Voní (2009)

Objíždíme republiku, hudební kluby ve všech koutech a vesměs pořád dokola, pořád za cesťák a pár peněz dělených pěti. Trpělivě čekáme na úspěch, který víme že přijde. Pak jsme natočili první desku. Dlouho jsme s ní čekali. Než budeme mít materiál za kterým budeme pevně stát. Než si budeme moci říct:“ to je naše krajina, tady jsme a sem vás zvem“. Jmenuje se Voní. To protože vůně je nejsilnější připomínač, nejtěkavější komunikační prostředek. Pokřtili jsme ji 9.června 2009 v pražském klubu Kaštan. Nahrávali jsme ve Zlíně ve Studiu V s Petrem Vavříkem z Buty, mastering nám dělal Ivo Sedláček. Obal je od kamaráda Šimona Vejvančickýho, fotografa z Kladna, který fotí Kladno. A to město je z toho obalu hodně cítit, jelikož nás hodně ovlivňuje. Žádná architektura, žádný malebný zákoutí… ale sídliště, obrovský plochy rozpadající se Poldovky, široký silnice, plácky mezi panelákama. Plus ta dlouhá tradice hornictví, všude kolem starý šachty a výsypky na kterých vzniká život jakoby od začátku-od pravěku. Poetika Kladno záporno. Na Voní je jedenáct písniček, a krom všech nejnovějších, jsou tam ty nejoblíbenější starší, co s náma zůstaly až do teď. Má svojí atmosféru a těšíme se jak se lidem bude líbit. Vydali jsme si jí sami, prodávat budeme na koncertech.

Dřevo, voda, svaly, buchary, panely. Sme všichni cikáni, kladenskej uhelnej zen.
Práce na Voní byla pro mě hlavně velkou zkušeností. Byli jsme nevotrkaný, nezkušený, trochu bojácný a moc toho bychom teď už udělali jinak, ale je to tak jak je – nejlíp jak jsme to dokázali a já mám hlavně velkou radost, že to je. Jak řikal Mikeš ve studiu: „dodělejte honem tohle svoje bejby a jděte dál…“

Deska je takovou rekapitulací. Je tam to nový, ale i pár starejch. Je to dárek pro nás pět, co spolu chodíme, pro naše kamarády a přívržence, vyslanec do světa. Konečně něco. Něco z ničeho.

Voní nemá žádný konkrétní jednotící téma, ale myslim – doufám – cejtim, že má svuj svět, že je z toho cejtit fascinace životem, chuť, hravost. Snad jo. ( teda, dali jsme to tam :)

Po kodrcavý, ale neskutečně zábavný cestě společnýho hraní, po všem tom sbližování se, hledání stejnejch pocitů, těšení se z toho, pak hledání témat, měnění témat, případnym nadávání si a následnym odpouštění si, po zenovym propojování, který zvlášť během posledních let probíhalo na tý naší kladenský (nebo kladný, jak kdo chce) větvi, no spíš hroudě, ale hlavně po letech společného hudlání do všech těch šmitců, strun a vozembouchů, z nás pěti vypadlo TOTO. Hurá.

Je to krásné lesklé kulaté stříbrné a placaté a jmenuje se to Voní. Takticky poskládáno, jak kačenku na provázku to vede člověka jedenácti světy. Náladama pestré, ba uši přecházej.

Dalo nám to hodně, byla to fakt výborná zkušenost – nahrávání ve studiu, ježdění do Zlína, spolupráce s Šimonem, shánění grantu a vůbec, já mám chuť na pivo…takže radši k písním…

Vydáváme album. Po osmi letech je to první oficiální nahrávka, kterou vypouštíme do světa. Předchozí nahrávka s motýlama na obalu byla vlastně jen demem, potom jsme sem tam natočili nějakou písničku a dali jí na internet, ale první deska přichází teď. Je dobře nahraná, působí živě, v každý písničce je nějaká vychytávka, na kterou na koncertech nemáme ruce. Je perfektně zmasterovaná, má senzační obal je vylisovaná v gramofonovejch závodech, zatím bohužel není vydaná pod žádným oficiálním labelem, což se může a snad se na podzim změní. Vzhledem k tomu, že je to první deska, tak se na ní objevují jak písničky nový, tak písničky starší, čili dochází i k prolnutí obou jazyků, ve kterejch jsme doteď hráli. Přesto to celý drží pohromadě a vytváří dojem ucelenýho alba, i když to asi je, jak řiká Cait, 11 singlů.

Dítě vidí psa

Pamatuju si jak dávám hudebnicovi před jeho věžákem ten text. Vo prázdný zemi, vo dětskym vidění. Před věžákem, kam sme jezdívali výtahem do třináctýho patra pozorovat město v noci. Na Kladně se to dalo pěkně ukázat. Takový kladenský ráno, prázdný ty čtyřproudý silnice městem. Pamatuju si taky na to ráno, když jdeme s Juklou mezi panelákama, hrajeme na kytaru, a na zastávkách už se řaděj fronty do prací. Pivo s Ondřejem na jaře na betoně, děti s křídama, – dobré jak sviňa. Hrnečková písnička, knížka Richarda Bacha.

Fido spí. Vivat Fido. A Kladno mám taky rád. A objevit, že kuchyňské nádobí může být vhodným hudebním nástrojem bylo taky něco. Nostalgie, krása, pozorování světa.

Dlouho jsme nevěděli, která písnička bude mít tenhle úkol, uvést do místa a do děje. O svoje slovo se hlásila ještě jedna a obě to měly vymyšlený dobře. Ale obě to bejt nemohly, a tak je to ta, kterou to taky i víc začalo. Tahle písnička má mnoho společnýho s Hlínou v tom, že je svým způsobem zlomová. Jasně, Hlína přišla na směr, ale v Dítě vidí psa přichází ten objev. Pro mě je to i tím, že jsem poprvé udělal svůj part jinak. Seděl jsem na zkouškách a na soustředění a jen poslouchal a přemejšlel a nehrál. Měl jsem i trochu problém s textem, protože jsem moc nechápal, co se to děje, neuměl jsem se zorientovat v nový zemi. Takže jsem dál poslouchal, a hledal se v tom – jen tak, ušima. A když jsem si konečně zjistil, co tam slyším, napsal jsem si to do not a pak jsem se to pokusil z toho nástroje dostat. V písničce je kromě toho ale slyšet i klavír a sampl natočenej na kladenský Mayrovce, zvuky důlních vozejčků, obřích železnejch konstrukcí, želez a prostoru, pes někde z dálky (je slyšet docela zblízka), zvuky střelnice. Je těžký hrát o Kladně, když z něj utíkáš. Bílá v sobě nese zárodek černý, stejně jako naopak. Princip skrytý krásy je v tom, že jí musíš najít. Podobný to je i s fotkou na obalu.

Ptačí jelení lidský zpěv

Písnička neustálých přeměn a neumírání. Nekompromisně postupuje, bere všecko sebou, hlava nehlava, ale nic nemizí, jenom se změní forma, tvar, povaha zkušenosti. Syrový, poctivý. Z tý nahrávky jsme upřímně nebyli moc nadšený. Na koncertech vyzní líp -šťavnatějc. Mástr Ivo Sedláčka to ale nakonec docela vyřešil…

Vymysleli jsme jí na soustředění v Jilmu. Patří pro nás do trojice se Zvonama a Koněma. V Cestě pokojného bojovníka je stránka, kterou si při hraní Ptačí často vybavim.

Všechno se točí, člověk je zrníčko v koloběhu přírody. Jseš všechno, jseš nic. Pocházíš ze všeho a proměníš se ve všechno. Až umřeš, tak umřeš. A nějaký chápání je přírodě jedno. Je to fascinující a pořád stejný a pořád stejně skvělý. A je v tom radost a pohoda. Anebo smutek, podle toho, jak kdo chce.

Jen jednou v životě jsem zneuctil knihu tim, že bych do ní něco napsal. A tato píseň je odkazem na to. Honzovi jsem nechal vzkaz v knížce, kterou jsme oba četli, protože mě ten moment, kdy jsem čet ony věty, uchvátil – nějak to na mě tou dobou absolutně mluvilo.

A bouchání do bicích má bejt Björk. Tou dobou jsem jí dost poslouchal a zjistil, že jí baví house, alias novodobej šaman. Fíša si o to bouchání tim motivem, co začal brnkat, řek’. Já se jen přidal. A bouchám, bouchám a vaří to a hudebnic tam bezvadně huláká a je to skvělý.

A Honza Unger je podle mě nejlepší textař v Čechách.

Tahle písnička si nás našla na soustředění v Jilmu. Nejdřív se ozval houslovej motiv tutu tyty tutu ta tydada a pak totální basa, jak ze starejch Fousů. Sláva chvíli hledal a už si to vrněl na vyplej virbl něco kočičího a v refrénu pak to krásnodebilní bum bum bum bum bum bum bum… Je to o hudbě. Čím víc jí vnímám, tím víc si uvědomuju, že mě provází od pravěku. Vlny, stejně jako v moři jsou jako hmota, která tě naplní až po okraj. První strunný nástroje vznikly z luku, protože se pravěkejm lovcům líbilo, jak drnčí tětiva. Rytmus je nejprostší halucinací na světě. Tekno je šamanskej obřad. Koloběh jak vyšitej. Xibalba, Fontána anebo i pocta Fousům a slušná rychta.

Hlína

Muj první českej text. Červený pole kolem Jedomělic. Vznikla za jeden den celá. Hodně jsem v tý době řešil, proč vlastně dělám hudbu, četl jsem Exupéryho Citadelu. Hudebnic tam má vydra-ptáček-ptáček housle a Sláva s Cajtem vtipnej společnej riff. Jukla hraje na lžíci, protože hrajeme v dílně prohřátý ohněm/teplometem.

První písnička s hrnečkem, kterej se přivazoval šňůrkou k bubnu. První sampl. Myslim, že pro Zrní hodně zlomová. Vokály s náma na nahrávce zpívá i Šimon – byla to sranda.

Teplá vůně ohně…ano, někdy mě samotného překvapuje, jaká jsme podivná banda. Tahle píseň je asi dost podceněná, možná i mnou, protože když jí teď slyšim, v pravdě my něčim přijde až revoluční. Jukla nahraje přejíždění bottleneckem po strunách, my to pak hodiny skládáme do prapodivnýho samplu, ten samej TouDobouSkoro­Myslivec pak mastí lžící do kytary až mu z předloktí lítaj třísky a ve studiu se slezeme jak banda vod fochu (to je jedno od jakýho, třeba hrnčířskýho) a už jedeme sborový hóóó, dokonce i Šimon…a holky po nás pak umejou nádobí. O tom ta píseň mimochodem je.

Taky první použití kovovýho hrnku z vandrů v bicích. A na konci nejvíc uvolněnej text, co znám.

Když byla tahle písnička na Rádiu 1, tak ten hlasatel tam povídal, že někde na internete čítal, že kapela Zrní hrá alternativnú psychedelickú ľudovku. A že zřejmě na tom asi niečo bude. Však jo, vo tom to je. Tohle je nejvíc z nějakýho kruhu polozvířecích lidí kolem ohně, který sice už našli luk, ale ani nevědi jak na něj hrát, tak to zkoušej všim co je po ruce a hledaj další zvuky a hrajou zubama o kameny a hlínou o nehty, a palicí vo palici. Je to touha tvořit, zaznamenat, zanechat pižmo, touha dělat hudbu. Forma lidovky pěkně podtrhuje primitivno. Stroječek, hrající dokola zvuky struny drcený mezi botlnekem a pražcem a housle – von měl fakt v notách napsaný „vydra, vydra, ptáček, ptáček“ – jednou sem dotáhl z nějakejch školních materiálů nahrávku hlasů vyder a pak jsme to strašně poslouchali – a najednou blllll bllll a je tam. Tady to máš – sbírání inspirace pod kameny a listy… Sbor v refrénech jsme nahráli i s Šimonem, kterej nás přijel povzbudit a vyfotit na nahrávání do Zlína.

Skládanka hádanka

Tu máme moc rádi. Všichni. Je to fakt skládačka. Jak vymejšlenim, protože vznikla jako jam, jak textem o skládání posluchačů a nás v alternativní krajině písničky, tak skládánim několika riffů do sebe – občas nějakej vykoukne, pak si ho zahraje někdo jinej – prohoděj si to, přebíráme si je jako ptáčci… v pěti je to zábavný povídání.

studeněveskej podzimní potok, 7/4, 15/8

Tak, tady jsme. Broučci si hážou přehazovanou. Chechtaj se v motivech. Já na bráchu, brácha na mě. Vítejte do Zrní. Trochu staršího, ale taková ta společná šťáva dnešních koncertů už tam je.

Tahle písnička je podlemýho neskonale dokonalá a snad nebudu ani lhát, když prozradim, že svoje prvenství v oblíbenosti (no aspoň u mě) držela určitě nejdýl. Je to skládačka několika motivů nadhazovanejch tu a tamhle, spolu, nespolu, bez sebe, proti sobě, a zpěv to celý sleduje a zpívá přesně o tom, o hudbě samé v tuto chvíli. Ten text se vlastně dá chápat jako návod na hudbu v tý písničce. Chceš mě vidět? Tři čáry se protnuly. Skládanka hádanka. Nejvtipnější na tom všem vůbec je, že se hodně těch interakcí udělalo samo. Ani jsme to nevěděli, aspoň já ne… Asi nejlepší moment je, když po sbírání barevnejch střepů na sedum dob, tě zpěv upozorní na vychytávku hudebního zápisu.

Zajíc

Zajíc je na každym koncertě úplně jinej. Rychlej-zvířecí, skákačka, ambientní, zpívanej, řvaní nebo meditace. Nakonec jsme na desku zvolili tu nejklidnější možnou verzi. Instrumentální. Dost jsme jí na nahrávce zaimprovizovali (zvlášť já svuj kytarovej part – což je teda vtip). Dali jsme tam kamínky, jako hornický-permonický a zespoda duní bouchání z hlubin sloje. Pamatuju si na prvního zajíce, jak jsme ve Studeněvsi, kouříme trávu a vydáváme jeden přes druhýho zvuky pralesa.

Pro zajíčka, kterýho Jukla přejel v březnu…

Ommmmmmmmmmmmmmmm. Brutální ambient. Tady s náma hrajou Slapy. A Cait jede minimalistický hmmm. A jestli si dobře pamatuju (s čimž mívám problém) tak jsem u Jukly doma. Řiká mi, jak přejel Zajíce, hraje mi to opřen o nějakej dřevěnej kus nábytku na kytaru a já pak uchvácen řeknu: „Tak to je to nejlepší, co jsem od tebe slyšel“. Samozřejmě v té době, to ještě bylo spousty písní před náma.

Mimochodem, toto je jedna ze spousty mnohdy improvizovanejch verzí a na žádnym koncertě nehraná.

Ťuk.

Protiklady na tisíc způsobů a zase jinak. Teď věčnej neklid zajíce, kterej přijde lišce na pekáč nebo skončí úplně jinak. Je to vo běhu, o programu, kterej řídí celou planetu a za tu dobu naučil motolici, jak donutit mravence, aby celej den visel zakouslej na špičce trávy a čekal až ho spase ovce. Taky za milióny let naučil Zajíce skrejt se před Liškou, ale za sto let ho nenaučil skrejt se před autem. Teď věčnej neklid mravence hledajícího podle gps cestu k poslední ovci s poslední motolicí v těle. Nekonečnost a náhled na čas a informace jako na filmovej pás, přiblíženej, prohlíženej, studovanej, sestříhanej, převíjenej, permoníci, husy, auta, rakety, bakterie, viry, běh stáda, mizu no oto.

Strašák

Písnička s moc dlouhou historií. Byl anglicky a úplně o něčem jinym. Nakonec je to polní, senosušná, líná písnička. Je tam vozejček a skřivan. Chtěli jsme jí mít rozkodrcanou, rozvrzanou, se slámou z bot, a myslim, že se to povedlo.

Minulý léto jsme se Slávou sušili seno. Sklápěli ho na noci do kupek a ráno po rose zase rozhazovali, na nejsilnějšim slunci jsme ho obraceli. On pak odjel, a já z louky zaslechl jeho vlak houkat.

A člověk sebou plácne do seníku a proti Slunci přimhouří oči. Tohle je prostě takový…libý. Tjadá. Léto je, ať si co chci řikam, magický.

Strašák prošel změnou. Vybavuju si, jak jsme ho hráli jednou na Dvorkách ještě úplně jinak a anglicky a pršelo a ještě přežil asi tak jeden dva koncerty a šel znova na stůl. A přemontoval se a docela mu to sluší. Teď na něj pálí Slunce. Jeden blízkej člověk se vyjádřil, že prej ta hajtka je jak když zajíci dělaj kotrmelce. Tak jo. Proč ne? Strašák. Skřivánek, kolovrátek, brutální pank – takovej rozeser, hedvábnej. A co takhle Děti vezou krále? A kam ho jako vezou? A co je ti do toho? Prostě vezou a neptaj se.

Hlavy

Jedna z těch starých písniček. Anglická. Řekl bych – starý zrní. Ale na desku musela – máme jí pořád rádi. A taky za zásluhy, protože toho s náma hodně zažila a my s ní. Je to dvojtvářná písnička. O dvou stranách nošení vzpomínek v hlavách. Já jsem se v ní vypořádal s problémem návštěv mejch nočních duchů – vyhnal jsem je provždy z hlavy. Vidim taky, jak se s Hudebnicem v noci loučíme po (v tý době klasický) hospodský akci. Já jdu do pole, von přes město do věžáků. 10 kilometrů vod sebe.

První píseň, u který jsem zažíval stavy absolutní husí kůže při hraní. Zřejmě taky nejstarší. Ale pořád výborná, člověk fakt kolikrát netuší, co přetrvá a co ho opustí. Hudebníkové maj velký dutý hlavy schovaný na Velikonočních ostrovech. Ale mezi náma, ono tam těch hlav je určitě víc.

Juklovo sólo je fakt dobrý, je až tak klasický, až ho asi už nikdy jinak nezahraje. A je to tak dobře. A Fíšův motiv na konci Juklovýho sóla, tak to je pro mě genius in musica. Zde ona husí kůže.

A myslim, že jeden z mých nejlepších rytmů, tedy oba, co tam jsou, mi přijdou v tý době nejlepší, můj tehdejší bubenickej podpis. Indiánskej, jak jinak. Dneska už jedu jinej styl, mám jinej bubenickej program, či manifest, ale todle ve mně bude vždycky. A hrát s delayem bych dělal jako přijímačky do Zrní.
Konec patří Fíšově brouzdání po Caitově medový huňatý base. Nejlepší motiv na basu do tý doby.

Taky díky Michalu Turkovi, mýmu ex-spoluhráči ze symfoňáku, co si s náma zapicikal na cello. Michale, jseš hustej týpek. A někdy ti vrátim ty Dark Angels.

Joj, bicí – ten rytmus je moc. A zpěv, asi nejlepší vystižení nálady barvou zpěvu na celý desce. Dudy, Čelo, Emily. Je to už strašně stará písnička, no fakt, možná čtyři roky a možná taky ještě dýl a kromě pár detailů je to zahraný v původní podobě, což už je vlastně skanzen. Hudba je umění v čase. Ale dobrej skanzen. Korunovanej rozhovorem houslí a zopakovanejch houslí na konci. Jsem fakt rád, že se na desku jak Hlavy, tak i Ledová dostaly, ve chvíli, kdy jsme se rozhodovali co na desku dát a co ne, ještě vůbec nebylo jasný, jak to nahrajeme. Ale asi jsme jim to dlužili za to, že v období angličtiny to byly největší hity. Mimochodem fakt nikdy neříkej nikdy? V tuhle chvíli, kdy píšu o Hlavách a Ledový, písničkách, kde se ještě objevuje posléze zatracený prvek kytarovýho sóla, je najednou v nejnovější koncertní písni zase kytarový sólo. Takže ty kruhy jsou víc než zřejmý.

Ledové květy

Úplně nejstarší z těch jedenácti. Na desce nakonec vyzní skoro jako vánoční. Ondřejův vibrafon je jak z večerníčka. Caitův refrénovej riff na basu je euforickej. V době jejího vzniku – v horkym létě, mi umřelo v krátkym období několik koček na silnici. Myslim při tom na ně. Utíkám do sterilního bezpečí, do prostor nevůní a bezbarev. Jukla s hudebnicem dělaj led, Sláva krystalky sněhu, jde se do sněhovejch plání bez konců a tim i začátků. (příliš velká cena…)

Je to ta nejstarší? Nejsem si jistej, ale i atmosférou mi přijde, že ano. Taková milá, až naivní. Pro hc Zrní fanoušky a pro nás vyloženě nostalgická radost a pro ostatní jednoduše radost. Při tom je o úniku. Takovej až antiemotivní text a při tom taková příjemná zpěvná melodie.

Za vibrafon díky Markétě Mazourový a to nejen za půjčení. Ve Zlíně bylo nahrávání kupodivu dost náročný pro všechny, pamatuju, že jsem měl slabší nervový záchvěv po posledním pokusu a skácel jsem se za bicí, protože už jsem prostě nemoh.

Tak to je rozhodně nejkytarovější písnička, protože stop tohohle nástroje tam je asi pět a když uvážím, jak mi zrovna tohleto ve Zlíně šlo a kolikrát jsem tuhle písničku kvůli svejm křivejm pazourám proklel, je to to první, co mě napadne, to byla bolest. A ledovou provázely i jiný bolesti, do poslední chvíle se ani nevědělo jestli nahrát nebo nehrát a hlavně jak? Naštěstí je Sláva talent a totálně to zachránil svym večerníčkovsko-vánočním nápadem. A svůj nápad tady má i Šišma a jeden menší Mikouš, prostě hromadný dílo a pocta panu 2.dubna odejdu do hor.Tahle písnička měla na sbírání nápadů fakt dost času, je ještě starší než Hlavy a tím pádem rozhodně nejstarší.

Tanečník

Uzavírá společenstvo starších na desce. Podzimní, polní. Sám jseš si nejlepšim přítelem. Mluvim k mlze a to neodpovídání mi slouží jako porozumění. Přitakání.

Pro mě takový to polní období. Hledání, putování, podzimní barvy. Jo a taky je to bratr se Strašákem. Povídaj si spolu.

Rychle, přesně, tak, přesně tak. Každý jsme za sebe. Nejlepší kámoš jseš ty sám. Teda, spíš – ideální partner neexistuje. Tahle píseň je o tomhle uvědomění. Aspoň takhle jí chápu. Trochu smutný, ale důležitý a vlastně správný.

A na konci bouch, bouch. Hrajem všichni spolu, ve stejnejch momentech. Tančíme spolu.

Tanečník je nejrytmičtější písnička z období nejšílenějších kompozic a technický náročnosti, je precizně zahraná a předkládá svý klady přímočaře. Mám strašně rád její náladu i hudebnost včetně textu a ve spojení s projekcí, šíleně uhánějícího auta na okreskách na Vysočině za slunnýho jarního dne se zase vrací k tématu Zajíce. Okolo. Nenápadně. Dost na dřeň. Stíhačky, Strašák. A výborná basa. Bohužel je taky fakt, že ve studiu byla zřejmě sama sobě labutí písní. To je ta mandala.

Koně

Ne snad politická, ale první protestní. Nejnovější na albu. Billboardy, farmacie, reklamy, módní časopisy, ovládání, manipulace, zastírání toho pravýho, velhávání umělejch hodnot a cílů. Štve mě to a mrzí.

Přímá, řezavá, Ondřej hraje dusot kopyt.

Tak vole. Um ca ca, um ca ca. Nebo taky bum ta, bum ta. Jak kdo chce. Rozhodně mě odvezte dom. Protože každýho něco štve a jestli se nás pět na něčem shodne, tak je to odpor k manipulaci. Teda aspoň k tý, u který nám došlo, že jsme manipulovaný, samozřejmě.

Ať žije každej, kdo něco tvoří, kdo je poctivej, kdo se nenechá masírovat a namlouvat si blbosti a věří hlavně sám sobě. Kéž bych měl tu sílu bejt totálně takovej a kéž jí máme všichni. Myslim úplně všichni.

Protivoblbovej horor song, všechno přes sebe, na, tady to máš. Jedna z nejnovějších písniček, na desce úplně nejnovější, písnička naleznuvší nás skrze klavír. Písnička záměrně nikdy moc nenacvičovaná, buranská vo buranech. Písnička jasně textová a jako taková mluví sama za sebe. Cesta z města.

Zvony

Sivá jasná nora. Otevřenej vchod dovnitř. Takovej happy end po Koních. Dlouho jsem jí měl v úmyslu věnovat Matúši Lašutovi, slovenskýmu dřevorubci, kterýmu se v lese zjevila Panna Marie a jehož příběh se ke mě připletl zrovna ve chvíli, kdy jsem prakticky o tom samym psal! O cestě, která končí vevnitř. Která dojde až na začátek, kde jseš ty to slovo, a tělo všechno ví – jenom mu v tom nebránit. Bejt přítomnej. Žiju.

Fíša je klasik. Ne, avantgardník. Každopádně borec. Čtyřsmyčce mi vyvalily oči. Lesní dřívko. A to, co jsem psal o přijímačkách do Zrní u Hlav – ne-e, TOHLE jsou přijímačky do Zrní.

Ta písnička vznikla už dřív, ale myšlenka, jak se u nás někdy stává, předběhla realizaci. Prostě to nešlo zahrát tak, aby to sedlo našim představám.

Nakonec se vzkřísila, trošku sestříhla, tu načechrala a vida, všichni hrajou na dvě a na pět a jedna půlka kapely jeden zvon a druhá půlka kapely druhej zvon.
A jestli to někdo nepochopil, tak v týhle písni je to hodně evidentní – máme rádi přírodu. Spíš jí totálně věříme. Všechny složitosti jsou lidský hračky proti nudě, přímočará krása je největší moudro. A je to patos a ať.

Jsou stejně jako Strašák jakymsi remakem starších Zvonů. Kompozicí naprosto nezahratelnou, vytvořenou v tom samém období jako Tanečník, ale až po něm. Už jsem se zmínil, že Tanečník je pěkně těžkej a že byl secvičenej „jako prase“ a tohle, … to už prostě secvičit nešlo. Shořeli jsme na tom asi po roce, když nám konečně došlo, že hudební představy zpracování Zvonů prostě přesahují naše možnosti. Tohle je ovšem verze nová, nalezená pár měsíců před nahráváním a s Koněma a Ptačí tvoří trojúhelník toho úplně nejnovějšího. Stejně jako tehdy, i dneska má na nás dost vysoký nároky, ale teď už víme, jak jí vyhovět. Je poslední, protože se vrací domu, z cesty člověka ze stromu do stromu. Uzavírá příběh, rozkládá se a leží uprostřed kruhu jako prach a čeká až se zavíří.

Takhle nějak no. O Voní. Uzavírající jasně nějakou jednu, první kapitolu. Šimon udělal krásnej výstižnej obal, peníze jsme nějak i díky grantu města sehnali a tak je hotovo. Jsem na nás a na desku hrdej. Snad vám bude srozumitelná, bude s váma komunikovat, vonět vám, ťukat vám na rameno…

Teď už jde hrdina počítačový hry do světa, lidi fáraj za světlem, berou osud do vlastních rukou, bouch bouch… to nás teď čeká, to bude teď.

Sme všichni cikáni, kladenskej uhelnej zen. Zrní je hra. Ahoj hud.

A to je ono. Ricpicbum, nic už nezměníš, orazítkovat a hurá s nim do světa. Průřez osmi rokama, spíš teda posledníma třema a s jeho vydáním se tak uzavírá jedna kapitola.

A nakonec. Děkuju. Děkuju životu, že je takovej, jakej je. Děkuju čtyřem Janum, že jsou, jaký jsou, protože každej z nich je svym způsobem jedinečnej a důležitej a výbornej člověk. A děkuju rodičům, Dendě a sourozencům a taky všem našim a mým spolupracovníkům a kamarádům, který jsem nezmínil výš a který nám pomáhali, anebo i třeba nepomáhali.

A protože v současnosti kopulujeme s Múzou co to dá, ani jsme se nerozhlídli a na nový těsto už je zaděláno. A to těsto už má i jméno…

Tak jen houšť a větší kapky, kamarádi, ať má ten život pořádný grády.

Mějte se hezky.

Nahrávání desky bylo pro všechny z nás novou zkušeností, velice širokosáhlou zkušeností a velice drahou i draze ceněnou zkušeností. Rozhodně to byly největší okamžiky mýho dosavadního života. V průběhu celýho toho procesu, kterej trval bezmála rok a v tuhle chvíli ještě není ani u konce, jsme se rozhodovali, přeli, bili o mnoha věcech, jako kdybysme měli kvůli tomuhle nebo tomuhle umřít. Hlasovali jsme politikařili jsme, spojovali jsme se do skupinek, prodávali jsme ústupky v týhle věci za dosažení ústupku jinde – to všechno jenom proto, aby jsme to udělali nejlíp, jak to jde. A skutečně ta deska je nejlepší, jaká mohla bejt. Určitě bysme teď udělali něco jinak, ale by neni a možnosti se zlepšujou moc rychle. Je to zaječí frk.

Rád bych ještě poděkoval několika lidem, kteří se na týhle práci taky svým dílem podílemli, i když se některým z nich třeba nedostalo místa na poděkování na desce.

Šimonovi, za práci na obalu a podporu a čas a prostě všechno. Báře Motlový za nepoužitý návrh obalu. Vášovi za půjčení tabletu, Myslivci za zaklepání na okýnko, Tomášovi, za tyhle stránky, Kolodějovi a Liborovi za poskytnutí útočiště v Pilníkově a Jilemu, městu Kladnu za grant, bez kterýho bychom tu desku sice natočili, ale nezrealizovali fyzicky a děkuju taky všem Čermákům, za to, že jsou takovým skvělým fanklubem a děkuju i Haňdě, za to, že je taková skvělá holka. Kluci děkujou svejm holkám taky.