Soundtrack ke konci světa (2012)

Jílem. Zase po roce soustředění v Jilmu. Vysočina – holý pole – podzim, malá chatička, kde topíme dřevem, hospodaříme, hodně pijem, kouříme a celý dny pořád hrajem, vymejšlíme hudbu k tanečnímu představení. V noci jamujeme bez světla, kamna praskaj, v jednu chvíli máme jenom zapnutý mikráky, Cajt stojí za mixákem, mění ekvalizace šumu a my se hejbem do rytmu. V jednu chvíli hrajeme lopatkou na kýbl, splachovadlem na záchodě, vždycky se to nakonec přerodí v techno, to se zas uklidní a zas zpátky. Tu tu tu tu. Chodíme se dívat na západ slunce, myjeme nádobí, jezdíme nakoupit basy piva a jídlo. Improvizujem, pořád hrajem a nahráváme to, ráno vybíráme, co za něco stojí a stříháme a evidujem. je skvělá nálada, tvůrčí. Na tomhle soustředění vznikla celá hudba k Touze a kromě pár věcí i celá nová deska.

sedim na obrubníku, na ulici, která končí před naší zkušebnou. je teplo, jaro, nedávno jsme vydali „Hrdinu“ a do mě se rozlejvá pocit jakýhosi znovuzrození, restart, další novej začátek. nostalgicky vzpomínám na písničky, který jsme vymejšleli uplně na začátku. přijde mi, jako by to bylo teď v něčem stejný. vracíme se do těch nekomplikovanejch vod. První písnička se jmenovala „Kámen má uši“, pak jsme hráli „John Lennon plastik Ono band, vyjeli si jednou do Hřebeče na víkend“ vandrovali jsme po Moravě a v každym městě hráli. po parcích, po ulicích. hipíci jedou. říkal jsem si tehdy, že takováhle hudba bude pro tenhle svět jako zjevení – uplně čistá radost, upřímná a naivní, nekrocená uměleckejma směrama a ambicema. a teď, na jaře 2011 cejtim, jako by se to k nám vracelo. opsali jsme kruh. v kapele je absolutní pohoda. máme od včerejška rozdělanou písničku, který pracovně řikáme „Rychta“ a jde z ní na nás naprostá euforie. Piju tady na tý slepý ulici lahváče a moc se těšim na zkoušku a na další desku, která se z týhle pohody zrodí.

Jilem. zase po roce soustředění v Jilmu. Vysočina – holý pole – podzim, malá chatička, kde topíme dřevem, hospodaříme, hodně pijem, kouříme a celý dny pořád hrajem, vymejšlíme hudbu k tanečnímu představení. v noci jamujeme bez světla, kamna praskaj, v jednu chvíli jsem nahej, v jednu chvíli máme jenom zapnutý mikráky, cajt stojí za mixákem, mění ekvalizace šumu a my se hejbem do rytmu. v jednu chvíli hrajeme lopatkou na kýbl, splachovadlem na záchodě, vždycky se to nakonec přerodí v techno, to se zas uklidní a zas zpátky. tu tu tu tu. chodíme se dívat na západ slunce, myjeme nádobí, jezdíme nakoupit basy piva a jídlo. chleba s kečupem já nejim! improvizujem, pořád hrajem a nahráváme to, ráno vybíráme, co za něco stojí a stříháme a evidujem. je skvělá nálada, tvůrčí. Na tomhle soustředění vznikla celá hudba k Touze a kromě pár věcí i celá nová deska.

tyjo byl sem na Melancholii a úplně mě to odpálilo, vyšel sem z kina jako vyměněnej. co, já už v tom kině jsem se málem sesypal. ten tlak a napětí co z toho šlo mě uplně fyzicky bolelo. Já mám o konci světa často sny už od dětství. duchové a konce světa, to je moje – ne, že bych o to stál. a vždycky je to dost podobnej scénář – na nebi se začnou objevovat malinký berevný symboly, tvary, ornamenty a já vim, že je to tady, že to znám ze snu a tentokrát se to fakt děje! (neděje, je to zase sen, ale to v tu chvíli opět nevim). no a tak se začneme všichni někam schovávat, opevňovat se ve skrýších, venku vládne chaos, ale poselství je vždycky stejný – uklidnim se,zastavim, třeba jednou na takovym kopečku, lidi kolem běsněj, zdrhaj a já tam stojim a prostupuje mnou uplný štěstí a srovnání s tim, nebo jsme v tý samý situaci s mojí ženou a prostě to berem a jsme v naprostym klidu.

tahle doba je tak vyhrocená, že taky cejtim, že se něco přirozeně musí stát. asi po tom touží každá generace – po přerodu světa v nějakej lepší, to je možný, a teď je tu ten náš převrat. ale když vidim jak jsou po celym světě revoluce, jak je neúnosnej celej globální finanční systém, jak jsme ztratili kontakt se zemí, odcizili se od přírody a vlastně od života samýho, pohltili nás role, který hrajem a zapomněli jsme na zázrak toho, že tu prostě jsme, působí to na mě, že tohle je vopravdu na pokraji zhroucení. takhle to nemůže dlouho vydržet. májové astronomové čekaj význnamnej astronomickej moment, kterej může znamenat i změny v nás, protože my jsme toho součástí úplně stejně jako ty hvězdy. tomu věřim.

hodně koncertujem, byli jsme teď dokonce s Touhou v Londýně – kluci letěli poprvé letadlem. Touhu jsme taky nahráli, s Karlem, našim novym koncertnim zvukařem. pak jsme dělali písničku k filmu Poslední z Aporveru. teď jsou 3 tejdny do nahrávání u Ondřeje Ježka a my máme spoustu písniček ze soustředění, který jsme během všeho toho kolotoče nestihli nazkoušet. chceme konečně zažít, že nahrajeme víc věcí, ze kterých pak vyberem. řekli jsme si, že to zkusíme a budem zkoušet každej den! musíme vod nuly nazkoušet 6 písniček! přecházíme veškerý sporný body, zkoušíme to nejlíp, jak to jde, s co nejotevřenější myslí , co nejpřirozenější cestou. povedlo se, nahrávat jdeme 9. června, když máme za sebou desátej den hraní v kuse. na desku se nakonec vybírá 10 ze 14 nahranejch písniček. bude se jmenovat Soundtrack ke konci světa a vyjde 22.prosince 2012.

věřim, že se vopravdu něco děje a něco se změní. zůstanou bolesti, smrti, nemoci, všechno zůstane, bez toho by nic nedávalo smysl. veškerý možný hlasy a tvary zůstanou. život je hořký bohu dík. ale věřim, že se může změnit naše vnímání, zmizí zaujetí rolema co hrajem, posedlost prachama a vůbec hmotou, a propojíme se zase s něčim hlubšim v nás, s hlubšim vědomim , s přírodou a životem. to by bylo pěkný. to by se mohlo stát. aspoň v mý hlavě by mohlo.

Konec světa mockrát byl a mockrát bude. Prý někde ve výškách obrů deštnýho pralesa existujou žáby, malý jak halíř, co celej život stráví v jedinym květu. Jak velkej je svět pro žabku, která celej život nepřekročila horizont okvětí na amazonský liáně? Její svět tvoří oceán dešťový vody, ne větší než pěst, v kterym si plave jako král keporkak a z nebe jí prší jídlo, havěť. Co je za okrajem okvětního listu, o tom sní, o tom píše ve svý hlavě svoje žabí písně, ale úplně jiná skutečnost k ní dolehne, když přeskočí přes karmínovej okraj a svůj svět opustí.
Co se asi odehrává v duši vápence, odhozenym dítěti zbloudilý komety, do kterýho eony času zaznamenávaj vrásnění hor, guláš evoluce, kataklyzmata a vůbec všechny ty neustálý přeměny.
Kolikrát v životě má člověk pocit, že procitá? Kolik světů máme, v kterých žijem? Který opouštíme? A který si myslíme, že nikdy neskončí? Už často nám skončil nějakej svět – svět dělohy, svět snů, svět prázdnin, svět orgasmu, svět víry. A končí další světy a nový přicházej, světy rodičů a světy dětí, svět poznávání a svět zapomínání, svět krásy a svět bolesti, svět války, svět zamilovanosti, svět říší, svět dogmat. Všechno začlo, všechno skončilo, všechno začne, všechno skončí. Co si počne čas až vesmír sám sebe spolkne jako nenasytnej had, co pojídá svůj ocas? Třeba zavelí zpětnej chod, nebo si dá restart, nebo nic. Teď ale je všechno a v tom všem jsme my a naše příležitosti. A my zrňáci jsme využili svojí příležitosti na stvoření tohohle hudebního světa. Třeba se někde v paralelní bublině reality každá píseň zhmotňuje v živý bytosti. Rychta jde s Nízkem na mollový pivo v baru U Hýkala, zatímco Nízko se koupe opodál v Pozitivním moři. To nikdo z nás, aspoň pokud vim, neví, ale nejde jinak a to přinejmenším nás pět spojuje, něco vevnitř nás hrozně baví, ba přímo nutí, tvořit hudbu – a tohle album je náš otisk na břehu času.

Soundtrack ke konci světa je třetí deska, kterou jsme natočili. Vymýšlelo a nahrávalo se víceméně spontánně. Album je do jisté míry tím, co nám „zbylo“ jako nepoužitý materiál z tanečního představení „Kolik váží Vaše touha?“ Z plánovaných 15 písní na albu skončily jen dvě třetiny. Některé z těch odpadlých ještě někde budou, některé asi už ne.

Po roce a půl vydáváme další desku. Můžete si říct: „Rok a půl je krátká doba“, jenže za tenhle rok a půl se toho u nás změnilo víc než za posledních deset let. Máme najednou své manažery Tomáše a Soňu, kteří se o nás pečlivě starají a zásobují nás koncerty po celé republice. Máme svého zvukaře Karla, který nám pomáhá na každém koncertě předat vám to nejlepší z nás. Máme také nové bedny a nástroje, které vyluzují nové zvuky. Navazujeme nové spolupráce s různými lidmi a skupinami (třeba s VerTeDance atd.) a nakonec se setkáváme i se zvukovým mistrem, který je opravdu člověkem na svém místě, rozumí naprosto své práci a nebojí se ať už producentsky i jinak zapojit do našeho světa a pozvednout zvuky námi vyluzované zase o pár schodů výše, takže Ondřeji J., díky moc za tuhle desku!

Rychta

Vidim konec světa, lidi prchaj do hor a hledaj úkryty.

Apokalyptická píseň, docela popisně se zhostila úkolu vzít si na bedra daný téma. Bez jakýchkoli paralel vybarvuje celou scénu, souká plátno na kterym dává dalším písním růst. Původní verze, vzniklá jako jam na soustředění byla vlastně jemňoučká, ale měla naprosto magickou atmosféru. Jednou při zkoušce ve zkušebně jsme se do toho s Cajtem trochu opřeli a název Rychta byl na světě. A už v první písničce mezi náma se svýma varhanama vykukuje a atmosféru koření Ondra Ježek. Brácho, kolik máš v kapse korun.

Nejstarší (nebo po Nízko letí ptáci možná druhá nejstarší) písnička na albu, vznikla na soustředění v roce 2010, během Ondřejových hlubokých depresí. Bylo to zvláštní soustředění, protože z něj vyšla jen jediná píseň, když nepočítám nedodělanou, ale několikrát přece jen hranou píseň Phono Solar, která byla také o Ondřejovi a jeho drsném období a Caitovo dosavadní zvonění z telefonu Autobus II o mrtvolách v autobuse. V období temna jsme zjišťovali co a jak, učili se vnímat svět spolu a učili se spolu skládat najednou se společnou energií a bez překážek. Nakonec se Ondra zrodu Rychty ani nezúčastnil a vše poslouchal symbolicky seshora. Později ve zkušebně se rozhodl vše dohnat a postavit na hlavu a z dosavadní pohodové písničky (původní text byl něco jako: Hej brácho kolik máš v kapse korun hej brácho kolik máš v kapse korun, koupíme si něco prímovýho, třeba banán nebo pivo, lízátko a korespondenční známku…) udělal svým náhlým entusiasmem s vrcholu své tehdejší sinusoidy strašnej nářez. Rychta byla dlouho bez textu, ale všem bylo jasné o čem to je. Nakonec, skoro po roce hraní Honza text dodělal, ale stejně nechal aspoň druhou půlku písně neotextovanou. Na rychtu se při koncertě vždycky trošku přidáváme a měli jsme vážný obavy, jak dopadne tahle živá živelná věc na nahrávce, ale Ondřej Ježek to zvládl naprosto dokonale.

Pamatuju si, že to byl první náznak toho, čeho jsme se dříve tak trochu báli – posunout hranice, udělat písničku na defacto primitivním rytmu zato ale s energií uragánu a větrem houslí o závod. V hloubi našich archivů existuje verze ze zkušebny, která je svojí silou a „přebuzeným“ zvukem přímo legendární. Jedna z těch nejstarších na albu a přesto stále aktuální, to ona nás tak trochu přivedla na název celé téhle desky.

Dva

Koukáme na sebe, oči ze tmy, tý která nás spojuje. oba pozorujem tenhle svět, jak jsme do něj vnořený a držíme se. Spojenci na nebi celym.

Jak často bývá nepochopení zdrojem sporu. Vždycky je to škoda a text dvou tak u některých lidí vyvolal dojmy člověka zhrzený víry. Ve skutečnosti však popisuje onu prázdnost plácání, velkých slov, ale malých činů. A naopak, držim tě za ruku a jsem a budu s tebou, to je odkaz vyznání životní souputnosti. A kdokoli se mě zeptá, šlapou-li ty bicí, tak řeknu jo.

Písničku přinesl Honza na zkoušku už hotovou, podomácku nahranou a už na první nahrávce zpívala Bety druhej hlas. Pustili jsme se do zpracovávání a hledali způsoby a hudební nálady, vytvořili jsme asi 7 hodin hudebního materiálu plného různých hudebních aranží a zpracování. Já sám jsem byl melodií a akordama úplně pohlcen a na Dvou jsem pracoval mnohem více než na čemkoli jiném do té doby. Věnoval jsem tomu celé dny, některé pasáže vznikly dokonce v autodílně, když jsem čekal než se něco opraví na autě…. Písnička se nakonec na španělce hodně postavila, pro kluky to znamenalo hodně omezení, protože to byl pro nás nový zvuk, ale ve výsledku se všichni našli. Nakonec je z toho taková trochu folková popina s down-beatovým spodkem a milými hlasy Honza a Karolíny. Na pohodu.

Písnička postavená na Juklově nylonce, která celou dobu vypráví a promlouvá na vás skrze svoje dřevěné tělo a dole se pod ní valí až meditativní rytmus basy a bubnů. Příjemná záležitost, která plyne od začátku až do konce a stačí jen nastoupit a svést se na té vlně až do konce. Vzpomínám si, že na začátku jsem měl trochu problém s textem -někteří lidé opravdu na něco nebo v něco věří a nejsou to jen prázdné pojmy, ale jako kritiku těch ostatních tlučhubů to beru…

Hýkal

Podzim v jilmu, les, hoří dřevo v kamnech, ležim na gauči se zavřenejma očima, a do mikrofonu vyprávim buhví odkud se zjevivší výjev lesního hýkala, morbidního mravenčího přízraku. Kterej sní zlý lidi!

Mantra psychedelickejch trampů. Příroda není hodná, příroda není zlá. Někdy je taková a jindy onaká. Je hodně možný, že existujou síly, který stáčej věci na černou a bílou stranu. A bohužel, lidi nebývají až tak silní, aby oněm démonům tu a tam nepodléhali. Takže bacha na Hýkala. Není to ale tak těžký, stačí se držet toho, co nám říkala maminka, než jsme šli do školky. Buď hodný, chovej se hezky k ostatním a hezky si hrej. V týhle písničce si hezky hrajeme.

Už jedna z těch písní, která vznikla na „o něco plodnějším“ soustředění na konci roku 2011, kdy jsme pracovali na hudbě pro taneční představení. Během tří dnů a tří nocí jsme za vůně omamných bylin natočili asi 72 hodin materiálu, který jsme pak další tři dny jenom třídili a sestříhali 88 tracků s různými popisnými názvy jako „milá klidná hezká“ „triangl zasněná“ „pohodová“ „pozitivní“ „brutal psycho“ „techno“ „hali beli bubaci“ „kytara“ „kytarový motiv“… Tahle se jmenovala „popová – hýkavý les“. Zachycený jam, který měl tak nakažlivou náladu už na první nahrávce, že jsme se pak už jen snažili vše odposlouchat a zahrát co nejvěrněji. Text je úplně přesně tak, jak v ten moment vypadl Honzovi z pusy ve stylu „melu co mě napadá“, ale mě přijde, že vím přesně o čem je řeč. V původní nahrávce Ondřej hodně experimentoval se smyčkováním různých nástrojů a na koncertě je to díky tomu hodně zábavný. Já začínám nejdřív na kytaru, pak přecházím k bicím, Ondřej začíná s beatboxem a končí s harmonikou a Honza se po zazpívání textu taky ještě stihne nahrát do stroječku a končí na flétně.

Jsme zavřeni na chatě a už několikátý den jamujeme a vymýšlíme hudbu k VerTe, vím že jsem byl vyslán se podívat, zdali už má místní Jílemská hospoda otevřeno (což se povede jen párkrát za týden a vždy jen na několik hodin), abych zasytil kluky pěnivým mokem no a během mé mise Fíša vyloudil pár motivů jak na housle tak i na další nástroje včetně basy a kytary no a když jsem došel zpět, tak se to jen celý poskládalo a najednou z toho byl Hýkal, 4 akordy, žádná věda a další ozvěna skrytých koutů naší mysli zhmotněná v akustické chvění vzduchu…

Noční jízda

Jedeš autem po nočnim bagdádu, máš zlatej řetěz a piješ vodku! Je to kreslený, černobíle v komiksu,
co když ti zlý nejsou jen nešťastný a smutný, co když vážně existuje jakási síla, která je zlá?

Huuu. Hýkal je v lese, takže do lesa ne. Ale co je to pod kobercem? Co to vykukuje za závěsem, když zhasnu lampičku? A kdo to číhá v tý uličce když si to mažu v ještě horký Korvetě po ulici zapadlejch existencí v nočnim Istanbulu? Asasini si brousej nože a já jsem dospělej lupič kabrioletů. A na vteřinu si řikám – kurva, já se bojim, já chci mámu.

Žestě na konci – pravá noční jízda, ozvěny duchů probuzenejch stínů.

Melodie, která měla být leitmotivem tanečního představení a která se objevuje i v písničce Techno. Už při jamování vzniklo několik nočních jízd převážně s balkánsko-arabským nádechem, nakonec jsme zpracovali takovou rockovější duchařinu. Noční jízda zatím zažívala jako písnička různý highlighty i zatracení, při našich volbách o tom čím se zabývat a čím ne dokonce vypadla ze seznamu kandidátů a zachránila jí Honzova divoká karta :) Když přibyl ještě skvělej text bylo jasný, že Noční jízdu hrát budeme. Žestě a teremin tu duchařinu nakonec ještě podtrhly a už bylo jasno.

Původně to měl být motiv celého představení VerTe, ale postupem času se díky své přílišné syrovosti a jednoduchosti propadal čím dál hlouběji v našich preferencích. Na poslední chvíli se odněkud znovu vynořil a tak sem si jednoho večera sedL s Juklou a udělali jsme tomu pořádný melodický postupy a Ondřej přidal trochu pravidelnýho dupáku, aby to chytlo malinko jinej nádech a okamžitě se z toho stal mnohem přívětivější nářez, který teď na koncertech šlape jako hodinky. Na desce pak ke skvělému textu přibyly i parádní duchařský dechy a dělají tam tu pomyslnou třešničku na dortu.

Tmou

Postapokalyptickej trosečník na loďce pluje najít ztracený hvězdy, aby se jim omluvil a pohladil je.

A intermezzo přichází. Téma se připomíná, poutníkova balada. Rozlehlost černa se rozlejvá jak inkoust do duše, která zpívá píseň o tápání. Sám, ale ve víře, že doputuje.

Jednoduchá písnička z téhož soustředění s pracovním názvem „kytarový motiv“ jedna z těch, který byly hned. A není k ní co dodat. Jedna z mých nejoblíbenějších. Takovej zen.

Tak tohle byla hotovka od začátku, jasný kytarový motiv, hádanka kde je první doba a rozhodně věc bez basy. Abych se ale na koncertech nenudil, vymyslel sem si klidnej part na bicí, který celou věc lehce podtrhuje a zároveň neruší, Ondřej se přidal s meditativním beatboxem a bylo. Prvotinu si tahle pecka odbyla na nádhernym místě v Nahořanech.

Líto

Nebude špatné počasí!

Dějou se špatný věci a soucit je ctnostná vlastnost. A empatií s každým, bez ohledu na jeho status, dáváme najevo svojí sounáležitost s darem života. V době, kdy závodíme na oválnym okruhu ambicí a přitom se vytlačujem z dráhy, vyznívá soucit s těmi, kteří zanevřeli na život, anebo život zanevřel na ně, naivně nebo mimo. O to víc musí zaznít, o to delší ta písnička musí být, o to konkrétnější obrazy se snaží vyvolat. Všichni jsme udělali a určitě ještě uděláme věci, které nás mrzí a proto malá modlitba směrem k dobru, proto přijmutí odpuštění nás může spasit v momentech, kdy zrovna nám třeba dojdou síly.

Další z těch, písní, které se vymyslely samy. Včetně textu. Seděli jsme a hráli tu věc a poslouchali jak nám Honza úchylnym falzetem vypráví, čemu je mu líto. On tak často jakoby jen zpívá do hudby, kterou děláme a tohle byl opravdu silný moment. Myslím, že si trošku dělal i srandu z toho, co jsme mu to jako hráli, ale v ten moment nevíš, směješ se možná, ale hraješ dál, všichni na jedný vlně. A nějakým hrozně záhadným způsobem se ta ironie v textu spojila s hudbou v podivný směsici výrazu, který jen málokdo chápe. Pamatuju si, jak jsme to dohráli, vypnuli nahrávání a Cait se tak mile usmál a řekl Honzovi, že to bylo od něj hrozně hezký, že na ty lidi myslel. Přestali jsme hrát a hrozně dlouho se o tom bavili. V tu chvíli jsme asi nevěděli, co se to stalo, ale bylo jsme rozhodnutí do toho jít znovu. Při natáčení jsme pak citlivě sledovali, jestli dokážeme správně namíchat ten koktejl hluboký vážnosti a úchylného pitvoření se špetkou srandy tak, aby měl tu pravou chuť a myslím, že se to povedlo. Ovšem je to chuť pro mnohé moc jiná, exotická a těžko se na ní zvyká. Na pozadí příběhu se mezitím odehrávají úplné zvukové hody s banjem, melodikou na pozadí hip hopovýho rytmu. Robotí nakládačka na konci písně ještě rozšiřuje hloubku významu a hudby o další rozměr.

Jedna z kontroverznějších věcí na desce. Při vzniku na soustředění to byla jemná výpověď posypaná cukrem a křehká tak, že by nepřežila ani přistání pírka z duchny. Pak sem už ani nevím proč jednou nemohl na zkoušku a když jsem se vrátil, tak měla najednou úplně jiný konec. Chytila někde podle mne úplně nadbytečnou hudební část, která mi dodnes nedává smysl, ale naučil jsem se jí respektovat. Nicméně Ondřej J. při natáčení téhle pecky dodal původní části downtempový zvuk a přiblížil jí tak původní lehkosti bytí a závěr díky Juklově vizi získal nakonec pochopitelný rozměr a krásně zakončuje tuhle skladbu. Textově může některým jedincům tahle skladba připadat až moc patetická, ale upřímná výpověď se nepotřebuje nikdy a nijak obhajovat.

Pokraj

Finančníci rozhodujou vo něčim osudu, nabubřelý, bezohledný a dóle to někdo vodsírá. Až mu rupne v bedně a pude se mstít. A kdo za to může? Sedim doma v bytě a je mi z toho zle.

A holoubku omlouvám se, nevim, proč jsem to udělal, bylo to spontánní, chtěl jsem ti pomoct.

Myslim, že tahle písnička je zejména pro ty, kdo často vrhají kamenem. Vážně není tak těžký zešílet, před nějakou dobou jsem si šílenství trochu osahal. Odpovědnost by měla bejt vždycky osobní, problém je, že vina bývá často kolektivní. Tuhle písničku složil kapelní Che Guevara, nasranej, snad ale pořád trochu chápavej.

Písničku, kterou napsal celou Honza prej asi za půl hodiny. Vymysleli jsme to úplně stejně rychle, protože tam nebylo moc co vymýšlet. Písnička o textu a snažili jsme se jí zahrát co nejpunkověji. Nakonec mi to nedalo a vymyslel jsem tam trochu civilizovanější kytaru. Z Pokraje jsme vždycky měli s Caitem hrůzu, ani jsme nevěděli, jestli to chceme nahrávat, protože ten punk byl na naše jemný dušičky až moc velkej, ale nechtěli jsme to vzdát, mimo jiné i proto, že to bylo dost těžký. Před nahráváním jsme se scházeli každej večer a různě v dodávce, u rybníka, na poli, v ulicích Ostravy jsme drbali Pokraj (a Dva) dlouho do noci. Pokraj je kromě toho o čem je text pro nás i vyjádření nějakého pokraje, na který jsme došli v tomhle roce 2012, kdy jsme kromě desky vymýšleli, hráli a natáčeli i „Touhu“ „Aporver“ a chodili z práce do práce a pak třeba ještě do práce, abychom mohli pak každý večer zkoušet nebo koncertovat a pak po nocích řídit stovky kilometrů nebo jen cvičit na nástroje. Byl to test vůle a sice to přineslo hodně obětí, ale přežili jsme i pokraj. Jedem dál.

Jedna z nejdrsnějších, nejpřímočařejších a nejrychlejších skladeb co jsme kdy hráli. Jasný text, akordy, melodie, rytmus, všechno směřované k jedné a jediné věci: na, tumáš, vem si to… hodně rychle tě to semele a než se naděješ tak už je konec, dík a čau.

Pozitivní

Tu písničku jsme ani neměli nacvičenou, ale když už jsme nahráli všechny ty nový, dali jsme šanci i jí. Text jsem pak dodělával až v září v tramvaji, na lavičce, ve studiu. Nejmladší ze všech.

Po hustých chodech přichází dobrá zpráva. Píseň, kterou jsme tak maximálně dvakrát slyšeli celou naživo a to zněla ještě úplně jinak. Vznikla ve studiu, nahrávaná po nástrojích, takže se tvořila tak, že ti, co nahrávali první, hráli, jak by to mohlo bejt a ti co nahrávali pozdějc, reagovali na to, co už je nahraný. A text vznikal takřka v den nahrávání, možná i tou spontánností, která se často projevuje i v jiných skladbách má sílu poměrně přímého vyjádření. Všechno dobře dopadne, mimo jiné i proto, že na konci písničky odletíme na Slunce.

Jedna z šestice písniček, pro které jsme se rozhodli týden před natáčením, ten týden jsme se málem stavěli na hlavu, ale k Pozitivní jme se nakonec vůbec nedostali. Ale nahrávání probíhalo dobře a vypadalo to, že zbude čas na experimenty. Ondřej Ježek sám hodně experimentů dělal a ve studiu panovala celou dobu hodně spontánní atmosféra. Atmosféra Pozitivní, se nám všem hodně líbila, tak jsme se rozhodli to zkusit. Protože jsme natáčeli víceméně po nástrojích, měl Ondřej s Caitem trochu problém, protože mezitím už zapomněli, jak to vlastně je a jak je to dlouhý a co mají vlastně dělat, ale odimprovizovali to moc hezky, my ostatní jsme to měli pak úplně stejně a Honza mezitím v potu vymýšlel text. Všechny ostatní skladby už byly hotový a Honza jel autobusem konečně nazpívat Pozitivní s půlkou textu hotovou a druhou ne. Nakonec mu s několika slovy pomohl i sám Ondřej. Tahle písnička improvizovaná ve studiu může být takovým shrnutím vesměs improvizované desky. Je mi fuk pes na outfit sere pes je věta, která vypadla už z prvního jamu. Vybavuju si moment jak Honza zkoumá text někdy v průběhu roku a směje se sám sobě. Jakože to je tak blbý, až je to dobrý.

Při výběru skladeb na desku to původně nebyl vůbec žádný favorit, ale ve skrytu mojí duše sem cítil, že tohle na desce prostě bude a že to bude jeden ze silných okamžiků. A taky že jo. Z fleku vystřižená pohodovka s naprosto dokonalým prostorem na nahrávce a finální odlet na měsíc vygradovaný pěkně po našem jako za starých časů. Při téhle skladbě na mě vždycky dýchne naše mnohaletá minulost a připomíná mi, že jsme to po té době pořád ještě my a že to nejlepší z nás stále zůstává a přetrvává dál.

Nízko letí ptáci

Lužický hory, sám na dvoudennim vandru, ranní výšlap a snídaně na pěšině nahoře, nepokosený louky, bzučej včely, vosičky, káňata kroužej nad lesem a pískaj.

Pauznem si svět, rozdělíme ho na několik biologických vrstev a jejich následnou charakterizací dospějeme k obsahu sdělení. Až na ty dlouhý vlasy, který po smrti nerostou, to se bohužel ukázalo jako medicínská fáma, ve skutečnosti se totiž svraští kůže na hlavě. A když někdo umře, tak všechno ostatní žije dál. Prosté. Nejstarší písnička na albu a už to tam je.

Ta písnička je jedna z těch starších, jedna z těch třech, který napsal Honza sám. Má moc hezký akordy a melodii. Chtěli jsme jí vždycky pojmout tak jako nějakou mantru a tou se stala. V průběhu natáčení se z oblíbeného houslového sóla stalo sólo kytarové, doma jsem za to dostal vynadáno, ale bránil jsem se: „Voni to chtěli vyhodit úplně, tak jsem se to aspoň naučil na kytaru a to prej jim nevadí…“ Šimon se za náma přijel podívat do studia stejně jako u předchozích desek a stejně jako tehdy se i tentokrát jeho návštěva zaznamenala přímo na CD.

Mantra o tom, jak to s náma všema jednou dopadne. Co nástroj, to zvířátko. Mou „žabí“ basu nakonec nahradila klasická linka a Fíšovo broučí sólo zmizelo, aby se opět objevilo na každém našem koncertě. Šepot je snad už tradiční součástí našich desek a houslový riff dostal prostor zavést nás odshora až dolů a projít si to kolečko znova a znova a znova…

Musí to být

Hory, předjaří, jeden den tričko, druhej den sníh, hodně drsná šumavská krajina, samotný jdeme kopcema. Stopy po bývalý vesnici – už jen pár kamenů a boží muka, vítr se klouže po stráni, přes zarostlý základy školy z minulýho století. Zlo ke světu patří, vše jak má být.

Hudebnic před tímhle jammem řekl: já jenom chci, aby se ta hudba líbila aspoň trošku celýmu světu.

Musí to být. Bez ohledu na cokoliv, bez ohledu na naše přání, tužby, strachy. Díky za to, i když někdy hořké díky, přesto díky.

Musí to být se zničehonic zjevilo když jsme se zabývali písničkou Dva. Mezi těmi hodinami různých „tejků“ Dvou, přibližně v tu chvíli, kdy už nám začínalo solidně hrabat vznikl z ničeho nic v našich kruzích už teď legendární a zatím bohužel nezpracovaný jam Ježíšek není. Celá nahrávka začíná vpádem Fíši do zkušebny, který nám mimochodem oznamuje, že venku začala třetí světová válka a že Rusové vypálili stratosféru… Ježíška zatím asi neznáte, tak o tom jindy. Ty jamy ovšem někdy trvají hrozně dlouho a z dojezdu tohohle Ježíška (na empétrojce svítí čas něco jako 25:17) se postupně začaly klubat slova Skály letí skály spí. Možná jsem se na to i vykašlal, teď už nevím. Pro mě je to nepochopitelný. Já hrál D7 ostatní F, Cait byl někde napůl, (hrozná disonance) tyhle nepovedený kousky už se pak většinou ani neposlouchaj, nějak jsme se nenapojili… No pak jsem na jedný zkoušce chyběl a na další koukám, že máme novou písničku. A fakt hezkou. Podle mě to je nejlepší text, jakej Honza zatím napsal. A ve studiu, v jedno odpoledne, jsme pak po Ondrovi ještě něco chtěli, ale on už neměl moc času a říkal, že musí ještě posekat zahradu. Nabídl jsem se, že mu jí mezitím posekám, ať nám ještě pár chvil věnuje. Zabývám se sekáním a najednou koukám, že stojí ve dveřích. Vypínám sekačku, říkám si, že asi ruším. Jenže on měl v ruce nějaký diktafon a prej „pusť to ještě“… Než jsem dosekal, už tam byla – čistý G, takže to do Céčkový písničky bezvadně sedlo. A ještě jedna hezká maličkost, co se váže k Musí to Být. Po mezihře jsem do dalších slok cítil akustickou kytaru s kovovejma strunami. Jenže jsem žádnou neměl. Ale pořád mi to vrtalo hlavou, až jsem šel a tu kytaru koupil (půjčil jsem si na ní od Radůzy, o čemž ona neví) takže teď mám speciální kytaru na Musí to být. :-)

Naprosto geniální text a rozhodně jedna z nejlepších věcí, kterou jsme kdy udělali. Spojuje za mě všechno krásné, co na tomhle světě existuje a proč stojí za to žít, zároveň hudebně vyjadřuje skoro všechny naše polohy a zvukově jí Ondřej J. vyšperkoval až za hranici mého chápání a patří mu za to ode mne velký dík. Až jednou půjdete po horách, unaveni po mnoha kilometrech a s vidinou dalších před sebou, všimnete si, jak jsou najednou všechny vaše starosti a trápení tak malicherné…

k týhle desce patřej i ty, který se na ní nakonec z různejch důvodů, nedostaly, ač jsme je nahráli. tak děkujem holky a my se Vám ozveme. jsou to: Hory, Byt, Nikdo s nikým není a Jenom lépe

Děkuju svý rodině, že se na mě nezlobí kvůli tomu, že na ně nemám kvůli kapele čas. že mi fandí.
A hlavně děkuju Alžbětě za vybírání slov do textů, že mi pomáhá a toleruje, jak sem furt v čudu, a že se spolu držíme, držet se budeme.

A tak vznikla hudební povídková sbírka v rámci zjevenýho tématu. Původně to byl vtip, celá západní civilizace si teď užívá vlnu šamanismu, na který se plavěj nejen hipíci dnešní doby. Tahle vlna přinesla mayský proroctví, že na konci roku 2012 dojde k něčemu převratnýmu, že svět, tak jak ho známe, skončí. Mayové byli jistě v mnohém moudřejší než my, tahle deska ale není o hysterii. Inspirovala se myšlenkou obrody, svět tak, jak ho známe, totiž skončí třeba i tehdy, když váš dlouholetej čtyřnohej kámoš odběhne lovit zajíce do věčných lovišť. A třeba i v ten moment si můžete říct: svět skončil. Ale to, co následuje, si samo odpoví na otázku vrtající v bojácnym očekávání hlavou. Totiž, co bude po konci. Začne novej, další svět.

Původně jsme opravdu chtěli nekoncepční desku plnou hitovek, ale to téma konce světa je tak lákavé, že nám to nedalo a čím víc jsme nad tím přemýšleli, tím víc nám to celé zapadalo do sebe. Na desku se bohužel nedostala jedna z nejnovějších skladeb s názvem „Nikdo s nikým není“, která za mě v rámci všech textů na téhle desce nejvíc vystihuje podstatu dnešní doby – každý je se všema a zároveň s nikým a nakonec je tak přehlcený že není ani sám se sebou. Děkuju za tuhle desku Ondřejovi J., klukům, rodičům za neustálou trpělivost s permanentně dunícím barákem a mé Karolíně, která to i přes všechny mé neustálé absence o večerech, víkendech i prázdninách stále se mnou táhne…