Rozhodl jsem se, že tentokrát k nové desce také něco napíšu. Snad proto, abych nějak zdokumentoval svoje pocity při její tvorbě a zároveň vám dal nahlédnout pod pokličku naší kuchyně. Především se mi na ní líbí že má příběh a scénář k němu psal sám život. Jsem moc rád že jsem na ní mohl spolupracovat se samými skvělými lidmi, jmenovitě především s Radůzou a Peterem Binderem a v neposlední řadě si konečně uvědomuji, že tohle je to naše první album, které si můžu koupit v obchodě. Moc jsme se na něj těšili a opravdu mi spadl kámen ze srdce, když jsme ho měli hotové, myslím že se zadařilo.

Tak tahle skladba měla snahu se vymanit z původního tříakordového riffu a dlouho se jí nedařilo. Je to jedna z pozdějších, takže zrála krátce, ale hodnotně. Barová nálada a pokusy s klavírem vzaly za své (občas musíš něco oželet) a vše se postavilo na zpěvu a refrénech a když to pořád bylo málo strašidelné a obyčejné, musel ještě přijít basový riff a celé to podtrhnout. Postupně se sehrála a nakonec jí Radůza pasovala na šampióna, i když v příběhu je až na třetím místě. Žlutý tričko jí sluší, ale její barva je temnější. Nanananana…

Na konci příběhu nám chyběl začátek, to máš tak když nevíš odkud a kam jdeš a pak chodíš sem-tam, na východ a na západ.. J Věděli jsme že bude načichlá elektronikou, začali jsme kvůli ní spolupráci s Jéžou a první pokusy vyústily v perfektní skladbu s pracovním názvem Electro01. Novátoři zvuku zajásali! Ale jak už to tak bývá, pro některé z nás to byla až příliš silná káva a tak se vracíme ke kořenům a necháváme věci zapadnout do starých kolejí. Vzniká věc, která se sehrávala snad nejdéle z celé desky, ale o to víc si našla svá nádherná místa. A i když ze spolupráce s elektronikou zbyl jen Jéžův minutový rytmický pattern L, zvuková míchanice všech nástrojů do sebe krásně zapadla a důstojně uvádí celý příběh našeho Hrdiny. Škoda, že neuvádí i tuto desku.

Šup a už to bylo. Tady vznikal Hrdina, tady vznikal příběh který má mnoho tváří. Tvář rychlou a rockovou, smýkaný smyčec a ostrý riff. Tvář houpavou a měkkou jako pohlazení se španělkou. A také tvář energickou, pulzující a dýchající, takovou, jakou jí znáte vy. Stejně se nám na ní vždycky něco nezdálo a stejně jako nejste nikdy úplně spokojeni sami se sebou, ani my jsme nebyli úplně spokojeni s každou z jejích tváří. Ale její původní duch tam zůstal a ten duch je středem celé téhle desky.

První verze na původním soustředění měla přímo magický nádech, cítil jsem v ní poetiku starého Zrní. Ale ve zkušebně jsme chtěli zaexperimentovat a zkusit něco nového, proto přišel Sláva místo bicích s beatboxem. Vážnohudební sekci jsme obstarali já s violoncellovým efektem a Fíša. No protože to asi bylo málo rozhejbaný tak nakonec místo vybrnkávaný kytary přišla akordová. Píseň je jedinečná a má hned dvě prvenství, první společný duet našeho zpěváka a Radůzy a první úspěšná simulace Space Invaders a počítačový hry v naší kapele. Kruci ten text je ale dobrej, řikám si pokaždé když pálim lejzrama na konci skladby…

Rytmická a živá písnička. Vzpomínka na naše art-rockové období. Stále více se však přibližovala karnevalovému duchu velkoměsta až nakonec dostala svojí nynější podobu. Flažoletový ráj, balzámek na uši, nezapomenutelná atmosféra na koncertě v Berlíně. Silný houslový riff a úderné bicí tvoří neobvyklou a neskutečně zábavnou kombinaci.“ Ahoj rodino, tak jak se máte?“ Vždy byla moje oblíbená a je takovou perličkou na každém koncertě.

Japonsko má v sobě vnitřní klid. Když hraješ Japonsko, musíš mít klid i v sobě. Tohle je vlastně Juklova písnička, táhlý epos japonského venkova. Pro kameny se jelo daleko za Kladno aby pak zvukově krásně doplnily jeho svět. Původní verze měla přes sedm minut, měla až meditativní náladu a nádherný duet houslí a flétny. Na desku se kvůli času dostala jen její zkrácená verze obohacená navíc o medový zvuk violoncella. Dýchá vlastním životem…

Pracovní název je Mračno. Ten výhled z okna paneláku, když ta slova padla, byl úchvatný. Krásná ukolébavka, která od počátku svého vzniku dýchala stejným klidem jako Japonsko. Verze ze soustředění byla medová jako vánek. Ve zkušebně postupně začala chytat svou druhou tvář, tvář reality z druhé strany toho okna, skřípající, mrazící, spěchající a utíkající odněkud někam stejně jako ostrý severák v chladný lednový den na horách. Pak přišel junglový riff s bicíma a konec na desce ještě podtrhují mohutné žestě. Jakobys letěl s tím větrem o závod i ty sám a Juklova kytara tě nese až do výšin…

Hrdina dojde k momentu pravdy, prolnutí celého příběhu a metamorfóza vědomí. Skvělé žestě a refrén dávají najevo, že zvuk téhle desky mě neustále dokáže překvapit. A myslím, že tohle je moment rozhodnutí, tady se láme příběh i celá cesta hrdiny.

Přišla rychle a nečekaně, najednou se objevila a bylo všechno jasné. Měkký houslový riff Fíšy, Ondřej bere harmoniku, moje houpavá basa a Jukla poprvé zahodí kytaru a sedá za bicí. To všechno k textu, který má svůj vlastní příběh. Upřímná a spontánní, nikdy jsme se k ní už nemuseli vracet. Stal se s z ní singl a díky ní jsme potkali kluky z Liberce, Honzu a Jiřina, kterým vděčíme za zvuk tohohle alba i za spoustu dalších věcí. První skladba s vlastním uceleným videoklipem, v současné době naše nejúspěšnější díl­ko.

Nabral si sílu a vítr do plachet a vydáváš se na cestu, procházíš přírodou a ta ti sama ukazuje cestu. Na začátku ses bál, ale teď už strach nemáš, není z čeho, už si na dně byl a stačí se od něj jen odrazit. S Fíšou jsme udělali do refrénu krásný plochy podpořený lesem smyčců a naprosto unikátní sampl z tleskání o stehna a krabice měl pomoci Hrdinovi s cestou. Jenže ten se nakonec k mé nelibosti nedochoval, ačkoliv sem ho měl moc rád, krásně se doplňoval s Ondřejovýma bubnama a připomínal mi zvukem šustění listí, vánek v klasech na poli, po kterých Hrdina běží. Obecně na koncertech nejméně hraná skladba z celé desky, klukům se moc nelíbila, ale mě ano a na desce jí považuji za jednu z nejlepších, i když je bez samplu…

Když vznikala tahle skladba, byl jsem ve velkém očekávání. Hudebník psal, že vymejšlí nejlepší text a že to bude paráda. Text se fakt povedl, ale hudební zpracování dostalo trochu na frak. 7 dob, techno rytmus řikáš si paráda ale jen do chvíle, kdy nastoupí (a ještě jak nastoupí) refrén. Indie mišmaš nátlaku a diktátu v zaobleném kabátu. Věřím, že si na tomhle někdo ulítne, ale bez okolků, za mě to od nás není dobrý tah a v příběhu se naše jedenáctka tak trochu mijí. Nemám rád, když na někoho tlačíš (od toho sou jiný hudební styly a nálady) a textově jen potvrzuje to, co si z příběhu domyslíš sám. Ale je to jen můj pocit, stalo se, skladba je nahraná a na desce jí zachraňují smyčce a aranže. Každý má svou odvrácenou tvář a musíš vědět, kterej vlastně seš…

Každej příběh má svůj začátek a má i svůj konec. Design je nedílnou součástí loadingu a naopak, jen na desce jsme je pomyslně rozdělili. Zvony ze santa fé, čtyři do pěti a pět do čtyřech, rány, euforie v refrénu, husí kůže na koncertech, sampl a se Slávou tlučeme v závěru na vrata bouch bouch bouch. Na každém koncertě si tuhle skladbu naprosto užiju, vzpomínky na Hrdinu, všechno do sebe zapadá.

Kvůli tomuhle se Hrdina vydal na svou cestu a stálo to za to! A to samý si řikám i já, když jí spolu s klukama hrajeme, pro tohle stojí za to jít dál a nepolevit, protože nikdy nevíš, co tě ještě může potkat.

Takovej Hrdinovskej funus, nebíčko a chlapi táhnou z pohřbu a zpívaj Hrdinovi na cestu k obláčku, pak se tam nějak přimotá ještě vesnická dechovka, ale Hrdina si letí dál mezi beránky a je mu fajn. Přirozenost, euforie a upřímnost, na nic si nehraješ a vystrojíš mu pořádnej funébr, na kterej nezapomene. A on nezapomene, protože ten, kdo promlouvá zásadním způsobem do tvýho života pak žije dál v tobě, takovej malej osobní odkaz Hrdiny v každym z nás. Budiž mu země lehká…

Putování a vůbec pohyb je hnací motor všech věcí. „Vesmírné country“ na vlnách nekonečna a tečka za celým příběhem. Rychlé bicí a rozevlátá kytara ti pomáhají na cestě dál, za tím vším. Nemusíš vědět kam a proč, stejně se to nedozvíš, hlavně mazej ať něco neprošvihneš, protože to strašně tenký sklo má dvě strany, západní i východní…