tanečnímu představení Kolik váží vaše touha?
v hlubokym vesmíru na mě padá voda
jsem tu, tluče mi o lebku, stejká mi po vlasech
do uší a očí, otupí mi sluch, ucpe uši
v hlubokym zvířecim vesmíru jsem teď tichej, hladkej, oddanej
mám lidskou podobu, zavřený oči, jsem na povrchu planety, která se
otáčí, sviští, letí, páchne, hoří
a voda jí hasí, zavlažuje
ta voda, která teď buší do mý lebky lidský a jediný, co mám teď, je
čich a já cejtim vůni vody
Co je to, co teď přes zavřený oči vidim? Na kolik sou to větší hlubiny,
než vobraz před očima otevřenýma?
Akademie populární hudby rozdala ceny za nejlepší hudební počiny loňského roku. Cenu za nejlepšího zpěváka si odnesl Vojtěch Dyk, nejlepší zpěvačkou je Aneta Langerová. Skupina Kryštof získala ocenění za skupinu roku a její Inzerát se stal nejlepším albem. Za objev roku akademici označili kapelu Zrní. Uveden do Síně slávy byl Pavel Bobek…
plamen, co ho teď večer pozoruju, mi říká
že i tohle jsem já, takovej, co svítí a pálí
že hluboko i já jsem horkej a zářivej
výsadek slunce u mě na stole mi právě předává
zprávu o hořící podobě ducha vesmíru
mám v sobě sopky a sluneční erupce
sedim u stolu
Zní to jako příběh z knížky o americkém snu po česku. Před víc jak deseti lety si parta kluků z kladenského gymnázia řekla, že se bude živit hraním do klobouku v pražské Celetné ulici. Dnes jsou nominovaní na čtyři ceny Akademie populární hudby Anděl. Mohou se stát objevem i kapelou roku. Ale Zrní nežijí americký sen. Jsou v Česku, kde jejich poslední deska Soundtrack ke konci světa navzdory modernímu zvuku Ondřeje Ježka (nebo možná právě „kvůli” němu?) zní jako velká alternativa. A Zrní si nestěžují. Za Česko jsou rádi…
V noci jsem koukal na stíny na stropě. Pootevřenym oknem vanul ke mně
zimní vzduch. Ležej dva lidi vedle sebe, srovnaný, baterky. Pokoj je obří
nabíječka a ráno vstanem dobitý. Teď mám já poslední proužek, jsem na
červenejch a ty už nic a spíš, ruce podél těla, nohy narovnaný, obličej
ke stropu. Koukám v tom svym poslednim procentu na tvuj nos, jak vtahuje
vzduch. Pak se otočim na záda a pozoruju taky strop. Dva ležáci, baterky
v pozoru. Musim se přemáhat, přistihuju se, že už někam vodplouvám, už
jsem tu jen špičkama prstů, ale ještě chvilku tu bejt chci! Snažim se
ještě vnímat, jak oba vedle sebe, nosem nahoru, vdechujeme ten zimní vzduch,
oba k tomu máme po páru škvír v obličeji, nozdry se nepatrně pootevřou,
a tak zima a voda a dinosauři a planety vejdou do nás a rozprostřou se po
celym těle. Pralesy, oceány a páry z gejzírů, v hrtanech, plicích,
v krvi, v prstech. Prstech nehybnejch na rukách podél těla složenejch.
Ty stíny, to sou ty samý odrazy, jako na stropě babiččiny ložnice, kde
spíme, jsme děti na návštěvě, vedle mě baterie sestřička a já čichám
vzduch a když teď kolem činžáku projíždí noční tramvaj, stín se
přehoupne z jednoho rohu, přes celej strop do toho druhýho. Stín, komín,
pták má zobák, noční hlídač s pláštěm nad dětma, sourozencema
u babičky. Teď je zase tady a já s někym jinym, se svou družkou, ženou,
ležící spící v našem bytě.
Odlítám někam. Teď tluču kladivem do plechu, vtiskuju do něj pilníky a
rašple a svojí energii, hledám krásu, to vyrábim grafickej list jako
Vladimír Boudník a do oken svítí reflektory vlaku vezoucího novej
materiál, nový plechy a náhradní kladiva. Stín, komín, ještě jsem
tady!
Chladnej vzduch z okna mě vrátil. Pootočim se na břicho a koukám na sníh,
přes orchidej, která na podlaze stojí a i teď v noci napřahuje svoje
bezbranný a křehký květy do prostoru a sděluje tim nám ostatnim, že i my
jsme křehký a bezelstný. Vrať se! Ležim na břiše a přes bílý květy
pozoruju bílej ledovej padající a padlej sníh. Bílá v bílý, každá
jiná, jinak teplá. Bílá s bílou a víčka mi klesaj i teď a to na
břiše usnout neumim.
Přesun na záda je to poslední, co udělám dneska na týhle planetě, cestou
ti dám pusu, párkrát si poslechnu, jak se nadechuješ a vydechuješ a
sděluješ tim nám ostatnim, že i my jsme krásný a bezbranný a spící,
spící, spící…
Narovnám se, druhá baterie připravena k nabíjení, poslední červenej
proužek zablikal a zmizel, stíny stropu, dětství, poslouchejte do tří, 1,
2, 3.
Kladenská kapela Zrní patří k tomu nejzajímavějšímu, co se v poslední době objevilo na české alternativní scéně. Již předchozí deska Hrdina počítačový hry jde do světa (2011) zaujala svébytným písničkářstvím na pomezí folku, popu, rocku a moderní elektroniky. Loňská deska Soundtrack ke konci světa pak rostoucí hvězdu potvrdila přehršlí nominací na řadu hudebních cen. „Pro Zrní je zásadní, že jsme parta. Je to naše podstata,“ tvrdí zpěvák Jan Unger…
Kladenská kapela Zrní připravila už třetí klip, následující po vydání třetího alba Soundtrack ke konci světa. Písnička Dva je duetem zpěváka Zrní Honzy Ungera s hostující Karolínou Kamberskou…
A konec světa nakonec nebyl. Lidstvo už se zase zabývá jinými důležitými věcmi, celé to veliké očekávání je docela zapomenuto, ale něco po něm přece zbylo. Soundtrack. Soundtrack ke konci světa. Výborné album kladenské pětice Zrní. Svou třetí deskou kapela potvrzuje, že si čestné místo mezi nejskloňovanějšími jmény domácí scény rozhodně zaslouží…
Skupina Zrní vydala minulý rok album “Soundtrack ke konci světa”, které se během chvíle stalo černým koněm mezi hudebními kritiky i fanoušky. S kapelou jsme si povídali samozřejmě také o dalších věcech, než jen o desce, nominované i na cenu Apollo…
Ve sněhu jsou otisky běhu zajíce. Je to zajíc a k němu se u sloupu
s lampou pojí druhej. Dva zajíci se setkali u lampy, nevim, jestli ve
stejnym čase, ale vim, že tam oba byli, a pak oba spolu, obě zaječí těla
i zaječí duchové, běželi podél koleje až za nádraží, kde se
rozdělili a rozběhli do různých stran pole. Jakej je rozdíl mezi tim, že
by oba dva, oba kožichy, běželi ve stejnou chvíli, a tim, že tu byl každej
v jinym čase??
Moje babička má králikárnu, starou maringotku, a v ní dvacet králíků
v kotcích na straně jedný a tak deset králičích staženejch a napnutejch
kožek na straně druhý. Hopsáči jedi seno, hejbaj čenichama a krz pletivo
maj výhled na kožichy svejch předků. To je drsný ty vole. Viděj, jak
skončej. Na férovku. Ale vypadaj spokojeně, maj se dobře, babička s nima
mluví, povídá si s nima každej den při krmení, co a jak, jak se maj,
vzduch je průzračně čistej – venkovskej, seno z léta nasušený a až
příde čas, babička vytáhne králíka z kotce, pohladí ho a…seno do
masa, maso do člověka. Energie hlíny, která je rozloženejma tělama,
energie slunce při vyrůstání louky, energie člověka při sekání a
obracení sena, energie králičích životů – tohle všechno jde do
člověka. Do babičky, do návštěvy, která příde na oběd. Králíček na
kapustě s rýží. Může bejt? A kůže, srst – se napne na drátěný
ramínka a pověsí, aby vyschla. Ve výkupu se prodává jedna za 30 korun,
„kůže, kůže, výkup kůží! kůže!“ a tyhle kůže teď visej naproti
zafuněnejm kotcum a králíci hejbaj nozdrama a vypadaj šťastně.
Je zima, venku zaječí stopy. Potkaj se zaječí duchové u lampy, přestože
tam je každej v jinou chvíli??
Telefonovat. Mít zavařenej mozek. To teď dělám. Mám horkou hlavu na
spánku a tak si přendavám telefon k druhýmu uchu a telefonuju na druhý
straně tak dlouho, než se mi zavaří spánek i na týhle druhý straně, a
já mobil vrátim zpátky zas k tý první, která mezitim trochu vychladla.
Trochu. A takhle to jde dál, takle to jde furt, jen intervaly se
s postupujícim časem zkracujou, to jak nestihnou spánky zcela vychladnout,
přendavám, levá, pravá, ucho, ucho, ucho, ucho. Už nechladnou vůbec, už
jsem papiňák, mám dojem, že už musim mít změklej celej mozek, uvařenej,
19 minut, 20 minut, a pak: …„dobře, tak jo, tak čau!“
Konec.
A je ticho. Stojim uprostřed místnosti, je ticho, den, hlavou mou vařenou
zní: tak jo, tak čau. tak jo, tak čau. tak čau. čau. au. psssst. Ruce mám
svěšený volně podél těla, stojim, ani mě nehne, dejchám, venku padá
trocha sněhu, trocha chladivýho sněhu a v něm se vznáší moje spánky a
chladnou, chladnou a nohy jsou bosý, přicuclý k chladný dřevěný podlaze.
Netelefonuju. Nic a sníh. Věty odpluly, odsněžily. Je jen boží klid.
…no a pak jdu k počítači, zapnu ho a začnu zahřívat čelo. No ať
jsem vopálenej pěkně ze všech stran. A zezadu? To se budu muset na křesle
točit: k monitoru čelem, k monitoru zády, čelem, zády, čelo, temeno,
mobilem zleva, mobilem zprava. dolce vita. vařená hlava.
A co na to TV??
Je to měsíc od křtu nového CD Soundtrack ke konci světa a zároveň od chvíle, kdy jsem hudební skupinu Zrní viděla a slyšela poprvé naživo. Čtyři Janové a jeden Ondřej tvoří nezaměnitelnou a osobitou hudbu přes 11 let, nicméně do širšího povědomí se dostávají spíše až v poslední době. Stejně jako jsou originální jejich písně, tak je originální také zpěvák kapely Honza Unger, a to jak procítěným projevem na pódiu, tak i milým a přirozeným vyjadřováním během rozhovoru…
Už potřinácté vyhlásila hudební redakce Radia Proglas anketu Album roku. K hlasování jsme jako každý rok vyzvali spřízněné publicisty, hudebníky, vydavatele, promotéry a další osobnosti. Celkem se v letošním roce hlasování zúčastnilo 80 respondentů. Vítězem se stala kladenská skupina Zrní, na dalších místech skončili skupina Květy a Karel Plíhal…
Hudební imaginace se zdá být nekonečná, stejně jako se stále objevují ti, kteří hudbu dělají jen z pouhé potřeby, bez ohledu na to, zda bude mít nejen komerční, ale i masový dopad. Ale i ti, kteří už si své místo na slunci dobyli a jejich popularita stoupá, mají své “levobočky”, stranou mimo hlavní pozornost.
Rozhodl jsem se, volim Karla. Je to volba celý země a chceme se společně
na někom dohodnout. Chceme najít společnýho kandidáta. A toho vidim
v Karlovi. Na nikom jinym dobrym se neshodnem. Moc mě baví ta vlna, která se
pro něj vzedmula! To nadšení. Stmelil hodně lidí. Kolem Táni se to
bohužel nestalo, zkrátka neni tim společnym dobrym kandidátem pro celou
zemi. V rámci celku je to jistej extrém (ač v pozitivnim slova smyslu), na
kterej lidi ještě asi nejsou připravený. A tak s radostí a pokorou od
svýho „extrémního“ názoru ustupuju, protože chci společně
s ostatníma zvolit společnýho dobrýho prezidenta. Karlovi věřim, baví
mě. Bude to hezký, bude to nový a cítím, že to týhle zemi dá to, co jsem
si přál – pozitivního ducha, kterej tady v posledních letech tolik
chyběl.
Jdu na to.
hud.
S českou kapelou Zrní je to asi jako s podobenstvím o zrnu hořčičném. V tomto případě pětice mladých Kladeňáků před jedenácti lety zasela nepatrné folkové semínko, které koncem loňského roku zastínilo velkou část dění na tuzemské hudební scéně a svojí třetí deskou Soundtrack ke konci světa vyhnalo větve tak vysoko, až se z něj například stal favorit na cenu Apollo…
Kladno je zjevení: jeho centrum je opravené a uhlazené, ale za barevnými paneláky prosvítají zbytky Poldovky, čtvrtě cikánských domků a zbytky uhelné minulosti města, vypráví zpěvák kapely Zrní Jan Unger. Poetika města Kladna je ale jen jedním z důvodů náhlého úspěchu Zrní…
Konec světa sice neproběhl, ale kladenské Zrní na své třetí desce “Soundtrack ke konci světa” k jeho očekávání složilo výtečný doprovod. Album se natolik povedlo, že jsme se pustili i do makrorecenze, která pro kapelu dopadla velmi dobře…
Neni to uplně tak, že se při volbě prezidenta rozhoduju mezi volbou
srdcem a volbou rozumem. Oba kandidáti, o kterých uvažuju, jak Karel
Schwarzenberg, tak Táňa Fischerová, jsou pro mě jistym pokračovánim
směru, kterej ztělesňoval Václav Havel. Z obou cejtim to, co je pro mě
zásadní: jsou mi sympatický. Jako lidi. Jsou mi milí, čiší z nich na mě
lidskost, pozitivní energie.
Mám pocit, že jsme se odnaučili řídit se intuitivně, jakymsi primárnim
zrakem, základnim pocitem. Namísto toho řešíme vsugerovaný „povrchní“
témata. Podléháme snadno síle manipulátorů, který stáčej naši
pozornost jinam, než by přirozeně směřovala. I v tomhle případě se to
projevuje. Necháváme se ovlivnit mediema a zavléct se do boje PR vizitek
jednotlivejch kandidátů, necháváme se zatáhnout do hry o důležitosti
něčeho úplně jinýho, než je pro většinu z nás skutečně bytostně
důležitý.
Věřim, že prezident krom všech politických, ústavních povinností je
v první řadě hlavně autoritou. Morální autoritou. Někým, ke komu přeci
jen celá země nějakým způsobem vzhlíží, nebo aspoň jeho přítomnost
cítí, vnímá. Že prostě „z hradu“ cosi sálá a ovlivňuje nás.
Může ovlivňovat. Myslim si, že se to dělo i za éry Václava Klause, i on
je toho důkazem, bohužel s negativním výsledkem…
Kvůli tomuhle vlivu prezidenta, jakožto energie, nějakýho zastřešení
nás, naší země, je pro mě hlavní, ne jak by se postavil k tomu a tomu
zákonu, jak by postupoval tehdy a tehdy, kdyby a kdyby, ale jakej je to
člověk! Co z něj vyzařuje! Jestli bych si s nim rád pokecal, jestli
kdybych byl součástí kmene, bych si ho zvolil za svýho vůdce, stařešinu,
šamana.
Chtěl bych prezidenta, kterej na nás bude mít svou podstatou „dobrej
vliv“. Kterej nás stmelí hlubšíma hodnotama, než jen vymezenim se proti
tomu a tomu. Pro kterýho neni na prvnim místě moc! Chtěl bych náčelníka,
pro kterýho je hlavní lidskost, pocit sounáležitosti s ostatníma,
s přírodou. Pro kterýho je důležitá kreativita, komunikace a vnímání
odlišných názorů, skromnost, smysl pro humor. Moudrýho člověka, kterej
chápe život v hlubších souvislostech. Kterej nevidí ve všem jen
ekonomiku, kterýho neovládá ego. Chci filosofa, chci někoho, kdo vnímá
důležitost kultury a umění. Tim byl pro mě jednoznačně (přes všechno,
co mu kdo vyčítá a s čím se dá i třeba souhlasit) Václav Havel. To
všechno vyčítaný je totiž maličkost. Bohužel prostě máme nějak
v povaze ty maličkosti, malichernosti vidět a nechat je, aby přehlušili to
mnohem důležitější.
Snad každej v týhle zemi už delší dobu říká, že to chce změnu. Že
tohle musí skončit. Tak jak proboha někdo může volit Zemana nebo Fischera.
Jakou změnu propána tihle dva zosobňujou? To je přece totální
pokračování, setrvačnost všech starejch hodnost, struktur. Pokračování
„klasickejch politiků“. Oba dva jsou v tom základnim uplně stejní. Nic
se nezmění. A to ani nemluvě o konkrétních vazbách na předešlý
režimy a systémy a podílení se na tom, v jakym stavu naše země je, jak po
stránce ekonomický, tak po stránce duchovní.
Dalajláma prý řekl, že obrodu světa způsobí žena ze západu. Mně by
se moc líbilo, kdyby naší prezidentkou byla ženská. Táňa Fischerová je
pro mě ztělesněnim opravdový změny, ne změny jakožto zprofanovaný PR
fráze, ale změny skutečný! Přichází s hodnotama, který jsou pro naší
politiku úplně nový. Úplně nový, ačkoli pro nás lidi vůbec nový
nejsou. Proč se furt smiřujem s tim, že ti nahoře sou prostě divný…je
to tak a tak to bejt asi musí…a vono, kdo jinej by do tý politiky lez…a
tak se to prostě dělá atd. Věříme, že politik musí bejt apriori divnej
patron. Ale neni to tak, nemusí to tak bejt! Můžou tam bejt skvělý lidi,
můžou tam bejt ty indiánský náčelníci a stařešinové. Jenom musíme
odmítnout to, v čem už jsme tak zažraní. Na co jsme si tak zvykli.
Přestat tomu věřit.
Ještě nejsem pevně rozhodnutej. I Karel je pro mě dobrá volba. Věřim
mu. Všechno pozitivní o čem jsem vejš psal, můžu stáhnout i na něj.
Menší měrou, ale jo. Je to noblesní, skromnej člověk, s ideálama, jasnou
vizí a hrdou minulostí. Se smyslem pro humor a nadhledem. A má občas
červený ponožky a to je taky důležitý. Nebude pro mě případně jen
volbou menšího zla, abych zabránil volbě Zemanofischera. Neni to uplně tak,
že se rozhoduju mezi volbou srdcem a volbou rozumem. Ač v jeho případě by
se to klonilo víc k tomu rozumu. Když to bude on, taky budu mít radost. Co,
budu šťastnej.
Jsem hrdě pravdoláskovcem. Hrdě naivní a věřim, že to dobře dopadne!
Věřim tomu. Vyhrajou to ty hodný nad těma zlejma. Přeju všem
dobrou volbu!
hud. pud
V pátek 21. 12. 2012 měl podle některých nastat konec světa. Mělo se tak stát v brzkém odpoledni. Jelikož ale žádný konec světa nenastal, mohl v sobotu v Paláci Akropolis odehrát dvojkoncert Květů a Zrní, nekorunovaných to králů českého new-age androše…
Letos naposledy se hlásí magazín Neon, který se věnuje české hudební scéně. A ta byla letos velmi, velmi úrodná…
Jestliže účastníci dění na české hudební scéně v posledních několika letech netrpělivě čekali na projekt, jenž by mohl zdější tvorbu posunout blíže pojetí v končinách, kde se v této oblasti snoubí tradice, vkus a hledání nových směrů, pak už možná mají na koho sázet…
Zrovna začínal den. Takhle na kraji podzimu obzvlášť krásný ráno.
Jasný nebe, rosa, rosa v pavučinách, v trávě. Kapkama ozdobený starý
pampelišky s poslednim chmýřim. Nic se ani nehne. Je tak sedm a jediný, co
je slyšet, je občasný písknutí ptáků nebo jejich šramocení po modřínu
za mnou. Spal jsem doma a teď jsem tu jak návštěvník ve svatym kostele, na
mši. Naprostej klid a samozřejmost.
Do popela po ohni ze včerejšího večera jsem hodil drobný větývky suchýho
jalovce, sedl jsem si k němu, vzal si kytaru, hrál, srkal čaj a koukal, jak
se pomalinku začíná z ohniště kouřit. Chci vidět plameny na slunci,
plameny a slunce, jak jsou si příbuzný. Brnkám si a pozoruju, jak to
všechno kolem, včetně mě, tvoří křehkej harmonickej celek. Jinovatka,
paprsky, kouř, cvrlikání sýkorek, jinak ticho.
Najednou větvičky prudce vzplály. Oheň se rozskočil po celym ohništi.
Brutální návrat tepla a světla zpátky z ruin konkrétních životů.
Cejtim, že jsem to přepísk. Že to sem nepatří. Porušil jsem tu křehkost.
Ve dne se oheň mnohem zřetelnějš zjevuje jako absolutní. Surovej a prudkej.
V noci se to nezdá. To je milej, jelikož svítí a hřeje. Teď ho vnímám
bez těhle zkreslení a vidim jeho sílu napřímo. Vletěl do křehký balance
tichýho rána a rozsekal ho. Miliony kilometrů vod svýho původního zdroje,
vod žhavýho slunce.
Jak prudce plameny vzplály, tak rychle se vydaly. Oheň dohořel a já ho zalil
vodou z konví naplněnejch předvčerejšim deštěm. Zasyčel a zase se to
všechno uklidnilo. Vrátil se klid.
Tohle bylo mý nový poznání ohně. Oheň jak prudký hlasitý slovo do
usínání, jak šutr do rybníka, na konci jemnejch paprsků malá sluneční
erupce.
to bylo na podzim
Den do zlaté neděle, dva do Štědrého večera. Do posledního místa zaplněný palác Akropolis umožňuje dvěma vysoce osobitým uskupení pokřtít nová alba. Květy se chlubí vyvedeným vinylem, Zrní pro změnu cédéčko zapomíná v zákulisí. Úsměvná chybka v třech intenzivních hodinách předvánoční živé hudby…
Kapela Zrní se na české hudební scéně pohybuje už od roku 2001. Jak šel čas, kapela se odpoutala…
Kladenská skupina Zrní je stylově těžko zařaditelná. Vždy to tak bylo a dokazuje to i její nové album Soundtrack ke konci světa. Přesto je to jedna z nejlepších desek letošního roku, dostala se mezi nominované v cenách hudebních kritiků Apollo i v cenách Vinyla. Její křest proběhne 22. prosince v pražském Paláci Akropolis. Vypráví o ní zpěvák a kytarista Jan Unger.
Alba skupin Zrní a Květy mají šanci na ceny Apollo i Vinyla. Brněnská alternativně-folková kapela Květy aspiruje na vítězství v kategorii Deska roku cen Vinyla svým albem Bílé včely. Z folkloru čerpá i kladenské Zrní, které s Květy sdílí i producenta nominované desky Soundtrack ke konci světa, kterým byl Ondřej Ježek.
spiegel im spiegel
Málokterá domácí kapela sklidí za své album tak nadšené ohlasy jako kladenská skupina Zrní za svůj Soundtrack ke konci světa. „Čeští Radiohead“ nespadli z nebe, hrají spolu už jedenáct let. Ale až letos jako by definitivně prorazili zeď, která jejich „něžný artbrut“ dělila od širší veřejnosti. „Z Blesku ale zatím nevolali,“ podotýká Jan Unger, zpěvák a textař kapely, jež je čerstvým vítězem soutěže mladých talentů Český tučňák.
čí je to obličej?
křoví se kroutí
a potok se vylejvá z koryta
čí je to obličej?
nad náma nebe jakoby nic
ale kůže a kosti
chladný kameny, který se nikdy nikoho nedotkly
v týhle svatý vesmírný harmonii
se dějou divný věci
nosy se k sobě přiblížej
a to je chvíle kdy to na chvíli dává smysl
dvě oblečený lebky nad potokem
plněj odhadnutej význam života
pak jsou nahý
křoví se kroutí
a nad nima nebe jakoby nic
Pokud vám už oči a uši přecházejí z té záplavy hudebních recyklátů, plagiátů, kopií a napodobenin, vyzkoušejte čerstvé kladenské Zrní, kapelu, která trendy a módy neignoruje, leč ve své tvorbě sází především na vlastní přirozenost. Odměnou jim je slušná sklizeň pochval odborníků a stále bohatší úroda fanoušků…
Alice spí nahá
tak ráda spí někdy nahá
ona je referentkou správy plateb
a za 7 minut jí zazvoní budík
Alici se zdaj v rychlym sledu sny
teď je zrovna účastnicí bankovního přepadení
a krčí se s ostatníma u podlahy
naštěstí si všimla únikovýho východu
od přepážky vede tajná cesta přímo do její kuchyně
uteče tamtudy
budík
budík!!
Alice sebou škubne, zamáčkne zvonící mobil
zakryje si obličej dlaněma
pak jima sjede přes obličej až na krk a při tom současně zakloní
hlavu
pak prudce vydechne a zvedne se z postele
posraná práce
jde v bačkorách na záchod
z kuchyně naštěstí vede tajná cesta k bankovní přepážce
Alice si vybere z kasy 25 milionů
a jde zpátky do postele
srát na práci dneska
Žiadny domáci, cháp český, alebo slovenský album som za posledných niekoľko rokov nepočúval s takým nadšením a zanietením ako novinku Soundtrack ke konci světa od kladenskej kapely Zrní. Desať múdro vymyslených pesničiek vás strhne a prosto napustí. Buďte na to pripravení aj vy. Na čo ďalšie sa môžete ešte pripraviť už prezradí nasledujúci rozhovor. Za kapelu Zrní odpovedal Jan Unger…
Tak dlouho o něm říkají, že připomíná nebo dokonce napodobuje hlas Martina Kyšperkého z KVĚTŮ, až se s ním jednoho dne dohodl na společném křtu a koncertu v brněnském Metru. Tomu se říká tnout do živého. Tedy říkalo by se to, pokud by to byla pravda. Toto nečekané spolčení dvou hvězd alternativní scény má totiž úplně jiný důvod. Mnohem logičtější a pochopitelnější. Naberte do hrsti ZRNÍ, zatočte patou v zemi a hoďte semínka do hlíny. Budete-li dostatečně šikovní, brzy se vám z hlíny vyklubou nádherné KVĚTY…
Kapela nové generace, “kladenskej uhelnej zen”, čerstvá krev důvěryhodného songu. Tak se mluví o skupině Zrní, jež zažívá skutečný vzestup. Albem o konci světa, který se nekoná, a přece nás mění, Zrní nejspíš cosi trefně vystihlo: i když je v mnohém na začátku…
pod střechou, trámama
jednim stropem, mezi nábytkem
oknem dopadá světlo na mou ruku
hraju na kytaru, chodidla na podlaze
která je stropem
o patro níž na posteli
spí máma tří dětí
který už dávno vodešly do svýho
ona spí po obědě a oknem jí světlo dopadá
na ohnutej loket ruky pod hlavou
nohy její postele mířej na stůl o patro níž
stůl, za ním nikdo
světlo zvýrazňuje jeho tvary
přichází on, přitáhne si stůl nohou ke gauči
položí si na něj kafe a rozloží noviny
světlo mu svítí do oka
tak zatáhne žaluzii
je neděle
zmačkanej posmrkanej kapesník
pomačkanej probuzenej chlap
je bezďák. je šest a votvíraj tesko
expres
na hradčanský
vodhozený podzimní listy
ležej vlký na zemi, stejně jako vajgly a lístky z vlaku a vostatní
vyžvejkaná ztvrdlá hrudka žvejkačky
z něčí pusy
koš plnej takovejch věcí ještě ze včera a předvčera, uplně narvanej
v noci trochu sprchlo a teď je mlha
Pomačkanej si de stoupnout před závory
počká než přijede a vodjede vlak z nádraží
a pak přejde před zrovna votevřený tesko
expres
idyla
trochu se motá, vyspal se dost na hovno
a je ještě nametenej, no von je vlastně upřímně
nametenej furt
má rýmu, znova vytáhne z bundy kapesník
a vysmrká se do něj
má už z toho kurva mokrou kapsu takže
příště ruka a do vzduchu. chtělo by to už pivo
to je bordel na tý zemi, všchno je to rozmočený
hele máš něco? sory, sory..neměl bys..drobák?
no tak si di do prdele! „dobrý den“ si můžes strčit do prdele, to je mi
k hovnu
je vlhko. všechno svinstvo světa je tu, jak v černý díře
celý se to sem stáhlo, jak chcanky do žlabu. potřebuju 8 korun + 3 záloha
kurva pes
Současnost nedává zdánlivě příliš důvodů k nadměrnému veselí, radosti a životnímu optimismu, což se pochopitelně odráží v hudební tvorbě – alespoň pokud nepředstírá a není pokrytecká. O to častěji se ale může stát, že důvodem k dobré náladě a inspirací se může stát snadno hudba sama. Třeba i pro to, že někdo zformuluje své pocity za posluchače a opatří je navíc příjemným hudebním doprovodem…
Na Kritické židli zhodnotí hudební dramaturg Radia Wave Aleš Stuchlý nové album kladenské kapely Zrní s názvem Soundtrack ke konci světa a také desku Babel z dílny londýnské čtveřice Mumford & Sons…
Už je to jisté, česká hudební scéna se letos dočkala další události s velkým „U“. Nové album kladenské kapely Zrní Soundtrack ke konci světa je pro mnohé velkým překvapením. Od předchozí průlomové desky Hrdina počítačové hry jde do světa udělala parta kolem talentovaného textaře a charismatického zpěváka Honzy Ungera velký pokrok a za propracované aranže s dramatickými a vygradovanými momenty si vysloužila přirovnání k Radiohead nebo Arcade Fire. Album prostupuje zvláštní druh melancholie, zvuk obohatily i lehounké náznaky elektronických zvuků a ruchů, což je práce Ondřeje Ježka, v jehož studiu Jámor bylo album natočeno. Jasným poznávacím znakem také zůstávají pozoruhodné poetické texty odrážející Ungerovu lásku k přírodě a lidové poezii. Deska vznikala během soustředění na chalupě a muselo to být zřejmě jiskření mozků, když Zrní vedle toho zvládlo připravit i hudbu pro představení taneční skupiny Vertedance. Ta pod názvem Kolik váží vaše touha nyní také vychází na samostatném albu. A do toho Zrní ještě zvládá čile koncertovat a podílí se i na soundtracku k filmu Poslední z Aporveru. Dost důvodů na rozhovor se zpěvákem Honzou Ungerem…
Kladenská skupina Zrní patří k nejoriginálnějším tuzemským kapelám, nekopíruje žádné styly, pokouší se jít vlastní cestou a nabízí svéráznou reflexi poesie všedního dne. Na podzim vydala hned dvě alba, písňové Soundtrack ke konci světa a Kolik váží vaše touha?, které přináší scénickou hudbu pro taneční soubor VerTeDance. Při té příležitosti poskytla Novinkám rozhovor, většinou odpovídal vedoucí souboru Honza Unger…
Kladenská kapela Zrní působí na české alternativní scéně jako malé zjevení. Už jejich druhá deska Hrdina počítačový hry jde do světa předznamenala, že parta kolem zpěváka Jana Ungera má potenciál, který může rázem přerůst v naději na to stát se vlajkovou lodí české alternativní scény.Novou deskou tento přerod nejen potvrzují, ale posouvají se do míst, kde hudba koketuje s genialitou a dokonalostí…
na poli se splítaj řádky traktorama vyjetech kolejí
na poli sou bažanti, zajíci, myši, káně
a kočka a pesticidama spálenej ozim
divně žlutý strniště s barvou jak zvýrazňovač, určený asi
k zaorání
i s kočkou a myšima?
ten traktorista musel snad bejt vožralej
za oknem není vlk
je tam tma, mlha, ale žádný zuby
nikdo nečíhá, nečeká
ani vrah, ani vytržení
Pustit si k tělu něhu a neztratit schopnost vyhodnocovat, co se děje vůkol; být optimistou, ale ne naivkou – zkoušky podobně těžké jako úkol mít v kapele desítku nástrojů a neznít jako kabaret, který se utrhnul ze řetězu. Zrní se s nimi se všemi vyrovnali natolik znamenitě, že je jejich třetí album zároveň jedním z letos vůbec nejlepších. A ač nenasazuje růžové brýle, je díky němu na světě lépe…
vlku mezi pařezama
dechu ránem chladem jdoucí
nikdo v kmenech nevidí tě
v tichu zima, v zimě žebra
žebra kostí, plný tepla
probuzenýho po vlhký noci
vlčí srdce, střeva
zavřený v chlupatym koši
čenich mezi krůpějema
mezi občasnym výsknutim ptáků
probudil ses do úmrtí
vlku mezi kapradinim
který žloutne svolně v mlze
ranní mlhy po kamenech
běžíš s nahejma tlapama
běžíš a zas pomalu jdeš
rostlinama nehybnejma
v němym lese chřadnoucíma
plnej síly, plnej tepla
běžíš mdlobou odevzdaných
obyvatel koloběhu
vlku běžíš, koš s vnitřnostma horkýma
nežloutneš, nevadneš, nechceš s nima, kličkuješ ven
bulvy oka mířícího a dech a tep a kostí pohyb
vlku, ale neutečeš!
vzduch je cejtit vlhkou srstí
vzduchem klesaj mokrý listy
Pro rozrůstající se fanouškovskou základnu skupiny Zrní je letošní podzim vlhkou houbařskou sezonou. Hluboký les obývaný mravenci. Skákal pes. Uzrálé vinné hrozny z uhelného Kladna. Znám jen málo desek, u kterých je každý kousek speciální, každá píseň má své místo a osobitý význam v širším kontextu díla. Předchozí Hrdina počítačový hry jde do světa byl koncepcí okraden o poetiku, která s novým albem nově dýchá, a po podezřelém přehlížení osobitého sdružení autorských osobností, který Zrní bezesporu jsou, se jim teď dostává publicity hodné kvality jejich tvorby. Konečně…
žížaly, housenky, zevnitř osvětlený, pantografy vytažený, tramvaje a
kloubový autobusy převážej lidi.
lidi naštosovaný – sed, stoj, leh, klakson, knížka, rtěnka, zabraný,
pozorující, spící. městský žížaly převážej odrazy v obvodovejch
sklech. tam sou placatý 2D účesy, profily, škleby – tak jak se sami na
sebe lidi tvářej, ksichtěj, jak špulej rty, aby se sobě líbili, nebo
i tak, jak o sobě nevědi. nevědi, že se odrážej.
kolena maj u sebe, na nich kabelku, bágl, něco. něco na kolenou. koukne se
ON na ní – co sedí proti němu, ONA to postřehne, sklopí oči. oba
sklápí oči, narovnají si tašky. zase okna a průhled ven – do světlý
pražský tmy, sotvatmy, hustě protkaný svítivejma žížalama – to sou
převozníci, pruhy, a pak lejzrama z oken bytů – sou přístavy, tečky, a
citylightama – to sou pocestný, hlídači lapený mysli.
takle se koukaj oni oba ven. promiňte, zdvihne se ON, a JINEJ otočí kolena
o 90°, aby ho pustil do uličky. díky! a ON potom, co vyčeká frontu
u dveří, vyjde na chodník a pryč někam. někam! ONA to neviděla, zrovna
koukala z okna na psa v oblečku a teď vidí prázdný místo. sakra.
zpátky ven. pani s psíkem v bundičce popotahává vodítko, protože malej
se chce vočichávat s uličnim, kterej běžel křivym během kolem vjezdu do
garáží. hm. tak nic. ONA si de číst esemesky. esemesky v žížale.
Věci se mají tak, že jsou lidé, kteří si dávají zpravidla zpekla pozor na folkové kapely, a jestli jsou to kapely folk-rockové, nic se tím nemění. Navíc když se nějaký kvintet z Kladna jmenuje Zrní, naskočí vám automaticky vyrážka a za ní deset sžíravých bonmotů, plná huba slin. Ale naštěstí jsou chvíle a setkání, které nabourají zbytečné předsudky a ukážou na hudbu s netušenými přesahy…
Zrní dnes patří zřejmě k tomu nejzajímavějšímu, co domácí scéna nabízí. Mistrně propojuje moderní pop s vlastní poetickou duší, a vytváří tak velmi originální a jasně identifikovatelnou tvář, což by jim leckterá kapela mohla jen závidět. Na “Soundtracku ke konci světa” to dokazuje s odzbrojující lehkostí.
sníh na listech. na květech chryzantémy na balkóně.
Kaleidoskop ve 23:30. V dnešním pořadu zazní ukázky z nového alba skupiny Zrní s názvem Soundtrack ke konci světa.
Kapela Zrní čím dál výrazněji boduje v domácí populární hudbě. Teď vydává nové album s názvem Soundtrack ke konci světa a jsou také hosty Kulturamy.
Žiadny domáci, cháp český alebo slovenský album, som za posledných niekoľko rokov nepočúval s takým nadšením a zanietením, ako novinku Soundtrack ke konci světa od Kladenskej kapely Zrní. Desať múdro vymyslených pesničiek vás strhne a prosto napustí. Buďte na to pripravení aj vy..
Povedené věci na české hudební scéně vznikají bez fanfár, pokradmu, tím pádem jaksi překvapivě. Kladenská skupina Zrní na sebe poprvé výrazněji upozornila loňským zdařilým albem Hrdina počítačový hry jde do světa, které ji katapultovalo do pozice talentovaného indie hráče. I tak šlo však o počin určený spíše zasvěceným a informovaným nevybočující z folkotronikové škatulky. Novinka Soundtrack ke konci světa jde v mnoha ohledech dál a především jednoznačně patří k nejlepším letošním českým deskám…
Skupina Zrní má jasnou auru subkulturního kultu, i když ne přijatelného pro všechny. Stylově nevyhraněná, poetická, aluzorní. Částečně neuchopitelná a neustále se vyvíjející. U takových kapel se hledají netradiční přívlastky a nové kolonky, něžné škatulky i přízračná slova new age/newspeaku. Viz následující…
Hned první vteřiny Soundtracku ke konci světa musí přivodit starým fanouškům skupiny Zrní pořádný šok. To když se ve skladbě Rychta ozve kopák známý z tanečního žánru techno. Ne, kapela hojně čerpající z poetiky lidové hudby i současného nezávislého rocku nestrhla dramaticky kormidlo svého žánrového směřování, jen zde nejspíš chtěla evokovat děsivé dupání kopyt jezdců apokalypsy.
Kdyby se letošní rok nakrásně vyplnilo mayské proroctví o katastrofickém očištění Země, kladenská skupina Zrní se s ní pro jistotu rozloučila. Nutno říct, že důstojně. Soundtrack ke konci světa je třetí album pětice pilných mladíků, kteří spolu hrají od gymnaziálních let, a patří k tomu nejlepšímu, co letos tuzemská produkce přinesla. Během jedenácti let fungování kapela vytrvale formuje svůj osobitý rukopis a je stále lepší. Zrní se stylově pohybuje na hranici folku, elektroniky a indie rocku, přitom se s obdivuhodnou suverenitou dokáže vyhýbat nástrahám a klišé, do nichž mají zdejší kapely tendenci upadat.
Svoji hudbu popisují jako „něžný artbrut” nebo „kladenskej uhelnej zen” a na domácí alternativní scéně jsou skutečným zjevením, které s vydáním nového alba Soundtrack ke konci světa už nepůjde jen tak lehce ignorovat. Kvintet Zrní, to jsou poetické ponory do nevědomí, zvukové hračičkářství i melodika napojená na archeologické vrty do tradice lidové hudby. K tomu si na nové desce připojte písňový cyklus s tématem apokalypsy plný biblických obrazů zkázy i s úlevným zjištěním, že konec světa možná nebude taková tragédie, jak to vypadá…
Hosty On Air Radia Wave byla kapela Zrní, která čerstvě vydala desku Soundtrack ke konci světa. První otázka na skupinu, která do studia přišla v kompletní, tedy pětičlenné sestavě, byla jasná – kdy přesně konec světa nastane a jakým způsobem se to zanikne…
Kladenští Zrní vydávají v pondělí 22. října svou třetí řadovou desku “Soundtrack o konci světa”. A jde o album, které by se pro leckoho mohlo stát nahrávkou roku. Proč, vysvětluje třeba písnička “Dva”, jeden z nejkřehčích a nejsilnějších duetů, jež česká hudební scéna pamatuje…
Petr. Ne, Petr ne. Milan. Milan zahýbá okolo nákupního domu Norma na
sídláku v dopoledním slunci, který už je teď na podzim slabý, ale
svítí pěkně do obličeje a to je příjemný. Milan de do hospody. Hospoda
Excalibur votvírá už v 11, tak to je dobrý. To se akorát vyspal, sněd
vajíčka vod večeře a tak ňák pomalu vyrazil. Teď to točí namakanej
v přiléhavym tričku kolem Normy, kolíbá se sluncem, šlape si to po
zámkový dlažbě sídlákovýho chodníku a to je neděle.
Milane! Stav se pak za náma, večer má syn oslavu, von měl svatbu. A vemte
taky Evu. Už sem vás dlouho neviděla, vem Evu ať de.
Volá na Milana z 1. patra paneláku ženská na celej vnitroblok.
Eva nepříde! Eva umřela!
Co?
Že Eva nepříde, vona umřela!
Aha, no tak bez Evy se stavte. Mirek má oslavu.
No jo!
Co?
No jo! No jo, a de Milan do Excalibru si udělat dobrou neděli na sídláku
dyž je podzim a pěkně.
Eva ta teď nemůže, vona teď umřela, ale pak příde!
dva rumy. díky
Kladenská kapela Zrní a její nová deska pojmenovaná Soundtrack ke konci světa patří k tomu lepšímu, co letos česká scéna nabídla. Jak jejich kombinace indie folku a ozvuků lidové hudby dopadla?
STÁHLI ZRNÍ NÁPADY NA TŘETÍ ALBUM Z VESMÍRU? Nechtěli dělat už nic koncepčního. Jenže koncept si je nakonec našel: nové album kladenských Zrní pojednává o konci světa. Přesněji řečeno o tom, jak o něm ostatní pořád mluví. Nápady na tento Soundtrack ke konci světa prý kapela stahovala přímo z vesmíru…
probudil jsem se. kolem a na mě uloženo tisíce listů, který ještě než
jsem usnul byly pevně spojený se dřevěnym tělem. listy, vlasy, mléčný
zuby. a šupiny a hadí kůže – kusy živýho, který se oddělily a ocitly
tak v neurčitym světě, na cestě mezi dvěma těly, někde v nedefinovanym
prostoru mezi bytostí, jíž byly součástí a bytostí, kterou jednou
nadotujou živinama, a tak budou i její součástí. Oni – shluky živin,
prvků, molekul – list, kůra, nehet. už nežijou, ještě nežijou.
odhrabal jsem se, po krk celý zasypaný žlutým listím, jak ježek, jak
dýchající pohřbený, a vstal jsem a odešel. ty úvahy se uděly s prvním
otevřením očí, namířeným na polonahou větev, s listem letícím proti
šmurný obloze. listy, oči.
Právě vycházející album kapely Zrní naznačuje, jak se dá dělat tuzemská hudba na světové úrovni – poctivě, s důrazem na vlastní kořeny.Slyšel jsem v předstihu třetí desku kladenské kapely Zrní nazvanou Soundtrack ke konci světa. Muzikanti se vysvlékli až do morku kosti a stanuli před námi, aby podali křehké svědectví o apokalypse. Jako by říkali skrze nové písně: Chovejte se k sobě jako lidé, chyťte se za ruku, buďte spontánní a všechno bude OK.
Duet české držitelky Oscara Markéty Irglové a stále populárnější kapely Zrní v písni s názvem Mejsó je prvním singlem z hudby k chystanému filmu Poslední z Aporveru. iDNES.cz videoklip uvádí v premiéře.
Stále populárnější kapela Zrní vydá v polovině října nové album. Ponese název Soundtrack ke konci světa a iDNES. cz přináší jako audioukázky dvě celé písně.
kráčím si městem nakonec
a je mi fuk pes, na outfit sere pes
všem těm se brány otevřou
kdo vyhází chlív a krámy co v něm jsou
a zpátky se vrátí
slunce a síla s ním
louže se vsáknou
zvíře ti dá svůj stín
vrásní se asfalt přede mnou
a slunce svítí mi do očí
kráčím si bosý do ulic
a je mi fuk hic, furt lepší hic, než nic
blízko je slunce
a síla se vrátí s ním
louže se vsáknou
zvíře ti dá svůj stín
Jan Unger z kapely Zrní nás pozval na koncertní šňůru a zároveň představil nové album, které vyjde v Září. Nenechte si ujít exkluzivní rozhovor ve 322. díle.
Ve Znojmě na Šramlfestu začaly na konci Jabloní bít zvony. kyrie
eleison. někdy se to tak protne. pořád ještě zvonily, když jsme začali
hrát Duchy, vyhánět déšť. kšá, kšá, kšá mraky, když do toho kšá
se spustil takovej orkán, že všichni diváci chytali stánky, aby neulítly.
listí a kelímky proletovaly kolem hlav. kšá. kšá. větší propojení
hudby s dějem toho místa, jsem na našem koncertě ještě nezažil.
tim naše vystoupení skončilo. běželi jsme taky držet a sklízet, než
příjde slejvák. diváci se přesunuli do znojemských hospod. a pilo se a
hrálo až do rána.
no a nakonec skoro nepršelo, to jen ten vítr sme nevyhnali. nicméně byla to
jízda jak blázen! 🙂
ve vlaku přede mnou seděj lidi. mám sluchátka, poslouchám hudbu, ty lidi
některý spěj, některý zasněně koukaj do polí, kde už se ve vlnách
pohupuje ječmen. průvodčí má dneska premiéru, je mu sotva dvacet, dlouhý
blond vlasy má svázaný do culíku, novou uniformu, která mu nepadne, je
velká, klepe se mu ruka, kontrola jízdenek, mluví tak tiše, že kdyby lidi
nevěděli automaticky, co se po nich chce, nic by nezkontroloval. jedeme mezi
polema, zajíci sklopěj uši a myslej že tak nejsou vidět – že je vlak
nechytí a nesežere. Každej z těch lidí, vezem si svoje mindráky,
štěstí, děsy, stavy, do uší mi zní veselá hudba, alžběta mi před
vlakem povídala: já nevim jak to tý mamince říct, že ten její chlapeček
je uplně mimo. Jak mimo? No vůbec neví co se děje. oni sou rozvedený, ona
hodně pracuje, tak se o martínka staraj babičky. prej má furt hrozný
noční můry, ve školce se s nikym nebaví. A je hodnej? Jako hodnej je.
asi. on je takovej mimo. jak náměsíčnej. Představuju si malýho martínka,
vyděšenýho mrňouse, jak jde s babičkou do školky, jeden z nás.
přes uličku sedí chlap, kouká do prázdna před sebe, schovává si ruce,
až když odevzdává lístek, vidim, že má lupénku, lístek rychle vezme
zpátky a zavře oči. průvodčí tiše poděkuje. oknem zavane vzduch, pole
ječmene se vlní, bažant, herbicidem spálený kytky okolo značek, pole,
dálniční nadjezd, lupénka, Martínek, veselá hudba v uších, pole, vlak,
uniforma, kde to sem?
čí sou ty nohy? klepou, ruce hrajou na flétnu ach synku, nohy klepou do
rytmu, v sedě, do rytmu, skrčený v kolenou, v rohu podchodu pražský
magistrály, ach chlape.
Za kym? Za kym asi! co, no, někdo by…co? na mě, vole, nečeká nikdo, a ani
vo to nestojim, počkej, ale..za kym bych šel? za sebou , ne přece, za sebou
v pohodě vole, ach fete
čí sou ty fáborky? na tyčkách, co s nima žongluješ, sjetá a kámoška
vybírá do kšiltovky, zatim jenom vzduch. Je to vyprcanej svět. Včera sme
s tim usli, restart, že to usne taky, pudem vod znovu, no a ráno to tu bylo
zase, je. zas to samý. Tady rostou stromy, jeden, druhej, dlaždice, co někdo
sestavil, ty věci čněj do prostoru jako lidský hlavy plný zacyklenejch
myšlenek, tyhle předměty se hejbou v prostoru, vrškem od asfaltu do
atmosféry. on sedí v tom rohu a hraje blbě ach synku a zas je večer,
schyluje se a bude restart noc, ale ráno bude všechno nemlich stejně. uplně
všechno, v hlavě bordel, hlavní bordel bude čnět do prostoru, kde je kolem
ladnej věčnej boží neutrál.
gud lak hud
Praha – Festival Tanec Praha úspěšně odstartoval měsíční taneční šílenství. Netradiční zahájení sklidilo velký ohlas a hned po prvním večeru zná přehlídka své vítěze v kategoriích Taneční inscenace roku, Tanečnice roku, Cena za světelný design a Cena diváků.
To je normálně umělecký dílo, tohle. Já se tu nimrám, pachtim, abych
ze sebe něco vyloudil, ňákou zprávu vo světu, a tady to lítá jakože nic
na Seznamu. To já už nebudu nic psát na koleni ve vlaku, budu už jenom
kopírovat z netu, ctrlc ctrlv, to je nová doba!
Pancová: Co má k dispozici. Jo. To bys byl hodnej. Já bych je chtěla
i mít takový hezký penízky.
Rath: Takový hezký penízky. Lesklý, takový žlutě, žlutě pěkný.
Takový hezký, takový žluťoučký.
Pancová: Jo, jo, abych je měla. Nekazí se to, neplesniví. Můžeš je
schovat dobře.
Rath: No, přesně. No, no. Cha, cha, cha, cha.
Pancová: Jenom je schovat někam.
Rath: Kam, do kapsičky?
Pancová: Do kapsičky, abych měla na zlý časy. Chi, chi, chi.
Rath: Cha, cha, cha.
Pancová: To bych byla jako ten car Nikolaj, přeci po nich stříleli a voni
vůbec neumírali, protože byli všude vobložený tím zlatem a těma
diamantama. Voni si mysleli, že je vochraňuje car, Bůh. Voni měli na sobě
zlato, přece. To jsi nečet?
Rath: Ne. To jsem nečet.
Pancová: Voni do nich stříleli a teďkon voni se furt jako žili, a teď voni
z toho byli už úplně běsný, ty rudoarmějci, protože říkali: co se
děje, co se děje, ten car je opravdu asi vod Boha. A pak teprve jako
zjistili, že byli vyvložkovaný zlatem.
Debata pak pokračuje:
Pancová: Hele, tady máš ještě tu tašku.
Rath: Že mi to ještě jednou přelepíš, viď?
Pancová: Nebój. Zabal to. Chceš ještě jedno pivo?
Rath: Prosím tě, nechci už, já budu muset právě vyrazit, protože pak
ještě za mnou přijede jeden člověk. Éééch, tak co, Petře?
Kott: No, na to znám takovou odpověď.
Pancová: Je to na hovno, to říkala moje sestřička.
Rath: V pátek se určitě uvidíme u vás.
Pancová: Ano.
Rath: Ale v sobotu se domluvíme ještě, zatím platí, že by jsi mě ty
vyzvedla.
Pancová: No, ve čtvrt na devět.
Rath: Tak jo, čau, čau.
Kott: Ahoj.
Pancová: Ježiš, tam je zima. Nechoď tam!
Rath odchází a zhruba po dvou minutách Pancová s Kottem zaregistrují,
že se před domem něco děje:
Kott: URNA. Nic nedělej! Nic nedělej!
Pancová: Tak jsme v prdeli, tak jsme v prdeli!
Kott: V klidu, v klidu.
Pancová: Tak jsme v prdeli!
Kott: No jó, no. Buď v klidu, buď v klidu!
hud.: Nebój. Zabal to. Chceš ještě jedno pivo?
někde dole něco se děje. pod hlínou, ve sklepě, v norách, žaludcích
v dutinách břich, něco se chystá, říká si vo slovo. celou dobu
paralelně s krásným slunným během života tady nahoře, pod povrchem se
možná děje cosi temnýho. někde dole něco se děje. duchové chodí ve
sklepě nazí.
“Něžný artbrut, kladenskej uhelnej zen. Dřevo, svaly, voda, buchary. Jsme Zrní, kladenská kapela.” tak sami sebe definují pánové z kapely. Zrní funguje už víc než deset let v nezměněné podobě a na české scéně se řadí k tomu, co rozhodně stojí za to si poslechnout. Inteligentní texty, neprvoplánové melodie a přesto něco, co si klidně pustíte do uší a duší při procházce nebo doma při večerní siestě…
polsko je velké a placaté jako palačinka. lidé tam na nás byli náramně
hodní, hostili nás, koncert se povedl, stejně jako ty předchozí, v Brně,
Ostravě, Opavě. Mezi nima, když jsme zrovna neseděli v autě, jsme hráli
fotbal v parku, hnali se, spotili se, spálili se, koupali se v ledovym
rybníce, procházeli po městě, jedli valašskou kyselicu, jedli nedodělaný
kuře po hodinovym čekání, nervózně sháněli klíčky od záchodů,
začali mluvit kratkymi zobaky, učili se polský fráze, ahoj jak se jmenuješ?
já se jmenuji Josef a jsem z Francie, vymejšleli si příběhy, kdy každej
řekl jedno slovo a další navázal, pili polský lahvový pivo, který je ve
větší lahvi a tak to vypadá, že jste se zmenšili, byl s náma karel a
všechny koncerty zvučil, karel uváděl každou cestu proslovem, karel kopl
míč na střechu benzínky a tak jsme koupili novej, chodili sme bosí, chodili
sme obutí, spali na hotelu.
Teď sedim doma po 5 dnech cest, po 12 hodinový jízdě autem z Varšavy a
píšu počítač. Zatímco jsem tu nebyl, přiletěli rorýsi. po půl roce se
vrátili o den přede mnou. rozkvetla sakura pod balkónem a smrku rašej
světlý výhonky. česko je malé, hrbolaté a veselé. polska kocha
rumcajsa
mějte se dobře, hud.
skály letí, skály spí
v mracích bloudí bůh lidí
náhle ležím mezi vším
a den je dlouhý, a den je krátký
a den je dlouhý, a den je krátký
v horách němým jsem se stal
války dole jedou dál
přesto hvězdy už zas jsou
a den je dlouhý, a den je krátký
a den je dlouhý, a den je krátký
nízko letí ptáci, hýkal v lese jí
dole těžcí kráčí, i dobrý i zlý
…
má to být, že zlí jsou
skály letí, skály jdou
všechno se vším, ze všech stran
musí to být, musí to být
musí to být, musí to být
…
zlatý je den, kdy zkouším psát a vůni cítím
svatý je den, kdy můžu vstát a vím, že bloudím
jsem na šumavě, ve vltavskym luhu. ptačí svět, srnčí, laní svět,
včera sněhová vánice, dneska spaní na pastvině. stromy sou obrostlý
různym chamradim, lišejníkama, strašidla v noci na větvích pějou, lesní
tvoři, slavíci, hýkal, mokřady. byli jsme na návštěvě na biofarmě, kde
jsme před pár lety pracovali. stáj koz a ovcí, spoustu mláďat: telátka,
jehňata, kůzlata ve slámě, všichni zvyklý na lidi, tulili se k nám a
ovčáckej pes se s náma všema očichával. zítra dojedem vlakem motorákem
do volar a půjdem pěšky nazpátek. jednou žít na samotě se
zvířatama..
pěknej večer lidi – dvounožci, hud.
běžíme ulicemi, holá, holá
jak v lese zvířata loví
běžíme, valíme se, těla, celá
za námi města se boří
běžíme ulicemi, bosí, nocí
jak zvíře po lese loví
jsem s orlím nosem v čele, peří letí
teď už se nic nezastaví
my jdeme nazí ven
zpátky chcem svou zem
jděte se vycpat se vším zbožím božím
nic navíc nepotřebujem
co bylo zlý a křivý hoří, hoří
běžíme, nezastavujem
duchové špatní běžte domů, domů
naše duše sou čistý
jsme zpátky děti, z kopce hurá dolů
začíná období nový
my jdeme nazí ven
zpátky chcem svou zem
odbočit z proudu lidí jdoucích na vlak
vlézt mezi větve vrby teď na jaře
koukat zblízka na stovky tyčinek na tisíci rozkvetlejch květech
kolem jezděj náklaďáky, na zemi sou vodpadky
čichat zblízka vůni a zdálky smrad
vnořit se do nory
vylézt z nory se žlutym nosem a zařadit se mezi proud lidí jdoucích
na vlak
Terezo, tohle neni louka.
řekl Lukáš svý sestře, když se s hlavama k zemi procházeli poblíž
nás brázdama s čerstvě vyrašenym obilim. Šli jsme na výlet na nějaký
misteriózní místo v lesích nahoře, kde má být 2300 velkých kamenů,
evidentně pocházejících od jinud, srovnaných do rovnoběžných řad
přesně severojižně. Prý je to největší česká prehistorická
observatoř, kdo ví.
Terezo! to není louka. Na louce nejezděj traktoři a nenechávaj takovýdle
otisky!
řekl Lukáš, mladší brácha.
Je to louka! ty se v tom ani nevyznáš ty kaďoure, tohle je louka, protože
tady roste tráva.
Šli skoro 20 metrů vod sebe a přesvědčovali se a hlavy měli sklopený,
zahleděný před nohy.
my sme se to učili ve škole, tohle je louka.
pak bylo ticho a skřivani jeden přes druhýho nad našima hlavama zpívali,
vanul jarní větřík.
Terezo, a tohle je pole! louka je menší
Je to louka ty kaďoure.
Tohle je pole ty ukecaná kozo, chápeš, že louka je menší?
louka
pole!
debile!
ty si debil!
kozo!
kaďoure!
pole
louka
bylo to pole. skutečně. šli sme po poli, utrhli jsme se dětem a za pár
set metrů vstoupili mezi stromy, utichli skřivani a děti, a začly pískat
sýkorky a poštolky. Když jsme vylezli bukovym lesem až nahoru, ocitli sme se
na náhorní plošině. a vopravdu, tam v lese fakt vždycky po několika
metrech vedla do dálky dlouhá řada kamenů, z křemence, zatímco všude
kolem je jen opuka. A za pár metrů zase, rovnoběžně k tý minulý, řada
až do ztracena v dálce. neuvěřitelný. prý asi keltové. nejspíš.
tohle sou keltové děti.
kameny!
keltové!
komunisti!
keltové!
komunisti!
komunisti to tu trošku rozorali. Bylo toho tu prej daleko víc, ale oni to
rozorali lesníci za komunistů a něco se rozkradlo na skalky a zahrádky,
k trpaslíkum a jezírkum.
A pak les skončil a ta náhorní plošina se otevřela, do obrovský plochy.
Byla tu uválená holá kamenitá rovina, snad deset skřivanů nad ní na
modrym nebi a neuvěřitelnej klid, jak když se tu fakt zastavil čas. Víme,
že z obou stran po sto metrech je sráz dolu, sráz jak blázen. Jsme na
rovinách vysoko nad okolim a jdeme po tom zválcovanym poli. Vůbec nechápu,
kdo to mohl válet, snad samo se to válelo, nebo kelti, vlastníma tělama,
nohama, rukama to plácali, těma co donesli buhví odkud ty kameny. Jdeme a
máme pocit, že tady je nástupiště do vesmíru.
Ve tři v noci jsem se vzbudil. to tim, že otevřenym oknem pískal
z ulice alarm auta. takovej ten, co střídá 5 variant výstražnýho zvuku.
5 houkaček a budíků a hřebíků do spaní a mechanickejch kohoutů na
baterky, který asi sou samodobíjecí za chodu se rovnou znova perpetum mobile
dobíjej, protože to auto už píská celou věčnost, ticho!!!! myslel sem si
ve tři hodiny. Okno sem zavřel, ale stejně to furt prolejzalo. ještě jak
mám teď naražený, nebo zlomený, nebo nevim jak potlučený žebro, od
minulý párty v hudebnicově novym bytě, kde jsme s rozeběhem zkoušeli,
kdo dokopne až na lustr a já lustr přeletěl, letěl vzduchem a přepůlil se
vo kanape, vod tý doby sou noci pro mě nepohodlný, bolí mě ležet a tak se
furt budim a když se zbudim a píská 5 cirkusovejch kolotočů, tak je
jasný, že dneska spaní skončilo. sem si řek v půl 4 asi. v pět furt
pískalo. jediný řešení je vzít plamenomet a to auto zpopelnit, protože to
se prostě nevypne asi dokud se jeho majitel nevrátí z roční dovolený,
nebo z vězení na doživotí, ježiš marja to tady bude už do smrti pískat,
že si na to celá čtvrť zvykne, všichni uplně zapomenou, že to slyšej,
stane se to součástí ticha v týhle naší kempový čtvrti a jenom z nám
nejasnejch vnitřních pohnutek a tlaků na prsou se my místní shodnem, že to
tu přejmenujem na alarmov, nikdo nebudem vědět proč to děláme, co nás
k tomu vede, a jen jak náměsíčný pudem a vyměníme cedule na domech.
v 5 hodin svítalo a auto ještě pískalo, v 6 pískalo, v půl
7 pískalo a to už domobrana vyšla do ulic s krumpáčema a různejma
jinejma po domácku vyrobnejma zbraněma, v čele pan Kulhánek, soused
z chodby řídil válec na asfalt, a sešrotovali to auto a vybili si na něm
všechnu svou v životě nahromaděnou zlobu, zmasakrovali to auto, uplně ho
rozcupovali, a rovnou i všechny ty okolní, když už měly krumpáče a
záchodový zvony a gárnyže a žehličky nad hlavama roztočený. teď je tam
díra dva metroj pod zem, koukám na to z vokna a lidi z týhle čtvrtě
uplně vybitý šli domu a dospávaj tu noc a všechny negativní myšlenky a
energie co v nich byly zmizely, vabsorbovaly se do tý demolice, transformovaly
se, vyprchaly a nebudem se menovat alarmov, dobře to dopadlo, jsme teď
nejpozitivnější čtvrť kladna, nejkladnější, spíme všichni po tom
katarznim boji, i já s žebrama sem usnul a ve snu letím na mopu
do nebe.
No ahoj! franto? já volám kvuli tý cibuli víš? jak u nás máš, sem ti
jí koupil vod toho soukromníka víš?
Nojo, honzo, promiň, to je skvělý, já na to uplně zapomněl, že sem si jí
vobjednal, no jo vlastně. tak super, tak já se pro ní stavim někdy
v tejdnu.
No tak jo, víš, já aby ti tady u nás neshnila.
Jasně!
Čoveče franto, máš u nás tu cibuli, ty vole dyť ti to tady shnije!
Ježiš, honzo sory, já sem blbej, já na to furt zapomínám. já vim, že jí
tam mám u vás, vždycky na to myslim, a pak na to zapomenu. zejtra se u vás
stavim jo? seš dopoledne doma?
Sem.
No tak super, přídu dopoledne a vezmu si to. kolik jí vlastne je?
No pět kilo schtěl, tak 5 kilo.
Jasně. tak diky, tak zejtra!
Ty vole franto, ja volám kvuli tý cibuli, máš furt u nás tu cibuli!
tady je teplo člověče, tady ti to splesniví. já to mám ve špajzy, 5 kilo
cibule, nemůžeš se pro to stavit? minule sem tě čekal…
Do prdele, sory honzo, já sem fakt blbej, já mám mozeček fakt jak vrabeček
asi. já na to zas uplně zapomněl. já teď řešil spoustu věcí, bylo mi
blbě víš? a tu cibuli sem uplně vypustil. seš doma? du tam!
No sem, tak přiď, ale přídeš jo?
No jasně, že přídu, už si du pro bundu a běžim k vám.
Franto?
Honzo?
Ta cibule! shnilo ti to tady ty vole! sem ti minule už vařil kafe, kdyžs
řikal že už deš a musel sem pak vobě vypít. to je fakt nahovno, mám
shnilej pytel cibule ve špajzy, du to vyhodit.
Honzo, no to je hrozný, to je fakt hrozný vo de mně, no co ti mám říct,
posledně já už k vám fakt šel, ale, no to je jedno, nebudu se tady teď
vykroucet, to sem fakt podělal, tak sem to podělal, fakt promiň.
No nic, mě je to jedno, já to tady měl měsíc, šahal sem na to, viděl, jak
to pomalu měkne a teď to zas vyhodim. jenom škoda tý cibule viď? to byla
fakt dobrá cibul, von jí má ze zahrady, to neni stříkaný, a pak to tady
shnije zbytečně na podlaze v mý špajzy, víš? dybych to věděl tak já
bych jí sněd viď! ale tys furt řikal, že přídeš no tak.
Já vim, no. fakt promiň honziku.
Dobrý, dobrý no. teď mi nabízel, jestli nechci brambory, ale to já se tě
ani už neptám viď? to už je asi zbytečný s tebou viď?
No hodily by se mi, za kolik je má? a nebo ne, máš pravdu, to by zase dopadlo
jak teď. ale já sem fakt už v tomhle hroznej. to je to samý se mnou jako,
víš já měl plotýnky v prdeli teď, měl sem jít na operaci, měsíc sem
to vodkládal, ale nakonec sem musel, šel sem tam, před vrátnicí, než sem
zašel do areálu, sem si koupil lahev rumu, že se připiju, ať se nebojim
víš? sed sem si na lavičku v parku, v nemocnici, votevřel sem to, já
nesnášim, že by se ve mně měl někdo vrtat, sem se musel trochu připít,
kurva ty plotýnky mně už ale takovou dobu ničej, už tak dlouho mně to
uplně vodstavuje, že vim, že se s tim musí něco dělat. já tam šel, ale
jak sem se na to psychicky na tý lavičce chystal tim rumem, tak sem skončil
vožralej na tý lavičce, usnul na sluníčku, zbudil se vodpoledne a šel
domu. plotýnky posraný. tak příště. a nebo se na to vyseru, ať třeba
chcípnu, jestli mám chcípnout na plotýnky, tak ať! lepší než někoho
nechat ať se ti vrtá vevnitř v orgánech. No a takle já všechno
vodkládám a posouvám před sebou jak tmu a voni ty věci pomalu hnijou a
rozkládaj se sami. já se musim napravit, vim to, ale to taky vodkládám.
takže ta moje náprava už taky určitě shnila jak ta cibul. honzo, prosimtě
za kolik má ty brambory? já tam zajdu, fakt, začnu těma bramborama novej
život. ty vole fakt jo!
Franto no má je prej 3 koruny za kilo, tak já ti můžu vzít no. ale
jako..
Tak mi vem 20 kilo honzo a já se za tebou teď fakt stavim a dáme to kafe a
to je jasný. fakt, novej začátek, novej život, a pudu na ty plotýnky a už
nic netlačit před sebou! jasný!
Franto?
No?
Frontman kapely Zrní Jan Unger se ke zpívání dostal náhodou. Nikdo si k mikrofonu nechtěl stoupnout, tak se toho ujal sám – a jde mu to skvěle. Hudba se líbí lidem i kritikům…
Kladno Ostrovec, konečná stanice. Nechte mě, kdo ste? Pane, je konečná
stanice vystupovat. Co? Jo! vyskočim, bundu v ruce, batoh v druhý ruce,
stojim na peróně a pára mi de vod pusy. Je hluboká noc, strašidla v lese,
lidi ve městě, který jsem zaspal a přejel, sou všichni ve svejch snech.
Stojim na nádražíčku na okraji všeho, v mraze, vyhozenej z měkoučký
nicoty na jinym místě, než jsem chtěl.
Vzpamatoval jsem se, voblík, zkontroloval, všechno mám, páru vod pusy mám,
tak můžu jít.
Šlapu, po koleji, kroky se rozlíhaj, kamínky křoupaj, rorýsi jsou teď
o tisíc kilometrů na jih a snášej se spící vzduchem k zemi, zatímco kus
jejich mozečku hlídá, koriguje let, aby nespadli až na zem. Šlapu, dupu,
ruce v kapsách, kapsy v bundě, bunda v mraze, neni to daleko, z Ostrovce
do Rozdělova. Kolejnice vobě dvě spolu svorně se stočej doleva, lampy
bliknou a dlouhá rovinka mezi keřema po trati zarytý několik metrů pod
okolnim terénem, s trávama, vomrzlym bodláčim, petlahví. Hluboko pod nima
spěj asi žížaly zamrzlý do hlíny, krtci v černym kožichu se
zaslepenýma očičkama. Možná maj chodbu zrovna ve stejnym směru do města,
jako já teď du. Kočka. Nohy se hemžej pod tělem, skrčí se a podleze pod
vratama. Já usnu za chůze a kus mýho mozečku pohlídá, abych držel směr,
jo?
Trať vylezla ze zákopu a už vidim nádraží, už k němu přicházim, už
stojim na nástupišti, už sem za nim na hlavní silnici. Světla, paneláky.
Na prvnim, kterej se tyčí nad nádražim, stráží město obrovská ženská,
rozdělovská socha svobody, socha bídy, reklama na wellnes studio. Už snad
deset let tu ta obří plakátová tvář s devadesátkově natuženejma
vlasama kouká na celou čtvrť každej den. Naše patronka ve dne v noci mě
teď jako vždycky všechny přehlíží, ona kouká vejš než krtci spěj,
než lidi choděj. Nechávám jí za zádama a du silnicí ke svýmu bytu.
První, druhej, třetí věžák, zahnout a už vidim majáček v okně jak zas
svítí jedinej na zhaslym moři oken a vítá noční plavby. Dobrou noc.
hud.
Ahoj nad pismenkama.
dneska hrajeme v Klatovech v Cefé
Einhorn, a zitra v Nahořanech
v hospodě Pod Kapličkou.
tak se tesime na mistni! ahoj,hud.
roman týc, jeden z členů ztohoven, nastoupí v tomhle týdnu do vězení
za to, že vyměnil obrázky na 50 semaforech v praze. místo klasických
panáčků dosadil invalidu, ženskou s dítětem, kadícího, ukřižovanýho,
holku s culíkama, oběšence. barvy zůstaly.
zaplatil vzniklou škodu, ale soudem navíc nařízenou pokutu zaplatit odmítl,
protože nechce připustit, že tenhle street art je trestnym činem. nastupuje
proto tenhle pátek na měsíc do pankrácký věznice. je třeba ho
napravit..
běs. smutná česká realita. sakra!
hud.
dneska se svítáním zpívali v ulici kosi. první jarní kosí zpěvy.
čarovnej okamžik v roce, na kterej vždycky čekám. dneska to bylo. je to
stejnak skvěle zařízený tady u nás, že nás škrtí ta zima a díky ní,
čim je delší, čim je ukrutnější, tim víc díky ní přichází potom ta
radost z jara. to na floridě nezažijou. na fejsbuku to taky nezažijou.
v čínský továrně to zažijou?
ahoj, jarní hud.
Ahoj běloši, černoši, indiáni, asiati, eskymáci, psi a inteligentní
papoušci.
Skoč v hitparádě Rádia 1 „Velká Sedma“ pěkně spadla, protože
naši fanoušci jsou dobrodruzi, bruslaři, cestovatelé, dělníci vod fochu,
buhví co ještě a nějaký hlasování je jim putna. A to je správný.
Nicméně, hlasovat můžete TADY!. 🙂
ahoj, mějte se pěkně,
hud.
Hlubiny pralesa nejsou stejný jako hlubiny internetu. Hlubiny pralesa
smrděj chcíplotinou, toužej láskou pestíků a blizen, explodujou pudem
k nebi, vrtaj se do země, proplejtaj ke světlu.
Hlubiny pralesa nejsou stejný jako hlubiny internetu. Lidský volání po
přátelství, lidský vzkazky po pozornosti, obchod, reklamy, komunikace,
hledání odpovědi na nevyřčenou otázku, náraz na sterilní zeď.
A stejně jsou něčim stejný. Oboje jsou to hlubiny tohodle světa.
hlubinný hud.
Buňky. Za blánama mozku, za tunelama, plenama, nebo co tam je, tam někde
štěká pes.
Za ztvrzelejma rytmama: z práce-do práce, z práce-do práce, do práce-do
práce, svítá zrovna, sou živý planety, křičící svit.
Buňky jako vesmíry, molekuly jako galaxie. V hlubinách mozku je malinká
informace o dujícím větru a zpívajícím ptáku a touží po nich.
Vesmírky ve mně chtěj být naboso ve svý matce, ve svým otci. Chtěj
dýchat a plavat se svýma prapředkama.
Za navyklejma blánama mozku tam vevnitř mýho robotího mozku pukaj ledovce a
hořej lidský srdce. Jsem živej. Jedu ve vlaku. Jsem složenej z buňek a
oblečenej v džínách a svetru. Z domků a vesnic jsou ve tmě jen
světýlka lidí. Světýlka všech s těma vesmírkama, pralesama blizen a
pestíků někde v hlubinách mozků. Oslavuju mateřský nebe, jedu domu
rozsvítit.
hud.
tondovi kročovi, sochařovi z hukvald, se narodila holčička – anička.
určitě u toho zrovna padala zeď porodnice, v přízemí hořelo a na nebi
hvězdy zářily v nějaký šílený konstalaci. tonda přecházel doma zleva
doprava, pil rum. tak to bylo.
hodně odvahy aničko!!! zrní
Zrní – „něžný artbrut, kladenskej uhelnej zen”. Pětice muzikantů, deset let formování a maximální cizelace, Hrdina počítačový hry, v řadě druhý legát – česká chlouba – jdoucí do světa; tvorba, jíž se na cestě nedostává přízně, jaké by mělo. Jedenáct let stará whisky, slovy teskná alegorie současného člověka, z níž přitom čiší energie, prostá srdečnost a luhy a háje, poctivý toho extrakt chutnající a unášející o třídu výš naživo…
Uhánim kolejí, uhánim vzad mašinou. Obraz co vidim je zkřížencem mezi
vznikající kolejí těsně po setmění Prahy, keřiskama, světýlkama a mezi
odrazem světa tady vevnitř ve vagónu – vypouklym, zkřivenym svědectvim
svítících prostor mezi pár cestovatelema, co tu sme, jedeme vzad do noci a
před očima se nám odtajňujou klikyháky právě zpracovanejch kolejí.
Kolejnice sou teď v těch sibiřskejch mrazech schopný normálně puknout,
prasknout jak kost běžce. Křup a vlak stojí a nemá co žrát. Ráno sem
podél kolejí viděl šedym leskem ojíněný spletence šlahounů ostružiní.
Třpytily se mrazem a ostnama, jako by se nabízely, lákaly k výtvarně
krásnýmu poranění se.
Světýlka mizej, uplývaj, jak jim ujíždíme, ale v tom mozku kurvy
kurvičky budou vražený asi nadosrmrti. každej tenhle pohled tam bude. Kdyby
se to odehrálo někdy v budoucnu úplně takhle stejně znova, tak by se to
potvrdilo, vzpomněl bych si totiž, protože v mozku sou všechny ty obrázky
už nafurt. A dybys je náhodou mermomocí chtěl dostat pryč, tim víc je tam
budeš zadírat.
Uhánim kolejí. Červený, žlutý, na tyčích, stojanech, autech –
pojízdný, v řadách nad sebou ve kvádru paneláku, v domcích
jednotlivejch lidí, jejich tepla domova na věky v mý palici.
h.u.d.
Ahoj u počítače,
moc díky za hlasy ve velký sedmě radia eins, kde se skoč vyšvihlo
z novinky na 2. misto za umakart. hlasujte klidně a vesele dál. 🙂
Včera jsme byli součástí Literárního kabaretu EKG O Lásce a
Slepicích v divadle Archa. 2 slepičky seděly na bidýlku nad našima
hlavama a hlavama těch básníků a nad holohlavou Arnošta Goldflama, kterej
četl povídku, slípky černá a bílá, ta černá s cizokrajnou chocholkou,
rozkývávaly bidýlko hlavama, Rudiš a Malijevský básnili, znalec slepic
přednášel o zlepšujících se podmínkách a my – zrní do toho, nad
hlavama slepičí vysokovzdušnej breakdance, my do toho hráli hýkala.
dneska je repríza, dneska je středa někde hluboko v zimě
mějte se dobře, hud.
ze starý pekárny v brně ze soboty:
jdu pěšinou, rozbředlym lesnim sněhem, z pod krusty, co je na
rybníčku, čouhá nákupní košík, kolečkama k nebi. košík a holina a
lahev od jaru. šlapu mokrým sněhem, taje to, co večer nasněžilo a jak jdu,
blíží se ke mně tim předměstkym kladenskym lesem zpěv muezína
z minaretu. to asi na sletišti je nějakej arabskej den řikám si. je
arabskej den a na podiu tančej v sukýnkách kolem vztyčující se kobry,
3 jediný diváci seděj na tribůně, pijou grog a myslej na to, že zejtra je
pondělí a už zas musej do práce. je neděle, arabskej den.
Ale není to tak. jak jdu lesem, mezi stromama stojí chlap s hlavou
zakloněnou a zpívá. zpívá ze všech sil už několik minut. svolává duchy
lesa k rozhovoru. má béžovou bundu až ke kolenum, vidim ho z dálky,
v rybníčku je košík ze supermarketu, na sletišti je úplně prázdno a
chlap pořád opakuje tu cikánskomuslimskou lesní mantru.
Les mě vysadil v místě, kde bývalo úplně původní starý centrum. dneska
je to okraj, od kterýho město uteklo,
přívěsek ocásek dorostlej už ze tří stran špinavym příměstskym lesem.
domky jsou tu nižší, mají na sebe nasedlý vrata do dvora, a přes dvůr
chlívky a maštale. bývalo. uprostřed návsi je kaple s hvězdičkama na
stropě, na rohu hospoda se zabedněnejma oknama a sokolovna s velkym S ve
štítě. Tohle je začátek, tady 500 metrů vod hlavního tahu, vod
panelákovýho sídláku a kladenských mrakodrapů.
Stáčím se už novějšíma ulicema, už slyšim auta od silnice a v tom jde
proti mně. v bundě po kolena lesní mystik, hýkal, přízrak. je mentálně
postiženej, kmitá nepřiměřeně zápěstim, kýve hlavou a mluví si pro
sebe. plaše mě mine. vrací se z hovorů s bůhvíčímisi nebesy, ťapká
nazpět do postiženýho světa ze svý nadpřirozený mise. spojil se, předal
svojí nutkavou zprávu, naplnil nutný poslání génia ve svým roztěkanym
těle a kličkuje zpátky do úkrytu. Na okně domku vedle mě je zevnitř
vylepená cedulka s nápisem:
někdo mi urval zvonek
jestli přicházíte v dobrym, klepejte
když neuslyšim, volejte tel. 608 529 378
ale nemůžu volat zpátky, nemám na kredit
po 11 nevolejte, spim
a pod touhle zprávou je přilípnutá ještě jedna:
exekutoři mi vzali co mohli
pokud máte něco, co nepotřebujete
volejte tel. 608 529 378
díky
Míjim ten domek, zpívám si cikánskoarabskou lesní písničku a vezu
nákupní košík, abych si vrátil pětikorunu co je tam zastrčená,
rozhlídnout, hlavní silnice.
mějte se dobře!
hud.
Už se moc těším na brzkou spolupráci s Lenkou Dusilovou v Akropoli, do
toho ještě pár tanečků od VerTeDance a máme tu parádní večer jako
na dlani…
Ve víru myšlenek a pocitů z posledního koncertu českého prozření
jménem Cermaque vám s potěšením oznamuji, že skladba Skoč byla nasazena
do hitparády Rádia 1 „Velká Sedma“. Hlasovat můžete ZDE!
Váš yirásana!
už tenhle tyden budemem mit novy web! design: štěpánka bláhovcová
🙂
vydechnu, kytka na stole to vdechne a postaví si z toho list.
spát, vstát
jíst, trávit
jít do práce
pracovat
sedět celej den na prdeli, svojí prdeli
jít z práce
jíst, trávit
čumět, čumět, čumět na televizi
spát
spát, vstát
jíst, pít, trávit, polykat
jít do práce, čumět, telefonovat, čumět
čumět, čumět do kompu
sedět na prdeli, prdeli
jíst, polykat, jít z práce
jíst, polykat
čumět na televizi
reklama já zato stojím, Loreal Paříž
ty za to stojíš
spát, spát
vstát
hud. 🙂
kašel, zátka, svíčka plane
planeta se pohybuje
ležíš ob zeď, potíš, píšu
písmo sťaté, hoříš, já ne
v klubku v dece, touhy v puse
zátka vedle, pivo větrá
neupíjím, vosk a čelo
moje chvíle, tvoje chvíle
kašel, psaní, v bytě, v městě
zátka, prsty, čoud jde z knotu
teploměry, lahve z basy
vlasy mokrý upocením
dvoje možný vyložení
prvních minut po půlnoci
ahoj savci,
včera byli někteří z nás na skvělém představení Petra Nikla Já jsem
tvůj zajíc, v divadle Archa.
Dnes se totéž tamtéž hraje ještě jednou. Moc dopuručuju, je to
kouzelný.
hud.
ahoj,
9.1. – tedy už teď v pondělí, hrajeme v divadle Ponec první reprízu
představení „Kolik váží vaše touha?“ taneční skupiny VerTeDance, ke
kterému jsme udělali hudbu a živě jí k tanci hrajeme. Takže kdo chcete
slyšet komplet nový repertoár Zrní, přijďte!
mějte se dobře,
hud.
Den se kroutí, slupky a myšky myšlenky: na konečný zastávce sedim
v tramvaji, techno z devadesátek, spící vožralej dopolední bezďák,
paprsky prosvítaj, třpytky, ženský.
Ženský v klubu konverzujou, oblečený v potápěčský výbavě, která
uspokojuje jejich touhy.
Lahváč na konečný v bufetu, tam v televizi nad stolem pomníček drsnýho
vojáka, kterej nechtěl umřít, válka ho sťala, byl gay a neřekl to, v tý
době to nešlo, po hřbitově se honěj v červenejch oblečcích – jeden
jako láma, druhej sadomaso v rudý kožce, po smrti se ti možná splněj sny
vojáčku. Tramvaj skřípe, jede nazpátek, přesně po dvaceti minutách. je
mi 20.
Ale mně je 28!
Nic není takové, jan se jmenuju. když sedím v pokoji, otevřeným oknem
vane dovnitř zimní vzduch. mám na podlaze chryzantému. prstem zamačkávám
mšice, které jí uhlodávají mladé výhonky. je potřeba ji chránit. nic
není takové, jak bychom čekali. můj táta má celý muj život fousy. jako
Mikuláš, dřevorubec, jako roztřepený listy chryzantémy, kterou jedí
mšice, a já je mačkám, abych jí ochránil.
Vždycky jsem myslel, že budu svědkem něčeho velkého. Na obloze se zjeví
miniaturní obrázky, přijde interturbogalaktická změna světa a já budu
u toho. hvězdy svítí z ohromný dálky, vousatý hvězdy, Mikuláš a
chryzantémy, světlem, který sem letí tisíc let. já na ně koukám, koukal
jsem v noci. nečekal bych, že budu kdy odříznutej od nich, sedět
v počítači a ťukat firmu s pojištěním, že se kdy ocitnu na druhý
straně, jako před chvilkou.
ale teď zase už koukám. už od dětství cejtim, že jsem svědkem něčeho
velkýho. jmenuju se jan, sedim na kanapi, větrám, piju čaj
Přelom roku je obligátně obdobím bilancování, rekapitulování, vzpomínání a připomínání. Logicky nechybí ani naše Reakce z redakce, tradiční redakční anketa. Jak tedy rok 2001 vidí okruh našich autorů?
Následující kapely znáte převážně z naší rubriky Uši. Oslovili jsme je, aby rekapitulovali, co se v uplynulém roce událo zásadního na hudební scéně. Nechť je tento malý exkurz sondou a zajímavým pohledem do “uší” vybraných interpretů. Tentokrát však nekomentují náš výběr, ale to, co je osobně nadchlo…
Konec roku se blíží a s ním čas rekapitulovat: dojímat se nad tím, co jsme stihli, a litovat toho, co jsme nestihli. Pokud jste letos neměli čas objevovat nové hudební počiny, nevěšte hlavu…
Kladenská kapela Zrní letos vydala výborné album Hrdina počítačový hry jde do světa. A název desky není žádné plácnutí do prázdna. Za doprovodu kytar, houslí i harmoniky Zrní vskutku sledují kroky a myšlenky počítačového hrdiny, virtuální osoby, kterou vytvořili speciálně pro sedmapadesát minut nahrávky…
Nové představení tanečního seskupení VerTeDance se v Ponci uskutečnilo 12. prosince 2011. Inscenace nazvaná Kolik váží vaše touha? řeší primárně genderovou otázku, na niž se snaží odpovědět čtveřice skvělých tanečnic (kromě Veroniky Kotlíkové a Terezy Ondrové ještě Helena Arenbergerová a Lucia Kašiárová) a klučičí kladenská kapela Zrní…
Připravili jsme pro všechny naše fanoušky malý dárek pod
stromeček.
Nahráli jsme vám k vánocům písničku „SKOČ“, která je od teď volně
ke stažení a k poslechu přímo TADY!
A také je nám ctí, že v pátek můžeme být jedněmi z těch, kteří
zahrají v Lucerně na koncertu pořádaném jako poslední rozloučení
s Václavem Havlem a tak mu poslat koncert do nebe..
Přejeme vám, ať vás život baví, ať si v tom mumraji všichni co
nejčastějš vzpomeneme, že jsme hlavně živí a hrajeme si tady! Hodně
legrace, zdraví a lásky.
Skoč, než zvadnou květy!
ZRNÍ.
Ke Kladenské pětici Zrní jsem se dostal teprve před nedávnem. Prvně jsem zhlédl videoklip k Vězňům, kde mě zaujal neobvyklý vokál zpěváka a frontmana Jana Ungera, o chvíli později jsem objevil Jabloně, díky kterým jsem kapele podlehl úplně…
Vánoční koncert v Dundee Jamu na Kladně 22.12. věnujeme památce
Václava Havla. Začneme hrát v půl 9.
Hrdina počítačový hry jde do světa – tak se jmenuje letošní album kladenské akusticko-alternativní skupiny Zrní. Na hudební scéně je deset let, ve své diskografii má dvě desky a je přesvědčena, že to nejlepší na ni teprve čeká…
Došlo mi, že Václav Havel byl největší osobností mýho života.
Definicí a symbolem všech hodnot, který považuju za důležitý, vzácný,
lidský. Že byl na tomhle světě tak významnou bytostí, že jeho odchod je
vopravdu významnym mezníkem nejen mýho života, ale naší země i života
obecně.
Jsem si jistej, že je mu dobře, že byl se všim srovnanej a že je všechno
správně. Nicméně moc mě dojímá osudovost toho všeho, toho, že prakticky
celej muj život doposud byl s Havlem a dneska v poslední adventní neděli,
ve dny oslav křesťanskýho symbolu dobra, ve dnech blízkých slunovratu,
v týhle zvláštní době, kdy podle mnoha děje se významná obroda a
přerod, vzpomínám si, jak malý malujeme OF na zamlžený okna, teď zněj
v celý zemi zvony za něj a začalo poprvé chumelit. Moc věřim, že dnešek
výrazně upozorní na všechny ty přirozený a jasný lidský hodnoty, který
Václav Havel hlásal a ztělesňoval a pomůže je v lidech znovu
probudit.
Havel je Hrdina!
umřel Václav Havel. děkuju mu za všechno co pro nás udělal.
Vyrážíme na turné po moravských krajích, daleko pryč od
předvánočního shonu. Pro kladenské ještě jednou připomínám tradiční
vánoční koncert BUDE!
Hezké dny.. C.
Díky za včerejší zaplněné hlediště v Ponci, dnes repríza a pak hned
na turné po Moravě.. :
Kolik váží vaše touha? Tak se jmenuje nová tanečně hudební inscenace, která zkoumá témata krásy, přetvářky a naplnění…
Zrní je pětičlenná kapela z Čech s desetiletou historií a dvěma alby na kontě. Zrovna máme za sebou premiéru divadelního představení, který jsme několik měsíců připravovali s tanečním souborem VerTeDance. Skládali jsme specielně k němu muziku a živě ji ke každýmu představení budeme hrát. Moc nás to baví a myslím, že vzniklo něco dost zajímavýho a netradičního…
Nové tanečně-hudebního představení skupiny VerTeDance nazvané Kolik váží vaše touha? v premiéře uvádí divadlo Ponec. Inscenace vznikla ve spolupráci s kladenskou kapelou Zrní, která během představení vystupuje naživo.Jak tento náročný projekt vznikal, na to se Marina Feltlová zeptala tvůrců představení ze skupiny VerTeDance i kapely Zrní, o odborný názor požádala také taneční publicistku Ninu Vangeli…
Současný tanec a živá hudba se dnes i zítra večer potkají na jevišti pražského divadla Ponec. Premiéru zde má představení “Kolik váží vaše touha?” taneční skupiny VerTeDance. Dvě kmenové členky souboru, Veronika Kotlíková a Tereza Ondrová, si v tomto projektu přizvaly ke spolupráci kladenskou kapelu ZRNÍ. Vznikla tak jedinečná inscenace, která bourá tradiční žánrové stereotypy a zkoumá témata krásy, přetvářky i lidské touhy po naplnění…
Ahoj.
My sme kluci. zejtra je premiéra. budeme rádi, když večer přijdete, nebo
pak na druhou premiéru v úterý. Těšíme se, jak to dopadne 🙂
A dejte si pozor na les, ať vás nespolkne hýkal!
Dobrou noc milé děti.
dobrou noc strýčku Fido!
Tak včera se to zlomilo. Myslim, že jsme to našli. Zkouška v divadle
byla od rána. Odpoledne přišla krize. Nemohli jsme vyřešit úplnej konec
tak, aby to dobře fungovalo. V jednu chvíli to vypadalo, že to tam snad
všichni nechaj a utečou, někam daleko na vlastní pustej ostrov. Pak se to
ale zázrakem restartovalo, vodrazilo ode dna, přerodilo z nervů do síly a
najednou všechno začlo fungovat a dávat smysl, viděl jsem, jak do toho jdou
všichni s dvojnásobnym nasazenim, holky i my. Do premiéry chybí
2 dny.
Za hodinu vyrážim na kole ke zkušebně, přesednu do kapelní káry a jedem
na další zkoušku do divadla.
Mějte se moc dobře!
hud. a Zrní+VerTeDance
je noc. vrátili jsme se ze zkoušky. teď bude zkoušení 3 celý dny a pak
už premiéra. Těšim se, jak to celý nakonec dopadne..věřim,
že dobře!
dobrou noc, pěkný sny, hud.
“Jak ukrýt tělo a duši v době všeobecné honby za dokonalostí? Jak odhalovat to, co bychom odhalit chtěli? Jsme schopni řezat do živého, nebo jen odlupujeme nadbytečné vrstvy? V čem tkví podstata odhalení?” ptají se členky tanečního souboru VerTeDance v novém představení, nazvaném Kolik váží vaše touha? K jeho realizaci se spojili s kladenskou, akusticko-alternativní formací Zrní…
Ahoj fachmani,
to by v tom byl čert, aby to Bojím aspoň jednou tu hitparádu nevyhrálo!
Poďte to tam tenhle týden převálcovat!
Hlasovat pro Bojím v hitparádě Rádia 1 Můžete TADY.
Dneska je zkouška v Ponci, jsem zvědavej, jak se to vyvrbí. Začínáme
to s VerTeDance slaďovat, aby to šlo pěkně dohromady – muzika a tanec.
Zatím máme před sebou velikánskou kopu mlhy, dlouhá mlha je, ale dnes už
by to mělo začít nabírat jasný obrysy. těšim se.
Mějte se dobře!
hud.
ty jo, karel gott po 37 vyhrál českýho slavíka. si představte, že by
v anglii od roku 1974 vyhrával dodnes jedině paul mccartney. nebo že by
v americe nepřestali od hipís dodnes vyhrávat nejlepší kapelu doors. to je
úlet. 🙂 🙂
Dneska v krásnym dnu můžete zase naposled v tomhle týdnu hlasovat pro
Bojím v hitparádě Rádia 1 Velká Sedma. Děkujeme, zrní
& hrdina
Tyjo, nechci sem motat politiku, ale dneska jsem četl článek o Islanský
revoluci a v něm se psalo něco, co mi do teď nedošlo. Když furt slyšim,
jak je země zadlužená a proto je třeba se uskromnit, vždycky jsem myslel,
že je to správně. Přece nebudu žít v blahobytu, když na něj nemám. Pak
ale slyšim všechny ty informace vo miliardách, který někdo někde
vytuneloval a řikám si, no tak neměli by to zaplatit oni? No ale „oni“
jakoby nejsou a tak to za ně zaplatíme, z práce do práce, do devadesáti a
do nebíčka.
A teď právě to, co mi do teď nenapadlo: Co prostě celou tu konstrukci,
že jsme za to zodpovědný my (protože my sme stát) odmítnout. Říct, my
lidi to prostě nezaplatíme, byla to krádež, tak prostě najděte zloděje,
nebo Vás všechny vyhodíme z voken.
Islanďani to prý udělali, udělali revoluci, všechny vyházeli, poslali
do vězení, přepsali ústavu a je to.
Tyjo, taky sem včera četl rozhovor s jednim americkym ekonomem a ten
povídal vcelku logickou věc, že Amerika dluží tolik, že už to nikdy
nesplatí, stejně jako svý dluhy nesplatí žádná země světa. 🙂 🙂 to je
vtipný ne? dybych byl malej kluk tak řeknu, tati? a proč se nedaj ty dluhy
škrtnout? 🙂 🙂
No a pak jsem se do noci díval na rozhovory s Eckhartem Tollem. Před lety jsem četl jeho knihy. Líbí
se mi jak je zemitej a při tom tak klidnej. Čas od času je mi třeba si
některý věci připomenout…
Mějte se dobře!
hud.
taková dálka poli
přesto tě vidím tady
zapadá, lesy stojí
taková válka ve mně
křičící slunce jemně
sněží, padají trakaře
neměl jsem zakopávat o tebe
neměl jsem zakopávat o tebe
tak je to blízko tady
chvějí se města světly
myslím na tebe, neměl bych
nikdy jsem neřekl to
teď těsně před západem
neměl jsem zakopávat o tebe
neměl jsem zakopávat o tebe
už spadla mlha dolů
a slunce letí si
spíš, nespíš?
taková válka ve mně
vidím tě, dotýkám se
lesy, listí
neměl jsem zakopávat o tebe
neměl jsem zakopávat o tebe
Zítra, tj. 17.11. v 19.15 bude na Rádiu Proglas rozhovor se Zrním.
Moderátorem není nikdo jiný než Martin Evžen Kyšperský z Květů.
Ahoj lesníci a podzimníci,
děkujem za skvělou atmosféru na koncertu s Bohdanem Bláhovcem a Bezobratry
v Café v Lese. Byl to zážitek. A teď měsíc nebude nic, což už jsme
dlouho nezažili…ale tenhle měsíc věnujeme zcela přípravě představení
s VerTeDance. Snad to dáme nějak do kupy. 🙂
Pod balkónem foukaj motorovejma fukarama listí z pod stromů na hromadu a
odvážej ho. Vůbec nevim proč to dělaj. Jenom hluk, smrad z motoru,
vypulírovanej trávník, studeno na zemi a brouci lítaj vzduchem, ptáci
ulítli. A to jedna z bříz nad tím fukaristou ještě statečně drží
všechny listy, takže až to dodělá, může příští tejden přijít fučet
znovu…Nechal bych je tam ležet. Komu tam vaděj?
No nic a zase, jako před sedmy dny, pokud jste tenhle týden ještě
nehlasovali máte dneska poslední možnost!
Bojím v hitparádě Rádia1 – Velká Sedma. Pořád je čtvrtá a
čtvrtá a čtvrtá.
Hlasovat můžete TADY
Exkluzivní videoreportáž: Alternativní kapela Zrní zahrála pro ČESKOU POZICI v ruinách huti Poldi. A slečna v logu Poldovky se nadechla…
Ahoj milí spolucestující!
Ve čtvrtek sme se vrátili ze soustředění. Úkol sme splnili a složili
hrubou kostru hudby pro taneční představení s VerTeDance, které bude mít
premiéru 12. 12. v divadle Ponec. Hudba je to zase trochu jiná, než sme
doteď dělali, máme z ní dobrej pocit. Teď to začnem nacvičovat a
zkoušet s holkama. Věnujeme tomu celej měsíc, takže koncert máme
v listopadu proto jenom jeden – 11.11. v Café v lese, kde zahrajem a
zaimprovizujem s BB Bohdanem Bláhovcem.
Mimochodem Štěpánka vyhrála za obal k hrdinovi nějakou mezinárodní cenu,
poslali jí diplom až z Ameriky!
A já sem přidělal na starou rezatou tyč od antény krmítko.
ahoj, hud a zrní a pokud jste tenhle týden ještě nehlasovali máte dneska
poslední možnost!
Bojím v hitparádě Rádia1 – Velká Sedma. Už 2 týdny je
čtvrtá.
Hlasovat můžete TADY
obývají mravenci
kteří žerou lidské maso
obývají mravenci
kteří jedí zlé lidi
dej si pozor na les, ať tě nespolkne
dej si pozor na les, ať tě nespolkne
hýkal, hýkal a rudý vřes
skákal pes
skákal a při tom hýkal
hýkal při tom
dej si pozor na les
neměl sem zakopávat o tebe
Ahoj v podzimu,
zdravime vas z Vysociny! Jsme s klukama na soustredeni, kde je mlha, motyky,
mouchy jsou teplem probuzeny, jabka na zemi, kluk od vedle kazdy dopoledne
vyrazi s traktorem na pole. Mam blbou klavesnici, tak pisu bez hacku a carek,
prominte. Nase chaticka je uplne na konci vesnice a v noci je tady mnohem vetsi
tma a mnohem vetsi ticho, nez u nas na Kladne. Ted kdyz tohle pisu, je pondelni
rano, 8 hodin, kluci pochrapavaj a venku vysvitlo po nekolika dnech slunce.
Mlha pri zemi zustala, takze nad mazlavym polem je rozlita jak ufo zluta zare, a
z ni couhaj dve stary lipy jak svetelny trosecnici. Az tohle dopisu, musim
trosecnik, netrosecnik jit zatopit, nebot uz mi mrznou chodidla.
Delame pisnicky pro predstaveni s VerTeDance, experimentujeme, pijeme caj,
vino, pivo, varime si ze sacku, ze surovin, z konzervy – kazdej po svym.
myslim, ze za ty 3 dny, co tu zatim jsme, uz mozna 3 pisnicky mame a velky
mnozstvi materialu, kterym se musime kazdy dopoledne prohrabat abychom vycucli
zablesk dalsi budouci pisnicky. No a takhle tu budem do konce tejdne.
Tak si uzijte krasny podzimni dny a pokud chcete, hlasujte pro nás
v hitparádě Rádia1 – Velká
Sedma, kde tenhle týden opet soutěží Bojím. (minuly tyden byla
ctvrta)
Hlasovat můžete TADY
Ahoj do civilizace!
hud.
mluvíme spolu večer tiše
oba jsme zkřehlý
listí se drží, nepadá ještě
podzim je smutný
kdokoli se mě zeptá, věřím-li na lásku, tak řeknu ne
vím jenom, že jsme my dva, spolu se držíme, držet se budeme
koukáme na sebe, když den mizí
jak racci na moře
jako dvě samoty, poslíčci cizí
zbylí si sobě
kdokoli se mě zeptá, věřím-li na boha, tak řeknu ne
vím jenom, že jsme my dva, spolu se držíme, držet se budeme
listí se drží, nepadá ještě
němé se chvěje
očima v očích, hledáme uvnitř
spojence na nebi celém
kdokoli se mě zeptá, věřím-li na osud, tak řeknu ne
vím jenom, že jsme my dva, spolu se držíme, držet se budeme
koukáme na sebe, když noc vřelá
tiše nás obemkne
jak zvíře do ohně, stromy co celá
staletí při sobě stojí a nedotknou se
kdokoli se mě zeptá, věřím-li na lásku, tak řeknu ne
vím jenom, že jsme my dva, spolu se držíme, držet se budeme
Zdravíme internet a hosty.
Pokud chcete, hlasujte pro nás v hitparádě Rádia1 – Velká Sedma, kde tenhle týden
soutěží Bojím. (S tím přístupem nemůže nikdy nikoho porazit..)
Hlasovat můžete TADY
Přeju pěkný dny!
hud.
člověk zvířecí oči přebíhá dálnici. spal tam někde na druhý
straně. listí už padá, billboardy, kamiony, s cizíma tvářema,
přeběhlík z křoví čeká mezi svodidlama než se ty zrůdy převalej, než
vlna přeskočí.
Anna je moldavka, pracuje v Olmiku v balírně a s přítelem žijou na
ubytovně, kde jsou umývárny prázdný, studený za tmy samy a kde hodinu po
půlnoci poslouchá Anna na pokoji moldavský disko potichu.
a před pokojema unavený boty dělníků před každýma dveřma pár nebo dva.
vysoký kanady od bláta, ze kterých čouhaj ponožky. je noc. usne.
ráno ještě před svítáním odcházej první kroky na šichtu. slyšim jak
Anna nadává, že už tu s nim v tom bordelu nebude. ale ví, že teď jdou
do práce a večer nebude síla to řešit.
Dálniční běžec už je na druhym břehu, vpravo v jinym křoví. teď pude
přes pole, najít si něco novýho. Má krosnu, zabalenou hlavu jak
apokalyptickej trosečník, zvířecí oči, fuck the systém.
Někde na něj snad někdo nebo něco nakonec čeká. Třeba jeho máma
hřejivá, když ho hladila a zpívala mu. když ještě nefetoval. mohla by to
být Anna. není.
Je tohle už ono, nebo ještě příde něco světlýho? mazli se se mnou!
Emigranti s plamínkama vzpomínek na maličko pěknejch věcí. s plamínkama
jako mají moje vafky, žijou tam.
Přijďte dnes do Potrvá, těšíme se na vás!
dnes začátek ve 20:30.
květáci, zrňáci
kladeňáci milí,
ve středu hrajeme s Květama v Dundee. Moc se na to těšíme. Den
předtím – v úterý – spolu hrajeme u nich v Brně. Takže to je
takový naše společný miniturné. Zrní, klíčky, stvoly, poupata, květy,
plody, ruce, sousta.
Přijďte, ať je tu v čechách taky pěkně přivítáme. Myslím, že to
bude mooc pěkný.
hud.
Ahoj všem,
zítra – ve středu 5.10. hrajeme v Ostravě od 17:30.
priťe všici
igor pelech
vzpomeň si na něj, když ti dochází dech
za rohem někde život žije
jeho to je, ty seš v pohodě
sobota, 1.10., svátek má Igor.
Ahoj bratři v triku, sestry v blůze,
venku ráno už je zima. malá černá kočka vypadá přesně jako její máma,
jen je ještě malá. za rok už nebudou k rozpoznání, jedna bude muset nosit
čepici. mám rýmu. na balkóně pokvetou chryzantémy, přestože už vypadaly
na umření. četl jsem blbou recenzi na Alois Nebela, četl jsem dobrou recenzi
na Svatýho Václava. Vít Klusák, autor geniálního Českýho snu, udělal
dokumentární videoklip k Vězňům. on byl v Pardubicích v rámci
filmového workshopu na echt formanovský párty a místní revival kapela to
tam hrála, tak se podívejte. vypadá to teda, že Vězni lákají
dokumentaristy. Klusák+BB (K2B). další bude Třeštíková, pak Sommerová,
Attenborough, jan pan Špáta je mrtvej. ten už ne. jo a Plzeň na San Siru 0:2
s AC Milán. a mýtný brány prý víc prodělaj, než vydělaj, tak ale
aspoň máme pěkný oblouky nad silnicema..
ahoj, dokumentární hud.
Moravo, Moravo,
tak pekny to mas…kopce, vino, zeny, brontosaury, domky, gajgovy betly do 5 do
rana, medovinu, valasske pisne, vojaky se samopalama na kolobezkach na eko
festivalu v lesich no a tak. Bylo nam cti, tak 5. rijna pro zmenu cau
v Ostrave. On.
A mezitim mala ukazka tzv. interpretacniho klipu:
venku dneska zpívaj páci jako na jaře. slyšíte to?
my sme parta muslimskejch holek
máme kapelu tady z východu
my sme parta muslimskejch koček, co dobyjou svět
hrajem muslimskej britpop, muslimský indie
my sme parta muslimskejch holek
máme indie burky, indie kejtry, všechno z číny
dem dělat díru do světa, sme Abba, sme Abba, sme Abba
sme Radiohead v sukních, akorát v burkách
Jak měl Mike Stipe ten modrej pruh přes oči
my sme přesně naopak, inverzní Mike Stipe.
my sme parta muslimskejch holek
máme kapelu tady z východu
cvičíme ve sklepě, hážem to na youtube
prostě klasická garážovka co ti budu řikat
igor
igor pelech se válí ve sračkách
hadry, všude sou hromady hadrů
Igor čichá, zeď je vočouzená
píchá skelná vata
kde tady spim? někde, červený ruce
venku zapadá daleko slunce
co já s tim kurva podle tebe?
vypadni, nech mě bejt, neser se do mě!
Okna sou vyflákaný v tomhle baráku
3 patra, pelech dole, nahoře záchod všude
vyteklý svíčky, autobaterie
Igor leží
mezi hadrama s hlavou v matracích
do kundy vesmíru a poslouchá moře
on má kazety, dneska je párty
v igorově živý rakvi
igor pelech, vzpomeň si na něj, když ti dochází dech
za rohem někde život žije, jeho to je, seš v pohodě
Marie mě vopustila, když mi bylo 18
začal sem, počkej, kde je ráj? vypadni!
červený má voloupaný ruce
kdes byl, když venku mrzne?
tenhle barák je ptačí hnízdo
se votáčí, středem vesmíru
všichni přežijou, všichni zhebnou
zbyde vysklený vokno jako důkaz
igor, zeď je vočouzená
hlavní císař je tvuj kumpán
letim na mars, píči, vim že ste tady
tenhle barák je ptačí hnízdo
igor pelech, vzpomeň si na něj, když ti dochází dech
za rohem někde život žije, jeho to je, seš v pohodě
já sem člověk, čichám člověka
čichám, jsem, když zapadá slunce
co já s tim kurva podle tebe?
vypadni, nech mě bejt, neser se do mě!
Tenhle barák je bitevní loď
v kaši kravaťáků, skýnů, policajtů
igorova archa, hovno plující
galaxií.
Kapitán posádky, spálenej mrazem
chlastem, vohněm, fetem, životem
igor je kapitán, kapitán totál
brutál.
igor pelech, vzpomeň si na něj, když ti dochází dech
za rohem někde život žije, jeho to je, seš v pohodě
Hudební skupina R.E.M. ohlásila rozpad. Pánové prej spolu budou ale dál
chodit na pivo. Dobře hoši. Měli jsme Vás rádi. Poslední dvě desky ale
stály za prd, takže je možná správnej čas. Album UP ovšem z naší
diskotéky asi nikdy nezmizí.
V tuto chvíli hrají Jabloně na Rádiu Relax 92,3 a běží předtočený
rozhovor. Sorry. Víme to 5 minut…
Ahoj všem.
diky za skvělý koncerty v Kaštanu, kde bylo vedro jak v pekle, lidí jak na
Lize mistrů Barcelona : Real. pak druhej den v Domažlicích – krásnej
dřevěnej prostor starýho pivovaru, trámy ze stoletých stromů, nevšední
zážitek a v sobotu sme jeli my kluci, co spolu jezdíme, do Trenčína na
svatbu, Kačeně – naší kamarádce z doby stopování po Evropě. A to
byl úžasnej návrat, jakoby sme se octli přesně tam, kde to před rokama
skončilo. tak co je teda vlastně skutečnost?
mějte se všichni dobře v tom nádhernym zmatku, hud.
marcela
chtěla sem bejt krásná slavná herečka
a sem tlustá, mastná, beďaratá kráva
co točí piva, co na ní zívaj
dones pivo, dones pivo!
já už na to seru, seru tady na to
chtěla sem bejt šťastná, vdaná princezna
a sem tlustá výčepní piva
když kolem se plivá, plivá
sem blbá a bůh neni, neni. nebo je?
myslim že je, ale na mě sere
dones pivo, dones mě, seru
seru tady na to.
dneska začneme tak v 9. těšíme se,
chce se mi čůrat, musim jít, čau
hud.
Ahoj všem,
těšíme se na koncert do kaštanu zítra – ve čtvrtek 15.9.
přijďte se podivat. Pak jsme se taky setkali s Floexem a padli si do oka. On
dělá elektroniku a udělá nám remix něčeho z hrdiny, a taky s nim
možná budeme spolupracovat v budoucnu. Hudba k tanečnicím zatím
zůstává ukrytá v kapelním sklepě. jammujem, hledáme. No a uvidíme.
Téma je nelehký. Tak ahoj zítra v Kaštanu, a mějte se pěkně,
hud.
LISTOPADAVÝ KONCERT V POPOCAFÉPETLU SE RUŠÍ
Ahoj uhlobaroni, permoníci, uhlobaronky a permonice,
už dlouho jsme vám nenapsali, co se teď s náma děje. Tak to napravim.
Děláme na písničkách pro novou desku – už se to začíná rýsovat.
Odlítli rorýsi z Rozdělova, takže doma je víc much a komárů. Cait se
brzo stěhuje za náma ostatníma do Kladna, takže tu budeme poprvé bydlet
všichni. Zkoušíme s tanečním souborem VerTeDance hru, ke který děláme
divadelní hudbu, a kterou budeme potom hrát na živo na každym představení.
Moc nás to baví, protože to je zas uplně něco jinýho, my improvizujem,
tanečnice improvizujou a postupně krystalizujou jednotlivý obrazy a scény a
posouvá se celkový téma někam do neznáma. jupíjaou
Premiéra je chystaná na 12. prosince v divadle Ponec, nebo Archa, to si teď
nejsem jistej. jíst. mám hlad, to je jistý. Včera nám odtáhli auto. Benga.
To když jsme parkovali v Praze po návratu z natáčení videoklipu
k Běžím. Ten bude z větší části animovanej, něco jako
Rumcajs teda.
Takže tak k našemu současnýmu dění. Ještě je třeba říct, že cajt
má zítra narozeniny, že lybijský povstalci dneska prý asi chytěj
Kadáfího a že naši si to kotě prej nakonec vezmou, ikdyž neni
zrzavý..
ahoj, mějte se v babím létě dobře! hud.
Doporučeno Radůzou. I tak lze vnímat hudební (a rovněž literární) album Hrdina počítačový hry jde do světa skupiny Zrní. Na své značce Radůza Records ho vydala známá česká písničkářka.
dobro došli,
jsme zpátky z cest, z teplých krajů.
dole se můžete podívat na naše zatim poslední hraní a v pátek můžete
dorazit na naše první podovolenkový – na Anežkafest, výborný to
festival ve východních čechách. moc doporučuju!!
Jsme opálený a plný energie, čechy krásné, čechy mé.
mějte se dobře,
zrní
v rukou držim samopal a tohle není sen
až sem si mě dostal, je to tvoje vina, spolu polezem
banky tě vzrušujou
tak tady sou, tady sou, tady sou
k čemu byly všechny tyhle cetky volepený zlatem
vlastní rukou holubem sem z výšky praštil o zem
i teď tě prachy berou
tady sou, tady sou, tady sou
včera sem je viděl, 500 tisíc hladovejch se táhne z pouště do
pouště
ale já vim jakejch 500 tisíc tobě leží v hlavě
sem si s tim dospěl
tady sou, teď si je vem, tady sou, tady sou, tady sou
Na čí to jde bedra, na čí bedra na čí bedra to jde?
kdo mě to válcuje, v čí žiju době?
Na čí to jde bedra, na čí bedra na čí bedra to jde?
čí prachy zastřelej mě? tady sou, tady sou, tady sou
v rukou držim samopal a tohle není sen
až sem si mě dostal, je to tvoje vina, spolu polezem
pořád tě vzrušujou
tak tady sou, teď si je vem, tady sou, tady sou, tady sou
nadopršelo
dopršelo
prší dneska od rána. byt spí, dům spí, holubi za oknem na smrku zmoklí
spí, je ticho jak v kostele, jak v hrobě, hodiny jsou slyšet na celou
místnost, jak otáčej ozubenýma kolečkama, zoubek, zoubek, zoubek. uvařim
si zelenej čaj a v tichu ho vypiju. obklopenej spánkem. i kočka Artemis,
kterou máme na hlídání spí. Artemis si u nás našla červenou gumičku a
musí jí mít v misce s granulema, jinak nejí. Vyndal sem jí to z toho
jídla, Temi, hodila sis to do jídla! – to jsem ještě nevěděl. otočim
se, a ona jí má zase hozenou v misce a ojídá granule kolem ní. vyndám to
zas, asi se ji to připletlo k fousum nebo co a pozoruju jí. ona přestane
kousat, skloní se ke gumičce, přenese si jí poklidně na vršek granulí a
pokračuje ve svačině. Asi to je nějakej jídelní talisman. něco jako kytky
na jídelnim stole. asi.
A teď kočka Artemis leží, gumička leží a prší a všichni sme nasratý
z takovýhodle léta. co to má bejt tohle? tohle je léto? na tohle sme stáli
frontu v mraze, metelicích, plískanicích?
počkej……mm……………..mm………….jo.
No tak to je fajn. Tak to si du voblíct druhý ponožky. a u čaje si
zazpívám.
prší prší jen se leje, kam koníčky pojedeme, pojedeme na luka až kukačka
zakuká
kukačka už zakukala, má panenka zaplakala, kukačko už nekukej, má panenko
neplakej.
náš táta je divokej.
a já sem taky moc divokej. divokej kill bill se dvěma ponožkama
přes sebe.
mějte se dobře! hud.
a je ráno po bojích
z paláců ruiny a slezlý sníh
všechno špatný a starý se pálí
právě svítá v ulicích
nová je vláda, jarní, ranní, už nikdy nebude hůř jenom lépe
jenom líp, už bude jen čím dál líp
je začátek, sladký počátek, den první
……………………………
dole tíha je veliká
mříže a tísně a lebky, hnáty
první ráno je po nocích
čerství vycházejí z dveří
musí to být, my jsme nový nový, nový jsou pořádky, není cesty
zpátky
bude líp, už bude jen čím dál líp
je začátek, sladký počátek, den první
……………………………
jako tom hanks v parku blbě sedím
já sem honza, honza ungr, dívám se na to a ničemu nerozumím
……………………………
ještě támhle na rozích
škemráci, nuzáci, zvadlý sníh
svědci starý a bolavý
vzpomínky, který nikdo nechce mít
ale musí to být, my jsme nový nový, nový jsou pořádky, není cesty
zpátky
bude líp, už bude jen čím dál líp
je začátek, sladký počátek, den první
Zrní jsou černým koněm české hudební scény. Jejich výstavním štítem je osobitá poetika, místy křehká jako krusta na ranní kávě, místy drásavá jak drápy grizzlyho. Nedávno oslavili v Lucerně deset let společného muzicírování v neměnné sestavě a na jaře vydali svou druhou placku s názvem Hrdina počítačový hry jde do světa. Věřte, že je sakra dobrá.
Ahoj všem.
tak jme zpátky z Ostravy. Odehráli jsme tam 2 koncerty. První v rámci
soutěže slam poetrystů, improvizovali jsme s Bohdanem Bláhovcem, pak
i s vítězkou Bio Mášou a nakonec jsme odehráli koncert. Bylo to
v amfiteátru za divadlem v centru města, byl večer a moc jsme si to
užili.
Noc byla dlouhá, těch lidí tam muselo být přes 20 tisíc, všude byli,
valili se. Prago union mě strhli, chodil jsem pak městem, narazil na Bohdana
s Andreou, pili jsme víno, než dorazili kluci a s nima jsme seděli na
plastovejch židličkách jedinýho stolku před stánkem s klobásama,
poslouchali disco, který k tomu patřilo a bylo veselo až do svítání.
Ráno jsem se vzbudil s hlasem Toma Waitse, to když už vygradovalo
nachlazení, a tak jsme koncert ve 3 hodiny na velkym pódiu na náměstí
odzpíval ve stylu havran, mluvené slovo, nadřel jsem se a bojoval s touhou
zmizet jak bublina. No přežili jsme, kluci hráli dobře, já krákal, bylo
vedro, pódium hořelo pod bosýma nohama, ale neshořeli jsme.
Pak rozhovory a potom jsme šli jíst. Po pozdním obědě skvělej koncert
Petra Nikla s Milanem Caisem v kostele. Zjevení z jinýho světa, celej
plnej kostel hulákal a tleskal na konci vstoje pohádkovejm úchylum
v maskách.
Dál jsme se už rozdělili. Kluci zůstávali na nočního Nicka Kejva a já
jel vlakem domu. Zapadalo slunce, když jsem měl vystrčenou hlavu z okýnka a
vítr svištěl, byl jsem krásně rozpuštěnej v tom příjemnym večeru,
sám někde na kolejích mezi Ostravou a Prahou. Celou cestu jsem pak už
prospal a vzbudil se v dešti v noci na hlaváku v Matičce se sto věžěma.
Na hlaváku, na Masaryčce, jak vyhozenej z vokna, vykolojenej. Týpek mě
zastavuje, že chce cigáro a když nemám, štěkne na mě: kecáš! ale de
naštěstí dál.
Stojim sám na peróně, všichni daleko, jak noční novorozenec, nastupuju na
vlak do Kladna, je půl jedný, konec tripu.
Mějte se dobře!
Ahoj, hud. 🙂
Ahoj v počítači,
Bohdan Bláhovec s náma natočil videoklip k Vězňům z Hrdinovský desky.
Je to unikátní živej záznam z videočetu. A dneska je hotovo!
Podívejte se tady:
Notýsek s vlaštovkami. Jaký je vztah mezi výpravčím a výpravčí
v zastávce vlaku Praha Veleslavín? On, který má dlouhé vlasy, delší než
ona. Je hipí, tak něco. Ona mikádo, skromná je, střídmá. Oba mají
dres – drážní úbor, tak nemám víc z čeho hádat.
Sejdou se na peróně, vedro je 27º Celsia, koukám na ně výhledem
z poslední sedačky vlaku. Z té, která je nastavená proti směru
jízdy – jako vyhlídková, premiová, pro hvězdáře. Štěrk mezi
kolejišti je rozpálený, guma jejich podrážek je rozpálená, výpravčí on
a výpravčí ona se dali do řeči ve výhni a v čekání na své vlaky.
Z obzoru vyčuhuje město Praha temenem panelků jako obří cizí planeta
Melancholia, neuvěřitelně se přibližující tak cizí a neznámá věc.
Z observatoře pozoruju cizí planetu a je dva a červené semafory a žluté
vratiče.
Nakonec ona vyprovází rychlík v protisměru – do centra Prahy. Ten, na
který jsme my čekali. Nestavící, rychlý. A on najednou rozráží dveře
za mými zády a říká: kontrola jízdenek. To jsem na chvilku nedával pozor
a už je všechno jinak. Osamělá stojí v rozpálenym perónskym šterku,
zmenšuje se a Václav Jenčík mi kontroluje lístek, tiská mi tam znamínko a
přehazuje si vlasy za ramena v našem couvajícím vlaku. Jenčík hlasitý a
vcelku milý. O ní se už nedozvím nic.
Jsme na cestě mezi Veleslavínem a Ruzyní, vlak skáče, protože odhodlaně
unáší slečně výpravčí jejího vlasatého tajného milence
z výpravčí budky.
Dobrou noc noční hlídky!
hud.
venco, vysmátej kovářskej hromotluku v předklonu! žaneto, roberte domu,
ale hned, už je jídlo. žaneto, žaneto, přiveď roberta a poďte jíst.
rorýsi nalítavaj do oken činžáků, křičej, svištěj, skřípou
povětřim. hudebnic a jukla jsou ve Varech. já sem ve varu. sem slepička
s kroužkem a jdu ulicí kolem večerek a zaplivanejch knajp pod rorýsama a.
je západ a. je mi teskno nevim z čeho. se bavjej o šukání, vopilí
třicátníci – dvě holky, dva kluci – maj narážky a strašně se tomu
chechtej. ty vošoustníku! ty vošoustničko! – takhle. já mám lahvovej
staropramen. mám čas v doznívajícim svátečnim dni poklidu. mám rorýsy
nad hlavou. mám vzpomínky různorodý. z čeho je ten stesk? z aut,
projíždějících pořád podle stejnýho mustru od nespokojenosti k naději
a od naděje, co se změní v prd, zas zpátky do svýho? a z toho, kolik
vzpomínek v sobě tělo drží a musí zpracovávat a zpracovává do jednoho
obřího chuchvalce, kterej se pak jen tak převaluje, čím dál zmatenějš?
z toho, jak nikdo vůbec netuší co se po něm chce? z umírajících
starejch? z rodičů, který vopustim? z chlastu staropramenu? z rorýsů? a
venco – chechtáku, ty mě z toho vytahuješ. stačí totiž změnit pohled
a tohle všechno neni zmatenost z existování, ale jízda filmem. kluci ve
varech, rorýsi za lovu hmyzu, já sem honza, honza ungr, koukám se na to a
ničemu narozumim. tramtará
… jako řemen! On.
Ahoj dospělci, děti, důchodci, roboti, mořeplavci
Včera jsme měli 10. let a oslavili jsme to po středeční Lucerně
ještě jednou, a to v Malostranský Besedě. A bylo to skvělý. Moc děkujem
všem za výbornou atmosféru, Petrovi za kytici. Asi až včera to přece jen
byly ty skutečný narozeniny.
Vrátil jsem se zase domů ve dvě, do spícího domu s jedinym svítícim
okýnkem, majákem s lucernou, která mě volala z klidný mořský zdi.
Každej den takhle přicházim, kroky moje šustěj po schodišti, točim se
doprava a nahoru, doprava a nahoru a doprava a nahoru, odemknu, zevnitř tiše
zamknu a k majáčku, zhasnout ho, aby moře mohlo spát. A racci víčka
sklopený, stojej na nožkách tenkých, hladina se pohybuje, už nikym
nesledovaná. Poslední výhonek ve tmě se svlíkne, nabere vodu na omytí a
zalehne mezi trávy a keře.
Když tohle album dostanete do ruky, praští vás do oka úžasný papírový obal pojatý vlastně jako „kniha s přiloženým CD“. A co samotný hudební obsah, praští vás pro změnu do ucha? Odpověď zní: Rozhodně ano…
Ahoj spolubydlící na planetě. posílám vám text k nový písničce,
kterou snad uslyšíte na našich narozeninách v Lucerně. pracovně se
jmenuje Phono Solar 🙂 což je název firmy, pro kterou Ondřej pracoval
u Ukrajinských hranic, stavěl solární pole.
mějte se dobře! ahoj honza
z komínů jde kouř vážný
to baráky kouří cíga, když lidi spí
z komínů si kouř stoupá
jsme já a balkón, cigára, baráky dva
měl bych jinde být, já vím
ale je to hrozná dálka a vítr není žádný
měl bych jinde být, já vím, uá
je touha sedm set kiláků dlouhá
to pod mým balkónem je černá poušť
a poušť je veliká, touhu spolyká
já se chci vrátit zpátky z týhle díry
ale poušť mě nenechá, já vím
ze všech stran kolem mě jen spící poušť
poušť je veliká, touhu spolyká
já se chci vrátit zpátky z týhle díry
ale poušť mě nenechá, já vím
Ahoj,
v noci jsme dorazili z moravských Bojkovic, kde jsme těsně u hranic hráli
na skvělym festivalu Miš Maš, spolu s Vladimírem Václavkem či WWW. Byl to
výbornej večer mezi loukama, stádama krav, kejklířema s ohněm,
biojídlama, vinnym sklípkem a stovkama neurvalých dobrodruhů a
požitkářů.
No a dnes hrajeme nečekaně na festivalu Samofest v Brandýse nad Labem,
v půl 11 po Yellow sisters.
Takže, kdo máte chuť, přijeďte na zámecké nádvoří do Brandýsa!
víc zde: Samofest
ahoj, hud.
A je to, konečně…teď a takhle je to jedině správně. Žádný
připosraný přicmrndávání. Prdlajs, kámo. Tohle cítím poprvý, anebo je
to už tak dlouho, že jsem to zapomněl. Šrámy a jizvy, díky za ně, blbej
někdy potřebuje do moudra dokopat natvrdo. Teď jen vydržet, to nejtěžší
asi teprv příde…no uvidíme, těšim se na to moc. Čau. Ondřej
obživlej – vzkaz pro SMMT: to já rozechvěju buben! Protože jsem bubeník.
Služebník rytmu. Nádechu a výdechu, převozník ke splynutí duší
v tanci. Ten co hrabe do pradávna a věří v jednotu – lidskou
i v čase. Buďte zdrávi, mějte se dobře. On.
Ahoj všem mdlým i průkopníkům.
Děje se toto: Zítra je stávka, stát bude stát. Víme. Jenže stavaři vše
si špatně vyloživší vyjedou ze svých úkrytů a za naší nepozornosti
zastaví celou ČR stavbami. Postavy na zastávkách budou na to čučet, ale
nic nenadělají, budou ve stávce, a tak se jen pasivně přesunou z pevné
země na střechy pod nohama vybujelých budov, kde už jim nikdy nepojede nic.
Ani po stávce, ani nikdy. Budou odstaveni. Na to velký pozor! Vyrazte kamkoli
se zásobou pitné vody, jídlem, notebookem, biblí a padákem. Pátek bude
dnem seskoků do volných mezer mezi mrakodrapy.
Na viděnou v letu,
hud. nastávající
Sedím před kompem. Pracuju. Píši emaily – to je moje práce. Už
nebuduju ideál dělníka intelektuála umělce, jako ten kovář, co bušil
svlečenej do půl těla na kladenskejch dvorcích. Buduju ideál sedavce,
maskota perfektsvěta.
Dneska poslouchám slampoetrysty z youtube a při tom pracuji. Hovno.
A přemýšlím při tom nad písničkama. Pracuji a při tom se snažím,
zároveň – v týž čas – budovat ideál dělníka intelektuála umělce
v představách a vzpomínkách. Kopu žumpu s Olegem u Ivoše. A chodim na
rajskou do nejvypajzlovanějších hostinců a svačim Madeland, 5 rohlíků,
jahodovej kefír a bráník v Lidlu. Hovno.
Šimone, ne nesere, já vim, že ty prachy potřebuju, ale tybrďo, kdyby to
šlo hudbou, to bych chtěl! A kdo ne, jasně.
Tak píšu tenhle protest a při tom posílám emaily na adresu toppneumatiky@seznam.cz.
Dobrý den paní Havlátková, nechcete poslat raději písničkový text než
banner 400 na 400 pixelů a href target _blank strong strong. ? Krásný den,
Jan Unger – hrdina počítačový hry.
Nemel blbosti jenik, co si stěžuješ? Si nestěžuju, stěžuješ!
Nestěžuju, ukájim se emopsanim . Seš úchyl! Nestěžuju. Úchyle! Jenik
trablik. Všechno zlý viď chudáčku muj malej. Ufňukánku.
Paní Havlátková píše: Jasně pane hrdino pošlete raděj texty a mptrojky,
já na to tady taky seru.
Supr, tak posílám. Jan Unger – inspirován BB, posílen multivitaminem
Orange, syn matky Věry, otce Jindřicha, kompožer, googlejed, ale plnej
energie. A dobijeme svět, já jim ukážu. Uděláme nový písničky a sednou
si na zadek. zadek.
Ahoj muži, ženy, transsexuálové,
Tak Ondřej už se vrátil, dal těm lidem padáka a teď to pofrčí.
Dneska hrajeme od půl 5 na soutěži v praze, tak se těšíme, že si
užijem takovou tu fotbalovou atmosféru.
Jedna věc jsou totiž city a nitro a budha s cigárem a s tim soutěžit
nelze, no jo, ale pak je ještě taková ta přirozená kapelní rivalita a my
sme všichni bijci, ostroramenáči, takže to nás baví taky.
A blíží se naše 10. narozeniny. 22.6. v Lucerna Music baru se těšíme,
že je s námi přijdete oslavit.
A kdo nepříde, na toho pošleme exekutora. Jo.
Ahoj, vostrej hoch,
Hud.
ahoj,
kdo byl včera ví, že nás bylo zase míň. Z Popradu letadlo neletělo.
🙂
Teď už jsme ale komplet a v sobotu na Kladně a potom v Praze budeme
hluční.
všem slunný pátek, hud, vrut
Těšíme se na vás na Kladně, koncert na FBMi začíná už
v 19:30…
! ! ! Na dnešním Vida festu máme oficiální čas od 21:30 do 22:30 !
! !
polska kocha rumcajsa
Ahoj na černém pozadí,
tenhle týden můžete už naposled hlasovat pro Tokio v hitparádě Radia 1, a
to TADY.
Tokio děkuje, loučí se, pokud nevyhraje vypadává.
Nebo vyhraje? mohlo by taky jednou…
ahoj, čtvrteční hud.
Rozdělov je sídliště z padesátejch let. Je to tu jak v kempu. Když
jdu v podvečer mezi bytovkama, jenom čekám, kdy pudou lidi s ručníkama a
kartáčkama na zuby k umývárnám.
Ve venkovní hospodě sou plastový bílý židličky a tři lidi a jeden
vypráví, že Karel vždycky přijde už nalitej a řekne mu: čau, potřebuju
rum. A von opáčí: Karlíčku, nic ti nedám, ty se zas zničíš a budeš mi
nadávat, že sem antikrist a že mě přibiješ hřebama nad pípu.
já sedim na plastový židličce, vokolo jdou ženský s ručníkama přes
ramínka a čistěj si zuby. svítí slunce v půl sedmý, no to sou věci,
bude večerka.
Z vedlejšího stolku pokračujou: No ale to víže mu naleju, a ten magor jich
vypije 20, naklopí to tam jako by se nechumelilo, dá dvě piva na zapití a
že koupí ženě nanuky. De k chlaďáku, veme si deset těhle pro manželku,
já na něj Karlíčku, to seš hodnej, že na Anču taky myslíš, a von
řekne: To víš, no ale co si pak dám já? Máš něco k jídlu? Mám. A von
vrátí nanuky nazpátek, zavře chlaďák a vobjedná si sekanou a dva rumy a
pivo. Karlíčku neblbni, já taky musim zavírat. A Karel začne: ty
antikriste, tebe by měli přibít nad pípu hřebikama.
Chápeš to? von je hodnej, ale von se vždycky totálně rozstřelí a pak ho
neutáhneš.
Já sedim na bílý plastový židličce, řikám si, že děti tady museji mít
moc dobrý místo na hraní v tomhle chánově, rozdělově, balkónově. Je to
tu totiž jak na táboře, v kempu. Rybáři maj nahozený pruty ze stoliček
před vchodama, zejtra bude dýza. Teď je před večerkou a Karlíček si brzo
příde, že potřebuje rum.
dobrou noc, hud.
Jsem tu…uf.
Ondřej
Hrdina počítačový hry jde do světa je název druhého alba kladenské kapely Zrní. A hrdina vtahuje do tohoto světa i posluchače nového CD a čtenáře k němu přiložené knihy.Jak vám v něm bude? Nic moc, vždyť je to ten náš, dobře známý svět plný osamění, prázdnoty, smutku, odcizení a zklamání…
Ahoj, tento týden je opravdu akustický: minimálně dva akustické
koncerty, nová píseň se španělkou, nová akustická basa, myslím že nás
poslední dobou tahle nálada docela láká. Tak přijďte v neděli do
Revolutionu na Kladně na další z akustické řady, budeme se těšit…
Zítra už ondřej přijede, takže první koncert s ním můžete naplno
zažít v sobotu v Mladoticích na vesnický párty rodu Ungerů.
spacáky, kotlíky a sekeru s sebou!
Kladenská kapela Zrní letos slaví 10 let od svého vzniku a k tomuhle jubileu se rozhodli obdarovat svoje fanoušky druhou deskou. Nutno podotknout, že svoje nejnovější cédéčko kluci pěkně vymazlili…
Dnes ze světa numer. Tokio zase trochu dolu – na 5. příčku. Dnes
v Ponci – skóre v sestavě jmen 4:0 pro Honzy, Ondra pouze ve jméně
Terezy Ondrové z VerTeDance. Ty vystoupí ve 20:00 a Skorozrní v 21:00.
Vstupné je dnes 150. Držte nám palce.
ahoj. tak dneska zase ve čtyřech..
hud.
Pozvánka na vystoupení taneční skupiny VerTeDance, po které zahrajeme
18.5.2011 v divadle Ponec a se kterou budeme v příští sezóně
spolupracovat.
cajte ty si kanál 🙂
hud.
Přemýšlel sem o ní už dlouho, ale teprve včera jsem se definitivně
rozhodl.Šel jsem za ní a hlavou se mi honila jediná myšlenka:„Buď odejdu
s ní nebo mě tam odtud nikdo nedostane.“ Chtěl jsem jí, toužil jsem po
ní a musel jsem jí mít, byl sem přesvědčený že ona je ta pravá!
Když jsem tam přišel a konečně jí spatřil, něco ve mě se zachvělo a
já už věděl, že tenhle pohled mě nikdy neomrzí, ty nádherný boky mě
prostě hrozně rajcovaly. Hned sem si jí přitáhl k sobě, pohladil jí a
začal se s ní seznamovat. Zpočátku se zdála odtažitá ale po pár
minutách jsme už o sobě věděli skoro všechno a o to víc ve mě vzbudila
vzrušení do následujících dní. Věděl jsem že se budeme vídat často a
že si s ní pořádně užiju.. 🙂
Pak už to šlo ráz naráz, ona to chtěla, já to chtěl tak sme si řekli
že do toho praštíme. Cestou ven sem jí koupil ještě nějaký šaty, aby
jí nebyla zima a už jsme si to mazali domů.Hned jak jsme došli jsem
prohlásil že jdeme na to, pěkně jsem si jí svléknul a pak sem jí dal co
pro to!! Myslim že to trvalo minimálně dvě hodiny a bylo to náročný pro
oba, ale ona si pěkně vrněla a já si s ní pohrával, laskal jí tu a
támhle, občas po ní přejel nahoru a dolu a ke konci sem jí pěkně
napíchnul ať mi pěkně ukáže co umí..
No řeknu vám, tahle holka se do toho umí opřít, vrněla si tak nahlas
až sem se bál, že nás a hlavně jí uslyší i sousedi, tak sem jí pak
musel trochu zkrotit..
No a finále bylo celkem jasné, samozřejmě to jí ani mě nestačilo, tak
jsem jí ještě vzal na výlet, stavili jsme se na Chaloupce na zahrádce, já
si dal pivo a ona si začala povídat s kámoškou, co tam přived Jukla. Ta
jeho byla už starší ale pořád pěknej kousek, moje byla mladičká a
krásná ale musím přiznat trochu víc „při těle“ než ta jeho.. Ale to
nevadí, má zas jiný přednosti a hlavně, je moje.. 🙂
Tak snad se s ní někdy potkáte osobně, rád bych vám ji představil ale
nevim jestli se nebude stydět…
Tak pro ty co se nemůžou dočkat, mrkněte
sem >>.
ahoja bratři a sestři v marketingu,
text k naší nové písničce, kterou jsme bez slávy nacvičili najdete mezi
novými texty TADY.
přeju pěknej den.
hud.
Ahoj. po týdnu je dneska zase poslední den, kdy můžete hlasovat pro Tokio
v hitparádě Radia 1 TADY.
děkujeme a přijďte do Ponce ve středu, ondřej už se vrátí. 🙂
ahoj, pondělní hud.
Když jsem psal před necelými dvěma lety recenzi na debut Zrní, dost jsem na něm ulítnul…
Jedu autem přes sítenskej most a pak stojím na křižovatce u koloniálu.
Vedle mě auto plný nabušenejch chlapů v oranžovejch trikách, co jedou
z šichty a taky čekaj na zelenou v ten samej moment jako já. Koukám na
ně. Oni na mě. Na ně. Na mě. Neutrální nebo nebezpečnej pohled? Tak to
zkouším a zvedám jednu ruku se čtyřma prstama nahoru a druhou sevřenou
v pěst. — Ještě se mi nestalo abych ukázal pěst na čtyři nabušený
chlapy a oni začali jásat v autě na křižovatce.
Juk puk
z věžáku visí Vlajka ze sedmýho patra až k šestýmu. Velkej
komunistickej barák se tyčí k obloze v široký komunistický ulici, voněj
šeříky a vlajka je jak vytetovanej zamilovanej obrázek na pískový kůži
obra věžáka.
Ty, který ještě za celý jaro nesešli z chodníku, aby si přivoněli
k nějaký kytce, sou už asi trouchnivý. Ty, který do teď nevědi, jak
dělá kosák, když je rozčílenej, sou trouchnivý a suchý a pohřbený za
živa. Když skončí hokej, člověku dojde, že to né on, to hokejisti
vyhráli, to voni makali a vypotili si slávu a euforii, zatímco, člověk
ležel, seděl, přehazoval nohu, kypřil si polštář, pil pivo, čučel,
zíral, čučel, zíral. Když jde po hokeji do koupelny na záchod, zjistí,
že proseděl 2 hodiny na infuzi. To oni hýbou věcma a já sem ten, kým je
hejbáno.
Je proto myslim nutný po zápase jít a taky něco udělat. Aspoň nějakou
blbost, něco, kdy sám uvedu věci do chodu, kdy se začlenim do nějakýho
děje. no ne? Dneska po Americe (4:2) můžem každej něco zkusit
vlastnoručně vyhrát a pak si můžem napsat do guestbuku, jaky to bylo,
navrhuju. jo?
z věžáku visí Vlajka ze sedmýho patra až k šestýmu. Velkej
komunistickej barák se tyčí k nebi v široký Vítězný komunistický
ulici, plný vočuchanejch šeříků, dlažebních kostek vyskládaných ro
tvarů aut a pyramid, vyslyšených kosů, koček u dojedených misek se
volizujících, a vlajky jsou jak vytetovaný zamilovaný obrázky na pískový
kůži obra věžáka.
akce hud.
Z Brna jsem si přivezl trofej v podobě programu z Kavárny Trojka, prý
tam hraje 26. května nějaký Zrní, tak sem si řekl že tam určitě budu
taky.. Tak za 14 dní pod Petrovem, moraváci.. 🙂
C.
Je jich pět a jsou z Kladna. Jsou nezařaditelní a hrozně fajn. A neumí dělat neosobní záležitosti. Díky Honzovi (zpěv) a Honzovi – Fíšovi (snad mi promine použití neoblíbené přezdívky) se pro mě stal náš rozhovor také osobní záležitostí. A tak vzniklo voňavé povídání o prázdnotě v duši, pivu, Hrdinovi, Kladně a přátelství…
Spolehlivě město nahoru a dolu. A nahoru. 3. příčka. Děkujeme. Moc
děkujeme.
Kdo včera prošvihl zkušebnový zahradní rozhovor Zrní na ČT2 může se
podívat TADY.
ahoja telehud.
procházim chodbama českýho rozhlasu, výtahem? ne po schodech. dolu, jdu a
chodbama zní loading. hrdinův funus a já se blížim hlavnímu vchodu, kde se
otvíraj elektronický dveře a začíná zrovna ta dechovková část, když se
nořim do slunečnýho dne.
Přivítali jsme Jana Ungera ze skupiny Zrní. Kapela se dostala na výsluní především díky úspěchu, který sklidila při zahajování českého předsednictví EU….
ahoj.
dneska bezondrejovsky koncert. prvni zacina v 19:30 Biorchestr, my hrajeme tedy
asi tak od 20:30–21:00. Koncit se musi v 10.
ahoj!
hud.
Podle písní kladenské kapely Zrní člověk lépe pochopí, proč jim slavná kolegyně Radůza vydala desku na své gramofonové značce. Členové pětice Zrní jsou totiž také písničkáři, jakkoli se jejich skladby halí do zvukových obrazů a muzikanti sami hovoří o vlivu Pink Floyd, Radiohead či elektroniky. Aktuální druhá deska, kterou jim vydává Radůza, přináší velmi vyzrálý muzikantský i kompoziční projev. Je to velmi funkční spojení zpěvnosti a vesměs táhlé, nahořklé melancholie. V rozhovoru vám řeknou o svých hudebních představách více……
“Pořád to jde”, chce se zvolat. Vedle epigonů pošilhávajících po zahraničních vzorech a dumajících, jak je napodobit, tu pořád jsou i ti, kteří možná nikdy nebudou tak slavní, ale v mnohých směrech se jim bez problémů vyrovnají. Interpreti, kteří se nebojí hledat a kteří i nalézají, a na které není třeba brát umírněnější měřítka, než jakékoliv zahraniční kolegy…
Zrní natočili album o smrti, životě, hrdinech a všech, kteří v tomhle blázinci hledají kousek toho skutečnýho štěstí. „Bojím se jít sám nočním městem dál, zimou, zimou, jak jsem si to přál.“To jsou první slova, která uslyšíte z druhé studiovky …
fenomém Ondřej staví solární elektrárnu. U Užgorodu.
takže v neděli Pod vobrazem zahrajeme bez něj.
můžete se teda těšit na netradiční koncert čtyř honzů.
a fanynky bubenice tedy se buď musí přeorientovat, nebo koupit lístek na
vlak na Ukrajinu, nebo zůstat místo našeho koncert doma, nebo na nás jít a
plakat, nebo jít a znuděně si ofukovat ofinu, nebo jít a naštvaně
nadávat, že bez něj to vůbec není ono, nebo jít a opít se žalem do
němoty.
bude veselo každopádně.
ze sektoru honzů
hud.
Balkónov
A kolik jí je?
10
Nene, mně je jedenáct.
11 jí je.
Aha.
A jak se menuje?
Kdo, Tereza?
Jo.
Tereza.
Aha.
A mě je šest, ozve se nejvyššim hláskem kluk.
Aha, tak to si prcek.
Kdo je prcek?
Ty si prcek, když je ti šest.
Aha.
Sedim na balkóně. Honzikovi dole je 6, je prcek, ta na skejtu je Tereza
v jedenácti letech, Áňa třetí dole je tlumočnice, zprostředkovatelka
s patrem vpravo nade mnou. Tam je na dalšim balkóně holka asi osmiletá a
evidentně by si chtěla s tou dolní partou hrát, kdyby nemusela bejt nahoře
na balkóně.
To je dětskej lomoz na sídláku, nedělní odpoledne, nádhera.
Máme tu hodně stromů. Skoro bydlíme v lese. Bytovky z 50. let,
polosídlák, pololes, hospody, lavičky – cikorky, běloby.
Kejvám z balkónu nohama, muj metr čtvereční v povětří, moje místo na
vrcholku mnišský hory. Sakura pouští okvětní lístky na napnutý
prádelní šňůry.
Ančo?! Ančo!!, to neni vůbec legrace!
…
ahoj, hud 🙂
Ahoj. zítra je poslední den, kdy můžete hlasovat pro Tokio v hitparádě
Radia 1 TADY.
Za hlasy moc děkujeme!
my a hrdina pc
vstávám z první noci
první vedle tebe
noční hlasy jsou ta tam
vstávám z mrtvých zóny
pojď,pojď – budík zvoní
vstávám, oblíkám, snídám
tohle jsi, tohle jsi, tohle jsi, tohle jsi, tohle jsi, tohle jsi,
tohle jsi, tohle jsi, tohle jsi teď ty
slyším z poza stěn jak v břiše
v bytech spí se, televize
běží před prázdným gaučem
kdo nevstává z první noci
první v novém bytě
to pro mě teď lampy zhasly před domem
tohle jsi, tohle jsi, tohle jsi, tohle jsi, tohle jsi, tohle jsi,
tohle jsi, tohle jsi, tohle jsi teď ty
tam kde stál jsem včera
koukám kráter jako
kráva, cvak, rohlík snídám
polknu, zhasnu, ještě pusu, tiše našlapuju
odemykám, a zamykám
(a zdi vevnitř:)
tohle jsi, tohle jsi, tohle jsi, tohle jsi, tohle jsi, tohle jsi,
tohle jsi, tohle jsi, tohle jsi teď ty
tady teď, tady teď, tady teď, tady teď, tady teď, tady teď,
tady teď, tady teď, tady teď, bydlíš
…
ahoj,hud.
Představení originální kapely z Radůziny „stáje“ s názvem Zrní. Ne, nejde o ječmen, pšenici, žito a další pícniny, nýbrž o kladenskou kapelu, která právě vydává album Hrdina počítačový hry jde do světa. Jejich hudba v sobě spojuje…
dneska se mě ptali, jak jsem orientovanej.
řekl jsem, že jsem dobře orientovanej. to bylo přes počítač. Já
nevěděl, že to má teprv přijít, že zatimco hrdina pude ven, já pudu
ještě víc do kompu, že do něj opravdu vlezu, bez metafory – vteču se do
něj, splynu s nim, zmonitorovatim.
Dneska, přečetl jsem prvních pár stran o Olze Havlový od Pavla
Kosatíka – moc dobrý. Vaculík skončil podivně. Dlouho mě bavil, má
pěknej slovosled, ale v poslední kapitole se to zvrtlo v neřízenej úlet.
slepičí úlet.
Do práce teď jezdim vlakem a z práce taky. to je ej dobrá změna.
žádný zácpy – pohoda, tlustej průvodčí, taky pohoda. Ale zpátka
k tý pani Havlový. Ne, zpátky k tomu zmonitorovatění. Neni to přeci
jenom vo tom co dělám za práci. Hlavní je, co člověk cejtí ne? Jde jen
o přístup. No jo ale zas přece jenom, život je fyzickej, hmatatelnej a
žitelnej a tedy závisí na tom CO dělám. Že bych jako mnich božskej synek
cejtil před kompem nirvánu duše možný je, a občas to jde, nicméně
šťourat se v hlíně a v myšlenkách je nirvána dvojitá. Nu ne?
Ale kuš s tim furt, je dobře. a je mi líto lidí z chudejch zemí a
válečnejch stavů. my sme tady fifleny zhejčkaný. jestli je bůh, tak ať je
při nich. A v anglii maj královskou svatbu za 60 milionů. god save the
queen. – tak to aby se rozdvojil…
dobrou noc kamarádi orientovaný,
hud.
Tenhle čas má být věnován rozjímání a vlastní inspiraci, společné
cesty se někdy rozacházejí aby se pak později znovu sešly… A proto
putování není nikdy dost a ve všech koutech naší země je něco
k vidění.. Přejdu dřevěný mostek s baldachýnem, přes kameny nahoru,
polní cestičkou, všude už rozkvetlé pampelišky. U růžové jabloně se
cesta stáčí doprava k vyhlídce, pak podél lesa.. „Velevážené, dámy,
velevážení pánové přistupte blíže, korunky vysypejte a na lochnesku
nastupujte, držte si klobouky – další jízda před námi, už za chvíli
startujeme“ Přijela k nám pouť, balónek letí do nebes a velkým obloukem
obcházím les a zvuky střelnice a dětského smíchu utichají…
Železniční násep říká, že už něco zažil a tváří se, jako by se
měl každou chvíli rozpadnout, ale ty vlaky který po něm jezdí asi věří
v něco jiného.. První stodola a dům s pořadovým číslem 1, tady asi
bydlel starosta.. Pak kolem hasičárny a kapličky až dolu, tam kde má pán
nádhernou zahradu s tulipány, žlutými a červenými a vlastním potůčkem
až k řece a starému mlýnu. Prý vyhořel a teď je opuštěný tak tam
okolo splavu alespoň postavili rybí přechod, jo „rybí“! Zrovna se vrací
rybář, možná něco chytil, tak mám radost i za něj.. Hele, první
vlašťovky! Ale to už jsme na cestě zpátky, u magnólií rovnou do lesa a
zkratkou až nahoru na kopec. Je tam rozhledna a buřty s cibulí
v maringotce, ale ty ochutnám až příště , protože teď už utíkám
dolů z kopce a honím se se zajícem, který je ale rychlejší a mizí
v houštině a já seběhnu až dolů na pole.. Za chvíli už budu doma a
čeká mě mooc dobrej sváteční oběd, copak asi dneska bude? Domácí
svíčková a nádivka…
Asi mě to nikdy neomrzí, mějte se…
C.
Česká Třebová – dobrá Třebová. Při mimořádně vydařeném
Loadingu (ačkoli to v Popocafepetlu bylo taky hodně hustý) proběhl
i křest nového nástroje.
Dneska Žatec – Už bych jel – ještě se najíst vyměnit gumy, zkouška
sbalit a tradá.
Že prej nová verze Japonska je prej smutnej odkaz na to, že z Japonska
už zbyla jen půlka. No když se to bere takhle…
Tokio sedmé na Velké sedmě, pro lepší umístění prosím hlasujte zde
Juk
Ahoj všem.
Děkujeme za včerejší popo. Ondřej to stihl. Přijel opálenej. A děkujeme
Bohdanovi Bláhovcovi slam poetrystovi, po čtyřech lezcovi – byla to
jízda. Dneska hrajeme v České Třebové, kde maji 64 kolejí vedle sebe.
Dneska – na Velký pátek. A zítra – na obyčejnou sobotu v Žatci,
společně s Please the trees.
Taky budeme rádi, když budete tenhle týden hlasovat pro Tokio
v hitparádě Rádia1. Minule kleslo na 7 místo, a hrdina trošičku
brečel..
Mějte se pěkně,
hud.
ahoj ,
ondřej se řítí z užgorodu, fičí si to po silnici a dorazí rovnou do
popokafepetlu. koncert dneska začne mezi tipujeme tak v pul 10.
ahoj, hud.
Ahoj lidi. Koncert v BRNĚ se přesouvá z 11.6. na 26.5. což je
čtvrtek. A ještě jedna změna – nebude to ve Staré Pekárně, ale
v kavárně Trojka viz. koncerty
Bydlím v Kladně. Jedu s emo rusákem hudebnicem do Kladna. Je to před
Ruzyní na levý straně napsaný na zdi: free stajl matematika. Tam je, jedem
do Kladna vlakem na jaře já a hudebnic, na jaře s bílýma třešněma
vlakem s neholenýma fousyskama. Jedem kluci spolu, drkocáme a já už nemám
pivo a on jde na záchod, dělat čuránky. Jsou jarní pole a jsou celoroční
koleje. U Františka zejtra v 6:30 žádnej problém řiká pasažér na
zastávce. V pozoru stojí průvodčí. Jeneč, příští stanice Kladno. Má
uniformu a stojí s plácačkou. R6 je dálnice a Hudebnic, co spolu jedem,
tudy cestoval prej dřív. Já tu měl depky, říkal mi. Měl depky, když tudy
jezdil v roce 09, což bylo dřív. Bylo. Teď je Jeneč v pozoru, uniform
stojí v Jenči a příští stanice Kladno, tam vystoupíme. Výška nad
mořem – 401 metrů.
hud sud
kolikatej bude hrdina v Tokiu?
Ahoja, tenhle týden můžete opět hlasovat pro Tokio v hitparádě
Rádia1 – Velká Sedma. TADY
Minulý týden bylo 4. Díky!
Jediná chvilka ve dni
Dnes jsem v zeleném svetru, sedící, celý den, dnes, jako sulcovitá svrchu
už ztvrdlá houba. Vytvrdlá do tvaru, ve kterém se rosolovitě rozprostřela
na předmětu, kam ji položili. V mém případě to bylo křeslo. Černé.
Nastavitelné.
A to přede mnou, to je monitor – okno do virtuálního světa, průzor do
nekonečné směny informací a názorů, výstavka profilů a reklam a
skrytých rozhovorů. Monstrtechno. Monstrtupo. Houba vylitá vytuhlá před
okem oknem monstrtechna čučí a je čučena. Asi.
Tak. Miluju tento technoblivný svět.
Pak teď, jsem v zeleném dlouhorukém svetru v autobuse a jedu spát.
Přemisťuju se od monitoru ke spánku. Jedu spát. Na lůžku v poloze
skrčence, v jaké se kdysi pohřbívalo, ženy na levý, muži na pravý bok.
Transsexuálové muži na levý – jako obyčejné ženy. Já se v noci
vrtívám a podle vrcení zdaj se mi v noci různopohlavní sny. Na levém
ženské, a tak dál. To ale teprve bude.
Teď je mezidoba – přeprava. Nit mezi stavy. A jediná moje možnost. Koho?
Moje! Aha, a to je kdo? Zelenosvetrovec zhoubypřepravospavec přece. Ach tak,
fandím Vám. Díky.
Takže cestuju, jsem cestovatel a mám jedinou možnost za celý den, obklopený
nejrůznějším měnícím se světem. Jedinou možnost ve dni kochat se.
Polsky to nemyslím. Mám na mysli se kochat – obdivovat, pozorovat,
hloubat.
Hloubat. Jedinou chvilku ve dni mám teď. Čmuchat svět. Od předmětů
hloubkovýma vnitrozemníma cestama, do bludnýho brlohu uvnitř zelenosvetrovce
cestovatele. Takže hloubám, hloubám.
Občas si uprdnu.
prd hud
tohle je Ilias a Odyssea. Ilja a Oděsa, Liaz a děs. A tohle je chemickej
vzorec řešeta: . hm, neumim, zapomněl jsem. ho. vzorec řešeta. Pamatuje si
tu někdo ze školy vzorec řešeta? chemickej?
Správné odpovědi budou zařazeny do slosování o lákavé výhry: řešeto,
výprask řešetem a nečekaný vylití řešeta na hlavu.
pokládám telefon, hud. teď
jaště mám 2 stránky. poslední mně zbyly, v tom notýsku s keltskym
křížem. Dejvická – konečná stanice, please, exit the train. Půl metra
vyjde a vrazí do zdi. Je to Hradčanská – blbne hlásič. Vracíme se
potupně do vozu, my – čumilové do země a nepřítomci. Bouli nemám.
a dyby jo, nepřiznám to stejnak.
hud, blud
Ahoj, můžete hlasovat pro město Tokio v hitparádě Rádia1 – Velká
Sedma. TADY
je vedro. opadávaj už první magnolie. na trávě před takovým keřem
sedí holka a kvítky lítaj zpoza její hlavy jako by to byly její myšlenky.
je duben, jaro, rok 2011. Nerozumim tomu. ničemu. jak se takhle otočí
nějakej cyklus – doběhne zima a je zase teplo, pro mě už po dvacátý
sedmý- znova mi to dá připomenout, že se něco děje, něco dlouhodobě
pravidelnýho, na co koukaj tvoři jako já už nevimjakdlouho a že tomu za
mák nerozumim. čučim na to, a mozek mlčí. takhle. ————–. to byl
muj mozek. —————.
K tomu, co psal On: Nejměně 2:-)
Ju
Toyko na R1 ve Velké Sedmě, tak tomu říkám „J“ „A“ „M“
„A“ „N“ 🙂
(_)´°
}\—–o00o-Nejmíň jeden z pěti členů Zrní doporučuje:
Ve středu 6. 4. v 19:30 se bude konat přednáška a beseda v budově
Národohospodářské fakulty VŠE v Praze:
BUDDHISMUS V DENNÍM ŽIVOTĚ
Propojení východní filozofie a západního způsobu života
s představeným kláštera mahájánského buddhismu v Nepálu
GESHE THUBTEN YONTEN
Já tam jdu.
On.
Podle písní kladenské kapely Zrní člověk lépe pochopí, proč jí slavná kolegyně Radůza vydala desku na své gramofonové značce. Členové pětice Zrní jsou totiž také písničkáři, jakkoli se jejich skladby halí do zvukových obrazů a muzikanti sami hovoří o vlivu Pink Floyd, Radiohead či elektroniky. Na albu nazvaném Hrdina počítačový hry jde do světa popsali svého hrdinu, který opouští pohodlí domova, aby ve světě prožil „očistu svýho života“ (Nebe s hvězdami). Je to téma, které všech čtrnáct skladeb spojuje do pozoruhodného celku..
jdu ven. místo oběda si dám pivo v parku na Náměstí na míru.
hud.
„…a přitom stačí jen, cikcak cikcak cikcak, a přehodit
si čas“
koubek
Letos tomu bude již deset let, co vznikla kladenská pětice Zrní – čtyři Honzové a Ondřej. Své debutové studiové album Voní přitom vydali až v roce 2009. I když se jedná o zajímavý kousek na hudební scéně, je z něj zřejmé, že mu chybí ještě několik kroků, které by z něj učinily alespoň českou desku roku.Přesto se nad kapelou nelámala hůl….
pisu pisu celej den to mackam, a je to moc pismen, co z toho leze. ale text
to neni. neni to nic zivyho. sou to mejly a mejly a mejly a tabulky a zgrl brl.
a ctrlc ctrlv.
chtel bych, ale nejde to, neni misto v mozgu nebo co. a to pak potrebujem
slova k pisnickam, co smolime v brlohu sklepnim a co vyluzujem ze svejch dutin
a utrob a misto slov delam jenom badoo, sivoo, osobooo.
dejte mi nekdo nejakej bonusovej casoprostor a ja udelam basnicku
prenaadhernou. ale spis houno bude
Kladenská alternativní kapela Zrní nedávno vydala u Radůza records svou druhou desku, která zaznamenává její výrazný posun. Honza Unger a spol. se zbavili zvukových experimentů, které občas zbytečně nabourávaly podařené písničky na debutu Voni, a soustředili se na silné melodie, nápadité texty a celkový zvuk kapely. Vyplatilo se…
Mladá kladenská kapela Zrní vydává svou druhou desku s názvem Hrdina počítačový hry jde do světa. Kombinace motivů lidové hudby, industriálního soundu, valivých kytar a expresivního zpěvu nesou formaci na výsluní současné české hudby….
ahoja. Dnes nas muzete slyset v 17:50–18:50 na vlnach Radia1, v rozhovoru
s Josefem Sedloňem, v ramci tydne se Zrniím, ktery na R1 tento
tyden bezi.
potom si zajdete na wecko, neco sezobnout a v 8 na CT2 bude reportaz
z křestu Hrdiny..
mějte se dobre,
hud.
Kladenská kapela Zrní hraje nezaměnitelnou osobitou muziku. Kritici je označují jako kapelu, která se pohybuje mezi hudbou Radiohead a písničkářem Václavem Koubkem. Před časem zaujali zpěvačku Radůzu natolik, že se rozhodla vydat jim jejich druhé album s názvem Hrdina počítačový hry jde do světa. Povídali jsme si s nimi na koncertu v pražské Akropoli…..
Nové CD můžete nyní zakoupit přímo přes INDIES MG, stačí kliknout na
obrázek vpravo dole na hlavní straně nebo v sekci Obchod!
Kladenská kapela Zrní vydává dva roky po svém debutu druhou řadovou desku s názvem „Hrdina počítačový hry jde do světa“. Dlouho očekávaná deska vychází 22. března na labelu písničkářky Radůzy. Ta pokládá Zrní za svůj objev a naplňuje vydáním jejich alba svou touhu předvést tuto svéráznou ambiciózní partu světu…..
Ahoj, zítra – 28.3. hrajeme na Febio festu od 18:00.
hudc
Palác Akropolis přivítal 22. března kladenskou skupinu Zrní, aby zde pokřtila nové album Hrdina počítačový hry jde do světa. Kmotrou mu byla Radůza…
Nikdy nevím čím začít článek a navíc, když jsem před příchodem na koncert skupinu vůbec neznal, je to o trošku složitější. Pozvánka na křest CD byla poměrně stručná, ale zaujala natolik, že moji lenost přemohla zvědavost. A musím nyní přiznat, že v žádném případě nelituji. Kladenská parta ZRNÍ mne velmi příjemně překvapila….
Jedno z nejzajímavějších českých uskupemí, skupina Zrní, pokřtila v úterý v Akropoli své druhé řadové CD Hrdina počítačový hry jde do světa. Svou desku vydala u Radůza Records a jeho kmotrou se stala.. jak jinak … Radůza. Chvíli před slavnostním koncertem, ke kterému se reportáží vrátíme ještě v pondělí, si AlternativaTV o nové desce s kapelou popovídala…..
Tak bohužel dramaturgie přesunula náš vstup až na úterý večer na ČT
2. Vyčkejte!
Sledujte DNES od 20:00 na ČT2 v pořadu KULTURA S DVOJKOU rozhovor
s kapelou Zrní v rámci vydání nového alba…
clanecek na idnes.cz ZDE
Děkujeme všem za skvělou atmosféru v Paláci Akropolis a děkujeme
Radůze za pokřtění a vydání této desky. Již brzy se objeví i na
pultech kamenných obchodů pod hlavičkou INDIES MG. Už nyní si toto CD můžete zakoupit na našich
stránkách nebo na koncertech, na které vás srdečně zveme..
Na závěr ochutnávka z pořadu BalconyTV…
Kladenští Zrní vydávají své druhé album, připravili pro nás křest, jak má být a nám teď nezbývá nic jiného, než poslouchat či číst. Přesně to si právě dnes, když opadly ty nejintenzivnější emoce, říká nejspíš velká část všech, kdo včera zavítali…
HRDINA POČÍTAČOVÝ HRY JDE DO SVĚTA
Kladenská skupina Zrní je první akvizicí labelu Radůza Records mimo tvorbu jeho majitelky a zakladatelky. Album Hrdina počítačový hry jde do světa, ze kterého vám iDNES.cz přináší exkluzivně ukázky…
Kapela Zrní dnes křtí své CD Hrdina počítačový hry jde do světa v Paláci Akropolis, společně s kapelou vystoupí Radůza, takže pokud ještě nejste na cestě, vyražte, vřele doporučujeme….
3,2,1
Rozhovor v české televizi v pořadu Kulturama společně s Radůzou:
Pro všechny kdo zavítají:
ahoja, 5, 4.
kdybyste nahodou dnes vecer nemeli co delat, zahrajeme se zrnim v praze v
Dejvické klubovně. charitativne pro
pejsky. Nicmene, hlavne se setrete na utery!!! 🙂
hud.
Hieros gamos – řecky: Posvátný sňatek. podle májů nastane v roce
2012.
Hero of the computer game
a 6
7 dní
S časem o závod. Písničky se přesunuly do Liberce, až úplně tam,
kde už se zvedá Ještěd, do malýho studia vedle květinářství, kde je dva
neúnavný a nespící kamarádi den co den od rána do večera poslouchají a
míchají až maj uši jako netopejři. Geniální srdcaři polejvaj tu desku
litrama vlastní krve.
Vesmírná country, psychedelická dechovka, něžný art brut jsou některé z přízvisek kladenské kapely Zrní. Její tvorba je ovlivněna rodným industriálním Kladnem, táhlými volnými poli i rychlými pohyby strojů, ne nadarmo je prý podle nich samých nejlépe označuje přídomek “kladenskej uhelnej zen”…
Funguje to samo
8,9 stupňů
dej mi ruku.
dal sem ji ruku.
ty se vozenis ve 29, budes mit deti, jedno bude nemocny, jo, ale jo, bude to
v poradku.
zrovna sem koukal na postizenyho kluka, jak mu tlaci vozejcek nejaka
pecovatelka, svitilo slunicko, je jaro, usmival se
takze postizeny nebude?
ne, bude to dobry.
dobry.
nemas cigaro?
ne , taky bych si dal.
v duchu si rikam, ze si pudu koupit cigara. potom. neni to zdravi a asi je to
dukaz slabosti, ale je tak pekne, prichazi jaro, je 2. brezna, koupim si
cigara, a jedno si krasne zapalim a vychutnam.
ses mimo, všichni si myslej ze zvanim.
ne, myslel sem na to jak si koupim cigara. potom.
sme na lavicce, ona smrdi a je ji kolem sedesati, ale taky je dost mozny ze ji
je 40 a vypada takle zbedovane. ma sustakovku a leginy a hucule a sponku ve
vlasech. myslim, ze vestit neumi.
a umres v devadesati trech. v leze. vestim i sobe, a ja budu nesmrtelna,
vodveze me svetelnej strelec do nebe.
jo?
vidim to
no, to ja pudu teda asi normalni cestou co?
do hliny. nedavej se palit. z takovejch sou potom ty…
co z nich je
neni to dobry
dyt jo, me to taky pride divny, bejt spalenej v tisici stupnich.
hele život se s tebou nemazli
vim no, ikdyz ja se mam dobre si myslim
me si vodveze svetelnej rytir, a taky se budu mit dobre, ne jako ty svine.
koukej na ne.
na koho?
myslej, ze je nevidim a jardu v noci zmlatili, ma modriny přes cely zada.
svine. jarda je muj partner vis, ale promin, jasny, ne tebe to nezajima.
jo, v pohode, je to zajimavy
pff, bych si dala to cigaro
ty jo, jak je to jaro, najednou vsude chodej pekny holky. jak dyby zhezkly teme
jarnima paprskama.
a ja pritahuju takovyhle typy. a umru v 93 v leze.
musim jit pani, diky za vestbu.
mavla rukou, je zlita.
du, vzdaluju se, jeste dal, ona tam sedi a ma zaklonenou hlavu, ruzovou
sustakovku. jarni slunce ji hreje oblicej, zavreny vicka.
kdybych nemusel do kanclu, sel bych proste furt rovne, furt rovne a jenom bych
se koukal a nasaval vjemy. jak vznikaj mezi predmetama v pohybu ruzny
vzdalenosti a ruzny uhly.
no taky kdo jinej te oslovi, nez nakej takovej pripad. Byznysmen si k tobe na
lavicku neprisedne, aby ti ukazal, jak mu pekne rostou grafy.
doslo mi, ze profi nemůže nikdy vypadat nic prirozene lidskyho. uz sme tak
zdegenerovany, ze nam profi pride jenom to, co je stylizovany a prehnany.
v televizi vypadaj všichni jak z plastu a je to profi.
pak se tam objevi nejakej sveraz, v normálních hadrech a s normalnim vyrazem
a hned to vypada, ze ma jeste co delat, aby se dostal na uroven.
Fakt uz sme zblblý.
dej mi ruku
sam sobe sem dal ruku a cuch sem si k ni.
chtelo by to to cigaro, uz zase filozofuju, to je sileny, ani na chvilku nejsem
schopnej vypnout mozek a ty jeho zvasty.
cervenej panacek.
a
a
a
zelenej panacek, du, pozor v levo kocarek, trrr, mesenzr na kole, duchodkyne,
byznysmen, s taskou plnou grafu. „heeeej, naramne mi rostou grafyyyy“ vola
na me, zatímco sme si vymenili strany prechodu, a jeho grafy leti z tasky
k nebi
a svetelnej rytir si je stastne prohlizi
a nese si je s sebou do raje
místo lavickovy pani.
Ještě je několik lístků v síti Ticketstream a Ticketpro…
Lístky na křest CD 22.3. s Radůzou v Akropoli jsou v síti
Ticketportal už vyprodaný.
Včera jsme se fotili Polaroidem. Dlouho jsme stáli na značce, Šimon
zmáčnkul spoušť a dva lidi v danej moment vytáhly zásuvky od reflektorů
ze zástrčky, aby vyšlo pěkně osvícení.
Pak jsme fotky chladili, aby se pěkně zabarvili, protože s teplotou při
vyvolávání měněj barvu. Chladili jsme je v malovaný míse plný vody,
obklopený půllitrama piva a panákama starý whisky na jiskru v oku. Hrálo
nám k tomu The King Of Limbs, a pak Massive Attack.
Myslim, že ty fotky maj charisma…a tyhle fotky budou taky v albu.
Pěkný dny, ahoj. Slf
je pondeli. rano sem videl slunce vyjit a vecer ho mozna stihnu videt mizet
za hlavnim nadrazim, az pudu po schodech do podchodu pod magistralou za narodnim
muzeem. praha. mezi tim budu mackat klavesy, pismenka a cisla, bily na cernym,
bily proti cervenym, kdo je s kym v druhym patre kancelari.
A takle bude utery, streda, ctvrtek, patek.
hallo kity
Tady je slibovaný videoklip k Jabloním, kopírujte pouštějte, šiřte ho
do světa, milujte se a množte se… 🙂
Ahoj vsem.
Dekujeme za skvelou atmosferu vcera v Potrva. ja rikal, ze tech pridavku bude
moc 🙂
Myslim, ze v Potrva jsme asi nehrali naposled. Aspon pro me to byl moc
prijemnej podnik. hraje se tam i divadlo..
Dneska vecer pustime v Auto Da Fe na Kladne premierove novy klip
k Jablonim, na ty jejich velky plazme, co tam maji. Takze vsechny zveme. Kdo
prijde, prispeje taky svym vstupem na skolu v Africe.
A v Africe maji deti na vocich mouchy.
ahoj.
V sobotu na Kladně začínáme ve 20:30.
ahoj.
Všechny davy zveme na páteční koncert do kavárny Potrvá, v pražských Dejvicích.
Dejvice a Potrvá..to vypadá na velkej počet přídavků..
Těšíme se, mějte se dobře!
hud.
tukam tukam do klavesnice. celej den, ve snu celou noc, a pak zas.
hud blud
No, a teď co mám dělat?
Nemůžu si sednout, tak jsem opřen o opěradla, napůl v tváři zkřiven,
neb na pravé zadní polovině mi vykvetl urputný uherný bojovník o své
místo na Slunci a říkám si všelicos…
…a mezitím všeličem je třeba vzpomínka na něco, co snad ani nebylo.
Z čeho zbyl jen pocit, že ať se děje, co se děje, Bůh, nebo koloběh
života, nebo jak se takový to „pořád všechno dokola“ jmenuje, tak na to
ukazuje prstem a řiká si „Cha cha chá, máš pravdu, na tomhle vážně
záleží“ a směje se ještě víc, protože si sami ze sebe jenom děláme
legraci…
…díky za Kaštan, to jsme si vážně všichni užili světa. Mějte se hezky
a ničeho se nebojte.
Ahoj, Slf
ahoja
zveme vsechny na dnesni koncert v Kastanu v Praze.
Zahrajeme novou pisnicku, pro nektere z vas mozna vic novych pisnicek. A moc
se na to tesime.
pak dohrajeme, uklidime veci, ja pomuzu slavovi sbalit bici, (ja mu vzdycky
pomaham s bicima) ja je balim rad, protoze maj ty velky cerny obaly se zipem, a
ten me bavi zapinat, protoze je do zatacky.
jo a pak to nanosime do auta, dojedem domu, odemknem, svliknem, vycistit
zuby, trikrat zdravasmarimatkobozi, lehnout, a pak budem spat. spat
s dlouhymi vlasy.
tesime se, mejte se dobre!
hud. pud
No, přece tebe, Honzo, tebe jenž jsi reagoval na má slova
o útěku…nebo snad nevíš, jak se jmenuješ?
…
LOADING:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
!!!RESET!!!
SPAM!!!
kvak
řčau ondřeji, ktrýho z nás myslíš?
hud. is gud.
Jé, čau Honzo. V tu neděli se to setsakramentsky povedlo, co.
podepsán Ondřej
Od nějakejch – boj o nezávislost. No a právě, že jako neutečeš.
Třeba rozhodně sám před sebou nikdy. Takže se radši měj rád. 🙂
treba utikat vod nohou, to by byl velkej ulet 🙂
ty brdo, proc bych z nekterejch tech veci co pises utikal. dyt to sou dobry
veci ne?
hud.
Můžeš zkusit utýct, ale to se ti nikdy nepovede. Je to všude. Démoni,
touhy. Facebooky, esemesky, kamarádi, holky, rodiče, reklamy, prachy, toulavý
nohy, pachy, pálivý voči, zašmodrchaný barvy. Sny. život
A pak přijde ten moment, kdy si člověk řekne – stojí to za to.
Děláš to, protože to tak cítíš. Tak ať si mozek řiká, co chce, srdce
v tom má jasno. Hlavně se nebát. Ahoj na koncertech!
LOADING:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
kluci hrajou mortal kombat. hrali sme turnaj, kazdej s kazdym, pocitacovy
fajty. prohral sem na plny care. je tu i simon. dneska prijel, spi tu. byli sme
po celym dni v mistni hospode, dali si pivo a klobasu. vrchni byl jak koubek.
pri prichodu nas div nenakopal do prdele, pri odchodu se s nama div neobjimal.
sme unaveny. ja sem unavenej a mam z dneska smiseny pocity. zitra posledni den,
a pak uz jen na konci ledna dotacky hostu. mraky domy les, jdu spat
ahoj, dobrou noc, hud.
mracno nahrano!! jo! po silenym dnu, pres peklo nakonec sou, a sou myslim
skvely, vykoupeny strastma a kotrmelcema, a vo to cennejsi.
deme spat.
mejte se dobre, zrni, hud.
ted se nahrali jablone, de se na nebe. obal finisuje. slava si cte casopis
o zenach. pro muze. fisa v pokojiku cvici dvojhmaty. ladi. jukla uz brnka,
zvukar je na cigaru s peterem a raduzou. pocitac sala zespoda teplo, je
neprijemny, mit ho na kolenou. venku prsi. porad dou porad dou. na zapad.
hud.
— – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
PŘESOUVÁM SE DO SPAMOVÉHO
KOŠE– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – —
je streda pul 11. mame nahrano 7 zakladu, i se zpevama. vecer se nam
trochu pocuchal. zasekli sme se na Mracnu a Bezim, a pak jsme resili nazev desky
a a tak dal. ted jsme dozkouseli, hrajou beirut z kompu, kterej hreje a ma
klavesy, ktery mackam. m.n. co to tady pises. a dal?k uiosfnc jo mn. co je to
to m.n.? mn. jo aha. chi chi chi. its been a long time. fisa tleska, mila rikala
ze to je dobry clovece jaks to poskladal za sebou a ze prej se ji dokonce chtelo
brecet. tohle sou beirut? rika ondrej. voni maj takovyhle elektro jo? to je
husty.
z tebe se stal dobrej internetovej magor hudebnic. uz to dej odeslat
hudebnic.
ondrej soluje na najlonku. solo jak vod dzango rajnharda hajdricha. hej to je
moc! pak prisel jukla, ma nas vsechny pozdravovat. prej to je zhulena sou, ale
nikdo nehulil.
drzime se za strizliva. temer. co to je za muziku? jukla. bejrut ty vole. voni
maj takovyhle elektro jo? jo maj? to bych do nich nerek. ondrej soluje.
elefant gan. hudebnic, tohle tam napis: ne tohle tam nepis, to uz je na hovno,
mels to pekny ted to mas hnusny. to uz neposilej. ok. dobrou
hrdina pocitacovy hry de spat
řidič vypráví, jsou jen 2 lidé na předních sedadlech, neděle,
poledne, sníh, řidič vypráví historky a pani ho poslouchá, pak jí ale
zazvoní mobil a začne telefonovat, toho si on nevšimne a mluví dál,
říká: a já tam vidim tu zácpu a povidám jim, no co já bych vám měl co
vracet jízdný, co pak já za to můžu? a von na mě: v japonsku vracej za
zpoždění vlaku jízdný, no mladá pani chápete to? von mi řekne že
v japonskym rychlovlaku vracej jízdný. já sem courák přes Ledce, Hradečno
a von na mě s japonskym rychlovlakem, že bych mu měl vracet jízdný. no kde
to sme..
jenže pani nevnímá, telefonuje se synem, domlouvá s nim co má koupit a co
vnoučata, jestli má ještě Terezka tu chřipajznu a tak, a řidič mluví do
prázdna, sám pro sebe. je leden, projíždíme Hradečnem, sme českej courák
a nevracíme jízdný.
mějte se dobře, ahoj hud.
a přijďte si nás poslechnout na náš poslední koncert před nahrávánim
desky, teď v pátek do Prahy do Mánesa, kde hrajem od 7 na výstavě PLAY
Petra Nikla.
hoj
sme českej courák a nevracíme jízdný
V kladenském deníku vyšel rozhovor
s námi a o nás, přečíst si ho můžete
TADY…
Parádní novej rok všem! 🙂
ahoja. v sekci tvorba přibyly nový texty. Tak si můžete počíst, co
zpíváme v nových písničkách. nebo budeme zpívat.
mějte se všichni dobře.
hud.
Od prvního ročníku střední školy má kapela Zrní stejné složení. Její až romantický vznik, kdy Jan Unger s Janem Fišerem hrávali v pražské Celetné ulici před na zemi položeným kloboukem, je už pryč. Nyní skupina Zrní nahrává druhé CD s názvem Hrdina počítačový hry jde do světa a plánuje koncerty po celé republice….
Štědrý den vinšujem všem!
Splňte si svá přání…to vám přeje Zrní…
tohle jsem včera zaslechl, jak si malý děti povídaly:
..a jaktože nemáš rád brambory, když rostou v zemi a pak je vykopeš?
zasadíš brambor a von roste a roste, a když ho nevykopeš, tak shnije. Ale
lepší pro něj je, když ho vykopeš, sníš ho a pak ho vykadíš.
no tohle?
Ahoj, dneska (do půlnoci) asi naposled můžete hlasovat pro Jabloně
v hitparádě Radia1. a to jednoduše TADY
Je to naše poslední kolo, pokud nebudeme 1
tak to trochu vosolíme ne? 🙂
mějte se dobře, hud.
Bláznům do Esperanta je věnován dnešní příspěvek – kousek mailu
od jinýho blázna do Esperanta.
Díky
…Vlastně jsem si zkusil kousek přeložit ještě než jste odepsali, tak
posílám aspoň pro představu první odstavec z „O kapele“.
Ni estas kapelo de Kladno. Nia muziko estas dinamika, kolora, plena da
emocioj, nia stilo de preskau meditiva al kruda rulado de vočo. Dum nia
komponado ni ludas kun čiu tono, kun ritmoj kaj sonoj. Naskitaj el kampoj de
vilažo kaj el pavimštonoj de urbo, serčas ni ispiracion sub štonoj kaj
filomoj, ni tajlas ilin en provejo kaj elportas ilin al lumo – al la homoj.
Ni kunestas nau jaroj kaj el la komenco en la sama kunmeto. Ni trovas novajn
eblecojn de instrumentoj niaj, ni penas liberigi sin de l’ formoj kutimaj kaj
ade ripetitaj.
ahoj. posílám odkaz na video z koncertu v Matrixu 11.12.
sou tam tři písničky: král, 83 a hory.
tady
mějte se dobře!
hud.
Ahoj, pořád běží Jabloně v hitparádě Radia1, hlasovat jde do dnešní
půlnoci TADY!
Děkujeme vám za hlasy!
mějte se dobře, hud
V sobotu se v Matrixu uskuteční již III. ročník rockově-multižánrového pražského festivalu s názvem Předvánoční Rockfest, kterým signalizuje čas svého konání. Na Letošním ročníku se představili SUNFLOWER CARAVAN, populární avantgardní PRVNÍ HOŘE, kultovní crossoverovou skupinu INSANIA, živelné ANYWAY a čím dál lepší alternativní skupina ZRNÍ. AlternativaTV se ve svých reportážích vrací k některým koncertům…
sou závěje a rantly ze sněhu až do pasu. nozdry se slepujou mrazem a
stopař je kluk s fousama řidkejma a bez rukavic v noci. stopuje na silnici
jdoucí lesem, 8 kiláků mu zbejvá domu, je noc a třeskutej mráz, to je
čuňárna. po tom, co vyjde z lesa bude rovinka, tam to fučí jak na Sibiři,
stromy sou tam řidký a rozhled daleko do krajiny za patníkama. pak sou
zatáčky a po nich ta, doprdele, po nich ta šílená hlavní, kde si to hasej
všichni jak magoři, to pude příkopem v půlmetrovym sněhu, aby ho někdo
nesundal, víš kolik je tam křížků se svíčkama? teď kolem Vánoc tam
svítěj světýlka jak kytičky ve sněhu. no to přece nemůže bejt. pane
bože, ať dojedu živej a zdravej a v pořádku , jinak ať rači nejedu. ale
ať se to splní hned, ať jedu, prosim tyjo.
sme ho vzali my. sme noční autobus, co si to šine. řídí ukrajinec
s pletenou čapkou, netopíme, šetříme naftu. ploužíme se mezi zhasnutejma
vesnicema. řidič bere lidi za prachy do kapsy. dyž sem nastupoval já, jeden
schůdek, druhej schůdek, vopucovat boty, Studeněves! voko na mě z pod
čepice vyvalil, a vodsypal mi zpátky všechny drobný, co byly nad dvacku
z toho, co sem mu podával. v tu chvíli byla dohoda jasná. sleva, žádnej
lístek, jedem. kdo z nás není chudej? V tomhle nočnim spoji přes zavátý
vesnice je nás vcelku 5. Myslim, že asi všichni jedem na takovouhle ňákou
tichou smlouvu, černý pasažéři a ukrajinskej převozník.
Stopnul si autobus. brzdíme a přibejvá k nám šestej učeň. promrzlej,
dává pětku, čapkatej pětku bere, zavře pokladnu, zhasne, a je vyřízeno,
neni co řešit. stopař je zachráněnej a autobus se plouží kolem křížků
se svíčkama, jak kytičkama ve sněhu.
mějte se pěkně, hud.
Ahoj, stále běží Jabloně na hitparádě Radia1, hlasovat je možné do
dnešní půlnoci TADY!
Děkujeme vám za podporu!
mějte se dobře, hud.
Komu se líbí zastávka se dvěma oknama? Mně! Se dvěma oknama a dětma,
který čekaj na autobus do školy. Sou schovaný pod střechou, protože dneska
ráno moc sněží. Vykukujou barevnejma čepicema z těch otevřenejch
zastávkovejch očí jak zorničky. Zastávka kulí zraky do sněhu. Pak před
ně přijede autobus, nic nevidim. Komu se líbí, že nic nevidim? mně ne!
Konečně z rozježděnýho sněhu obtěžkanej autobus odsupí, a já,
koukám přes padající vločky na slepou čekárnu, chudinka, voči má
vydloubaný a větří sníh. Za hodinu začíná dětičkám
zorničkám škola.
die schule, a já sem zasněženej hud.
ahoj
V úterý spadl první sníh. Ve středu nasněžilo víc. V sobotu sníh
zasypal Kladno a velkou část kraje. Byl jsem se podívat za Petrem. Země byla
ještě měkká a svítilo Slunce. Šli jsme cestou a pak polem a trávou.
Bavili jsme se o přítomnosti, probrali stavy. Spatřili obrazy. Posed,
stromy, stráně, pole. Začali se bavit o člověku a Citadele. Spatřili
srny. Lezli do stráně. Fotili očima. Spatřili koně a prošli bažinou. Že
člověk prej není obsluha pozorovatelny. Večer jsme se opět setkali a pili a
putovali. V neděli sníh zapadal zbytek krajiny a v pondělí zbytek
světa.
juk.
Komín de z tý střechy jako cigáro. Každej barák hulí. Je noc a já
sedim na namrzlý střeše. Ta se blyští, páč za jasnýho nebe šajní
měsíc. Okolo něj je zářivej prstenec. Kouřim spolu s domama, máme tichou
párty. Stěžujem si mlčky na svý trable denní.
Už je mi zima na zadek, lezu dovnitř spát.
Dobrou, hud.
Ahoj, a zároveň stále běží Jabloně na hitparádě Radia1, hlasovat je
možné do dnešní půlnoci TADY!
Děkujeme vám za podporu!
mějte se dobře, hud.
Hezký den všem, pokud nevíte kam kliknout, klikněte SEM a hlasujte
v soutěži CoffeeBreaks pro Zrní, v porotě je Lenka Dusilová a s námi
v kole jsou i přátelé Two Men, kterým ještě jednou děkujeme za
společné olomoucké hraní.
Pozor, pozor,
tento pátek na Kladně nehrajeme! Hrajeme večer v Litomyšli, organizátoři
z AutoDaFé nás dali na plakát, aniž by se nás ptali, takže ne-e.
Bohužel, kladenští a do Kladna přijíždní, na Kladně dnes NEHRAJEME.
Zato hrajeme v přenádherné Litomyšli, takže si udělejte výlet do
krásného města s večerním programem v podobě festiválku Listopadové
kozelce, jehož se účastníme.
Smetanovi a smetaně zdar!
Slf
Olomouc, diky vy machrovsky lidi, takovou atmosferu hned pri prvnim koncerte.
Diky diky a jeste jednou. Urcite sledujte stranky nebo si nas pridejte na
Facebooku, at o tom vite az se urcite vratime.
7. místo.
děkujeme za hlasy v tomto kole!!
další týden můžete hlasovat znova. uděláte nám radost.
Ahoj, zrní
Ahoj!
do zítřejší půlnoci pro pro nás opět můžete hlasovat v hitparádě
Radia1. A podpořit tak písničku Jabloně.
hlasovat můžeteTADY!
Mějte se dobře! zrní
stojím pod velkym slunečníkem na betonový zahrádce před kavárnou. je
noc, zevnitř duní koncert, moje sestřička odchází průchodem na ulici.
kolemdokola svíraj dvorek zdi, prší, kapky visej na okraji. když jsme byli
malý sourozenci, koupali sme se v jedný vaně, to já měl tu stranu
u špuntu. nosil sem na koupání kameny ze svý sbírky, drahokamy, pač ve
vodě byly ještě hezčí. pak sem nechápal, že už se se mnou přestala
chtít koupat, dyž jí bylo nějakejch 11. dyť to bylo takový prímový. už
chtěla bejt sama, protože vyrostla. teď sou na zemi mokrý dlaždice, kapky
se trhaj z parapetů. slyšim jí z průchodu jak vzlykne, a pak jak se
spustí pláč a pak už je daleko, odešla mezi ulice. na slunečníku sou
vlnovky, a kdyby někdo stál pod tim převisem, kapalo by mu za krk. nikdo tam
ale neni. stojim na dvorku. někde v ulicích moje sestřička chodí, brečí,
bloudí, než jí pojede linka domu. tyjo, vana plná horký vody, je nám 8 a
6, kameny se krásně lesknou.
Krásné šesté místo rovnou z nuly, děkujeme..
Jabloně na R1
křoví. blíží se už zima viď? vedle sebe se řadí osoby. osoba se
síťovou taškou, ve který je krabice, ve který je makrela, ve který zima
je, pač byla v mrazícim boxe. osoba kluk, rukou v kapse si srovnává
pohlaví, ženy odvracejí oči, jakože je to nezajímá, muži se dívají
dál, protože je to nezajímá. Blíží se mrazy a sníh. Už dneska byly na
oknech kapraďový listy. osoba třetí nese kytku. uřízlá kytka pomalu
vadne, ale ještě má někomu udělat radost. proč je to tak zařízený?
v křovim sou vodpadky, vajgly a takový. v nebesách sou svatý římský
bozi, řecký bozi, pan ježíš s otcem, aláh, a budha tam sedí u stromu, a
je možný, že si taky někdy musel rukou v kapse srovnávat pohlaví. slečna
před výlohou, nenápadně kontroluje, jak jí to sluší. Nesluší. Teda
není to muj typ, možná, že jí to podle jinejch vkusů sluší. výloha je
polepená reklamníma nálepkama, že skoro neni vidět, co je za ní za obchod.
křoviska sou teď holohlavý a holoprstý ale vypadaji, že se za ten binčus
ve svejchch vnitřkách nestyději. osoba já je vospalá a kouká, jak na
červeňáku hlouběj metro.
hud. pud
Naše skladba Jabloně je nasazena v hitparádě RÁDIA 1 Velká Sedma!!
Hlasovat pro nás můžeš přímo TADY! Děkujeme..
Měsíc dělá stíny stromů ořechů na pole a taky stíny nízký
stříbrný vodárenský věže. Ona může bejt nízká, protože vesnice,
jejíž vodu drží, je mezi polema dole v proláklině. Tam měsíc svítí
taky. Na střechy i mezi ně, a kdyby tam někdo vyšel z domu teď v noci na
cigáro, svítil by i na něj, a on by dělal stín. Stál by na ulici,
kouřil, a byl by sám mezi křivejma domama. Popotáhl by, tabák by zapraskal,
světýlko zazářilo, a ruka se vrátila s ruličkou k boku. Vevnitř
v domě spí děti. Sou jeho. A žena, se kterou žije už celejch 13 let.
Ulice neodpovídá, anebo sou to možná všechny odpovědi dohromady.
hurá zejtra zas do práce, a ve čtvrtek jedeme s klukama na čtyřdení
soustředění! tradá
mějte se pěkně! hud.
nejkrásnější závěsy sou jemňoučký a modrý. jako mech, nebo něco
takovýho, lesní tráva-ta co se v ní krásně usne jo a za závěsem, když
ho hebkej vodkreju, je venku. Ahoj! Venku stojej domy, zasunutý do ze mě
betonem metr hluboko. Nejmíň. Beton a roksory sou jejich drápky. Čau
taky!
Na podzim maj stromy ořechy nahatý šedý pazoury. Maj vnořený mokrý
pazoury do zimy.
notes je tenkej, já smrkám. Prosim, ať se ta propiska rozepíše! Ať
píše!
Mám dvě tenký nohy, kolena u sebe a notýsek, a zapisuju co vidim.
A vidim ty nohy, jak zapisuju, dívám se na svojí ruku, jak tohle píše.
A mám na sobě nějaký chlupy, co mi rostou z hlavy, 5 výčnělků mi
trčí z dlaně, posetej jsem nějakejma pihama, vodkaď to je? Jaktože tohle
celý existuje? sedim, je ve mně tma jako v nebi.
seděl sem včera vedle kluka, ten řikal, máš dneska auta, to nic
neslyšíš. vůbec nic. zmáčkneš to, neslyšíš, mačkáš, jedeš, a seš
tam. no to je vono, řek sem si, to vystihuje dobu. nejlíp nic necejtit,
neslyšet, a jet. fíííí
a dneska hrajem na svatbě. bude vo jednu juklíkovou míň. 🙂
ahoj, hud
To domy utíkaj, v ulici rychle podél mě, štíty tyčej bíle proti nebi.
já stojim, jen ohýbám nohy, hlavu přitom zakloněnou, abych viděl, jak nad
všelijak křivejma střechama jede černej pás oblohy, zářivě
tečkovanej.
a včera jsem odešel z práce naposled. už nejsem zahradníkem..
přeju pěkný dny! hud.
zahnul jsem za roh, slunce prosvitlo, dvě holky v parku stepovaly, cvakaly
podpatkama vo kostky. sednul jsem si. byly sehraný, tyjo! a přilepil se k nim
mužík, malinkej s kabátkem až k lejtkum, držel si cípy vzadu a baletil
na jejich cvakání. měl rudej obličej, vopajdanej a krabici sklepmistra a
kolečkovou kabelu opřenou o lavičku, a bylo ráno.
cvak
dorazily dvě důchodkyně, daly si tady pauzu na procházce, sedly vedle sebe
když si lavičku otřely, a vokukovaly a debatovaly. nejdřív samy, a pak
i na stepařky: slečny, vy tak náramně tančíte! jestlipak máte na to
nějakou školu? oni že nemají, že choděj jenom rok do kroužku, načež
jedna ta stará, že to ona taky tancovala, chodila do kursu, byly i na
soutěži v polsku a získaly tam čestné uznání, v porotě byl slavnej
polskej tanečník, a tak dál, a to byla nejkrásnější léta, óó. no a
mladý: jojo, to je báječný!, a honem začly zase cvakat, než se stará
stačí znovu nadechnout.
cvak cvak
mezitim dva pejskaři. to díogenés baleťák už vleče kabelu pryč, jeden
proběhl, vyhnul se mu, byl v běžeckym úboru, měl náramky proti potu,
čelenku proti potu a psa na vodítku-na takovymtom výsuvnym. běželi se psem
oba, džogovali. ťuk. druhej pejskař byla slušná dáma, měla klobouk, pes
si čupnul, to ona už čekala, natáhla si rukavičky z mikrotenu, z kabelky
vyndala sáček a stála nad zvířátkem. fena přikrčená k ní žalostně
zdvihá oči a tlačí. když bylo hotovo, dáma nabrala dílko do sáčku
i s několika listy. no vidíš jak si čelzinko šikovná, a šly nazpátek,
odkud přišly.
cvak cvak cvak
na zemi jak jsou nalepený žvejkačky, to mi došlo, že každou tu ťupku měl
někdo v puse, v držce, mezi zubama jí převaloval, cumlal, na plombách, ve
slinách každej, a pliv-z těla na chodník. každá ta placička-držka,
držka, držka, držka-tam teď vzpomíná na svýho pána, a já mezi nima jdu
a na spoustu z nich šlapu, na jazyk, ret, jauvajs, au!, podrážkou.
nech mě! nesahej na mě!
prosimtě tišejc sou tady lidi!
to mě ale vůbec nezajímá, že sou tady lidi. nesahej na mě ti povidám!
on se jí snažil uklidnit, ona supěla, vodrážela ho.
co po mě chceš?, abych ti to znovu, jako vždycky vodpustila jo? ty
zrádče
ale zuzano!, byl to úlet, je mi uplně u prdele, nezajímá mě, proti
tobě..
prosimtě drž hubu, drž prosimtě hubu s těmahle kecama.
zmizeli za rohem, ona, a on za ní, jak pejsek se sklopenym vocáskem.
stepařky pořád cvakaly na slunečnim plácku.
cvak cik cak.
v ulici kudy jsem odcházel, lejou asfalt asfalťáci, téraři, asfaltový
porodníci-maj černý kolena.
v další ulici je klášter, z otevřenýho okna zní zpěv, to zpívaj
premonstrátky, ty co tady v klášteře vyráběji jitrocelovej sirup.
a nakonec na náměstíčku, je vodotrysk, a to mě podrž, stojej tam tři
sošky tanečníků, vyvedený v bronzu.
dobrou noc! hud.
na dvorku stojí sud. je plnej studený vody. průzračný, a na hladině je
jedinej list, žlutej, včera jsem ho zkoušel ulovit střemhlav, jako dravej
pták rybu. rukou. chvilku jsem číhal, on se kolíbal, bylo ticho, a fšs,
zahučela ruka zobanem do vody, a list? zůstal tam, jenom trochu natrženej,
dopytle!hladina bouřila.
dneska zase na dvorku sud, tam voda, natrženej list, a tonoucí moucha.
počkej, zachránim tě! vylovil jsem mouchu, ouvej, bylo už po ní. koukám na
mouchu zblízka, kaput, ale na zádech jí sedí mšice, trosečnice,
smáčená, ona se plovila na tý zdechlince, pádlovala, čekala na
zázrak.
takže jsem zachránil mšici.
a do autobusu nastupovala malá holčička, brečela, šprajcla se
u řidičova strojku, obří aktovku měla nakřivo, bála se jet sama. bylo
ráno, ještě tma.
🙂 pěkný dny! hud.
Nobelovu cenu má čínský disident. Obscénní, míní Peking.
včera na vernisáži stařičká pani seděla na vozíku, mladá jí
tlačila. projely místnostma, zastavily se před dvěma vobrazama na stěně
osvětlený. zrovna tam taky stojim, prohlížim si ty zcuchaný černý
postavy, jdou si vstříc bílym prázdnem. To neznáš viď? ona mlčí, trochu
se pousměje, je zapadlá do vozíku, kostičky a kůže. Může jí bejt tak
devadesát let. lidi korzujou, procházej před ní, za ní, nemrkne okem, je to
jitka válová a kouká na svuj vlastní vobraz. Tahle věchýtka kůžička
namalovala tenhle zběsilej výjev loni, v roce 2009. tyjo
mějte se! hud.
…..jako ochutnávka k připravovanému novému albu, které vyjde
v březnu příštího roku pod hlavičkou nového vydavatelství Radůza
Records ve spolupráci s Radůzou a dalšími umělci. Singl se objeví také
na soundtracku nezávislého filmu The Observation mladého nadějného umělce
Matěje Chlupáčka.
Stahuj ZDE
Začátky koncertů Zrní pro následující tři dny.
KLADNO – Auto Da Fé – 21:00
PRAHA – UK (Celetná 20) – 16:35
OSTRAVA – Templ – 17:00
Průchozí pasáží v neznámém domě
paprsky jako řady noh tenký
přikrčit se studený čelo není
strach, zvědavost, změť pocitů
obrys nahnou se jak stébla ve vánku
touha je magnetická, statická jiskra v oku
kmit stínu kvapem mžik
každým kouskem blíž ke světlu
zbytek dechu i zvuku se měří
setiny mají svou typickou podobu
moment deja vu nachových pat
nekonečně dál…
to psal wrom?
Simon: Nase deti si uz rovnou lehnou do rakve, pustej si 3Decko a budou
v pohode
🙂
smrkat do trika
sníst zaječí bobek
šťourat se prstem v mraveništi
řvát a ležet na kameni
a prolejzat mezi továrnama
živý se třepotaj, živý maji vrásky, slezlý z křížů, putujou zase
střepy na chodníku, čirý kousky
říznout se do nohy a zahojit si nohu.
nebe, nebe, nebe je i vevnitř!!
snídat na chodníku, spát v kontejneru
zpívat, vřískat, zírat na to
odřít zahojit odřít zahojit, jo jo jo
živý se třepotaj, živý maji vrásky, slezlý z křížů, putujou zase
cikáňata jedou na kole
hladká podlaha, noha se s ní mazlí ráda
v noci letíme holejma hlavama přímo mezi hvězdy.
nebrat helmu!
cha chá
hud.
Bóže to jsem to zas včera pochystal,
vykřikoval jsem jak cirkusovej principál,
Proč jsem to jen pil zas tak strašně mi to přece nechutná..
den je bílý asi
já stojím tam, co vždy
stojím tam, co vždy
nebe nade mnou není
den je bílý asi
já mám suché vlasy
je bezvětří v poledne, rovná zem v pokoji
další, den je dlouhý
jak kamenný svatý
mám kamenné šaty
mám nohy z kamene, u nohou kvete mi
lilie žlutě
plži po mně lezou, lezou plži
stromy se kývou, hýbou kdesi
nohy by chtěly, chtěly by pryč
ale nepohnou se, stojí
den je bílý asi
v hlavě spřádám plány
je asfalt měkký, v něm vězí jak mapy
kostry hadů a kroků a slámy
bouch bouch bouch do světa, to byla pani v bytě nad náma. Ve dvě v noci
začla, a hodinu bouchala.
Nejdřív jsem myslel, že někdo vztekle kladivem něco stlouká, zkoušel jsem
to zaspat, ale nešlo to. Ležim a koukám do stropu.
Do toho venku nějakej opilec začal vykřikovat o Izraeli, a válce, a světě
zjebanym, teď, ve dvě v noci!, Ua! Vstal jsem naštvaně, třísknul oknem,
stál v nočnim bytě, bosej na parketách, šel se napít vody z kohoutku,
vrátil se do peřin a dál zkoušel spát.
Trošku lepší.
Ale pak zas rány. Vynikaly víc. Bouch, bouch.
Počkej! Najednou zaslechnu mezi nima slaboučký volání o pomoc. Určitě!
Stoupnu si na špičky a zaťukám na strop. Určitě to bylo přímo nad náma.
A taky jo! Jak jsem zaklepal, hned mi rány odpověděly, a zas to
volání.
bouch bouch bouch do světa, to byla ve dvě v noci ta stará pani v bytě nad
náma.
spadla z postele, bylo jí zle, a nemohla vstát. Tak vleže bouchala holí
o podlahu na nás-na spodní patra. Volala, abychom jí zachránili.
tak jsme jí zachránili. Dobře to dopadlo.
Mějte se dobře vy vagabundi 🙂
ahoj, hud.
Když teď sedim o půl noci, mám okno na půl otevřený, srdce udušený.
Modlim se.
Na prostranství, který jsem měl posekat, jsem nechal čekanky. Krásně
temně modře tam kvetly-nemohl jsem je zničit!, jsou moje oblíbený. Obsekal
jsem je kolem dokola a nechal je tam, ostrůvky divočiny v tom anglickym
trávníku, kterej si majitelé přáli mít. Jak výkřiky nějakejch
podzemních indiánů. Přes půl metru nad trávník prýštily. Odjel jsem a
nesplnil úkol.
Dneska jsem se do zahrady vrátil. Byly tam pořád. Divoký krásky, sličný
sošky, měly mě rády!!
A já vzal nůžky a uťal je-něžný-u země. Svoje oblíbený, odřízl
jsem jednu po druhý a narval do pytle. Zmuchlal jsem je, a trávník se spojil
v jeden celek, zarovnal se tak, jak to má podle mých pánů být.
Ne že bych musel, já chtěl! Chtěl jsem, a plakal při tom. Muchlal je do
pytle s odpadem z jiných zahrad, slzy mi tekly za nima, a v nich ze mě
odcházela láska, tekla mezi všechny ty vořezaný a posekaný.
Zůstal jsem potom na vobrubníku sedět a koukal mezi auta, co kolem
projížděly. Pak na oblohu, pak na svý nohy, jak se zvedly a šly, a já
s nima, s pytlem přes rameno.
Když teď sedim, modlim se, aby vyrostly znova, a já se jim mohl omluvit. Né
kvůli nim, to kvůli sobě. Aby se mi vrátilo srdce.
dobrý den!
děkujeme za popokafepetl. že vás přišlo tolik.
na správný párty musí bejt bitka, takže se to náramně povedlo:)
dneska jedeme na moravu, kde hrajeme v Ostravě a Frýdku Místku. zahrajeme
dvě nový písničky.
mějte se všichni dobře
a odolejte náporu virů
a ahoj.
hud.
ahoj.
zítra hrajeme v popokafepetlu. těšíme se na to. vstup je do klobouku,
dobrovolnej.
taky jsme v neděli nahráli jabloně ve studiu v liberci. byla to moc
příjemná spolupráce s jiřinem a janem.
a zveme všechny taky na víkendový hraní vostravě a frydkumistku.
tam bydlí tonda kroča, co mi vysochal hlavu.
v poli u dřevíče stojí v poli skutečná loď. veliká, s kapitánskym
můstkem a vysokym stožárem.
zítra budu mít na sobě černou košili.
fascinuje mě, když se na sebe lidi dívaj. a jak má každej svoje rituály a
úchylárny a záložky do knihy.
mějte se dobře!
hud.
černý prsty, cigarety, zabíjejí. ohlý nohy, pole ve mě doznívají,
naplý struny povolily, nikdo neví, který mraky chystaj bouřku na něj.
Některý tě vezmou s sebou, když si řekneš! Některý jo, ale to musíš
tyjo stát -připravenej a věřit na to.
S prsty v sádře, doznívají ve mě kovy, ohlý nohy, jak zkroucenec, jim
olivy v nálevu přesolenym a píšu na druhou stranu kancelářskejch
lejster.
Spáleniště, oraniště, energie dolezla až do ruky a tam se zohybala a
praskla kost. Vykřikl jsem zhůru k mraku, ale nebyl to on. Ten už ne.
Prach z posledního obilí, a tam poslední zmatek nad polem, poslední
nevyjasněný řeky hlavy, a až i ten zmizí, budu už vědět jistě, že
jsem váhal příliš dlouho.
Když sklízeli-předtím, zvedaly se prachový mračna kolem dokola. Už tehdy
jsem tušil, že ven povede jenom jedna cesta. Všechno ostatní je pomatení.
Člověk v prachu zabloudí, a nakonec s posledním smítkem docela zmizí
veškerej cit. Zbyde jenom prázdná slupka.
Prázdnej sedim, cigarety zabíjejí ohlý nohy pole doznívají
Změna koncertu. Pražské listopadové kozelce se přesouvají z 26.11 na
27.11, tedy z pátku na sobotu.
Několik posledních koncertů – sv. Jakub, Nahořany a Liberec mělo
vynikající atmosféru i zvuk. Dobrý pocity. A skvělý DVA
v Nahořanech!
Zlatá medaile za nález kytary už byla udělena Ondrovi Blažkovi z Prahy.
Díky moc za pomoc. 🙂
Zlá věc nás potkala a rukou smíchovských zlodějů nás opustila naše
drahá a milovaná kytara Spretton Lewis. Vyzýváme tímto všechny dobré
duše, aby jdouce okolo nejen pražských, ale jakýchkoli bazarů a zastaváren
jakožto i hudebnin zašli dovnitř a popátrali po ní. Pokud někde uvidíte
podobnou, bude to pravděpodobně ona, nemá jí úplně kdekdo. P.S. Shishmu
s Fousů nebít – to není ona 🙂
ahoj.
sme všichni malý děti a prd ví kdokoli vokolo nás co je správně. nemá
cenu si nechat vod kohokoli radit žejo? dyž koukám večer do nebe, fakt. sem
tak maličkej, i všechny mý problémky. sou to maličkosti proti tomu. Ale
přesto, vlastně sou to ohromný věci, páč já sem to jediný, co cejtim.
tyjo. co si fakt přeju, to jediný, když padá meteorit, jakože hvězda, to
jediný co si přeju je, abych se dobře rozhodnul, protože někdy člověk
fakt stojí na křižovatce, kdy volba strany určí uplně všechno. né
maminko, nejsem alkoholik, ne vúdy elene nejsem, né kluci, neni druhej bob
dylen. promiňte. tak doleva?
všem dobrý rozhodnutí!!!! ahoj, hud
ahoj všem,
tady je text k jedný z našich nových písniček..
zatím se mějte dobře, a těšíme se na shledání.
hud. 🙂
včera mě skály osahaly
horko a step a suché stromy
včera mě vlny políbily
a já se bál a vyběhl z nich
včera mě chytlo ostružiní za ramena
horkým tichem se tajná cesta otevřela
včera mě hlasy z hloubi oslovily
ale já se bál, otočil se zády
teď nespím a sen se mi nezdá
čekám až Zem se otočí nahoru dnem
na nebi žádná hvězda
už je po všem, už je po všem
………….……….
včera mě skály osahaly
a horko a řev a suché stromy
včera mě vlny prudce tělo políbily
ale já se bál a vyběhl z nich
teď nespím a sen se mi nezdá
čekám až Zem se otočí nahoru dnem
na nebi žádná hvězda
už je po všem, už je po všem
………….……….
skoč, než zvadnou květy
rána už chladnou, utečou ti
vrhni se za ní mezi vody
nikdo tě tam dolu nedoprovodí
skoč, skoč, než zvadnou květy
rána už chladnou, utečou ti
rychle skoč za ní mezi vody
nikdo tě tam dolu nedoprovodí
vydechnu, kytka na stole to vdechne a postaví si z toho list. Tyjo, tak kde
končim?
v noci letíme holejma hlavama přímo mezi hvězdy. nebrat helmu!
Sobotní koncert byl ze SKALICE NAD SVITAVOU přesunut do BOSKOVIC.
SMS: Tam jak sme pohrbili kocku Hildu, vyrostly nejaky kytky!!
všem pěkný dny přeju. teď máme my ze zrní 14 dní volna. jsme
rozmístěný po všech koutech, někdo je turista v německu, někdo doma
cvičí housle, někdo těší prapříbuzný na Moravě, někdo chodí po
horách, někdo je tam i tam, v noci a ve dne.
Že prý dokud byla boží muka ze dřeva, měli lidé jemnější duši. Dřevo
chátralo, voda a vítr si ho rychle brali, jak se s nim mazlili. Pak se
začala boží muka vyrábět z kamene, a lidi ztvrdli taky. Prej začli mít
duši kamennou. Nakonec se přestala podél cest stavět docela. 🙂
ahoj, hud.
42 hodin v Lužických horách
Přijet do hor v osm večer, mít spacák, karimatku, svetr, nůž,
kartáček a pastu, zápisník a tužku a telefon. Nemít mapu. Les, pak
usedlosti v pastvinách, husa s housaty, kachna s káčaty, husa na mě
syčí, psi, a zase do kopce les. Koupání v potoční tůňce, polomy,
hledání spaní, spát na kraji polámanýho lesa, bojovat celou noc
s dotěrnýma muškama.
Vstávám v 6 a jdu dolů. Myju se v potoce, piju z potoka, náprstníky,
prozářený pavučiny, bzučivý vosičky, ptáci, smotaný kapraďový listy,
a pak vyjdu z lesa a všude louky a slunce a louky. Snídám a píšu v úvoze
mezi kvítim. Výhled na celý Lužický hory, v dálce Ještěd. Chleba lámu
z bochníku, dávám si ho s fazolovou pastou, mobil leží na cestě.
Nokia-connecting people. Přede mnou se zjeví kočka a kouká na mě.
nízko letí ptáci
níž bzučí mouchy
dole těžcí lidé kráčí
a úplně nejníž brouci
a až pod nimi všemi
já budu ležet nahý v zemi
a spát s dlouhými vlasy
Pauza, už mě bolej nohy. Dneska jsem jedl borůvky, potkal zajíce, potkal
hada a dívali jsme se na sebe z očí do očí několik minut z pár
centimetrů. Polekal jsem srnce, on proskočil křovím, viděl jsem sojku
s rozprostřenými křídly vyhřívat se na slunci, ztratil se a šel kus
v Německu. Zjistil, že horama prochází evropská turistická cesta od
Atlantiku k Černýmu moři, nechal si blbec dojít vodu, míjel domek, kde
v letech 1905–1906 pravděpodobně nebydlel Jára Cimrman.
Dvě piva, protože jsem měl už šílenou žízeň. Zase jsem cestou
zabloudil, zase do Německa, a zase to byla blbá cesta, maj to moc upravený.
Já radši zarostlý český pěšinky s ostružinim a hovniválem. Pozoroval
jsem myš. V bukovym lese ve stráni s šustivym listim jsem potkal dva jeleny
s velkym parožim, koukali jsme se na sebe, oni pak zas utekli houštim. Pán
v košilce se síťkou volal na svou ženu přes plot, že jde na motýly. Pani
za barem žehlila tílka na žehlícim prkně. Borůvky. Vyšel jsem na plnej
plyn kopec Hvozd, funěl, hučel, sípal, skučel, ale dostal jsem ho. Jo.
A zase dolu. Ne. Dolu je to horší, a blbý na kolena. V hospodě stará
paní s koňskýma zubama chce jenom řízek. Jenom. Bez ničeho. Němci maj
blbej vkus-mohutnej, těžkopádnej. Co je bez chvění, není pevné. Dej ať
tam ležíme spolu panebože.
Smsky za chůze lesem, mobil mezi kamenim a klackama, jdu do Polesí, abych
tam zabloudil. A dal si pivo v hospodě. Mávám traktoristovi. On mává mě.
Sbírám topolový chmíří, který nese semínka, aby obsadily louku.
Nejlepší, co člověk kdy stvořil, jsou louky a pastviny. Den je pokaždý
stejně dlouhej. Je 13:10.
Jíst další borůvky, lidi to na tobě poznaj, žes je jedl. Olizovat mízu
smrku. Ua-je hořká a výrazná. Jít bosej po plážovym písku, co je v lese
mezi borovicema, a protlačovat ho mezi prstama. Sbírat šišky, házet je na
tenkej strom, z deseti pokusů jediná trefa-ta poslední. Vykouřit tři
cigára, najít soví hovno plný chlupů. Přijít do vesnice, kde chceš na
někoho narazit, a narazit na někoho uplně jinýho-na opilou ženskou, a
pokecat si uplně o všem, protože se vůbec nemusíš bát všechno říct.
Vytahovat fialovýma prstama z krabičky cigáro, vzpomínat na svojí lásku,
vzpomínat na jiný svoje lásky, psát zápisky. Sbírat kameny, najít sojčí
pírko a vykřiknout. Mám tě! Rozloučit se s ní po dvou pivech jenom
mrknutim oka, když jde kojit dítě. Psát rozvalenej na asfaltovym
prostranství před jinou hospodou. Nenajít koho hledám, nevědět nic,
v klidu pokuřovat.
Táta jede domu. Jede domu autem. Ano miláčku, táta jede domu, jede
z práce, jede za Jaňulkou. Táta jede z práce.
Plavat unavenej v rybníce, a zapomenout na břehu mokrý trenky. Jít
lipovou alejí jako ve snu. Večer z posledních sil běžet 8 kiláků, abych
se dostal na spaní do lesa. Les je kamarád. Minout odbočku a zabloudit. Už
to skoro vzdát a hledat místo na pastvině, ale pak se naštvat, otočit se,
nadávat a běžet i kdybych se měl posrat.
Tohle musim dát! kolem pastviny, s kravama a kravincema a kraví vůní.
Koukaj na mě všechny najednou. Sou překvapený. Už je šero. Běžim. Našel
jsem minutou odbočku. Začínaj stromy, olše, bahniska, běžim, rozježděná
bahnitá cesta, a konečně stoupání, začátek lesa. A teď nahoru. Musim.
Bystřinou vymletá pěšina, hekám, funim, skáču, di do prdele, doprdele,
kvičim, supim, a: najednou jsem tady. Na rovince, nahoře v lese. Ticho,
večerní ptáci zpívaj. Padám do trávy. Řvu radostí a hlas se nese po
kopcích.
Celou noc se zpocenej schovávat ve spacáku před nezastavitelnou armádou
štípavejch mušek. Vůbec se nevyspat. A řikat si, že já kretén nezůstal
na tý pastvině, třeba by tam ty mrchy nebyly.
Ráno zase jíst borůvky. Vzbudit se zpocenej a rozlámanej, vstát
z travou vystlanýho lože a hned v tý vteřině jíst zase borůvky.
Vyřezávat loďku z kůry, sbírat ztvrdlou smolu a naplnit si s ní
kapsy. Vonět smůlou a borůvkama a všechny deodoranty smrděj. Dotýkat se
s jemnejma trávama, a s drsnejma, a s větývkama.
Kulhat 14 kilometrů abych stihnul autobus z hor domů. Potkat znovu hada a
znova na sebe z blízka koukat, potkat hada přelomenýho jako klacek, čuchat
ke každý kytce, i když se mi nechce sklánět se. Vidět datla, a divit se
jak je velkej. Jíst zase borůvky, zastavit se mezi stromama a vnímat, jak tu
pospolu žijou v klidu. 5 hodin nepromluvit. 8 hodin nepromluvit, už
nepromluvit. Do třetice se ztratit, objevit se v lukách s travou po prsa, a
z plna hrdla zpívat: K čemu kalino v polu stojíš? Zkoušet bejt silnej
jako strom. Vykadit se fialově.
kde jsou hory, kudy jsme šli?
kam vsákly se naše slzy?
kde jsou zuby našich dědů?
a zdali maj chuť k obědu?
kam vznesly se naše smíchy?
a jestli vůbec se staly
a do jakýho moře se vlily
potoky v nichž jsme se topili?
kde visí lásky z kamene?
a zdali pak spolu budeme?
kam lehne si k spánku píseň tichá
až vítr přes nás dodýchá?
kde jsou hory, kudy jsme šli?
kam vsákly se naše slzy?
vůně, co k tobě mě tahala
zajímalo by mě, kde zůstala
kde zůstaly myšlenky zlý?
a jestli se křivdy smyly?
kam hledí ti svatí v kostele?
kde píseň tichá si ustele?
Co je Franto lopato? Co se nám tam válíš? Franta jel z pouti na kole a
ustlal si to před cikánskym domkem. Ten domek má asi 20 m2, na zahradě
k tomu stan. A bydlí tam 10 lidí a před domem leží vožralej Franta
lopata. Je pouť, a už tři dny hraje z haldy disko. Ty vole Františku, cha
cha, ty jsi zas na drát. Z vokna je vykloněnej Roman a je taky trochu na
drát. Pouť přijela ze Smečna, a odsud pojede na Tuřana. Malý holčičky
tam seděj na trávě a vážou si culíky, jejich rodiče pijou pivo. Já tam
taky piju pivo. Franta lopata je zaparkovanej před cikánskym domem
i s kolem. Nespí, kouká, jak kolem projížděj auta. Jak má hlavu na zemi,
tak vidí jenom kola a ty se točej, a občas boty, jak jdou z pouti. Takhle,
krok a krok a krok a jsou pryč. Jako se vobjevily tak zmizly. Ty vole, si
děláš kozy, nedělej mi vostudu! Roman se mu směje z vokna, a dává si
cigáro. Je do půl těla. Je do půl těla mezi záclonama. Když Franta usne,
má pocit, že jde za těma botama jako ještěrka, dál po silnici až tam co
bydlí. Dojde domu a svalí se tam do postele. Ty vole kolo!! Nechal jsem tam
kolo! Vzbudí se. Ale v pohodě. Pořád leží pod cikánskym domkem, kde
z vokna Roman kouří. Kolo je u něho. Ale blbý je, že von je furt tady.
Hraje disko vod kolotočů. Musí se to ňák pořešit samo.
já chodím do práce v pět hodin
a potkávám psa spícího v autě, já
chodím do práce v pět hodin
a jedu metrem s dělníky v čistých
šatech, na slunci spí a hřeje se
pán bez domu, co čekal na tohle
celou noc
zatímco já si ráno řek, ach jo, už zase
já chodím do práce v pět hodin
a snídám u branky v postranní uličce
já chodím do práce v pět hodin
lidé jsou ospalí a ptákům je do zpěvu
zase, pán táhne si kárku a prohlíží popelnice
taxikář vypráví ostraze parku, prý klekl si včera na zem kluk co vypadal
docela normálně, a usnul v kleče
já musím do práce v pět hodin
a myslím na tebe, myslím po ránu
já každý den znovu si zvykám
co že to dělám, jak se jmenuju
sedni si na zem, zem je čistá! Né, není, psi tam čůraj!
a na některých balkónech lidé kouří
já chodím do práce v pět hodin
oči hmouřím
pěkný dny :), hud
Včera to bylo tak skvělý… Takovej průnik zeshora dolu a nazpátek.
Jiskry lítaly až se to málem celý zapálilo 🙂 Myslíme, že ten Unplugged
asi předvedeme zítra i Brňákům v Pekárně. A pozítří Colours už
normálně. To zas bude víkend snů…
A hezkou písničku na prázdniny.
Dneska UNPLUGGED
Zítra hrajeme v Rock Café na národní třídě v Praze UNPLUGGED. Je to
poslední koncert v Praze až do konce prázdnin.
Nepoznal bych, že už svítí slunce, nebýt holuba, který vyletěl vysoko,
a peří se mu rozsvítilo.
Pak jsem si všiml i střech, to už motor brblal a já se vez.
Z celé usedlosti mrtvé paní Střeskové zůstala stát jenom kadibudka
uprostřed, obrostlá bezem a kopřivama.
Na kopci jsem ho pak dneska viděl poprvé. Takže už je den!
já jezdim domu modrobíle prouhatejma autobusama. často v nich piju
lahvový pivo. to já piju, když mám hlad, a taky když mám chuť bejt
vochmelenej vochmelka. v batohu vezu špinavý fusky. zejtra je povezu
zas-jiný, a pozejtří zas jiný. potkal jsem dneska taky tu pani, co minule
v parku nadraná nadávala jiný pani se psem, že ho má chudáka na vodítku
ty vole! že takovej velkej rafan má mít svobodu. no že jo? koukla na mě,
nemáš cigáro? dneska stála nad eskalátorama, já jsem přijel zezdola a ona
si sama pro sebe povídala. taky mi dneska furt volaj nějaký společnosti a
nabízej výzkum, nebo holící strojky, nebo hodinky, ty jo. to voni nevědi,
že mi nerostou fousy. jedu prázdnym modrobíle prouhatym autobusem a piju. na
dejvický měly všechny činžáky vymlácený dveřní skla.
přeju pěkný sny! hud.
nízko letí ptáci
níž bzučí mouchy
dole těžcí lidé kráčí
a úplně nejníž brouci
a až pod nimi všemi
já budu ležet nahý v zemi
a spát s dlouhými vlasy
Ráno takhle sedim na bobku, a na chodníku si rozbaluju snídani. Čaj
z termosky do kalíšku, a rejžový chleby si mažu fazolovou pastou, nožem,
kterej sem měl sebou přibalenej, omotanej ubrouskama. Jim, křupe to,
v postranních ulicích je liduprázdno, sluníčko svítí slabě, stíny jsou
ještě dlouhý, je Praha, 7 hodin, je mi dobře, při pikniku. Na protějším
chodníku, blíží se zprava člověk-bezdomovec. Vleče kárku, díogenés.
Když je na mý úrovni, zastaví se, prdne si: prd. A potom ještě:
pvrlrlrvrl, no tak to se jednoznačně posral. Zakusuju rejžovej chlebíček,
paprsek mi svítí do oka pravýho, bezdomovec na mě koukne a řekne:” jo”.
Ranní siesta. On pokračuje, prohlídne zběžně popelnice před tim
panelákem vlevo, a mizí za rohem. Já dopiju šálek, a du se vykadit do
parku, na svý místo.
Ahoj, hud 🙂
Bylo tam úplně černo. Když jsme stáli na břehu a koukali, jak odtamtud
plyne voda, vyplaval ze tmy had, kličkoval pryč. Skalou vede dlouhá štola,
vodní cesta. Před sto letma jí prokopali, aby mohla voda na mlýn. Dva
trestanci rukama, a dostali za to milost z doživotního žaláře. Teď jsme
my nahý, voda je studená a uvnitř úplně černo. Světlo v zádech se
ztrácí. Pomalu jdeme proti proudu, šátráme po kameni a světlo se ztrácí,
ztrácí, našlapujem opatrně, nikdy nevíš na co narazíš! Rukama se skály
držíme z boku, krok po kroku jdem skalou, tajnou vodní cestou.
Pak poslední paprsek zmizel. Je absolutní tma a my dva v ní. Ve skále,
vodou jdem a máme jí až po pás, po žebra, po prsa, studenou. Nad náma
visí nejmíň tisíc tun kamene, a my takový nitěnky, holátka, maminko, ani
sebe nevidíme. Zastavíme se. Je hrobový ticho, svět venku tatam, černo,
černo, občas cink, voda zašplouchne. A když někdo z nás promluví, hlas
zaduní, húúú. Jsme tu jenom my, a duch skály. Obklopuje nás přísně,
troufalý slepý nitěnky ve svejch útrobách, kam pustí jenom vodu a vlhký
vodní tvory, ale žádný horký srdce.
Začal jsem se bát víc, než unesu. Nic nevidim, nevim kam šlapu, šourám
bosejma prstama po kameni a duch skály hučí. Hodlá mě nadosmrti uhranout.
Voda sahá po prsa, a strop už je těsně nad hlavou. Dál nejdu. Ondro dál
nejdu! Musim hned ven, nebo mi šibne. Ale ty se nehodláš vzdát. Chceš
ještě pár kroků. Dobře, tři kroky! Jdu. Ale už se třesu. Zimou
i šílenstvym. Tři. Pojď ještě krok! Ne, já musim okamžitě ven! Krok!
Musíme! Panebože! Udělali jsme poslední krok kamenem, a v tom: záblesk,
paprsek, světlo, život. Ondro my to dokážeme! Jo!! zrychlujeme, cákáme se
proti proudu, honem, vidim tvojí siluetu. Tak tohle je to světlo na konci
tunelu, cha! Ondro, on tam ten svět pořád je! Skála nás pouští a my se
vysvobozujeme. Jako ty dva trestanci, když se prokopali skrz.
Když jsme celý na světle, ve vzduchu a barvách, všechno je živější a
zázračnější než jindy. Ptáci, jé, hlína, to obří slunce, který se
o to tady stará, zvuky poletujou kam chtěj, stromy. Mám chuť rozskočit se
úlevou a nadšenim. Překonali sme to, ten jeden krok byl opravdu tou hranou.
A my ho udělali. Pokořili jsme strach a teď stojíme ve vodě odměněný,
vyhráli jsme.
díky, slf! (samý vodní zážitky.. 🙂
mějte se všichni dobře, ze srdce, hud!!
pssst, v metru..hrozně potichu, slyšíš?..foukám na hrdlo láhve..lidi
nic neslyšej asi…houká to tichym tónem, pořád stejnym, jo. v metru..vlak
jede náma lidma naloženej, pssst, veze nás někam.. Představuju si, že
tóny jde měnit, že hrajou takový, jaký zrovna chci. tá, ta, dý,
dá…tichounce hraju metrovou písničku..vítr nefouká tady, nikdo neběží
nikam..sedíme, jako jedna rodina, mezi dvěma zastávkama…tů, tý dá..
slunce je nejvíc na severu dneska a den je nejdelší.
A ruce má ten pán vrásčitý. Míjí strom, ten roste nahoru. Takový
kvítky támhle ze země, a pán veze sen a veze na zátop a kapsy
nacpaný-karty na večer, do hospody. A kůru má ten strom trhanou, sou voba
krásný životem, prošlý trním a zimama značený. A nad nima nebe surový
i chápavý-jak tichounce se klene. Sou spolu oni dva a zídky, brouci, okolo.
Sou odjakživa já a ty, takovej pán a kolemdokola: lidi co ho potkali a
zasáhli, nebo jen cestou míjeli. A znaj se co svět je na světě, rvou se,
ťukaj, utíkaj, maj se rádi, když se poznaji. Nejsme sami! jsme já a ty ve
všem na cestě: ten pán, strom a, skály, šmouhy, kola točivý, a cikán
před kárkou, havrani a lodyhy, haldářka co si odflusne, plevele když
vyženou zas na jaře, a oči, očí moc, hvězdy, když v noci koukám na
nebe. Jdem spolu já a ty, a hrajem si na světle, než zase usnem do
jednoho.
děje se co chceš
Noční čtrnáctideník pro ty, kterým kultura nedá spát. Hana Šimková bude bdít s písničkářkou Radůzou, která vydala nové album Miluju vás. Podíváme se za výtvarnicí Jitkou Válovou, která své poslední práce právě vystavuje pod názvem “Válovka válí”. Zahraje také kladenská kapela Zrní…
ahoj, tuhle sobotu (12. června) nás můžete vidět společně s Radůzou
v pořadu Pozdní sběr na ČT2. začíná se pozdě..naživo ve 23:25.
těšíme se moc, budem vám mávat, tak buďte na druhý straně!..
dobrou noc a pěkný dny, hud.
Humor je největší filosofie. Děkujeme pánovi Smoljakovi za spoustu
srandy!!!!
dobrý ráno, dám si pivo, že sme všechno jeden život 🙂
mám čas ve městě. Popocházet ulicema. Tak chodím, fouká studeno
škvírama, ušima, s poštolkama pískacíma, je mi zima jenom v mikině.
Jediný zázemí je nonstop bar na hlavní ulici. Mám čas v 8 ráno, hodinu,
tak jdu.
Vešel jsem, automaty první mě pozdravily, pak je tu pár hovorů, hudba
žádná, kouřový obláčky, kafe se pije.
Co to bude?
Jednu desítku, díky.
Objednal jsem si ranní pivo po dlouhý době.
No Ivo, tak je to tak jak jsem řikal. Manuály, digitály, všechno dvakrát
přepočítaný a prostě to nesedí.
Ivana mi přináší pivo.
Pojď sem, pojď si to spočítat.
Ale já ti věřim!
Né, pojď, vem si kalkulačku a počítej.
Upíjim pivo, a Ivana s šéfem, malym, nabušenym, vedle u stolu na
kalkulačce počítaj zisky z automatů. Pivo je náramně hořký a
příjemný.
Takže co? Vidíš? S tim nic neudělám. Ivo je mi líto, prostě tam lítá
12 tisíc, takže, nedá se nic dělat.
Je něco po osmý ráno. Na baru seděj tři servírky z noční šichty, ve
svym volnu choděj sem. U stolků ticho, ranní dobrodruzi, ztracenci,
sesbíranci chladný ranní ulice seděj. Kouř, kafe, pivo, automaty blikaj.
Ivana je široká přes dvě židle a po nonstopu se pohybuje pomalu.
Ale to je muj měsíční plat!!
Nedá se nic dělat Ivo, je mi líto.
Šéfíček sklapává desky, na ně notes, na notes kalkulačku, vstane, zasune
židli, vezme svuj štůsek a jde. Rovnou ven, rovnou za roh. Vchází
chlap.
Jedno presso prosim, dobrej.
Ivana jde točit presso, ostatní holky servírky na baru jsou říčný.
No dyť je to prostě kretén!
Já sem si ale naprosto jistá! Víš co, kdyby chyběly já nevim 2 stovky,
neřeknu, mohlo mi to utýct, ale já sem
si Zuzano naprosto jistá, že ten chlap si bral 5000-takhle sem mu je
dávala!
Je to kretén prostě, debil.
To je den, já se poseru, to je začátek, fakt paráda.
Ivana vstane, pustí rádio, projde hospodu, pomalu, zkasíruje jeden stůl,
ženská, co seděla v rohu sama jde hrát automat, já si objednávám ještě
malý. A pudu. Na ulici zase bude větrno a svištění, poštolky, píp, píp
a zima.
Koncert 11.6. v ČERNOŠICÍCH zrušen pořadatelem.
box a art
flekatá cesta, drhnou kola,
sou nohy uchozený a vůle popadaná,
kolesa sraček neúprosný.
fajn, úsměv! pěst, k.o., znova
pojď! úsměv! pěst, k.o., znova,
pajdání pod nebem, drhnou kola,
zbytečky vůle zakopaný
na tajnym místě pod javorem,
na tajnym místě pod poklopem, ještě tam je
fajn, úsměv! pěst, k.o., znova
pojď! úsměv! pěst, k.o., znova
v rojnici lesem jdem
mějte se dobře! hud.
…To volání bylo tak intenzivní, že se hrdina z pro něj
nepochopitelných důvodů vzbudil. Vstal přepadenej nevídanym strachem.
Najednou měl zlý myšlenky a nemohl je setřást. Zlý a nejzlejší, furt se
vracely.
Né nechci to vidět, nechci na to myslet!
ale bylo to neodbytný. Seděl, pil čaj, byla ještě tma.
Nešlo vod toho hlasu vodejít. Kam se pohnul, on byl s ním. A děsil ho,
vodrazoval vod vycházení z domu. Vod hrůzostrašnýho světa.
Dost! Dost! Co to je sakra za hlas??
Kdo ve mě tohle chce? Proč bych to měl poslouchat? Začlo najednou
problikávat světýlko naděje: je to ten samej hlas jako jindy, když mu
stokrát přicházelo že na to nemá, a no co že si to hraje. Jako jindy,
došlo mu, když měl ty záchvaty děsu ze samoty.
To si ho lákala počítačová hra zpátky, aby mu pak nabídla svoje
ulevující rámě. To ho hra volá prostřednictvim těchhle hrozeb, těchhle
psycho stavů k sobě. Jako absťák. Počítačová hra vysílá
signály-všichni ty našeptávači ho tahaj zpátky-aby ho mohla utěšit ve
svý náruči. Vrátí mu jeho roli, soupeře a jeho zbraně. Zpátky v síti,
mezi svejma. Funguje to samo.
To víš že jo!! Došlo mu, a bylo. Pospojoval si to, a ten hlas byl takhle
malinkej, moh si řikat co chtěl, pro hrdinu ztratil váhu, přišel vo
důvěryhodnost, zkomíral, až to vzdal a hrdina ten den zas vyšel do ranní
ulice bez náznaku strachu, zas lehkej jako pírko. Otevřete oči
přichází král.
dobrou noc, a zítra jupí ven, ahoj hud.
Prohlédněte si fotky ze včerejšího koncertu v Brně.
http://picasaweb.google.com/…niMuzejniNoc
neodolám a musim:
(pusťte si to schválně bez zvuku!)
http://zpravy.idnes.cz/…-/domaci.asp?…
ahoj, a těšíme se na koncerty v Budějovicích dneska, v Brně zítra.
🙂
hud.
Kopce se táhnou, hrdina spí. Jako kočka, jako člověk po práci, když po
něm vyhlásili pátrání v jeho starym světě. Chyběl jim, stýskalo se.
Neni možný aby někdo jen tak odešel, neexistuje pravidlo, který by to
dovolovalo, tak najednou a takhle definitivně. Ve starym světě,
v počítačový hře, chtěli hrdinu zpátky mezi sebe, vidět ho. Mysleli na
něj, lákali ho vzpomínkama, vysílali myšlenky. A zatímco hrdina spal a
zdál se mu sen, v počítačový hře vyhlašovali odměnu a nálezný tomu,
kdo by ho přivedl zpátky. A pro hrdinu příslib úlev a výhod když se
vrátí. Výsady zaručující trvalou herní spokojenost…
a sedim. koukám se jestli někdo nepíše do guestbooku. facebook, kdo co
dělá? přečtu si, odepíšu. bandzone, kolik mám přístupů? 40-tak to
docela jde. Ivana má nový fotky z dovolený, youtube-ani nevim, na co se
kouknout, třeba nějaký starý radiohead, blá blá, blbá kvalita. vracim se
na Seznam, e-mail, 5 spamů, to je boj, reklamy na viagru to je boj.
druhej-pracovní e-mail, žádné nové zprávy. vracim se na Seznam. co teď?
nevim, novinky, přečtu si nějaký novinky, něco ze sportu, nějakej rozhovor
o životě. Jdu se napít. Co teď? nic. jsem nesvuj. cejtim se nesvuj. rádio.
za hodinu celý kolečko pojede znova.
Otakar Motejl 🙁
!! Pozor, dnešní koncert ve Vernéřovicích a zítřejší v Hradeci
Králové je zrušen !!
Kladenský majáles od 5 hodin, po nás kapela BUTY!
ahoj,
včera skvělá kostelní tancovačka. kostel z venku ve tmě svítil jako
tramvaj noční prahou když jede. šels dovnitř do archy noemovy, na
kopci-nejvyšším bodě Bělče, a vevnitř párty, víno, klobásy, piuečko,
děuočky. venku pak ohně a kouře, psi a kapky osvěžující.
vznikla výborná atmosféra, tak ještě doufáme že celá akce pomohla
k opravě kostela!
a kdo chce zažít další kostelní koncert-tak už 7.5. má možnost na
festivale ve Vernéřovicích. tam se můžete zůčastnit i různých
duchovních, rukodělných, tancovacích a dalších kroužků a aktivit a
večer po hromadný večeři se jde hrát.
mějte se dobře, přeju, hud.
procházím chodbou, po stranách tmavý chodby jsou dveře dokořán,
otevíraj pokoje, komory po šesti lůžkách. Je to 2. patro LDN v Bubenči.
Míjim ty dveře, na postelích zahlídnu je sedět, uvidím je ležet, vidím
jak koukaj do prázdna. Sestřička vynáší špinavý plíny směrem ke mě.
jdu chodbou, jiná krmí starou pani malou lžičkou, okna zavřený. Je to tu
cítit něčím neznámým, něco jako zkaženej vzduch přebitej dezinfekcí.
Procházím, mladej, nohy mám vohebný. Na konci chodby prý doleva, pokoj
číslo pět, samotka. Stojím před dveřma.
Trvalo 26 let než jsem se ocitnul na tomhle místě a 80 let přede mnou
teď, byl můj dědeček klukem a postrkoval obruč, jak si tehdy děti hrály,
a dostrkal jí až do eldéenky v Bubenči, kde přebírali starce s bílými
vlasy po mrtvici, včera večer. 80 let to trvalo, než došel sem. Zaklepu a
vejdu, on leží a kouká oknem ven, kde kvete jarní třešeň. Kouká upřeně
na křehký mladý květy, vánek hýbe s okvětními lístky venku za oknem.
80 let trvalo než došel sem, k jediný jistotě na lidský pouti. Sedím
u postele a koukám se s ním.
V červených prutech s prvními listy, na zemi odpadky, v prutech
zkroucených, přímých, zlámaných, vítr si vane. Starý sloupy vedení,
dřevěný, térem jsou napuštěný. Pod lavičkou vyšlapaný místo, a tam
vajgly, zátky, smutek a zase vysušená hlína. Odpadky se házeji do koše
posprejovanýho a auta se stavěj před velký vrata. Jsou to Stodůlky:
10 stodol a kostel-v sevření paneláků ze všech stran. Je to původní
jádro, který zůstalo a dalo jméno dnešní 5. městský části. Kosy,
sýkorky, hrdličky, zvonci a lípy, borovice, svídy, tisy, javory a ráno,
čekám na práci na lavičce, mám vošuntělej batoh, mám studený nohy a
bolest v krku.
ahoj. tak dneska to je! zkusíme to nějak přizpůsobit a tak to bude asi
zajímavej večer. Určitě přijďte všichni co umíte texty a co máte chuť
hulákat. dneska to bude na vás 🙂
Věřim, že mi pomůžete a vytvoříme pořádnou kumpanérii.
těšíme se…ZRNÍ/hud.
POZOR – dnešní koncert nakonec BUDE!!! Hlasivky sice odcestovaly do
neznáma ale my je uhraneme aby dělaly dobrotu!!! Takže dnes večer v Praze,
těšíme se!!
v 7 milionech litrů moře jedna kapka říční vody, v 7 milionech
litrů kolem. losos jí ucítí-je to jeho řeka. lososi musí nazpátek, proti
peřeji. Přestane jíst i pít, když začíná poslední jeho pouť. Losos
s tisíci dalšími skáče proti peřejím, hubne, skáče mezi lovícími
medvědy, musí tam nazpátek, už jenom zbytky sil, ale tohle je poslání,
magnetismus přírody. Mělká voda, poslední metry, cíl, ve vodě slunce a
bublinky, lososi se třou, trdliště lososů je tady. Tady se oni vylíhli a
odtud vypluje i další generace. poplave do moře a po 4. letech ucítí
jednu kapku svojí řeky v 7 milionech litrů moře. Teď je losos na dně
sil, vyčerpaný, konec cesty, dokázal to. Stovky lososů umíraj, jedi je
medvědi a nosej si je do lesa. Z lososích těl pak roste les, rybí stromy,
tráva v podzimním větru se kolíbající, smrt není. Nasycený medvědi
vydrží díky lososům zimu v brlohu. Nová generace vyplouvá z říčky
v lososím lese.
http://www.youtube.com/watch?…
koukněte až dokonce…
hlava, hlava, dvě řádky vlevo hlav a v pravo taky, hlavy hnědý, bílý,
chlupy na hlavách vyčesaný v účesy, a šedivý, zanedbaný, vypiplaný,
mastný, ale všechny každopádně dopředu hledící. všechny ve směru
jízdy, tam. Za řidičem: malym tlustym. viděl jsem ho. Náš vůdce. Vede
nás krajinou po koleji. Vůdce stroje. My hledíme dopředu, hledíme všichni
dopředu a já v poslední lavici vidim hlavy. Jednu vedle druhý, temena
lidí, odstíny hnědi. Oknem najednou zahlídnu: venku nahatej člověk na
kraji pole, nahatej u ohně, čudí na něj kouř, asi se suší, za ním teče
potok. přibližuje se, a, vzdaluje se. Otočím se ještě za ním ale pak zas
hlavy. Hnědá, lysá, koktavá, vážená, jedna vedle druhý, dopředu
natočený.
pozdrav z vlaku! antibiotický hud.
Představ si, že by ta čarokrásná vůně, barva, celej květ, co hrdina
v noci našel a spal u něj jak květ zatim kvet, že on by nikdy nezvad.
Jaký by to bylo? Šířil by tu krásu tak dlouho, dny by kvet, měsíce, až
by nakonec vyprchala všechna jedinečnost. Ztratilo by se to kouzlo, dyby jí
druhej den ráno nenašel ohnutou k zemi a scvrkávající se. Dyť právě
v tý smrtelnosti a pomíjivosti to je. Ta vzácnost nás dojímá! Krása
musí bejt takhle vykoupená, a lidi přesto dál myslej, že na to vyzrajou.
Že zavedou nekončící věci, nekonečně šířící radost. Že se tomu
principu vyhnou, aby si náhodou neublížili. A místnosti budou mít trvale
21°C, a v nich trvale spokojený obyvatelé a na umělejch stolcích umělý
kvítky.
mějte se, ahoj hud.
2.sen
Nahoře na balvanech, jeřabiny, křivý větve v tísícimetrech. Neoblomný
žulový kvádry vytesaný deštěm, uhlodaný vodou + vítr, slunce.
Hostěj ho, vaří si čaj, vyhřívá se jako ještěrka v jejich balvanim
pokoji.
Pod ním miniaturní příběhy, kostel, benzínová pumpa.
Džízusovi se zdál dneska taky krásnej sen. Našel v něm velkou kopu
železa. Těžkýho, poctivýho. To sou prej pro něj ty nejlepší
sny tohle.
touha po změně. je kupé 28–35, vydejchanej vzduch a vokýnko bouchne,
když se otevře. Bouchne o rám a nastane hluk. tadam tadam, tadam tadam.
Koleje a vagóny. A sloupy se blížej, jsou, a vzdalujou, a zas, a vzduch je
tak prudkej, že nafukuje otevřenou pusou tváře a nejde se ho nadechnout,
tadam tadam. Krajina čím je dál, tím pomalejš běží. Náspy u trati,
hophophophophophop, pak keře a sloupy přibližujou se, jsou, vzdalujou se,
pole: se táhnou a v dálce slunce: stojí. A vzduch a hluk a řev, pak
bouch-zavřu okýnko, bouchne o rám a nastane ticho. 28–35 jenom pro sebe a
zrcadlo na stěně, tlumený tadam tadam, tadam tadam-to vlak cestuje a já
v něm.
mějte se dobře! ahoj zítra s některými v Jihlavě. hud.
Cigarety, cítím z rukou, zpívá kos večerní, beton už je na sezení
chladnej, spodky lamp vočůraný a dva, poslední lidi na zastávce čekaj.
Auta v obou směrech jedou a v obou směrech mezi nima, je zábradlí. Tramvaj
č. 26 Vozovna Vokovice. Tramvaj: pojízdný osvětlení a lidi nacpaný.
Pojízdnej život městem v soumraku. Řady domů stejných tvarů jako houby
červama vobydlený spořádanýma. Uschlá kaluž nechala na asfaltu chodníku
tmavou mapu, letí vzduchem lístek na přepravu. Blinkry, motory, kos,
večerní pěje si, už téměř jenom siluety a zase, tramvaj veze světlo od
támhle tam, jen projíždí tudy. Jediný živý, muž v indickém sárí,
drží se ho chlapeček, otáčí se zpátky na mě, cinká řetízkem. Muž
ruce má sepnuté za zády, jde důstojně a chlapeček poskakuje. Plivance
zaschlý na zemi, tramvaj zase jenom projíždí se světlem a živými mrtvou
zónou. Noční osvětlení se právě rozsvěcí.
sháníme kapelního manažera. někoho dravýho, drzýho, nadšenýho.
nejlíp někoho se zkušenostma v oboru, ale neni to nutný, hlavní je
zapálení a nadšení.
kdokoli myslíte, že jste to vy, ozvěte se!!
zrní je hra
ahoj, hud.
teď. sundavám svetr, teď honem, mikina, mám tři vrstvy na sobě, už jen
dvě, jednu, sundavám triko, nic, nahatá kůže, studí, fíí, větve se
kroutěj ve větru, jako já, sem hubenej. strašně. pod tim voblečenim byl
schovanej takhle hubenej nahej člověk. chlupy se okamžitě zdvihly, cítěj
vůni. voňavý kameny, hrany skla a železný špony, sundavám honem kalhoty,
vodhazuju to jak stoletý sviňský závaží, jak křeč. trhám dráty
spojení se starym světem, svlík sem se jak z hniloby, z hub, had z kůže
a trenky, ponožky, poslední zbytky, pryč s nima je jaro, ikdyž vítr je
chladnej. tráva vyrašená, po ní běžim k potoku, bahnivej ale voda
průzračná a čistá, chce mě a já jí. moc. vlezu tam a zařvu bolestí a
blahem. trnu zimou, pereme se a jako by ve mě puklo tisíc obručí
nahromaděný jistoty hnusu. tohle je vono. Všechno kolem řve blahem a smutkem
a šíleností nádhernou, lezu rychle ven, houkám jako vlak a běžim
k hromadě popela, z kterýho sálá horko, v kterym se při zafoukání
větru oběvujou oranžový uhlíky. čoudí to na mě, na to nahatý klučičí
vybledlý tělo, hřeje a udí a čoudí to na na mě a mezi prstama nohou je
hlína a vychladlej popel a pole. za potokem vrby, a ovce se pasou, bečej,
měsíční jehňata beeee. dřepim na poli před hromadou popela, ona je
vyšší než já, projíždí vlak a lidi koukaj na mě. a pak zas vrátěj
pohledy dopředu, kde viděj další hlavy, temena hlav natočený dopředu,
nechávajíc se převést z místa na místo. dřepim na bobku, pohlaví
scvrklý, teď vopravdu šťastnej.
nejtišší vůbec jak halda uvnitř. s teplotou kolem stonásobku bodu varu
vody. a úplně nejvíc ticho a tlak, kterej byl vždycky neznatelnej. na jehly
a na nože bylo ticho. nejtišší vůbec jako dřevo, který vždycky vevnitř
drží voheň. a stáli sme a voba chtěli, ale nikdy nikdo neškrt.
dneska v rakovníku!!
přejeme pěknej den, a večer se těšíme.
hud.
Nakonec já co sem měl toho posledního psa, Barču, tak dyž sem se mu
podíval večer do vočí, tak sem taky měl pocit, že do mě vidí, a že sme
spolu úplně propojený. A jak řikáš, že to někam směřuje, tak to by
bylo i možný, dyby ale pak vona nesměřovala pod auto, a já sem směřoval
potom do prdele, protože sem se cejtil nejvíc sám snad v celym životě.
A na tom vidíš, že sem toho čokla, teda psa, měl zas jenom jako vochranu
proti tomu abych nebyl sám. Sme sami a tulíme se k sobě, protože sme
srabi.
To mě mrzí, že vám ho přejeli.
Už je to fuk.
Pak bylo zase ticho, auta jezdily a všechny do jednoho přejížděly tu
Barču. Z hospody vyšli vopilci a bilbord se na nás otočil reklamou na
Staropramen.
Radúza odpověděla v online rozhovoru na idnes.cz na otázku, jestli se
jí líběj nějaký český kapely, že se jí líbí Zrní. Ty jo díky, to je
pocta!!!
Je některý z prvních dnů jara. Jsou nad prvními květy první včely.
Teplo na kůži, a je slunce dlouho na obloze. Ivana sedí v křesle. Přehoz
je od kočičích chlupů.
Je v bytě ještě chladno a Ivana sedí. Je jaro, Ivana sedí a je jaro, ale
do bytu se ještě nedostalo. Ještě se nedostalo k ní . Je chladná a sama.
Má pocit už několik měsíců, že je mrtvá. Je mrtvá a mrtvá, páchne a
žerou jí červi a žížaly.
Pije vodu. Natočila si jí. Otočila kohoutkem, voda cinkala do sklenice,
pleskala do ticha bytu a mrtvá Ivana teď sedí v křesle s kočičíma
chlupama a pije.
Kolik je v ní asi chlóru? Chlór je jedovatej a tak se voda má nechat na
chvíli odstavit. Ale ono je to už stejně jedno. Kočičí chlupy, křeslo,
byt, sklenice s chlórovou vodou, ovladač-televize: běží tam nabídka
fitness přístrojů.
Ivana má špek na břiše. Udělal se jí tam přes zimu. Zima dělá špeky.
Tam jsou krásný opálený lidi, a ona je bílá. Ivana je bílá, po zimě,
bílá a mrtvá. Leží na zemi a pochutnávaj si na ní červi a žížaly.
Napije se vody, polkne a ono to žbluňkne.
Hodiny tikaj. Venku jsou nad prvními květy první včely, všechno se žene do
světa, Ivana sedí a kouká před sebe.
Včera se v Chapeau Rouge zjevil vysokej hubenej duch a připomněl mi
několik principů, který ve světle svý samozřejmosti začínaly blednout na
mym zřeteli. Díky za to setkání.
V Ostravě v Parníku a v kladenském klubu Auto Da Fé budeme hrát
s VJingem jako v Akropoli.
Začíná dubnovej mazec.
Juk
Kdepak děti – Klony.
nase deti si uz rovnou lehnou do rakve, pustej si 3Decko a budou
v pohode
Přijď v sobotu na fest do Prahy (Praha – východ, viz mapa).
ahoj,
do dnešní půlnoci pro nás můžete zase hlasovat do hitparády
Radia1-Velká sedma!
děkujeme za vaše hlasy,
pěkný dny, hud.
Vychutnejte si to nejlepší z Akropole 2010
Zrni v Akropoli from Alice Masters on Vimeo.
Kývání rukama, doprava, doleva, kývání hlavou dopředu dozadu,
čichání nosem zespoda, koukání nahoru, otvírání dveří, zavírání
dveří, tahání klikou dolů, nahoru, teď už definitivně odcházíš.
Učesal ses, oblíkl a jdeš. Jdeš, počasí se zakaboní, prší na tebe,
plný ruce vody, jdeš. Teď už definitivně jdeš. Tam, protože tušíš, že
bys tam měl jít. Láká tě vidění. Asfalt hřeje zespoda, voda chladí
zezhora, jseš uprostřed a jdeš, teď už definitivně jdeš. Protože si
myslíš, že tam musíš, nevíš kdo ti to řek, no a co, jdeš, hlavu si
s tim nelámeš, kráčíš, obloha je zakaboněná. Havran kráká, koukneš
se na něj nahoru, a co? nic, jdeš, kašleš na havrana. Pokračuješ
v chůzi, nohama dopředu, dozadu. Rukama doleva a doprava. Prší. Jseš
uprostřed, zespoda teplo asfaltový královny, hřeje ti ruce, shora chladnou
ti uši, raz, dva, tři, čtyři. Teď už rozhodně jdeš, jde to, už to jde,
už to nejde zastavit. Teď byses i docela zastavil a vrátil, ale nejde to,
už jdeš, teď už definitivně jdeš.
Ahoj dneska,
hlasujte pro nás do hitparády Radia1-Velká Sedma.
Hlasovat je možno do dnešní půlnoci. na:
www.radio1.cz/velkasedma/
Takže děkujeme moc, všem hlasujícím!
mějte se dobře, jaro už tu musí každou chvilkou být, a těšíme se na
vás třeba tenhle pátek na festivalu Průvan ve Slaném, kde hrajeme spolu
s Václavem Koubkem a Kujoonama. (viz. http://www.kujooni.cz/pruvan/)
jo. začínáme hrát 1. a to už v 19:30!!
ahoj, hud.
dyť tady nikomu nevadí, jde za čarou tak vo co de? auta jezděj rychle,
džž, hhm, vžž, Ivana, jde a je nahá. jde za krajní čarou. měla vidinu, a
hlas. pambů jí řek, že je správné když půjde. Nahá po dálnici do
Vladivostoku. Vžž, hmm, jezděj auta kolem, některý řidiči se otáčej a
trouběj.
každej má svuj úkol. tak to má být, Ivana cítí, že je to krásné.
ahoj.
Ve čtvrtek v Akropoli hrajeme jako první, už v 19:30!!
Po nás zahrají DVA.
těšíme se, mějte se hezky, hud.
probudí se z popela
vstane do noci
vítr na něj zavolá
vzlítni jako já
nebojím se jít sám
nebojím se tmy
už žádný, žádný, žádný lži
můžeme, můžeme
volný jako voda jde
můžu jít, můžu jít
ven ze svýho pokoje
pokoje
čistý srnky běhají
z čistý oblohy
běhají a volají
ze tmy sny živý
vítr tváře štípá
můžeš kam chceš jít
dýchám, věřím si, já si věřím
můžeme, můžeme
volný jako voda jde
můžu jít, můžu jít
radši zmrznu než uhnít
než uhnít
Ahoj,
všechny velezveme do Akropole 11.3. na zatím největší koncert tohoto roku.
Zahrajeme společně s kapelou DVA. Bude projekce, světla, možná nová
píseň. vše jak se patří. Hrdina pude do světa.
POZOR ropoz, začíná se opravdu v 19:30!!!
Ahoj a pěkný víkend
(jo a můžete pro nás dál hlasovat do hitparády Radia 1 www.radio1.cz/velkasedma/, za což děkujeme!)
hud.a ZRNÍ
když jsem všechno vypnul, co tu zbylo? slyšim nad hlavou svištění
ptačího hejna, stojim nad kanálovym víkem, je to takový to betonový
kruhový víko se škvírama po obvodu. Nad hlavou svištění a dole cink cink,
splašky tečou. Tečou tečou tečou tečou splašky trubkama. Cinkání,
svištění, chůze. Když prší, tak se voda vsakuje a potom vytejká
pramenama, kytkama vyrůstá, za horka se vypařuje, a některá teče
kanálníma potrubíma. Já se nadechuju vzduchu, nadechuju vzduchu do plic, a
piju pivo. Když jsem to všechno vypnul, zůstalo všechno na svých místech,
ale smysl se změnil. V parku je čerstvě odřízlej strom od země. Vonící
pařez a piliny v hromádkách kolem už sou počůraný vod psa. Stoupl jsem
si namísto kmene, obklopenej minulym stromem. Jsme bytosti.
6. místo po prvním kole! Všem moc děkujeme za hlasy a máme obrovskou
radost z nečekaně dobrého umístění. POSÍLEJTE TEDY DÁL V DRUHÉM KOLE,
KTERÉ KONČÍ V PONDĚLÍ 1.3. V 24:00 NA www.radio1.cz/velkasedma/. DÍKY
Velké dilema!
Zítra hrají v Popocafepetl Two men whose love’s music. A tou dobou bude
v kladenském Revolutionu promítán Život Briana…kterou cestou se vydáte
na této velké životní křižovatce? Odpověď hledejte ve svých
srdcích…
Slf
Od zítřka – 16.2. bude Zrní podruhé na VELKÉ SEDMĚ RÁDIA 1. Po
Hlíně bude jako novinka nasazena písnička KONĚ. Můžete pro nás hlasovat
na www.radio1.cz/velkasedma/ Konkurence je velká.
Elektronické spoje, slad zvuků stroje, kombinace, permutace, spojení
nevídané, včera se událo, novou vlnu započalo, vlivy těchto projevů
doprovázejí hrdinu na cestě jeho cesty cest… S nadšením mu přejeme
dobré putování..
A pak se v neděli večer sešli u virtuálního kulatého stolu,
odložili své umělecké meče a mluvili do monitorů až do noci…
Slf
ahoj,
už teď můžete kupovat v předprodeji lístky na náš společný koncert
s DVA v Paláci Akropolis, který se odehraje 11.3.
viz.: http://www.palacakropolis.cz/…m/2010-03-11
koncert to bude zcela výjimečný, s novou projekcí a mnoha dalšími
překvapeními!
takže budeme rádi, když se nás tam sejde pořádná kopa.
mějte se dobře,hud.
!pozor změna!
páteční koncert v Kadani je pro Psí nemoc odložen na 26.2.
ahoj.
Hlasujte pro nás v soutěži ŽIVÁK na Public TV. Na stránkách pořadu
je možné si pustit naše 8 minutové vystoupení v klubu Dundee Jam
natočené přesně pro tento pořad a dát nám svůj hlas. DĚKUJEME
Ahoj,
v pátek hrajeme v Kadani s legendárními Psími vojáky. takže se
přijeďte podívat na jistě dobrodružný spojení a energickou
podívanou.
pěkný další zimní den, hud. gut mud
Všechny vás tveme dnes od 21:00 na sledování televize PUBLIC TV kde se
s vámi podělíme o zážitky při natáčení poořadu ŽIVÁK a zároveň
uslyšíte i některé naše skladby a můžete pro nás hlasovat. Dnes večer
ZRNÍ v TELEVIZI!!
sem tygr.
hud.
The world will change, I feel it in the water, I feel it in the earth,
I smell it in the air…
včera to teda byla rychta.
děkujem všem za neopakovatelnou atmosféru.
jestli to takhle půjde dál, tak z příštího koncertu vzejde revoluce.
mějte se pěkně, a po tom pekle včera, dneska potichonku sledovat sýkorky
jak zobou proso, sedět se slepicema u jednoho talíře, pít Meng Ding Cui Yu,
neztrácet čas, psát dopis po několika letech, hladit kočičí srst, čuchat
si k prstum,
pracovat u počítače, kterýmu je to úplně jedno 🙂
ahoj, hud.
ahoj všem!
venku je dneska nádherně živo, takže jen krátce:
rgm nám nevyšlo.
na www.rgmlivespace.cz
si můžete poslechnout úspěšné kapely.
děláme nový dvě písničky. v březnu by měly bejt hotový.
taky máme záznam stop z Rock Cafe unpluged koncertu, tak až je
smícháme, taky vypustíme.
užívejte jarní předzvěsti, a čauves pes
hud.
hud. is gut
RGM LIVESPACE RIP! Děkujeme všem, že jsme se tímto naučili klikat F5.
Hezký den.
Ahoj,
nejdřív: moc děkujem za návštěvu ve čtvrtečním Rock Cafe na unpluged
koncertě, byl to opravdu velkej zážitek.
v květnu to tam zopakujem…
pak: byli jsme porotou vybráni mezi padesát v letošním ročníku
soutěže RGM Live Space. Z čehož máme radost velikou. Během týdne se
dozvíme, jestli nás vyberou i mezi 12, kteří už se spolu utkaj naživo,
10. nebo 11. února v pražské Akropoli..tak nám držte palce.
víc na: http://www.rgmlivespace.cz/
nakonec: chceme všechny pozvat na následující čtvrtek do Popocafepetlu,
tentokrát na elektifikovanou verzi, vstup je tradičně do klobouku
dobrovolný..(možná bude i harmonika)
tak se mějte dobře, přejem a hurá do světa!
hud.
CD tip:
Příští týden vyjde v Evropě album Petera Gabriela Scratch My Back, na
kterém se pustil do cover verzí a ve studiu s ním byli John Metcalf
(zakládající člen Durutti Column), producent Bob Ezrin (Pink Floyd, Lou
Reed) a zvukový mistr Tchad Blake (Suzanne Vega, Tom Waits, Sheryl Crow).
Gabriel se rozhodl přehrát třeba Radiohead, Arcade Fire, Lou Reeda, Neila
Younga nebo Reginu Spector a své verze označil už na podzim jako
„radikální“.
Slf
Nagasaki.
Slf
ahoj, všichni jste zváni ve čtvrtek do pražského Rock Café, zahrajeme
unplugged verze našich známých písní, tak věříme, že to bude pro obě
strany netradiční zážitek.
začíná se už v sedm-před náma Michal Kobrštajn
tak se těšíme, pěkný dny, hud.
děkujeme za včerejší návštěvu na Staré pekárně, byl to
parádní večer.
a Mikeš byl zase rozzářenej.
přeju pokojnou noc svatou noc, v spánku svém dýchá zem, hud.
ahoj,
zveme všechny na zítřejší koncert do Brna. Hrajeme od osmi ve Staré
pekárně, a s námi brněnská Bedna odložených hraček. Tak si třeba domů
odnesete i nějakého toho bezhlavého medvídka nebo trojkolé autíčko..
těšíme se. Dneska dobrou noc, a zítra dobrý den, hud.
„Když večer zahrajeme s klukama karty, popijeme vínko, sedíme
u ohně, vopíkáme slaninu takhle, to je jak se říká ta svoboda, kdo to
nezažije, ten to nepochopí.“ (bezdomovec Milan)
dneska jsme se setkali s Vaškem, kterej dělá hudbu na laptopu, aby
s náma spolupracoval na počítačový složce v našem Hrdinovskym projektu.
máme z toho dobrej pocit, tak uvidíme kam nás to společně dovede.
jinak zítra nahráváme krátký pořad do Public TV, tak pak dáme vědět,
až to poběží ..
mějte se dobře,
hud.
K.O. hudebnic
COMP
opouštim po třech nepřetržitejch dnech počítač. Klávesy jsou mastný.
K.O. Computer
1.1. hrajeme v Praze v Chapeau Rouge. Od osmi. Nová písnička ?
Předsevzetí vemte s sebou.
hudc
Vidět DVA naživo a zemřít.
Slf
Psychedelický flákač na odstřel
R.I.P.
CERMAQUE na V7 radia 1!
Dobře ty!!
HLASUJMEŽ!!!
Putuj.. Věz.. Měj rád..
zítra hrajeme v popocafepetlu na újezdě, vstup je zdarma, pivo, limo
chutná. těšíme se.
ahoj, zrní
silnice je silnější
zase milá kočka přítelkyně
s nepřítomnym výrazem a studenym tělem
posranej den
Smutná je, podzimní míza, plody přezrálý, duše načatý, smutný jsou.
Hrdina osamělej, poutník šedivej, voda, kameny, i kouř co se mezi ně
vplétá, i listy dožitý, spadlý na ně. A starý domy nefunkční. Kdokoli
prahnul je obdarován plnými hrstmi, a do obličeje. Tmavá obloha, tmavý
myšlenky, chmury, smrti, lidi padaj jako uschlý jabloně v sadě. Hrdina
poutník, věštec z ničeho, zaskočenej neúprosností všech těch srážek
a zkřížení, těch neodvratných smutků, očima hledá cokoli,
v kalužích, užaslej a zaskočenej.
Ze stromu spadlo ze dne na den listí-zlatý, skončil dneska podzim.
ty brďo, ale stojí to zato. Všechno lepší než nic ne?
ahoj hud.
Svůj národ mám hořce rád.
Slf
Zveme všichni milé lidi na brzký a nečekaný PRAŽSKÝ KONCERT ve čtvrtek 3.12. v POPOCAFEPETLU
na Újezdě. Pozvěte se a kohokoli + bez obav. Vstupné je dobrovolné… Jako
předkapela vystoupí skupina Zrní s programem Zvuková zkouška.
http://www.novinky.cz/…do-nevi.html
modleme se.
20
Karolínu a Dianu sem potkal taky tam. Když mi nabízely leták. Dvě malý
cikánský holky, ségry, jak viděly, že se se mnou pude bavit, tak zůstaly,
přisedly si na obrubník. měly spoustu barevnejch letáčků, který někde
dostaly a teď si hrajou, že je jako prodávaj a nabízej, že sou vod firmy.
Ušmudlaný holky, furt se chichotaj, maj růžově namalovaný nechty a
Karolína růžovej plastovej prsten. A kolik je hodin pane? Nevim.
Vyprávěj mi jak pudou letos do první třídy, na třináctku, kam jezdí
linka, dyž jedeš rovně, na tý velký křižovatce zahneš a tam už to
uvidíš. Táty maj dva . Vlastní-Gejza sedí ve Vinařicích ve vězení, a
ten druhej se menuje Láďa, ale radši maj mámu. A Hádaj se kterou z nich
má zas radši máma. Letáky jim furt padaj, jak vo sebe kloužou, a vítr je
rozfoukává po asfaltu-barvičky. Nabídky luxusních mobilů bere vítr. Pak
zpívaj, romsky a provokujou mě, že si romsky i povídaj, něco si řeknou a
pak se tomu smějou. Bydlej tady v Podprůhonu.
Kreslej mědvěda na bílý místo tý jedný reklamy, fixou, musej na ní
dejchnout, protože moc nepíše, a na víčka vod fixy pískaj. takhle:
píííísk. Předháněj se, která líp. Mámu maj prej gadžovku.
Připadám si jak dybych s nima byl v partě a zrovna běháme po sobotnim
městě, mezi slušnejma lidma, špinavý, prolejzáme tim fungujícim systémem
jak prolejzačkou. Mezi zaběhlejma trajektoriema: obchody, nakupující,
autobusy, nastupující, hodiny, semafory, diskrétní vzdálenosti, slušný
chování, konverzace- všechno se dá prolejzat jak hru, hrát na schovku,
udělat si z toho jenom pozadí k svýmu světu, tohle větrný dopoledne na
náměstí. (Vono se to vážně jmenuje „Náměstí Svobody“! a to je na
Kladně i zastávka kam když jede autobus, tak má za sklem cedulku: „Kladno
Rozdělov Energie“… no to je ezoterika jak blázen!)
Je mi příjemný, že mám najednou takový dvě kámošky. Na hodinu. Dou mě
vyprovodit na muj bus, seděj na zábradlí pod hodinama a nahlas si zpívaj,
pravidla nejsou. Mávaj mi pak. Nikomu jinýmu nikdo nemává.
ahoj, tady jsou slova k nový písničce, kterou si zítra můžete přijít
poslechnout do Kaštanu. Ondřeje v ní uvidíte beatboxovat. těšíme
se, ahoj.
zahlíd ho jak tam stojí
u silnice zkřehlej jako květ
tam za oknama, za tak strašně tenkou vrstvou skla
zahlíd ho z okna jak tam stojí
a chtěl by tam v tý zimě být s ním
ale je tam uvízlej, nese ho bus osmibitovej
jenže je tam uvízlej, nese ho bus osmibitovej
pokérovaný ruce
pokérovaný tváře
bus ho odváží a v tom se jejich oči setkají
bus ho odváží a v tom se jejich oči setkají
setkaj se oči smutný
a je v tom smutek a je v tom vztek
za tolika zdma, za tolika prolhanýma zdma
slabý slabý slabý
jedou dál a sny zadupaný
chtěl by tam s ním být, ale nedokáže vystoupit
chtěl by tam s ním být, ale nedokáže vystoupit
ahoj.
Děkujeme za tak bohatou účast na včerejšim koncertu v Černošicích.
Večer se opravdu povedl!
A rovnou znova zveme. Do Kaštanu, kde hrajeme už ve čtvrtek, společně
s Road Side Mary.
Zazní nový písně, možná bude (stejně jako včera) projekce a
každopádně bude, jako vždycky v Kaštanu, vyjímečná atmosféra. Takže
se těšíme!
mějte se dobře, hud.
bojím bojím
bojím se jít tmou
nočním městem dál
zimou zimou
jak jsem si to přál
zimou zimou
obcházím hádku
nadává jí do kurev
lásko lásko
ceníky vyrytý na zdech
lidí lidí
stíny se řítí
tma je požírá
cizí cizí
já tě chi mít rád
bojím bojím
bojím se jít tmou
bojím se chladných dek
na zdech čekaj
ceníky prostitutek
ceníky prostitutek
…
noční město jede. vy se mějte dobře, hud.
Grafity no stromech, grafity na všech volnejch zdech, na autobusovym
nádraží lampa a na ní tlampač, všechno je umění. Dům, okno červený a
hned vedle žlutý, asfalt, zábradlí. Odpočívaj tu řidiči na noční
směně. Grafity, barevný vzkazy, stejně jako vohnutý trubky. Každej nějak
křičí, že je tady! Do toho bití zvonů z kostela, světlo displeje
z mobilu když píšu, žlutý čáry připomínající paprsky. Cokoli říct!
Na chvilku vykouknout z tý bažiny. Z tikání v hodinkách. Vykřičet to.
Grafity, hlasy po městě.
ať se to povede, komukoli, hud.
Byla mi zima, u silnice z billboardu vlál potrhanej plakát, ztrhnul sem
si kus, bylo to několik slepenejch vrstev, několik po sobě jdoucích reklam a
teď mi ten cár posloužil jako skvělej štít proti větru, jak ve filmu jsem
plul s touhle plachtou noční ulicí, dřeváky značky Titanic.
Noc sem strávil v kontejneru na papír, to ten plakát mě na to přived.
Chtěl jsem to zažít.
Ráno očekávám každou minutu noci, jaká je mi zima, ale to vítězoslavný
vykročení z poklopu kontejneru, když se lidi voňavý vyspinkaný sypou na
ulici, a já tu byl celou tu dobu, hlídal noc, na férovku jako zvíře, to
stojí za to.
hud.
Cikánovi řikali Džízus. Byl malej, svalnatej a vozil kočárek
s železem. Vodendal klidně kanálový víko rovnou ze silnice za plnýho
provozu. Auta ho objížděj dyž víko bere pajcrem. Džízus, protože každej
věděl, že ten vyšisovaneej svatej, křehounkej v kostele-to je kec. Ten
skutečnej svatej muž byl tmavej jako čert, jako džízus. A v půl osmý,
když jedu kolem hald, lesíků, slunce prochází mrakama, v zastávce
Vinařice věznice nastupujou vězni do prvního dne svobody, po rokách za
zdí, s ostnáčema až do 4 metrů.
Kanály, čistá voda, vopuštěný ruiny, vysklený okna, zaslzený oči.
Nebreč! Šance je veliká.
Dva ven, jeden dovnitř. Džízus za železo. Rozebíral tu konstrukci co spadla
a zabila mu voba bratry. Zahýbaj se koleje, vlaky tůrujou, plevele, lidi se
v kostele modlej k tomu alabastrovýmu 2000 let mrtvýmu moudrýmu pánovi
z druhýho konce světa, kladenskej Džízus-cikán de sedět.
ahoj všem, hud.
Přišel sníh
A zchladil rozpálenou zem
Vyhnal hady ze strání
I mě i laň s jelenem
Přišel sníh
A zbledla rozechvělá tvář
Zkřehly prsty při psaní
Rozlil se kalamář
Přišel sníh
A nasákl se inkoustem
Nabral si ho do dlaní
A psal podzim po svém.
nehty, nehty, vroubky, lesky, rýhy, stesky,
drážky v hrnkách, v keramice,
mezi kouřem, pitím čaje,
jiskry pořád živý, žhavý,
teplý loky v ranní mlze, v blátě, záda v kouři, zbytek v páře, a pak
se zase otočí,
nehty, nehty, i po smrti
zveme všechny kladeňáky zítra na naše hraní do Spirály!
pěkná chumelenice co?
hud.
Barevný listí
Kameny tvrdý
Překrásný stromy
Sítina mokrá
Jeřabina
Poštolka letí
Nad vlhkou zemí
V koši ulita
Jetelí starci
Hromady klestí
Kouřový slova
Plním si kapsy
Pocitama
padají padají jako jabloně
lidi jabloně, s větvemi k nebi, v sadě
v kalužích v kalužích duše načatý
lidi padají jako jabloně v sadě suchý
chmury jdou, smrti jdou, křížky na čelech
ale uhlíky pořád doutnají v ohni
pořád jdou, pořád jdou duše načatý
pořád doutnají uhlíky v ohni, prší
Krásné nové fotky od Šimona z Orlických hor na konci alba zen
Třou se o sebe kameny. Jak je lidi nesou v rukách. Kolik to muselo stát
práce, než postavili tyhle vesnice, na kterých pak vyrostly města? Ty
vysoký města.
Pořád tam dole jsou. Pořád pod nima stojej. Písně, unavený svaly, mísy
vody tišící žízeň.
Jak je k nim daleko? Jak hluboko je to srdce? vod tý šlupky. Ty masky,
pestrý i šedý když ustoupěj. Skončí město, domů ubejvá.
dobrou noc všem, hud.
Jelen zaštěkal a strom spadl. Podzim v horách bez lidí.
barevný
listí
a nebe se otáčelo celou noc, zatímco on spal
a voda utíkala celou noc, zatímco on spal
studená utíkala
a ulice točily se celou noc, zatímco hrdina spal
i vám dobrou!
hud.
„Závislost na Facebooku se nevyplatila mladému zloději v hlavním
městě. Ještě v domě, kde kradl, se přihlásil na populární
společenskou síť, před odchodem se ale zapomněl odhlásit, na monitoru
zůstal otevřený jeho profil.“
ahoj, mračno je hotový, král chlap a dretatej taky, dělá se na hrdinově
lásce uvízlý na druhym břehu, nepustí jí osmibitovej autobus.
těšíme se v bunkru. ahoj,hud.
Děkujem za návštěvu v KC. Bylo to fajn. Nová píseň si odbyla
premiéru, příště další jedna.
pěkné dny, hud.
Viděl, slyšel, chodil, přemejšlel, šrotoval, vymyslel, zahrál,
zarmoutil se, zlobil se, hádal se, argumentoval, nadával, šprajcnul se,
vychladl, vyspal se, uklidnil se, rozhodl se, nakoupil, vyzkoušel, vymyslel,
předvede, uvidí se..
Omeleta kometa raketa paleta štafeta vysavač eta 3408 ruleta prokauč
nazdar nazdar revolution pivo šimon západ slunce koncert !!! ve !!! čtvrtek
ostužiny ořechy švestky hrušky balíky sena babí pomlčka léto tečka
čárka čárka čárka
V KC Zahrada s námi zahraje Jakub Čermák.
Se slzou v oku dáváme vědět, že 3.10. do Plzně zahrát nepojedeme.
V souvislosti s tím upozorňujeme, že tento čtvrtek v KC Zahrada koncert
mít BUDEME, ale bez Sebevrán. J
otevřete oči, přichází král
a vo ulici vedle z okna skočil chlap
otevřete oči, pšt, jde král
a na chodníku přes dvůr leží mrtvej muž
a na chodníku vob blok přes dvůr leží mrtvej muž
typuju že ty dva spolu něco maj, něco maj,
něco maj, jeden skočil, druhej vyšel jako král
pes pak štěk a chodník chlapa vsák
dredatej typ nad tim třikrát hlavou kejv
hlavou kejv, třikrát hlavou kejv, jó
vyber si kterej chceš, že jseš
město je plný takovejch lidí, jseš plnej takovejch lidí
vyber si každou chvíli kterej jseš
jseš plnej takovejch lidí, teď a teď a teď
Pak ale ten král, co o něm byla řeč
ztratil kurs, změk, udolal ho strach, prach, byl línej jít
zešed, jak to vzdal, pad, a už ho to neslo do okna
jak ňákej stroj, jak ňákej stroj
pes zas štěk, zas, a kde se vzal,
chodník zpátky chlapa dal, chodník zpátky chlapa dal
ze štěrku se zved a byl z něj král
a šel dál, šel dál a šel dál
dredatej typ nad tim třikrát bradou klap
otevřete oči, přichází král, a
vo ulici vedle z okna skočil chlap, jó
vyber si kterej chceš, že jseš
město je plný takovejch lidí, jseš plnej takovejch lidí
vyber si každou chvíli kterej jseš
jseš plnej takovejch lidí, teď a teď a teď
každou chvíli znova, nahoru dolu,
mějte se dobře! silný zážitky! hud.
dneska jak dyž to někdo přesekne, najednou podzim co?
W + V
Až teď jsem zjistil, že 13.8. zemřel Les Paul. Tak poklona pane…
Určitě vám neunikla bouřlivá diskuze o budoucnosti Akademie věd,
která začala letos na jaře. Hrozí, že rozpočet akademie bude během 3 let
snížen o více než polovinu.
Dovolil bych si vás upozornit na dnešní demonstraci „STOP TUNELOVÁNÍ
ČESKÉ VĚDY A KULTURY“ na podporu Akademie věd. Může vám to připadat
jako levné gesto, nicméně pokud není názor slyšet na veřejnosti, tak jsou
bohužel zasvěcené akademické debaty zbytečné, protože tady jde
především o politiku.
Pozvánku a základní informace najdete třeba na www.vedazije.cz , jinak je toho ale
plný internet.
Takže můžete akademii přijít podpořit
DNES 25.8. NA PALACHOVO NÁMĚSTÍ V PRAZE OD 16 HODIN!
Navrácen z cest aby shledal, že opravdu dobře na tom světě je a krásu
najdeš nejen v končinách našich ale i v duší lidí plných
pochopení..
Díky Alice
Dneska se mi večer nabíd chlap, že mi vysochá hlavu, mojí hlavu
z hlíny. Dobrou noc, pudu spát a ta moje druhá hlava vedle bude na polici
stát, hlídat. Uvidí ta hlava všechny věci v noci, co bych radši
zaspal.
Že mi prý podle tý mý vytvaruje hlavu, jeden sochař na ostravsku.
Ateliér-stáj, on zrovna staví komín, chlív, plnej bust, jedna hlava vedle
druhý, hnětený s rozeběhem, fackovaný, boxovaný, vyrvaný a takovou
udělá i podle mě. A zatimco budu spát, ta moje hlava bude nad postelí
stát, a hlídat všechny ty věci co bych radši zaspal. díky, hned je mi
líp, hned hned je mi líp.
hud.
a jde se na radiový. Mějte se dobře.
(díky tondo)
Ostrava – Masarykovo náměstí – hrajeme a sledujoui nás dva
žebráci – cikáni – jeden bývalý horník – nemá prsty z dolu –
hrál dřív na housle a kytaru – už to nejde – teď sedí na náměstí
a vysvětluje kolegovi, co to tam hraje – „Aby se lidi vzpamatovali.“
žebrající žena
piju v parku vodu z lahve
Ospalej přihlížim feťáckýmu pádu na beton
nezastavitelná cesta za svobodou. hodně štestí, hud.
Letní vítr přináší nové zprávy, turné po Moravě už má konečně
svoji konkrétní podobu a blíží se mílovými kroky přímo k vám.
Kladenský uhelný ZEN brázdí republiku a zavítá k sestrám a bratrům na
druhém konci naší rodné hroudy, kde místní starousedlíci fárali nejen
pod zem pro nerostné bohatsví jako u nás, ale především nahoru, zpět
domů, za rodinou, za světlem, k Bohu…
Kéž i my můžeme předávat tu samou radost skrz naší hudbu
v posvátných chrámech, kam každý horník po lopotě šel poděkovat za
ochranu a nabrat klid do své mysli před dalším fáráním…
Otevřely se roubené dveře a dovnitř vešlo pět uhelných hudců. Vzduch
voněl stromama přetavenýma v tenhle kostel, 200 let starou smůlou a
očekáváním zpocených letních lidí. Pak začal vzduch vonět i tónama a
prostor ovládla harmonie. Spojily se síly mrtvejch tesařů a zedníků
z 19. století, tisíců venkovskýho kázání za císaře pána, upadlý
slávy komunistickejch horníků a ocelářů a jejich rezivějicího dědictví
a na konci si všichni mohli říct: „Tak to stálo za to, chlapci…“
Stane se v srpnu, v těchhle nádherách (mimo jiné – víc v sekci
Koncerty):
Těšíme se na Vás na koncertech, vždycky je lepší jít, než nejít.
Mějte se dobře. Slf
Na koncertě ve Vagónu jsme dostali nádhernej obraz – děkujeme mockrát
a moc se těšíme až si ho vyzvedneme z Rock Café – nešel
odvézt :-))
včerejší Benátská noc: když přijíždíme stmívá se. hlavní
znamení-bahno. všude bahno. holinky, sáčky na botech. My jsme čisťounký
jak dětský prdýlky. Zrovna hrajou Chinasky.
Budeme hrát ve velkym stanu. (Přes areál nás převezl pořadatel terénní
čtyřkolkou.) Na zemi houpavej koberec-plave na bahně. ze všech stran duní
hardrock, už je tma. V našem stanu zrovna nikdo nehraje, připravuje se
nějaká zahraniční kapela. před pódiem dlouhá plocha bahniště, posetá
bílejma kvítkama kelímků. prasklejch, použitejch, nikde nikdo. zbloudilý
reflektory. apokalyptická podívaná a do toho pro prvních 20 příchozích
začínají hrát ty před náma.
Zdá se, že jsme tu evidentně špatně. naše nejdravější poloha je proti
tomu všemu tady absolutní ambient…
…když zpíváme závěrečný zpěvy designu, je tu pohodová příznivá
atmosféra, tak 250 tleskajících, ovace a legrace. máme radost. UFO,
nakládání aparatury, čtyřkolka, bahno zůstává, my jedeme do Kladna,
čisťounký jako dětský prdýlky.
domu jsme dorazili v půl třetí. Spánek je sladkej.
mějte se dobře! ahoj, hud.
Mimochodem, moc děkujeme všem, co se na nás přišli podívat. Milá a
potěšující účast 🙂
Ve Vagónu jsme se moc dobře pobavili. 🙂
Rozhovor s kapelou Zrní a dvě živé pecky přímo ve studiu na Kavčích Horách v rámci programu Události v Kultuře…
Kdyby to náhodou někdo nevěděl. Zítra večer ve 20:00 na
ČT24 Zrní
dobrý ráno! šimon má na svých stránkách nový fotky! obzvlášť ta
poslední…
www.industryart.cz
přeju plný plíce čerstvýho pondělního vzduchu, hud.
Zrní se vrátilo z kratšího soustředění – Pilníkov 3. Práce na
dvou nových písních, vychytávání projekce, hory, Slunce, pivo, stádo
krav, koupání, kopání, kotě, libeček, říkal si Tymián, rybíz, maliny a
benzínka. Nejlepší bicí.
Pro ty z vás, kteří dnes chcete přijít do Karlínského studia a
nevíte, kde se nachází…
Metro B – Invalidovna, Tram 8,24 – Zastávka Urxova
Tak ještě je pár míst volných do Českého Rozhlasu, je to ve čtvrtek
v 7 večer, tak kdo se ještě chcete účastnit, pište do guestbooku a
nechte na sebe mail. Ahoj.
Zítra ve dvanáct-Hradec Králové-Zrní Pro Lidi
pěkný dny, hud.
23.7. ve 20:00 bude ZRNÍ na ČT24 v pořadu UDÁLOSTI V KULTUŘE
komíny a sloupy po dešti
květy ze země, vulkány jasný
kroky, něžný, živý.
Sebevědomí
otevřený místo po dešti
domy, kterým se lesknou tašky
plochy prázdný čistý
a všechny směry volný
vystřízlivění
kde jsou všechny ty koleje? zmizely pod zemí
saze, stopy, smytý
nic neni jako předtim
samota a prostor
souřadnice zmizely, kulisy, koleje zmizely
možnost, tvořím, plním mísu
vodou
vystřízlivění
ta tvoje výborná role už neexistuje
a neni žádný soupeř, hlasy
zhasly jako všecko
projít ze všech úhlů,
stromy, kterým se třpytí listy
stojí, pstruzi, kopce
zahrada je mokrá.
mějte se dobře, hud.
Respekt M.J.
!!!Pozoro-pozor!!!
koncert v BUDĚJOVICÍCH ČESKÝCH se
přesouvá na pátek 17.7. a koncert v PÍSKU se ruší!!!
Ženy, díky za to, že děláte hudbu. Vynášíte na světlo něco
neskutečně upřímně krásnýho. Vivat děloha princip.
V tuhle roční dobu asi každej, kdo má oči a duši, cítí wanderlust,
volně přeloženo touhu vandrovat. Takhle to vyjádřila Björk.
ropa je ze zvířecích těl. Ze starejch obrů, dravců. rychlý tygři
běžej. auta jezděj na zvířecí pohon.
hud.
Na ROCK FOR PEOPLE vystoupíme !!! 5.7.!!! v poledne – 12:00 na KISS
rádio STAGE – přestože na programech RFP je zatím napsáno, že
hrajem 4.7.
Od Páji jsme se dozvěděli, že v hudebním žebříčku serveru Stage
jsme byli na sedmém místě v kolonce top 10 kapel bez smlouvy s hudebním
vydavatelstvím. Teď jsme 13. Čumíme jak vrány a máme obrovskou
radost !!!
Ti kteří znají časopis Týden vědí, že je v něm sloupek Zrní.
V minulém týdnu v tom s Paroubkem od vajec na obalu bylo ve sloupku Zrní
toto: „S úžasem se dozvídáme, že existuje hudební skupina Zrní, která
vyhrála s písní Koně soutěž Český rock do Evropy a pojede za odměnu do
Berlína. Pravda je, že nejsme držiteli ochranné známky na slovo Zrní, ale
i tak jsme tím zaskočeni.“ :-)))
V červnovym čísle Rock&Popu je stránkovej rozhovor s Honzou
Ungerem. Je to šikovnej kluk.
Děkujeme Lence Dusilové za pokřtění našeho prvního CD a také všem,
kteří se na křestu objevili, věříme, že se vám deska bude líbit.
Vaše ZRNÍ
Ne úplně pozitivní a ne úplně negativní zpráva je, že koncert v New
Yorku se přesouvá na zatím naznámé datum – ach jo. Nicméně platí
příslib konání akce, tak snad se nám ta víza ještě budou hodit. Místo
toho zahrajeme na už dříve domluveném koncertě v Dundee Jamu na
Kladně 26.6.
Z důvěrného zdroje: „Vyslanec řekl, že to byla nejpovedenější
kulturní akce českého předsednictví. Budou další koncerty, některé má
vysílat Radiožurnál.“ Juchej! Láduj to tam 🙂
děkujeme moc všem, co se za náma vypravili do Berlína. byl to pro nás
velikej zážitek. Stejně tak kladenský dvorkový hraní.
díky, mějte se dobře! hud.
Tady
si třeba můžete poslechnout rozhovor s námi na Radiožurnále (zhruba
uprostřed, 6.6 v 16:00 od 48.minuty).
A taky zkouknout písničku Tokio z Kleisthausu:
Slunce nad Zrním nezapadá, porota si nás totiž vybrala jako divokou kartu
na Rock for People, jupijou! Více zde
Poslechněte si rozhovor
s kapelou Zrní v Čajovně na ČRo Vltava.. Hezký den..
Je skvělé, že nás tolik lidí pojede podpořit do Berlína, bohužel
musíme oznámit, že autobus je zcela obsazen, další rezervace už nejsou
možné, díky.
P.S. Těšíme se!!
Tak tenhle šedivej tykadlák:
poveze fanoušky do Berlína. To jen pro případ, kdyby se někdo bál jet
kvůli starým českým kostitřasům.
Autobus by měl vyjíždět od Českého rozhlasu – Římská ul. č.p.
13, Praha 2.
Je to před hlavním vchodem do ČRo.
Bus vyjíždí v 9:00, aby bylo možno shlédnout útroby Berlína. Odkud?
Můj tip je, že od Českého rozhlasu.
…vyndala jí z police a usadila se na židli. začala číst. ale už po
pár řádcích si to rozmyslela, na tuhle knihu teď neměla chuť, automaticky
chtěla zmáčknout Ctrl Z, ale ono nebylo kde -seděla v židli, a před ní
prázdnej vzduch. tak už byla zblblá a navyklá. uplně jí zaskočilo, že se
musí skutečně zvednout a tu knížku vlastnoručně vrátit do police mezi
ostatní…
šťastný cesty, dobrý noci, hud. 🙂
kupováním vajíček nepocházejících z biochovů podporujeme týrání
zvířat!
Dneska je v 17:00 na Kladně Paroubek. Kdo ho trefí má u nás CD
zdarma.
Do Berlína pojede od Českýho rozhlasu zadarmo AUTOBUS. Můžete si v něm
rezervovat místo tady u nás na stránkách v guestbooku stylem:
Váša
vasajebuh@vasa.cz
jedu 1
nebo třeba i jinak, stačí když z toho pochopíme, jak se s váma propojit
a kolik Vás bude. Zatím nevíme v kolik to jede a odkud, hned jak nám to
řeknou, tak to sem napíšeme.
jsou slzy pravý, je svědek měsíc, jsou dečky jemný,
chce spát v listí
slyší andělskou mši, jsou rudý květy, vyšívaný, zápas býka,
game over.
ahoj, hud.
Dnes přibyla do našeho arzenálu zbraň hromadnýho ničení – roboti
jdou na scénu.
Příští pondělí bude v ruce, na stole, po celém domě, ležet
u rádia, v poličce, v šuplíku v lednici a knihovně.
vyřezal jsem si včera lžíci. funguje dobře.
Kdo rozezvučí buben? kdo uhodí, a nastartuje pád sněhu k zemi?
sněhovej skřivan, dešťovej brhlík, vichřicovej kos? kdo má teď touhu,
spustí stav, pohne dějem. a z tý vejšky to začne.
propust s nebem, relaxace přírody, rovnováha.
kdokoli chce, udělá to. má to bejt.
ty, hud.
Sprichst du Deutsch?
Tohle je totiž „apsolutni Bombe“:
Rozhovor se Zrním a o Zrní
in deutsch.
Doporučuji vpravo nahoře kliknout na zvukový záznam.
A mimochodem, obsah není stejný jako v české verzi!
Poslechněte si rozhovor s hudebníkem na Českém Rozhlasu, odkaz je přímo
ZDE!
opeřený ryby, ochlupený ryby, ryby všech ras, stěhujou se za jasnym
světlem, něco je táhne k matce rybě. slunce je rybí královna. spousta
kostí je tam-v ní, uvnitř. páteř, skřele, ocas. matka nasaje vodu a
pošle jí nazpátek. prší rybám. dětičkám. kapky vnikaj do
rybníka-slunce ve vodě-do vody.
mějte se dobře za deště. děkujem za hlasy, hud.
Děkujeme všem co pro nás hlasovali do soutěže Český Rock Do Evropy!
Díky Vám jsme totiž <blink>VYHRÁLI!!</blink> 5. Června
zahrajeme v Berlíně a v karlínském studiu Českého Rozhlasu!!
Více info na: www.ceskyrockdoevropy.cz
Včera jste v POPO mohli zažít jeden z našich nejlepších koncertů,
doufám že se takto vydařené akce budou opakovat! Těšíme se na vás na
dalším koncertním setkání a vy se těšte, deska už je za dveřmi a křest
se blíží! CAIT
Děkujeme všem, kteří se zúčastnili včerejšího koncertu za
vytvoření vynikající atmosféry. Myslíme si, že se tam odehrálo něco
neopakovatelnýho. Náš zatím asi nejlepší koncert!!! Juk.
Vítáme Vás na nových stránkách kapely Zrní připravených
k příležitosti dokončení a vypuštění naší desky Voní do světa. Moc
děkujeme Tomáši Musilovi za perfektní a rychlou práci na stránkách a
Šimonovi Vejvančickému za to, že dodal krásný fotky a grafiku.